Dědictví Perilan 31. srpna 2006
23. prosince 1984 Ačkoli se blížila jedenáctá hodina večer a celý Seattle se již propadl do tmy, v nemocnici svatého Jeronýma vládl čilý ruch. Vrchní gynekolog George Farrow rozrazil unaveně dveře porodního sálu. Na únavu měl právo, ten den absolvoval už šestý porod, přesto nedokázal pomyslet na odpočinek. Jako posledního totiž přivedl na svět prazvláštního chlapce. Vlasy černými jako noc prokvétaly šedivé pramínky, které se leskly jako stříbro na jeho mokré hlavě, žlutozelené oči, jejichž zornice se, když poprvé pohlédly do ostrého světla reflektoru nad porodním stolem, stáhly do dvou úzkých, svislých čárek. Novorozenec nekřičel; jen si lékaře prohlížel pohledem, kterého by žádné jiné nemluvně nebylo schopno. Stáhnout rukavice, sundat plášť, promnout zarudlé oči. Rutina, ten ubíjející faktor moderní doby. Ten večer otupila jeho smysly natolik, že dvou mužů ve své skromné kanceláři si všiml až ve chvíli, kdy sahal po telefonu na stole. Stáli u okna a pozorovali noční oblohu. „Dobrý večer, pane Farrowe,“ ozval se chraptivý hlas. Nepoznal, kterému z nich patřil. „Co děláte v mé ordinaci? Okamžitě...“ „Přišli jsme vás zpravit o jisté záležitosti,“ nenechal ho chraptící domluvit. Pak se otočil. Měl hladce oholenou tvář, tvrdé aristokratické rysy obličeje. I když v místnosti panovalo přítmí, měl nasazené černé brýle. „Kdo jste?“ „Vy všichni, doktore, kladete stále ty samé, všetečné dotazy a odpověď na ně je stále stejně prostá a jednoduchá: není to důležité.“ Farrow ukázal na dvě židle u stolu a sám se unaveně zabořil do svého křesla. Byl příliš strhaný na to, aby odporoval. „Tak se posaďte a mluvte,“ vybídl je. Pozvání přijal jen chraptící. „Je to sotva dvacet minut, kdy jste odrodil jednoho velice zajímavého chlapce. Je to tak?“ „Ano, to je. Jeho matka porod nepřežila, ačkoli nebyl příliš náročný. Dorazila sem velmi...“ „... Zesláblá. Ano, ano, to již víme.“ „Odkud tohle všechno víte?“ „Opět stejná odpověď, pane Farrowe. To pro vás není vůbec důležité,“ odmlčel se. „Mám pro vás nabídku, která se neodmítá.“ Lékař zvážněl, stejně tak ale znejistěl. „Poslouchám.“ „Dnes večer se narodil ještě jeden chlapec. Slabý, nedonošený.“ „Ano, dítě manželů Parrensových,“ přestal se divit znalostem neznámého. „Do dvou týdnů by ale měl být v pořádku. Pořád nevím, kam tím míříte.“ „Je to prosté, doktore. Chci uskutečnit výměnu.“ „Na to zapomeňte,“ odbyl jej gynekolog rázně. „V tom se s vámi nepovezu. Zavolám...“ „Jen to zkuste, doktore,“ opřel se chraptící ve své židli. „Zavolejte.“ Váhavě zvedl sluchátko a přiložil je k uchu. Bylo hluché. „Nenechal jste mě domluvit,“ ignoroval cizinec jeho překvapený výraz. „Už jsem hovořil s hlavní porodní sestrou a panem Madisonem. Oba na můj plán přistoupili. Za jistou protislužbu, pochopitelně.“ „To jste ale šlápl vedle. Madison se specializuje na genetiku.“ „A o to právě jde. Má za úkol vysvětlit Parrensovým genetický defekt zornic jejich syna. Můj úkol je zřejmý: chci, aby z mladého Parrense, toho slabého nedonošeného chlapce, vyrostl silný, zdravý muž.“ „Ten sirotek je asi důležitý, že?“ Chraptící sňal černé brýle a nabídl tak lékaři pohled do šedivých očí se svislými zřítelnicemi. „Víc, než si vůbec dovedete představit, pane Farrowe.“ Ordinaci ovládlo těžké ticho. „Pokud mi pomůžete naplnit mé záměry, s velkým potěšením věnuji dětskému oddělení nemocnice svatého Jeronýma určitou částku... myslíte, že bychom se dohodli na půl milionu dolarů?“ Lékař ztěžka polkl. „To jistě ano.“ „Pokud se ale rozhodnete stát mi v cestě, vězte, že vás mohu ohromit i lecčíms jiným než jen svou štědrostí. „O tom nepochybuji.“ „Takže?“ Pohled šedých dravčích očí mrazivě bodal až do morku kostí. „Jakou mám záruku?“ Na leštěné desce stolu přistála tlustá knížečka. „Jen mé slovo a šek,“ vytáhl cizinec pero z náprsní kapsy saka. „Koneckonců jsme na tom stejně, jenomže já mám v případě vašeho... nesouhlasu více možností. Zatím jsem zvolil tu nejjednodušší. Vy, doktore, nemáte více alternativ.“ „Dobrá,“ sklopil zrak a hluboce si povzdechl. „Přijímám.“ Pero začalo táhlými pohyby tančit a vyplňovat šek. Stejně tak se do George Farrowa začaly zakusovat svědomí a pocit viny. 2. ledna 2006 TRÉNOVANÝ ZABIJÁK LIKVIDUJE ŠPIČKY PODSVĚTÍ V SEATTLU. MUŽI ZÁKONA V KONCÍCH. Daniel Graham znechuceně odložil ranní vydání Daily News na stůl, sotva si přečetl úvodní titulek. „Vládní prokuratura se domnívá, že jde jen o vrcholky ledovce. ‚Nejspíše se jedná o vendettu italské mafie, která byla ze Seattlu před nedávnem vytlačena konkurenčními klany,‘ uvedla tisková mluvčí Charlotte Hendersonová,“ četl nahlas jeho kolega. V rukou držel tentýž plátek, který si Daniel koupil ráno u obtloustlého, nerudného trafikanta před svým domem. „Tebe to ještě baví?“ zabručel. „Jasně. Teď se mučím, abych si pak víc užil sportovní stránku,“ zazubil se Paul, poručík a Grahamův podřízený. „Co nás dneska čeká?“ „No,“ přelistoval v mžiku na sportovní novinky, „asi půjdeme nějak prokecnout rodiče toho posledního chudáka. Na mafiány maj zatraceně dobrý krytí: otec průměrnej manažer, matka účetní.“ „No jo, co investigativní novinář neví, to si vymyslí. Hlavně, že se lidi bavěj.“ „Štěstí, že mi máma toho redaktora rozmluvila,“ zašklebil se poručík. „Byli u tý vraždy očití svědci?“ „Jo, jedna třiadvacetiletá studentka literatury.“ „No nazdar. Budu doufat, že z ní nevyroste další pisálek sloupků v novinách. Nejdřív zajedem za ní, účetní ani manažer nám nikam neutečou,“ vstal a sebral z věšáku svou parku. „Hele,“ obrátil do sebe Paul hrnek s kávou, „myslíš, že to bude můj typ?“ „Co já vím. Ale jestli nemusí nosit přes hlavu pytel, měří metr sedmdesát, nevypadá jako kytara, má čtyřky a navíc je bruneta, asi se o ni porvem.“ „Vsadím dvacku, že se ode mě nechá pozvat na večeři,“ uchechtl se poručík. „No jasně, proč by se taky nechala zvát od detektiva. Máme blbou pověst.“ „Za to můžou určitě ty filmy.“ „Taky bych řekl.“ „Pamatuju si to docela dobře,“ přikývla dívka, která se jmenovala Nancy. Všichni tři seděli v jejím malém podkrovním bytečku. „Tak povídejte, posloucháme,“ vybídl ji Daniel. Jeho charakteristika nedošla naplnění, což značil i kolegův otrávený výraz ve chvíli, kdy jim Nancy otevřela dveře. Dle detektivova skromného názoru nebylo lepší kandidátky na pozici redaktorky. „Ten vrah se do toho kluka pustil s takovým prohnutým mečem...“ „Ještě jsme ani nebyli na patologii,“ přerušil ji Paul mrzutým tónem. „Jak prohnutým? Mohla byste mi ho nějak blíž popsat?“ „Není to jedno?“ „Jen ho kolegovi popište. Je znalec sečných zbraní.“ „No, neměřil ani metr... úzká čepel, jen trochu prohnutá...“ „Měl příčku?“ „Co?“ „Ale nic. Asi katana,“ obrátil se k Danielovi. „Nebo jezdecká šavle.“ „Dobře. Pokračujte, prosím.“ „Oba byli strašně rychlí... ten kluk se bránil jenom nějakou železnou tyčí. Párkrát to vypadalo, jakoby se tomu chlápkovi s mečem chtěl sápat po krku. Ten mu pak ale usekl ruku a pak ho trefil do krku...“ „Jak moc rychlí?“ „Já nevím, nikdy předtím jsem nikoho neviděla šermovat. Prostě rychlí.“ „Dobrá,“ zvedl se Daniel ze židle. Děkujeme za váš čas, Nancy.“ Poručík se zdržel komentáře, jen se mnohoznačně zašklebil. „Není zač, detektive. Kdyby bylo ještě něco potřeba, kdykoli přijďte. Ráda pomůžu.“ „Díky za ochotu. Někdy na viděnou.“ „Ošklivá,“ postěžoval si Paul, když za nimi klaply dveře od bytu. „Nepoužitá,“ upřesnil detektiv bez mrknutí oka. „Ty seš taky hajzl, Dane.“ „No jo, já vím. Už se těším do márnice, patolog mi určitě řekne to samý. Večer mě zveš na pivo, právě jsi projel dvacku.“ V oknech prvního patra vily v rezidenční čtvrti Seattlu se stále svítilo, přestože ručička nástěnných hodin v pracovně se už dávno stačila přehoupnout přes půlnoc. William Parrens, student katedry psychologie, byl zvyklý pracovat někdy i celou noc. Sotva dopsal poslední řádky studie pro rektora své fakulty, pokračoval v knize, na které pracoval už bezmála rok. Na stole vedle zářícího monitoru stála sklenka vína, Merlot ročník 1994. Byla poloprázdná, dokud ji zlehka neobemkly prsty pravačky, která její obsah v mžiku obrátila do Williamových úst. Zabrán do práce si ani nepovšiml otevíraných balkónových dveří za svými zády. Vrznutí podvědomě přičetl na vrub větru. Vetřelec vklouzl dovnitř obratně a tiše jako kočka. Na sobě měl nenápadné černé kalhoty s vyztuženými koleny a bundu stejné barvy s kapucí. Pohyboval se pomalu, tlumeně dýchal. V pravačce už držel lesklé ostří, které vzápětí chytil obouruč. Připravoval se seknout. Student psychologie až v poslední chvíli zaslechl tichý svist, protínající vzduch těsně za ním. Instinktivně se svezl stranou ze židle a odkutálel se ke krbu. Meč se hladově zakousl do dřevěné desky stolu. „Co to...“ chtěl se zeptat, ale útočník ho nenechal domluvit. Sotva se postavil na nohy, vrhl se na něj. William se sám nestačil divit rychlosti, se kterou uhýbal nabroušené čepeli. Ve volné chvilce se chopil pohrabáče, který předtím spadl do ohniště. „Co chceš?!“ křikl. Pevně sevřel násadu své provizorní zbraně a začal pomalu couvat. Hodlal se dostat ke dveřím. „Musím očistit zem od zplozenců pekla,“ odpověděl mladík s mečem. Jeho hlas byl bezbarvý, téměř bez intonace, úsměv roztahoval jeho tvář do odporného šklebu. Měl světle modré oči, vlhké a bezvýrazné. Smrtící tanec začal nanovo. William začal výpady instinktivně vykrývat i pomocí pohrabáče, ale neforemný kus železa v jeho rukou byl příliš pomalý, kdežto trénovaný zabiják byl rychlý a důsledný. Nakonec se mu podařilo zasáhnout, ostří protnulo rukáv červené košile. V následující chvíli se však meč v jeho rukou neznatelně rozklepal. Kdyby jeho protivník měl před sebou zrcadlo, dozajista by si všiml, jak jeho oči změnily barvu do temně rudé. Takhle mohl jen vnímat vztek, bublající, žhavý jako láva a volající po krvi. Pohrabáč v jeho rukou se náhle začal míhat, jako by byl lehký jako pírko. Zabiják se nedokázal účinně bránit, William byl rychlejší, silnější a přesnější. Prudký rozmach, táhlý pohyb ramen. Nepřemýšlel. Ostrý konec zbraně se zaryl ze strany do cizincova krku. Mladík se následně s hrdelním vzdechem svezl k zemi. „Bravo, bravo.“ Z chodby před pracovnou se k Williamovi neslo tleskání smíšené s klapotem bot. „Téměř jsem nedoufal, že uspěješ.“ „Uspěju?“ zamumlal. Pomalu začínal přicházet k sobě, stejně tak i rána na předloktí. Vlna adrenalinu a horkého vzteku pomalu opadávala. „Že se nenecháš zabít,“ konstatoval pragmaticky nevysoký muž v černém obleku s fialovou vázankou. „Jak jste se dostal dovnitř?“ „Mám klíče.“ „Tohle je můj dům a já vás...“ „Býval to dům tvého otce, který jsem mu daroval já. Měl jediný úkol; nepozbýt ho, aby pak mohl sloužit tobě.“ „Kdo to byl?“ ukázal na mrtvé tělo, které začala obklopovat kaluž tmavé krve. „William Parrens.“ Neznámý ani nehnul brvou. „Hloupost. Já jsem...“ „Ty jsi syn Eleonor Seawellerové, ale vyrůstal jsi jako syn bohatého makléře, Petera Parrense. Tenhle mladík,“ zavadil chraptící cizinec pohledem o mrtvolu na zemi, „byl tvou ochranou a zkouškou.“ „Zkouškou?“ „Nikdy,“ posunul si černé brýle na kořeni nosu, „nikdy ti nepřipadalo zvláštní, jak moc jsi jiný? Silnější, rychlejší, bystřejší. Myslíš si, že na fakultě psychologie jsi proto, že máš porozumění pro ostatní? Ne. Ty v nich dovedeš číst, je to tvá přirozenost.“ „Kdo jste vy?“ „Vy všichni kladete stále ty samé, všetečné dotazy a odpověď na ně je stále stejně prostá a jednoduchá: není to důležité.“ Sňal brýle. Williamovi zatrnulo. Díval se do očí, které by bývaly k nerozeznání od jeho, kdyby nebyly šedivé. „Mohu ti ale říct, kdo jsi ty.“

Názory a komentáře ( 0 /46 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	1
Arllette	2
Citrus	1
DonSimon	1
Extremer	1
Ferro_the_King	1
HadejKdo	1
Hagar	3
Holyan	2
Hrun	1
Igniton	1
Jon	2
Kanyapi	1
Lutus	1
Meladyanne	2
Milwa	1
Mofik	1
Nisha	1
Nonsence	2
Rinoli	1
Saskiel	1
Suzanneoff	1
Teranell	1
WendiS	1
Wessna	1
Wild	2
Winitar	2