Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 11
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Lví srdce
      Teranell

      27. dubna 2007

       
      Jiskřivě bílou sněhovou peřinou přikrytá krajina vypadala tak čistě, nevinně... Všudypřítomné, ničím nerušené ticho, od obzoru k obzoru jen fialové štíty velehor a stráně a hřebeny ježící se záplavou vysokých smrků, stříbrných od jinovatky. Nic si netroufalo rušit posvátný klid těch míst, kam lidská noha vkročí jednou za tisíc let a téměř vždy se také vyplácí krvavou daní. Nic a nikdo. Jen on.
      Ležel tu snad od chvíle, kdy začala ta proklatá bouře. V zimou prokřehlém těle snad zpomalil i tep, ruce a chodidla už dávno necítil a na plicích jako kdyby ho tížil kámen, přesto ale setrvával již dvě hodiny bez hnutí, zasypaný sněhem jako medvěd v doupěti. Živly, které mu doteď kazily plány, se obrátily proti jeho soupeři. Nová vrstva bílého prachu, jež smazala všechny jeho stopy, se měla stát Královou zhoubou. Věděl to. Celou svou duší se k tomu upínal, když se pokusil pohnout nohou a musel zatnout zuby, aby bolestí nezaskučel. Prsty v králičinou zateplených rukavicích pevněji stiskly natažený samostříl.

      „A jste si jistej, že to zvládnete sám?“ Místní se tvářili nejistě a pochybovačně.
      „Samozřejmě. Je to jen zvíře.“ Neměl náladu dál se s nimi vybavovat.
      „Tohle ,jen zvíře´ už zabilo sedm našich nejlepších lovců, roztrhalo půlku stáda a-“
      „To už jsem slyšel, a ne jednou,“ přerušil rozčileného vesničana zostra a dotáhnul podbřišník na sedle vraníka mnohem prudčeji, než býval chtěl. Valach se po něm dotčeně ohlédnul.
      „Já jen, že byste si měl vzít někoho s sebou.“
      „A já zase, že vy jen platíte, tak mě k sakru nechte dělat mou práci.“ Měl co dělat, aby vzteky nezasyčel, když se vyhoupnul na koňský hřbet a z výšky pohlédnul na ustrašené tváře těch slavných lovců. Jeden jako druhý. Nevypořádali by se ani s kulhavým prasetem, natož pak se lvem.
      Hvízdnul na psa a beze slova vyrazil k lesu.


      Cítil, že je blízko. Vždycky ho zachvátil ten neurčitý pocit respektu a... Ano, bázně. S ničím takovým se ve svém životě zatím nesetkal. Byl Lovec a zvířata jeho Kořist. Jenže tady to kolikrát bylo naopak.
      Nemýlil se. Přímo naproti němu, téměř na pomezí viditelnosti, se po sněhu pohyboval žlutošedý stín. Skoro jako by plynul, klouzal po bílém peří. Takto z dálky vypadal malý, maličký, ale on věděl své. A mimo jiné také to, že tentokrát mu vzal jakoukoli možnost uplatnit svou fyzickou převahu.
      Samostříl v jeho rukou tiše vrznul, když se o něco jistěji vzepřel na loktech a zvedl zbraň k obličeji.

      Noc byla vražedně chladná a ponurá. Nebylo to poprvé, co lovil v zimě tak vysoko v horách, ale přesto cítil obavy. Nevěřil povídačkám těch pověrčivých vidláků, ty jeho sebejistotu nahlodat nemohly. Starosti mu dělala jiná věc. Strach.
      Nebyl tu. Žádné z těch zvířat se nebálo. Kruh hladových, žlutozelených očí se každou hodinou zužoval, a to dokonce i když zapálil další dva ohně. Gojkan, kterého už od hříběte zvykal na pach vlků a ostatních dravců, se trhal na úvazcích jako raněná srna. Čuba párkrát štěkla, ale nakonec se mu schoulila k nohám jako třesoucí se klubko chlupů.
      Rozmrzele ji zatahal za kůži na zátylku.
      „Seš pes, nebo štěně?“
      Zakňučela.
      Spát šel až nad ránem.


      Král se blížil.
      Už mohl rozeznat divukrásnou kresbu na jeho těle, ostrou hranici mezi jelenicově sivou srstí a zářivě bílým břichem. Majestátní licousy delších chlupů nedokázaly dobře zakrýt jako dlaň dlouhé, silně přečnívající tesáky. Když důstojným krokem zamířil šikmo kolem něj mezi stíny stromů, propadal se do závějí sotva na píď, přestože v létě, v plné síle, by se velikostí i váhou jistě dorovnal menší krávě.
      Lovec se bezděky zamračil.
      Provokuješ. Už zase. Jenže tentokrát na tebe nečekám v lese, jak si nejspíš myslíš, kamaráde. Tentokrát bude všechno jinak.
      Všechna zášť a spalující nenávist, kterou k té bestii choval, se chystala vyvřít na povrch a dojít svého zadostiučinění. Nad jiným tak nádherným kusem by se možná slitoval, z lovecké cti a úcty k zázrakům, které jednou za čas stvoří snad sama Matka, ale tohle bylo něco jiného. Veškeré porážky, příkoří a rány na těle i na duši, jež mu Král způsobil, si žádaly svou daň.
      Prsty pravé ruky se zvolna vydaly předlouhou cestou ke spoušti.

      Druhou noc, po dni plném neúspěšného pátrání, jej probudil praskot větví. Vlci byli pryč, Gojko šílel a Vreša se hřbetem naježeným jako kartáč vrčela do tmy. Popálil se, když sebou leknutím trhnul a svalil se málem až do ohně, oči upřené směrem, ze kterého se ozýval hluk, jako kdyby se tudy valilo splašené stádo.
      S oštěpem v jedné ruce a hořící větví ve druhé skočil mezi stromy. Pes se rozštěkal; nejspíš proto neslyšel měkký dopad sametových tlap kdesi za svými zády a k otočení ho přiměl teprve hrůzyplný vřískot obou zvířat.
      Jeho kořist byla v táboře a právě rvala koně na kusy.


      Tehdy ho viděl poprvé - až do té doby považoval řeči vesničanů za hloupé, ustrašené báchorky, kterými by mohl strašit děti u jarní vatry, ale tváří v tvář obludné velikosti a zlobě toho tvora musel v duchu uznat, že na nich dost možná bude něco pravdy.
      S bolestivou grimasou naposledy posunul loket mírně na stranu, aby získal větší jistotu; obvazy, jimiž zakryl rozdrásaná záda a stáhnul polámaná žebra, se mu nepříjemně zařízly do hrudi.
      Ohromná kočka už byla na půl honu od něho. Protivítr přinášel odporný, kovově nasládlý zápach smrti, jejž kolem sebe dravec šířil, skoro až nutil k dávení.
      Překonal pocit nevolnosti a na okamžik znehybněl - pak vyslal svou pomstu, splátku za všechny porážky, kterých se mu od vychytralého protivníka za těch pouhých pár dní dostalo. Všechen vztek, rozhořčení a zášť se slily a zároveň uvolnily s jednou jedinou šipkou. Vsadil svůj život na falešnou kartu. Pokud netrefí, už nestihne utéct...

      Nechápal to. Všechny pasti, které rozestřel po kraji jako neprostupnou pavoučí síť, byly prázdné. Sklapnuté a prázdné. Právě teď se stále rychleji vzrůstající zuřivostí sledoval, jak se šelma bez zaváhání vyhnula místu, kde čekaly jehličím a nově napadanou silnou vrstvou sněhu přikryté ocelové čelisti. Kdyby si neuchoval alespoň zbytky zdravého rozumu, byl by přísahal, že se mu dravec vysmíval - nevzrušeně se ohlédnul na smrtící kruh pastí, s levou tlapou majetnicky položenou na rozpárané a teď už i na kámen zmrzlé Gojkově mrtvole. Jen jednou k ní čichnul, pak vzhlédnul přímo k lovci a ocasem mu mávl na rozloučenou, než dvěma plavnými skoky zmizel ve křoví.
      Šipka se tupě odrazila od protějšího kmene.


      Řev. Strašlivý vřískot raněné bestie, který rozechvívá vzduch a rezonuje vnitřnostmi jako napjatá struna v žaludku nebo ostří pod žebry. Viděl, jak sebou zvíře trhlo, pak raději sám zavřel oči a hrůzou zapomněl i dýchat. A dál... Dál bylo ticho. Chvíli se neodvažoval ani zvednout hlavu, drápy strachu se mu zatínaly do zad skoro jako ty Jeho, před dvěma dny. Teprve po několika předlouhých vteřinách dusivého Nic, jež mu připadaly jako věčnost, vzhlédnul.
      Kus od něj se v návějích zkrvaveného peří tyčila nehybná žlutošedá hora.
      Do morku kostí prochladlé, zdřevěnělé tělo ho zprvu odmítalo poslechnout. Řezavá bolest vystřelovala od kotníků až po slabiny, klouby mu snad - u všech bohů! - zkameněly a prsty, ty už dávno necítil. S námahou se vydrápal na kolena, stěží potlačuje úpění. Jen silou vůle se přinutil vstát a udělat nejdřív jeden krok, pak druhý, třetí... Nebezpečná blízkost se v mžiku změnila v nejdelší cestu, jakou kdy šel. Po několika málo stopách se chraptivě rozkašlal a musel se v předklonu opřít o samostříl, aby neklesl zpátky na zem. Zarputile vyplivnul chuchvalec jasně červené krve a potácivě se vydal dál. Nejspíš si uhnal zápal plic, ale k čertu s tím.
      Od těla už jej dělilo sotva deset kroků a dravec se stále nehýbal. Obrácený hřbetem k němu spočíval na boku ve sněhových peřinách.
      Jenže on mu stejně nevěřil. Nevěřil mu, ale na druhou stranu také věděl, že nemá na vybranou. Kdyby v bestii zůstala sebemenší jiskřička života a on se teď obrátil nazpět v naději, že unikne, podepsal by si tak či tak rozsudek smrti.

      Utíkal jako ještě nikdy v životě. V pravé ruce ještě svíral pahýl násady oštěpu, který šelma přerazila prackou jako třísku, avšak v tu chvíli si to neuvědomoval. V očích ho pálila krev z podrápaného obličeje, ale i bez toho skoro nic neviděl. Vánice spustila svou šedivou oponu, a tak jediné, čím si mohl být jistý, byl horký dech smrti kdesi za zády. Byla tma, do očí ho šlehaly větve, poryvy vichru a sníh, ale on přesto dál ve zběsilém tempu kličkoval mezi stromy, přeskakoval a podlézal padlé kmeny a brodil se závějemi, aby unikl své kořisti.
      Pak se pod ním z ničeho nic země otevřela a on se zřítil do hlubin noci.
      Jak lev na poslední chvíli smykem zastavil na okraji útesu a s tichým zavrčením se podíval dolů, než odešel, to už neviděl. Probral se o pár minut později na skalní římse pár stop pod převisem, s polámanými žebry, vytlučenými zuby a hluchý jako poleno.


      Král byl opravdu mrtvý. Sníh kolem sebe rozryl až na samotnou zledovatělou zem, ale proti šipce, jejíž opeření mu trčelo z levého oka, to pranic nepomohlo.
      Lovec ho s pozvednutým a stále připraveným samostřílem pomalu obešel. Očima sjel od odřeného čumáku, památce po úderu násadou oštěpu, až k pocuchané srsti na plecích, kam jej před pár dny mělce škrábla jiná střela.
      Konečně se zastavil a sklonil zbraň. Navzdory očekáváním se v něm mísily protichůdné pocity. Nenávist a zloba byly pryč, jako kdyby je odvál vítr. Jediné, co zůstalo, byla prázdnota. Shlížel na zdechlinu majestátního tvora u svých nohou a čím dál více pochyboval, zda to, co právě udělal, bylo správné. Jeho kořist byla vskutku impozantní kus, takový, na jaký každý lovec čeká celý svůj život. On sám zaplatil strašlivou cenu, sám moc dobře věděl, že dost možná už nikdy nevyrazí s lukem nebo kuší do lesa, ale když si uvědomil, že svého protivníka vlastně neporazil v rovném boji, ale sprostým úskokem, tíha toho zjištění na něj dopadla jako balvan. Nebýt bolesti a zranění, jež mu samy tlačily šíji dolů, nejspíš by zahanbeně a s hořkostí svěsil ramena. Jistě, bylo to jen zvíře - jenže bylo jedinečné a právě díky tomu lovce poprvé v životě zamrzelo, že zabil.
      Zhluboka se nadechnul.
      Odhodil samostříl do sněhu, aby s dýkou v ruce vypáčil šelmě z rozšklebené tlamy tesáky a stáhnul z ní huňatou kožešinu.
      Když o pár dní později dorazil zpět do vesnice, chromého mrzáka s prošedivělými vlasy skoro nikdo nepoznal.

      ***

      „Nikdy jsi mi neřekl, odkud máš ty jizvy,“ přitiskla se k jeho rozložité hrudi štíhlá plavovláska a drobnou dlaní jej pohladila po opálené tváři, až na hustou černou bradku hladce oholenou. Pod prsty se jí zvlnili drobní, hrbolatí hádci.
      Nejdřív slastně přivřel oči, pak se ale zamračil.
      „Neptej se.“
      „To je od něj, viď,“ dotkla se opatrně náhrdelníku s velkými dravčími tesáky, který mu obtáčel hrdlo.
      Neodpověděl. Jen se vysmeknul z jejího objetí a posadil se na pelest postele. Samozřejmě, že byly od Něj. A i kdyby mu nezůstala žádná hrůzná památka, stejně by nebyl schopný zapomenout. Svou trofej nosíval schovanou pod kytlicí, místo aby se jí honosil jako ostatní a mohl se chlubit postavením nejlepšího lovce široko daleko, přestože již hezkých pár let z vlastní vůle nenapjal luk - žebra srostla, rány na zádech se zacelily, zčernalé prsty na nohou nechal useknout, aby mu nemoc z mrazu nesežrala celá chodidla, a dokonce i sluch se mu částečně vrátil, ale zabíjet zvěř už nedokázal. Na to měl příliš velký strach.
      Se zabručením vklouznul do kalhot a bosky, s košilí v ruce, vyšel ven před dům. Bylo časné jaro a první ze sluncem prohřátých a provoněných dnů se chýlil ke konci. Zamyšleně pohlédnul na šumící řeku, jejíž hladinu rozpálily večerní paprsky do ruda a proměnily ji tak ve veletok tekutého zlata. Pramenila v horách a on ji neměl rád, přestože činila údolíčko, v němž postavil svůj dům, jedním z nejvlídnějších a nejkrásnějších v provincii.
      Jeho dům, jeho žena a jeho syn. Obavy z pomsty matky přírody zaplašil náhlý příval pýchy a hrdosti. Ne, odtud se vyhnat nenechá.
      Pomalu se vracel zpět a cestou už se usmíval na Vesnjanu, která ho čekala u dveří.

      Když druhý den nad ránem dorazili do údolí kupci z městečka, našli roubenici v troskách. Rozlámané trámy, špinavé kusy nábytku a oblečení, rozeseté po celém břehu, byly ještě mokré, jak se tudy v noci prohnala povodňová vlna. Nahoře v průsmyku se nejspíš díky tajícímu sněhu utrhla lavina a zvedla hladinu už tak dost divoké řeky natolik prudce, že lidé žijící v její blízkosti neměli šanci. Černá voda je udusila ještě ve spaní.
      Těla, stejně jako spoustu dalšího, odnesl proud, jen aby je o pár honů dál - tam, kde se rozlil do šířky a neměl už sílu - vyhodil na kamenitý břeh. Strhal z nich všechny šaty, dospělí byli nazí stejně jako to maličké děcko. Jen Bojan, ten věčně zachmuřený černovlasý morous, svíral v promodralé, zle odřené ruce náhrdelník z největších tesáků, jaké kdy viděli.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /39 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Diron1
      DonSimon2
      Extremer2
      Guner4
      Heldret1
      Holyan3
      Christopher1
      Jakub.s1
      Jon2
      Kanyapi1
      Marupa1
      Master3
      MorganaLeFay2
      Nefer2
      Nesetar2
      Palantyr1
      Perilan2
      Shellma3


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).