Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Salím al Hasíb – Zpověď teroristy
      RubinTiger

      15. dubna 2006

       
      Život je krutý a nespravedlivý. A je to tak dobře. Kdyby byl totiž spravedlivý, mohlo by to na něm vypadat nějak podobně…

      Mé jméno je Salím al Hasíb a je mi dvacet let. Narodil jsem se v jedné zapadlé vesničce v Pákistánu. Tam jsem také žil do svých patnácti let. Poté jsem odtud odešel, neboť mi jeden Američan zabil oba rodiče. Rozhodl jsem se za to pomstít celému západnímu světu a dal se do služeb jedné teroristické organizace, z osobních důvodů nebudu jmenovat. Strávil jsem na její základně celé tři roky. Za tu dobu jsem se toho spoustu naučil. Například plynně anglicky anebo skvěle pracovat s výbušninami a bombami. Jakmile mi tedy bylo osmnáct a splnil jsem obtížný závěrečný test, stal jsem se právoplatným teroristou. Osobně bych to spíše nazval služebníkem Alláhovým, ale v podstatě je to jedno.
      Po skončení výcviku jsem se vydal do Spojených států. Přesněji do Washingtonu D.C. Mým prvotním úkolem bylo obhlédnutí terénu pro několik většinou sebevražedných teroristických útoků. Tento úkol jsem plnil necelé dva roky až do několika předchozích dnů. To mi totiž přišel dopis. Byla v něm instruktáž pro můj druhý úkol. Měl jsem ovládnout jedno letadlo a sebevražedným útokem ho zničit. V nejlepším případě ho navést na Bílý dům a tím zabít i amerického prezidenta. Byla by to úžasná událost v dějinách naší organizace.
      Jenže já mám v plánu něco jiného a lepšího. Chci totiž vylepšit sebevražedné útoky na úroveň vražedných útoků. Už mě totiž štve, kolik našich lidí zemře kvůli tomu, aby zabili pár Západních bezvěrců. Jsou to dost vysoká čísla. Můj plán vypadá tedy takto – v osudný den (den D) si vyzvednu z banky peníze, za které mám sehnat bombu. Poté, co ji koupím, vydám se na letiště. Tam za pomocí pár mých přátel propašuji bombu a mé osobní zbraně (samopal AK 47 + bojový nůž + milovanou Beretu 92 Combat) do letadla a sám do něho nastoupím. Jakmile budeme ve vzduchu a v optimální vzdálenosti od letiště, tedy deset až patnáct mil, ovládnu letadlo. Navedu ho zpět na Washington a až budeme dostatečně blízko, zadám na bombě časové odpočítávání a s padákem vyskočím z letadla. Předtím však ještě zničím všechny padáky v letadle, mimo mého samozřejmě. To proto, abych měl jistotu, že to nikdo z cestujících nepřežije.
      No, není to geniální nápad? Samozřejmě, že je, a možná bych za něj mohl být dokonce povýšen na jednoho z vůdců naší organizace. To by bylo skvělé, ale teď již k mému dni D…

      Je sedm hodin ráno a probouzí mě budík. „Sakra, sakra. Už je ráno,“ řeknu si a ranou ztlumím ten hrozivý zvuk budíku. Strašně mě bolí hlava. Ono ještě, aby nebolela, když si vzpomenu na tu včerejší pařbu. No jo, nějak jsem musel oslavit ten dnešní slavností den. A s kámošem Johnem a jeho bratrem Georgem to byl nejspíš nejlepší nápad. I když asi jsem neměl tolik pít. Alkohol mi nedělá dobře. Mám strašnej výpadek paměti. Skoro si na včerejší večer vůbec nepamatuji. Vím jen, že jsme se jen strašně tlemili úplně všemu. Dokonce i smrti mých rodičů. A to už je co říct. Většinou o tom s nikým vůbec nemluvím, a když už jo, tak to beru smrtelně vážně. Alkohol dělá divy.
      No, ale bylo to skvělý. Mohli bychom si to zejtra zopakovat, pokud se mi teda ta dnešní akcička povede. A já věřím, že jo.
      S těmito myšlenkami se osprchuji a nasnídám. Pak si jdu za pomocí umělých masek a líčidel trošku předělat obličej, abych nevypadal tolik arabsky. Jsou to skvělý věcičky, ty masky. Dokážou třeba úplně změnit tvar nosu nebo uší. Vostrá věc, která je jen menším opatřením k tomu, aby můj plán vyšel. Když jsem již hotov i s tímto (trvá to jen necelou hoďku a za tu dobu se o hodně změním), převleču se do smokingu a vyrazím ven z bytu. Vezmu si taxi a dojedu před banku.
      J&C Bank jest její název. Je to veliká bílá budova v centru Washingtonu. Jejím spolumajitelem je Johnův strýc Tom. John mi o něm mnohokrát vyprávěl. A protože mi ji vřele doporučil, vybral jsem si ji z mnoha jiných washingtonských bank pro své finanční akce. Doufám, že mi ji doporučil správně a mé peníze budou v bezpečí. I když teď je to už vlastně jedno, když si je jdu vybrat. No nic, nemá cenu o tom již dál přemýšlet.
      Vejdu tedy do banky a vydám se k jedné z mnoha, slovy sedmi, přepážek. Přede mnou stojí sice ještě dva lidé, ale mně to nevadí. Mám totiž v celku dost času. Letadlo mi letí až večer. Začnu si tedy místnost prohlížet. I zevnitř je překvapivě bílá. Nic na ní vlastně ani není zajímavé. Velká prostorná bílá místnost sem tam zkrášlena umělou kytkou v květináči. Žádná sláva. Co byste ostatně od americké banky čekali víc?
      Náhle se však ozve rachot ode točivých dveří, známých pod názvem lítačky, a přeruší mě z přemýšlení o jednotvárnosti budovy. Do banky vbíhá pět mužů v černých smokincích a v maskách George Bushe. Čtyři z nich mají v rukách samopal a jeden nese kufřík. Vypadá to na přepadení. Lidé kolem mě začínají propadat panice. Ječí a zběsile běhají po místnosti ve snaze utéct z budovy. Ozbrojenci však mají situaci pod kontrolou. Za pomocí výkřiků – Všichni k zemi! Dělejte! Lež a ani se nehni! Zabiju tě! – a za střelby do stropu si ihned vyžádají pořádek.
      Všichni leží na zemi a ani se nehnou. Já ležím mezi nimi. Ozbrojení muži se však nijak nehrnou k přepážkám ani ke skladu pro peníze. Místo toho začínají shromažďovat všechny lidi v jednom rohu místnosti.
      „Divné přepadení,“ říkám si a dělám vše podle jejich pokynů. Když jsou již všichni zaměstnanci a návštěvníci banky v jednom koutě, propukne ticho. Jen sem tam je slyšet nářek ustrašených lidí a otázky typu – „Kdo jste?“ nebo „Co s námi chcete udělat?“ Maskování muži si však povely: „Ticho!“ nebo „Drž už hubu!“ zjednají klid a ticho.
      Muž s kufříkem si mezitím kleká doprostřed místnosti a otevírá kufřík. Začne se v něm hrabat. Po chvíli se ho jeden z ozbrojenců v arabštině zeptá: „Muhamede. Co s tím k sakru je? Proč to trvá tak dlouho? Dělej! Nemáme moc času.“
      Přichází mu odpověď, též v arabštině, mém rodném jazyce: „Nevím, Mustafe. Je to nějaký posraný. Nefaká to. Zasranej stroj. Dej mi ještě minutku. Už by to mělo jít.“
      „Tak dobře.“
      Po tomto krátkém rozhovoru mi dochází, že v tom kufříku je bomba. Rozhodnu se jednat. Jak je vidět, tito muži jsou Arabové stejně jako já. Mají dokonce stejné povolání. Snad by mě mohli pustit. Promluvím tedy na jednoho z nich v mém rodném jazyce: „Mohl bych Vás poprosit, zda byste mne nemohli pustit. Musím totiž ještě dnes zabít pár bezvěrců. Alláh mi buď svědkem, že mluvím pravdu.“
      „To víš, že nemohli, hajzle americkej. Teď už buď ticho,“ přichází mi nečekaná odpověď.
      Nevzdávám to však a znovu je zkouším přemluvit. „Prosím, pánové. Nejsem žádnej zasranej Američan. Jsem terorista stejně…“ Věta zůstává nedokončená.
      Terorista na mě totiž namířil samopalem se slovy: „Už drž konečně hubu!“
      Rozhodnu se být tedy ticho. Zvednu ruce nad hlavu, zalezu si dál do kouta a pomalu se smiřuji se svým osudem. Vypadá to, že jsem to s tím maskováním trošku přehnal. Už mě nepoznávají ani krajané a kolegové. Jsem zvědav, zda by mě poznala moje matka. Určitě ano, kdyby však ještě žila. Je to docela smůla, že se s ní nejspíš za chvíli uvidím na onom světě a ani jí nebudu moci říct, že jsem pomstil její a otcovu smrt. No, co nadělám. Může mě tak jedině utěšit to, že jsem si ještě nestihl vyzvednout ty peníze na zaplacení bomby. Zůstanou alespoň stále v rukách naší organizace. Snad je využijí podobně, jako jsem je měl využít já.
      Poté muž s kufříkem zajásá. Vypadá to, že se mu konečně podařilo zprovoznit tu bombu. Promluví na ostatní: „Pánové a je to, u Alláha. Konečně jsem to rozfakal.“
      Otočí kufřík proti nám. Je na něm vidět displej s číslem 100. A to číslo klesá. 99, 98,… Jeden z teroristů k nám, zajatcům, pronese: „A teď je Váš konec, vy bídní američtí červi. Chachacha.“ Pak se všichni teroristé začínají modlit k Alláhovi. Stále však hlídají rukojmí, aby nikdo z nich neutekl. Většina zajatců následuje jejich příkladu. Akorát se modlí k někomu jinému. To ale já se také modlím k Alláhovi, neboť ten jediný je mocný a spravedlivý.
      10, 9, 8,… 3, 2, 1… a… NIC. Otevírám oči. Ze strachu jsem je totiž zavřel. Nic se nestalo. Stále žiji. Alláh vyslyšel mé prosby. Chce, abych za něho dál zabíjel nevěřící Američany a další podobnou špínu lidstva a mohl tak pokračovat v pomstě svých rodičů. No to je skvělý! Div radostí nezačnu skákat.
      Teroristé ale tolik veselí nejsou. Ba naopak. Jsou na sebe pěkně nasraní. Vypadá to dokonce, že se hádají, kdo za to může. Už už se na sebe chtějí vrhnout, když v tom zahouká policejní siréna. Teroristé neváhají ani minutku a vybíhají ven před banku. Tam na ně však již číhají policisté a chudinky teroristi jim vbíhají přímo do náručí. Je to smutné vidět konec svých kolegů. I když mě chtěli zabít, byli to přeci jen kolegové. Smůla. Jak se říká – stane se.
      No, tak jsem to přežil. To je sice dobře, jenže mně to nějak zkazilo náladu. Vidět takový smutný konec svých kolegů. To člověku srazí náladu úplně na dno. Byl to ten nejhorší konec, který je mohl potkat. Padli do rukou policie ještě dřív, než někoho stihli zabít. Fakt docela chudáci.
      A s těmito myšlenkami se vydávám pryč z banky. V tom však vrazím do jednoho policisty. Chci se mu omluvit, když v tom spatřím tvář svého nového kamaráda – George.
      „Jé. Ahoj, Georgi. Co tu děláš?“
      „Pracuju,“ dostávám krátkou a výstižnou odpověď. Vypadá, že mne moc rád nevidí. „Abych byl přesnější. Jdu si pro tebe.“ A ukazuje mi odznak FBI.
      „Ty seš od FBI? Ale proč jsi jdeš zrovna pro mě? Udělal jsem snad něco?“
      „Zatím ne. Ale chtěls udělat. Vzpomínáš si na včerejšek?“
      „Matně,“ odpovím. Popravdě si však začínám vzpomínat velmi dobře. George vlastně říkal, že je od FBI. A já vůl jsem mu určitě řekl vše o svém plánu. Já debil. No nic. Posral jsem si to sám. „Georgi. Já jsem ti řekl, co chci dnes udělat, že jo?“
      „Bohužel je to tak. Popsal jsi mi to úplně dopodrobna. Včera jsem tomu moc nevěřil a nebo jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, ale dnes ráno mi to došlo. Prověřil jsem si tě a zjistil, že všechno, cos mi řekl, je pravda. Takže teď věřím i tomu, co jsi chtěl udělat.“
      „A sakra. Já vůl. Tak tedy půjdeme?“ řeknu a nechávám se zatknout. Nemá cenu utíkat. Čím dřív totiž budu ve vězení, tím dřív mě z něho propustí. A já poté budu moci pokračovat ve své práci. Již to nejspíš nebude tady v Americe, neboť mě sem zakáží vstup, ale ve vězení budu mít dost času na to, abych si vybral nějaké správné místo pro svůj úkol. Budu mít spoustu času…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /24 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Anyen1
      Bakendrid3
      DonSimon3
      Elfiperi2
      Ess3
      HadejKdo1
      Holyan3
      Jase2
      Kanyapi3
      Lutus3
      Meladyanne2
      Milwa2
      Nefer3
      Nonsence3
      Perilan2
      Steve2
      Teranell3
      Zarabeth2
      Zekeasakur1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).