Duší celkem: 1021
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Kříže, kosti a růže
      Scarecrow

      8. května 2017

       
      Klapot podrážek vyšších jezdeckých bot se rozléhal ztichlým večerním městem. Černý cylindr už rozhodně zažil lepší časy, avšak stále vypadal k světu, stejně jako jeho nositel. Dlouhý černý kabát, jaký nosívají kočí, za ním lehce povlával, takže trochu připomínal andělská křídla.
      Vyfoukl obláček nahnědlého doutníkového kouře a zastavil se před kostelem. Pokuřoval, nikam nespěchal. V absolutní tichosti si vychutnával svůj doutník a poslední chvilky samoty. Když už z doutníku nebylo co kouřit, hodil jej na mramorové schody a zašlápl. Opřel se do zdobených dveří kostela a poté, co smekl, vstoupil dovnitř.
      Kostel byl plný lidí. Před obětním stolem stála zavřená rakev ozdobená květinami. Vše tonulo v tichu. Nikdo příchozímu nevěnoval jediný pohled.
      Došel k misce u vchodu a požehnal se svěcenou vodou. Přelétl kostel pohledem, kývl na anděla, který stál vedle něho. Bytost opětovala jeho pozdrav a ukázala do rohu chrámu, postávaly tam dvě postavy.
      Došel k nim. 
      Muž a žena, oba v černém. Muž byl oblečený v drahém slušivém obleku, na odiv dával několik medailí a také přívěšek kříže na krku. Právě kontroloval čas na zlatých kapesních hodinkách s rytým křížem. Žena měla černý smuteční klobouk se závojem, šaty dávaly znát, že si nežije nejhůře. K příchozímu se otočila, zachovala neutrální výraz, avšak její oči se na něj usmály.
      „Zdravím vás,“ zašeptal, když se k nim postavil, „skoro bych vás nepoznal, vypadáte dobře.“
      „Také tě ráda vidím,“ řekla Cimi, „a dobře, že jsi dorazil včas.“
      „Tak významný pohřeb bych si přece nemohl nechat ujít,“ mrkl na ni, „miluji pohřby.“
      „To my všichni,“ odtušil LaCroix. 
      Kriminálník přikývl a chvíli mlčel, hledě na ukřižovaného Krista v čele kostelní lodi.
      „Co náš přítel? Byl někdo z vás s ním, když umíral?“
      LaCroix kývl: „Hned, co odešel kněz, jsem se k němu dostavil.“
      „Tak to je dobře,“ pokýval Kriminálník hlavou, „zasloužil si to.“
      Barokní kostel byl provoněn kadidlem, tvářičky buclatých sošek andílků hleděly ke krásně zdobené kopuli s vyobrazením nanebevzetí Panny Marie.
      Pod kopulí kroužilo několik andělů, krom trojice je však nikdo neviděl.
      „Je tu plno,“ zašeptala Cimi, zatímco přelétla pohledem lavice nabité lidmi.
      „Ano,“ pousmál se LaCroix, „náš přítel byl velmi vážen ve všech možných kruzích, jsou tu doktoři, umělci, politici a dokonce pár okultistů,“ ledabyle mávl rukou k podezřelé stařeně v jedné ze zadních lavic, která je doteď nenápadně sledovala. Když spatřila jejich pohled, rychle se začala věnovat listování v kancionálu.
      „Byl to výjimečný muž,“ pokýval Kriminálník hlavou.
      „Ah, děkuji, to je od vás moc milé, že jste se zastavili.“
      „Doktore,“ pozdravila Cimi ducha, který přišel v doprovodu anděla Daphiela, jenž na sebe pro tuto příležitost vzal podobu řádové sestry. 
      „Vítejte, doktore, i ty Daphieli,“ zašeptal Kriminálník, „právě jsme o vás mluvili.“
      „Doufám, že v dobrém,“ zasmál se doktor od srdce, zatímco anděl tiše opětoval úklonu trojice.
      „Jistěže,“ řekl LaCroix, „o mrtvých vždy jen v dobrém.“
      Chvíli tiše stáli a naslouchali tichému šumu andělských křídel.
      Ticho kostela náhle rozčísl zvuk varhan. Zádušní mše započala.
      Tóny se linuly chrámem a mísily se s vůní kadidla, vše ztichlo a naslouchalo melancholické kráse hudby. Sbor na kůru se dal do zpěvu, k úžasnému chóru se ve zpěvu přidali i přítomní andělé. Lidé je neslyšeli, avšak i tak mohli pocítit zvláštní energii, kterou andělský zpěv zaplnil kostel.
      Cimi se ohlédla a povšimla si slz v Kriminálníkových očích. Nepřekvapilo ji to. Pro takové jako oni byla zádušní mše neskutečně silným zážitkem.
      Trojici se naskytl poslech hudby v celé její nadzemské kráse, tiše stáli a užívali si tento svatý moment.
      Celou bohoslužbu doprovázely zpěvy. Na závěr mše se přímo pod kopulí otevřela zářící brána, k níž Daphiel pobídl doktora.
      „Nepůjdeš se mnou?“ podivil se.
      „Ne, příteli,“ usmál se anděl, „tam, kam půjdeš, už nebudu zapotřebí.“
      Doktor pomalu přikývl a vykročil, zastavil se a ohlédl: „Na viděnou, přátelé.“
      Trojice duchovi věnovala úklonu, ten se poté bez dalšího meškání vydal k bráně, kterou prošel, a spolu s ní zmizel v bílém světle.
      „To chce zapít,“ oznámil Kriminálník, když mše skončila. „Půjdeš s námi, anděli?“
      „Jste laskaví, ale musím odmítnout.“
      „Ah, chápu.“
      Když odcházeli z kostela, zraky všech tří padly na obraz křížové cesty, přesněji na lebku ležící u cesty, po níž se Kristus ubíral ke Golgotě. Lebka se na ně zahleděla a náhle jako by… mrkla?
      „Velký Táta,“ odtušil LaCroix. „Zapíjení zjevně musíme odložit.“

      ***

      Nad nočním hřbitovem prolétlo hejno netopýrů. Měsíc na nebi zářil a vrhal chladné světlo na desky náhrobků. Hvězdy mlčíce sledovaly svět pod sebou. Věčný klid zemřelých by se dnes nikdo neodvážil vyrušovat, přesto se mezi hroby pohybovalo světélko lucerny. Jediný, kdo se k němu odvážil přiblížit, byly můry okouzlené jeho září.
      „Život na tomhle světě je hořícím plamenem a duše jsou můry, které k němu budou přicházet, i když je ten život spálí na popel,“ pronesl Kriminálník, když si všiml roje můr kolem lucerny, kterou nesla Cimi.
      „To jsi vymyslel sám,“ ptal se LaCroix, „nebo jsi mimo další zločiny i plagiátor poezie?“
      „Buďte zticha,“ okřikla je Cimi, když viděla, že se Kriminálník nadechuje k odpovědi, „musíme se soustředit.“
      Došli až do středu pohřebiště, kde se tyčil velký kříž. Cimi vylovila ze své kabely váček a začala před křížem kreslit na zem magický symbol, zatímco muži zapálili svíčky.
      LaCroix na dokončený symbol položil láhev černého rumu. Kriminálník vytáhl z kapsy kovovou krabičku s doutníky. Vytáhl z ní dva kousky, jeden položil na znamení a druhý si připálil o jednu ze svící. Cimi na symbol položila několik mincí.
      Znamení na zemi se po otevírací formuli matně rozzářilo a zprůhlednělo. V temnotě hřbitova se zalesklo okno do jiného světa a na jeho druhé straně se objevila tvář Velkého Táty. Natáhl ruku a skrze znak si přitáhl všechny složené dárky. Bez meškání si zavdal z láhve, poté si zažehl doutník a peníze nacpal do kapes starého kabátu.
      „Udělali jste dobře, že jste se mi ozvali tak rychle… A dokonce všichni pohromadě,“ děsivě se usmál.
      Kriminálník potáhl z doutníku a vyfoukl dokonalé kolečko: „Jsme připravení udělat tu nahoře, co potřebuješ.“
      „Jak jinak,“ utrousil Velký Táta, „mám tu problém, který bych rád svěřil opět vám třem. Tentokrát to ale nebude taková brnkačka, jako alchymistův dům v Milotu.“
      Všichni tři se při té vzpomínce ošili, ten úkol jim před lety dal zabrat a Kriminálníka stál dokonce život.
      „Jde mi o jednu oživlou mrtvolu,“ začal, „nemám rád, když mrtví ožívají bez mého svolení.“
      Trojice si vyměnila pohledy, slova se ujala Cimi: „Jedna oživená mrtvola jako úkol pro nás? V čem je háček?“
      „Je to upír.“

      ***

      „Viděli jste ho?“ vztekal se LaCroix cestou ze hřbitova.
      „Viděli a dokonce i slyšeli,“ odtušil Kriminálník, „v čem je problém?“
      „Ten jeho starý kabát.“
      „Nevím, zda tě teď chápu,“ ozvala se Cimi.
      „Před časem jsem mu daroval nové šaty. Nejlepší kabát, boty, cylindr. Všechno!“
      „Jo, to vím, chlubil se mi s tím,“ uchechtl se Kriminálník.
      „Také se mi zmiňoval, vypadal nadšeně,“ přitakala Cimi.
      „A o to mi jde. Dostane nové šaty, všem se s nimi chlubí, a pak stejně nakonec nosí ten svůj starý ošuntělý kabát.“
      „Ale no tak,“ chlácholila jej Cimi, „však ho znáš.“

      ***

      Světnici osvětlovala petrolejka. Vzduch voněl doutníkovým kouřem a rumem, který trojice sedící kolem stolku popíjela. Za oknem byla temná noc, již příchozí jaro obdařilo chladným deštěm.
      „A tak jsem mu řekl: Pokud tě shledáme hodným, pomůžeme ti. A pokud ne, uspořádáme hostinu, při které budeme hodovat na tvé duši!“
      Všichni se Kriminálníkovu vyprávění zasmáli.
      „Baví tě strašit lidi, že?“ pousmál se LaCroix.
      Kriminálník pokrčil rameny: „Tak co s nimi. Lidé se zas začali vracet k zapomenutým věcem, ačkoli málokdo z nich skutečně ví, jak na to. Tak proč si s nimi nezašpásovat.“
      „Ne každý je jako náš zesnulý doktor,“ pokýval LaCroix. Poté se otočil k Cimi: „Tebe potkalo něco zajímavého?“
      Žena upila rum ze sklenice a olízla si rty: „Docela nedávno jsem seděla v kavárně, netrvalo dlouho a přitočil se tam ke mně jakýsi fešný padesátník, začal mi vykládat takové věci…“
      Kriminálník se uchechtl: „Au.“
      „Ano,“ kývla Cimi, „když mě konečně pustil ke slovu, úplně v klidu jsem dopila a oznámila mu, aby ztichl a poslouchal. Vypadal nadšeně, dokud jsem mu nenavrhla, aby se urychleně vzdálil, než začnu zvracet.“
      „Nechci kazit zábavu,“ mávl Kriminálník rukou, v níž držel doutník, „ale lidi jsou téma o hovně. Pojďme si raději promluvit o našem úkolu. Co s tím upírem?“
      „Četli jste tu literární novinku o upírech?“ zeptal se LaCroix.
      „Ano,“ kývla Cimi, „podivuhodné, jak moc se toho dostalo k lidem. Autor sice něco věděl, ale beztak to byl z většiny vážně jen román.“
      „Já to nečetl,“ přiznal Kriminálník, „ale tak… dost mě překvapuje, že je upír tady. Normálně nejsou na téhle straně opony. Nějaké nápady, jak se to stalo, že je tady?“
      Chvíli bylo ticho, pak se ozvala Cimi.
      „Myslím si, že to mohlo být následkem zvráceného obcování.“
      Muži zamrkali. LaCroix se zatvářil rozmrzele, Kriminálník vyfoukl kouř.
      Cimi vzdychla a jala se vysvětlování: „To snad víte, že svým jednání lidé kolem sebe vytváří atmosféru, která k nim poté láká různé entity. Ty je potom nabádají k dalšímu takovému chování, aby z toho těžily. Andělé u kněze, víly u bylinkářky a u jiných…“
      „Viděl jsem sadisty, masochisty a násilníky, kteří byli obklopeni démony a zlými duchy,“ kývl LaCroix, „to by dávalo smysl.“
      „Alkoholici to samé,“ ozval se Kriminálník, načež vyprázdnil sklenku rumu a z lahve si dolil další, „to ale neudělá fyzickýho upíra.“
      „Co nekrofilie? To je přesně věc, co by mohla přilákat upíra. Pokud k tomu ten člověk praktikoval okultismus, jako mnozí v dnešní době, mohlo by dojít k posedlosti.“
      Mlčeli, přemýšleli, jediným zvukem v místnosti bylo zazvonění čas od času položené sklenky a déšť z venku.
      „Možná si ta mrcha jeho tělo vzala po smrti,“ napadlo Kriminálníka, „Velkej Táta přece říkal, že je to oživlá mrtvola.“
      „Pravda,“ kývl LaCroix.
      „Takže, pokud Cimi uvažuje správně,“ pokračoval Kriminálník, „tak tu máme upíra u těla plného magické energie. Jestli ho tím svým svinstvem živil dost dlouho, musel být dost silný…“
      „...Takže by pro něj nemuselo být nemožné se toho těla po smrti zmocnit,“ dokončila Cimi.
      LaCroix si povzdechl.
      „No jo,“ přidala se k povzdechu Cimi, „kdyby lidé věděli, co se všechno kolem nich doopravdy děje, chovali by se i o samotě jako ve společnosti.“
      „Najednou úplně chápu LaCroixe…“ ušklíbl se Kriminálník.
      „Možná mě jen motivuje fakt, že nechci většinu svých existencí strávit za katrem.“

      ***

      Unaveně si protřela oči a upila z hrníčku puerh. Bylo nad ránem. Kriminálník spal s otevřenými ústy na židli, v prstech ruky stále svíral prázdnou láhev. LaCroix mlčky pokuřoval. I na něm byla patrná již značná ospalost.
      Stočila pohled k vyloženým kartám: „Nedává to, sakra, vůbec žádný smysl,“ vzala do ruky kartu s vyobrazením milenců, „zaměřuji se na něj a už poněkolikáté mi výklad poukazuje na lásku, milenky a kdesi cosi.“
      „Já to nebyl,“ zamumlal Kriminálník ze spaní.
      „Možná na to ještě přijdeme,“ odpověděl po chvíli LaCroix, „půjdeme spát, ráno je moudřejší… rána.“

      ***

      Cimi na zem práškem kreslila ozdobné znamení.
      „Máme už vcelku jasno, jak se upír ocitl na téhle straně opony, nicméně,“ vysvětlovala, „nám Velký Táta nedal žádné vodítko, kde ho najdeme. Takže je čas začít hledat.“
      „Dobrej nápad, zeptat se Poutníka,“ poznamenal Kriminálník, „ten ví ostatně o všem, co se kde šustne.“
      „Přesně,“ usmála se Cimi, zatímco dokončila znamení.
      Trojice na symbol složila dary – doutníky a zbytek rumu, který zázračně přežil včerejší hodování.
      „Půjdu za ním, bude to lepší než hovořit přes bránu,“ řekla a sklonila se ke znamení.

      ***

      V okolí byly krásné louky. Azurovým nebem plulo několik bělostných mraků. Kráčela po cestě, až došla na křižovatku. Poutník tam již čekal. Jeho vysoká postava se opírala o hůl a zpod slamáku na ni hleděl pár lišáckých očí.
      „Je milé, že pošlete fajnové kouření,“ ušklíbl se, „ale sirky mi nepošlou, jste stejní jak ten váš šéf.“
      Cimi se usmála: „Napravíme to hned, až se vrátím. Jsem tu pro radu.“
      „Hmm,“ promnul si Poutník bradu, „slyšel jsem, že hledáte nějakého zlosyna, který utekl na druhou stranu.“
      „Co bys mi k tomu mohl poradit?“
      „No, dá se říci, že ten upír udělal všechno pro to, aby ho nešlo vystopovat žádnými kouzly, musí se mu nechat, že se vyzná.“
      Poutník odzátkoval lahev rumu a trošku upil. Chvilku jen tak vychutnával nápoj, nehledě na Cimin netrpělivý výraz.
      „Milenka ti ukáže cestu, Cimi.“
      „Milenka? To samé mi řekly i karty, to nedává smysl. Jeho milenkami byly maximálně mrtvoly.“
      „Já myslím, že špatně rozumíš, myslím tu Milenku.“
      „Ona je na druhé straně?“
      „Ehm… jo,“ usmál se, „tak co? Už dostanu sirku?“

      ***

      „Smith and Wesson trojka Schofield, dokonalý kousek,“ chlubil se Kriminálník revolverem, načež pohlédl na LaCroixe, „ten by seděl i tobě. Možná i víc, než ten zednářskej meč.“
      „Překvapuje mě, že jsi ho nezaměnil za šavli…“
      „Ale prosím tě, pár mi jich už prošlo pod rukama, jsou ale spíš na frajeřinu, než k boji.“
      „Tenhle ne, nechal jsem si ho vyrobit silnější než ceremoniální meče, takže je rozhodně smrtící.“
      „No, proti gustu...“
      „Mám ji!“ Zvolala Cimi, když vzhlédla od mapy, na níž měla rozloženo pár magických pomůcek k hledání.

      ***

      LaCroix a Cimi se potkali na náměstí. Šedé nebe dávalo znát, že brzy na zem vypustí proudy deště. Vlhký vzduch se mísil s vůněmi i zápachy města, v němž se měla nacházet Milenka. Už tu byli čtvrtý den, kdy bezvýsledně pátrali po staré známé.
      „Kriminálník?“ optal se LaCroix.
      „Ten se motá po předměstí. Doufám, že ji brzy najdeme, nechci riskovat, že si tu z nudy střelí nějakou vloupačku nebo jinou blbost.“
      LaCroix se křivě usmál, pomalu se vydali napříč dlážděným náměstím.
      „Dala jsem si tu práci a prozkoumala místní hřbitov, žádné anomálie tam nejsou, takže to vypadá, že jediným vodítkem bude ona.“
      LaCroix nespokojeně zabručel a věnoval dlouhý pohled kavárně, z níž se linula vůně černého nápoje. Cimi si domyslela jeho tužby a beze slov ke kavárně zamířila.
      Náhle se zarazila, hleděla před sebe.
      „Co se děje?“ zeptal se, pak si všiml toho samého.
      Vedle kavárny bylo květinářství.
      „Že by to mohlo být až takhle snadné?“

      ***

      „Rozhodně bych doporučila gladioly, ty vyjádří vaše pocity nejlépe,“ krásná žena s vlasy staženými do drdolu, v úsměvu na mladíka odhalila řadu bílých zubů. 
      „Přijďte za hodinu, připravím vám tu nejkrásnější kytici.“
      „Děkuji, madam,“ kývl muž. Pohled věnoval i LaCroixovi s Cimi, pozdravil je krátkou úklonou a opustil krámek.
      Krásčin výraz se změnil. Náhle začala působit chladně, jako by byla z mramoru. Dvojici, která doteď tiše postávala u dveří, počastovala nepřátelským pohledem.
      „A vám dvěma,“ začala z vázy vytahovat krásné gerbery, „bych doporučila karafiáty.“ Bleskla očima: „Dávají se na hrob.“
      Cimi si vyměnila s LaCroixem pohled. Zatvářila se vítězoslavně, konečně našli, koho hledali, o tom nyní nebylo pochyb.
      „Nemám nic, o čem bych se s vámi bavila, smrťáci. Takže, dveře jsou…“
      „Než to dořekneš,“ přerušil ji LaCroix, „dovolím si připomenout svaté zákony – nás nesmíš poslat pryč.“
      „Ah,“ Milenka se plně věnovala aranžování kytice, „skoro bych zapomněla. Jediná smrt má privilegium přicházet kdykoli, nezvána a nechtěna.“
      „Potřebujeme něco vědět,“ řekla Cimi, „stačí, když nám to povíš, a už se nemusíme zahazovat.“
      Milenka zkroutila ústa v pokusu o úsměv: „S čím bych vám tak mohla poradit? Nějaký šťastný pár, který svým zásahem rozdělíte? Kolik lásky muselo skončit kvůli smrti?“
      LaCroix se zamračil a odkašlal si.
      „Kolik otců opustilo rodinu kvůli svodům milenek?“ opáčila Cimi. „Nezkoušej tu apelovat na morálku. Smrt ani sex nejsou jen o našich zásazích a to víme obě. Takže se zdržme vzájemného napadání a přejděme k věci.“
      „Někde povstal upír,“ ujal se LaCroix slova, „nevíme, kdo to byl, ani kde je. Nicméně víme, že s tebou má něco společného. Nejspíše má tělo nějakého okultisty.“
      Milenka zavřela oči a cosi nesrozumitelně zašeptala.
      „Nerozumím?“
      „Prosila jsem ho, aby s tím přestal,“ zachraptěla. „Já vám nic neřeknu.“
      Cimi přimhouřila oči: „Uhodla jsem to,“ pohlédla na LaCroixe.
      „On byl tvůj milý?“ zeptal se.
      „Nic vám neřeknu!“ vykřikla Milenka, náhle vytřeštila oči na kytici ve svých rukách. Gerbery začaly vadnout a schnout. Rozhlédla se po krámku, všechny květy umíraly.
      „Kdo z vás to dělá? Přestaňte!“
      LaCroix kývl, květům se pomalu začal vracet život.
      „No tak,“ zvedla Cimi obočí, „budeš krýt někoho, kdo krom tebe šukal i mrtvoly? Vážně?“
      V Milenčiných očích se zaleskly slzy: „Přísahal mi, že se to stalo jen jednou za války, říkal, že to byla chyba, já jsem nevěděla…“ sesula se na kolena a rozplakala se.
      V krámku se rozhostilo tíživé ticho přerušované téměř neslyšným vzlykotem.
      Cimi vzala do ruky jednu z méně seschlých růží a podala ji Milence: „Řekni nám, kde ho najdeme. Ať to zlo můžeme skončit.“
      Kráska přitiskla květ k prsům, celá růže se téměř rozzářila, byl z ní nejkrásnější květ v celém krámku.
      „Doufala jsem, že ho napravím, já ho milovala.“
      „Nepochybně ses s ním podělila i o svoji moc, že?“
      Nejistě kývla.
      „Začíná to nehezky dávat smysl,“ pravil LaCroix.
      „Vše s ním se zlepšovalo, byl z něj úplně nový člověk. Pak,“ upřela na dvojici uslzené oči, „jste ho zabili.“
      „My ho zabili?“ zavrtěla Cimi nechápavě hlavou, „o čem to mluvíš?“
      „Ten, který má moc nectít pravidla, ta nechutná zrůda!“
      Cimi se bolestně podívala na LaCroixe.

      ***

      „Nechutná zrůda,“ odtušil asi posté Kriminálník, zatímco čistil revolver.
      Kupé vlaku vonělo tabákem a rumem. Parní stroj pod svými koly drtil noční ticho a hlasitým funěním dával všem kolem znát, že projíždí.
      LaCroix celou dobu mlčky pokuřoval, Cimi si četla v malé knížečce s poezií.
      Kriminálník pohlédl na své společníky: „Tak ven s tím,“ vyprskl, „jste na mě nasraný!“
      „Nasraný?“ špitla Cimi nevěřícně, přičemž nezvedla oči od knížky. „Jak na to přišel?“
      LaCroix jen vyfoukl kouř a díval se do uličky vagonu.
      „Že jsem to byl já, kdo pomohl toho chlapa oddělat. Ty mě okázale ignoruješ a LaCroix významně mlčí. Bylo by mi milejší, kdyby se mi za to posmíval, nadával mi… cokoli!“
      LaCroix nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Kdepak, Kriminálníku, nejsme nasraný, že jsi toho chlapa oddělal ty. Ostatně to nebyla čistě tvá práce.“
      „Nebyla, jen jsem jinému čaroději poskytl prostředky, jak docílit smrti jeho nepřítele. Z toho se pár let po smrti stal upír.“
      „Správně,“ kývl LaCroix, „stejně tak se s tím mohl ten čaroděj obrátit na mě, na Cimi, na Z., Babaca, Niba, Masaku s Ossou či Velkého Tátu, Velkou Mámu, nebo kohokoli dalšího z naší rodiny…“
      „Navíc to nebyl žádný svatoušek,“ dodala Cimi, „asi každej by byl pro ho sejmout.“
      „Takže se nezlobíte?“
      „Zlobíme se, Kriminálníku,“ zvedl LaCroix prst, „že jsme tě zastihli v nevěstinci, při činnosti, která se řekněme vymykala běžným způsobům pátrání po Milence.“
      „Nevím jak ty, ale hledal bych ji přesně tam, kde jsem byl.“
      „Dle útraty jsi to tam prověřoval opravdu svědomitě,“ ušklíbla se Cimi.
      Kriminálník vzdychl a vyhlédl z okna: „Všechno tu je tak ponurý, pořád prší. S láskou vzpomínám na Karibik.“
      „Ah, Karibik…“ vzdychla zasněně Cimi a zahleděla se skrz kapkami ozdobené okno.
      „Byl jsem hledanej od New Orleans po St. Thomas,“ usmál se Kriminálník.
      „Osobně na Karibik nevzpomínám tak rád jako vy, pokud se pamatuji dobře, tak jsme tam tehdy selhali.“
      Kriminálník jen cosi zabručel a Cimi se raději vrátila ke čtení.

      ***

      Starý hřbitov za městem již z dálky působil děsivě. Řady křivých křížů se jako pařáty netvorů natahovaly k šedému nebi. Ve středu pohřebiště stál malý kostel s opadanou omítkou. Prošli rozvrzanou kovovou brankou. Na jednom z náhrobků stál nápis ‚Nezapomeneme‘. Dle vizáže celého místa všichni již dávno zapomněli.
      „No teda,“ zakašlala Cimi, „tak tohle je rozhodně místo, které hledáme.“
      Rozešli se po hřbitově a začali pátrat po přítomnosti hledané bytosti.
      „Hroby a hrobky vypadají v pořádku,“ konstatoval asi po půl hodině LaCroix.
      „Co ten kostel?“ nadhodila Cimi, „Mohly by pod ním být další hroby.“
      „Neměl by v kostele upír shořet ve futrech?“ pokrčil Kriminálník rameny.
      „Abys tam neshořel spíš ty,“ utrousil LaCroix, zatímco se vydali ke stavení.
      Vnitřek kostela připomínal vše, jen ne svatyni. Z oprýskaných zdí na trojici shlížely poničené fresky. Lavice byly rozházené, jako by v kostele řádil regiment ďáblů. Zbytky soch svatých se povalovaly po zemi spolu se stránkami z kancionálů. Pod oltářem ležel roztříštěný kříž.
      Před obětním stolem byl těžký mramorový kvádr, pod nímž se nepochybně nacházel vstup do katakomb. Muži s ním začali s kletbami zápasit, po nemalé chvíli se před nimi objevil tmavý vstup do podzemí kostela.
      Cimi sirkami zapálila jednu z nalezených svící a posvítila s ní do tmy. Ve světle se skelně zaleskl pár očí. Vylekaně uskočila. Kriminálník bez váhání vytasil revolver a namířil zbraň do temnoty, z níž se ozvalo nepříjemné zachraptění. Mlčky ustoupili pár kroků nazpět, aby si vytvořili prostor pro boj.
      Z hrobu vystoupal upír. LaCroix tiše polkl, Kriminálník nehleděl na to, že je v kostele, a sprostě zaklel.
      Stvoření mělo světle šedou kůži, jeho oči byly kalné jako pohled leklé ryby. Netvor pramálo připomínal člověka, kterým kdysi byl. Z pootevřené tlamy trčely řady špičatých zubů, jaké mívají tropické krajty. Tvorovu nahotu částečně zakrýval pouze ohavný plášť z podivné, vepřovici připomínající kůže, který z něj visel v potrhaných cárech. Teprve po chvíli si uvědomili, že upírův oděv je z lidské kůže. 
      Kostel naplnila dusivá atmosféra. Upír se blížil pomalu, avšak ladně, byly to pohyby smrtícího predátora. Z jeho hrdla se dralo na svět tiché vrčení.
      „Bacha na něj, je to drsňák,“ ušklíbl se Kriminálník, zatímco zamířil revolverem, „vypadá, že vymlátil loutkové divadlo.“
      Upír zaútočil. Následovaly dva výstřely.

      ***

      „Do prdele!“
      Těžkým mramorovým křížem zatarasili dveře kostela, za nimiž se ozývalo zuřivé bušení a škrábání.
      „Jak to máme zabít? Trefil’s ho vůbec?“
      „Jasně že jo, do hajzlu!“
      LaCroix protočil oči: „Dobrej Bože, to je ostuda. Nejobávanější agenti Velkého Táty utekli před jednou nemrtvou sviní. Doufám, že se to po šedých pláních moc neroznese.“
      Cimi se zamračila: „Není času nazbyt, musíme to s ním skoncovat!“
      „A jak?“ zajímal se Kriminálník. „Co ten kostel zapálit?“
      „Dejte mi něco,“ řekla Cimi netrpělivě.
      „Jako pusu?“
      „Bez vtípků, Kriminálníku. Dejte mi něco, čím posílíte moji moc, něco, co vlastníte.“
      LaCroix po krátkém zamyšlení přikývl a sňal si z kabátu dvě medaile, které ženě bez váhání podal, Cimi si je připnula na kabát. Kriminálník s tajemným úsměvem sáhl do jedné z kapes a vytáhl zlaté kapesní hodinky s rytým křížem.
      „Počkat,“ zaostřil na hodinky LaCroix, „ty jsou moje!“
      „Kradené hodinky od Kriminálníka,“ vydechla Cimi, „nevím, zda by mě napadlo něco lepšího, co by vystihovalo tvoji povahu.“
      „Povaha, nebo ne. Nesahej na mé věci, chlape! Varuji tě!“
      Muži by se bezesporu začali dohadovat, přerušil je však další útok proti dveřím.
      Zatímco posilovali barikádu, Cimi přešla na hlavní cestu hřbitova. Prstem na zem začala kreslit složitý ozdobný glyf. Když jej dokončila, klekla si přímo nad něj.
      Pohřebištěm projel poryv nepřirozené síly. Zaryla prsty hluboko do deštěm rozmočené půdy.
      Vzduch se rozvibroval hromadící se energií, ta pak explodovala a zaryla se hluboko do země.
      Hluk z kostela ustal. LaCroix vydechl. 
      Nastalé ticho začal přerušovat tichý zvuk. Hrabání. Z hlíny nedalekého hrobu se vynořila ruka umrlce. Pak z dalšího a dalšího.
      „Probudila celý hřbitov…“ vydechl Kriminálník, „to je…“
      „Makabrózní,“ pokýval LaCroix uznale hlavou.
      Netrvalo dlouho a celé pohřebiště povstalo, aby se připojilo k boji proti upírovi. Dav umrlců tiše vyčkával.
      „Už se nemůžu dočkat, až uvidím, co s ním udělají,“ zachechtal se Kriminálník, „teď zapálíme kostel a…“
      „Nebudeme nic zapalovat,“ nesouhlasil LaCroix, „uvolníme dveře a pošleme umrlce dovnitř.“
      Dali se do odstraňování barikád od dveří, ty se náhle rozrazily a upír vylétl před kostel. Zatímco se muži, které náraz porazil, sbírali ze země, Cimi vyslala mrtvé do útoku.
      Nebožtíci se na bestii obořili s neskutečnou zuřivostí, ta jim však oplácela ještě větší mírou. Do okolí rozhazovala kusy rozsápaných těl. Kriminálník bez váhání spustil palbu, přičemž ani jednou neminul. Střely zanechaly na upírově těle nehezké rány, z nichž vytékala černá zkažená krev, nezdálo se však, že by jej nějak zvláště omezily v dalším boji.
      V jedné chvíli se k upírovi přitočil LaCroix a sekl po něm úzkou čepelí svého zdobeného meče, upír se otočil a odhodil jej do kostela. Řady oživených bojovníků po chvilce značně prořídly a upír byl stále při síle. Když po něm začal Kriminálník opět střílet, vyrazil mu upír v ústrety. Muž se dokázal vyhnout prvnímu útoku pařáty, pak po něm upír chňapl odpornou tlamou. Kriminálník instinktivně v krytu nastavil netvorovi paži, do které se mu s nechutným křupnutím příšera zakousla. Kriminálník vykřikl a vyprázdnil do upíra z bezprostřední blízkosti zbytek zásobníku. Netvor škubl hlavou a vytrhl muži z paže velký kus masa. Kriminálník se zapotácel, upustil zbraň a sáhl do záhybu kabátu, v ruce se mu zaleskl nůž. Než stačil zaútočit, upír srazil malátného soka na nejbližší náhrobek.

      ***

      Kriminálník otevřel oči: „Do posraný prdele! Už zase,“ vykřikl. „Tohle se musí stávat vždycky jenom mně!“
      Velký Táta pokrčil rameny: „Hele v klidu, to se stává. Počkáme si, jak se to nahoře vyvrbí.“
      Kriminálník něco naštvaně zahuhlal, potáhl nosem a rozhlédl se po neutěšené krajině šedých plání. Kam dohlédl, byla bezbarvá pustina. Nejzajímavější přítomnou věcí byl jen Velký Táta ve svém starém kabátu a vysokém cylindru. Opíral se o špacírku ozdobenou vyřezávanou lebkou.
      „Pěkná bouchačka mimochodem.“
      Kriminálník si všiml, že se mu podařilo vzít revolver s sebou do záhrobí. 
      „Alespoň něco,“ zavrčel Kriminálník zlověstně, „až ho sem pošlou, tak to té svini ještě pěkně osladím.“

      ***

      Cimi se zděšeně rozhlédla, LaCroix byl stále kdesi v kostele, Kriminálník byl dle všeho mrtvý. Oživení umrlci se po kusech povalovali všude kolem. Zbývající z jejích bojovníků představovali pro upíra pramalou překážku – takovou, co každým momentem slábla.
      Urychleně kolem sebe načrtla kruh. Upír se mezitím prosekal zbytkem těl. Se zuřivým zavytím se rozeběhl proti ženě. Zastavil jej až prudký náraz do bariéry kolem Cimi. Překvapeně zaskučel, načež začal nepříčetně dorážet proti neviditelné zdi.
      „LaCroixi!“ zakřičela Cimi, cítila, že bariéra brzy povolí.

      ***

      „Vítej Cimi,“ ušklíbl se Velký Táta.
      Cimi si upravila šaty a cylindr na hlavě, mlčky se posadila na nedaleký kámen a nasadila stoický výraz.
      „Hmm,“ promnul si Velký Táta bradu, „asi tam pošlu dvojčata…“
      „To raděj černý mor,“ zabručel Kriminálník.
      „Co jsi říkal?“
      „Nic, nic.“

      ***

      Z šedivého nebe začalo silně pršet. LaCroix vyšel z kostela, těžce oddychoval, zamžoural do spoušti na hřbitově.
      „K čertu.“
      Plivl na zem krvavé sliny a s mečem v ruce se vydal k upírovi.
      Příšera se zvedla od krvavých cárů, které byly ještě před chvílí schránkou pro Cimina ducha.
      Protivníci se chvíli přeměřovali, kapky deště změnily půdu v krvavé bahno.
      LaCroix se zastavil a zaujal perfektní střeh.
      Upír se pomalu přibližoval, v mžiku překonal skokem několik náhrobků a byl u LaCroixe, ten se vyhnul jeho útoku a sekl jej přes nohu, stačil rovněž uniknout bestii z dosahu.
      „Tohle bylo za Cimi, ty svině.“
      Upírovi zranění znemožnilo rychlejší pohyb. Kulhavě obcházel svého soka, zatímco vydával nechutné chrčivé skřeky.
      Hleděli na sebe, zatímco kolem sebe kroužili, hledajíce skulinu k útoku. Déšť dodával jejich situaci ještě chmurnější náladu. Upír znenadání zaútočil a zaplatil za to proseknutým hrdlem, začal vydávat dávivé zvuky, jak do jeho mrtvého hrdla proudila krev a vzduch. Smrtící zásah jej však pouze na chvilku ochromil, LaCroix využil situace a sekl upíra do druhé nohy, monstrum se skácelo k zemi.
      Upírovi v mžiku projel zády meč, který jej připíchl k zemi. Začal sebou nepříčetně škubat, zatímco se snažil pomocí rukou nadzvednout.
      „Chcípni už!“ zakřičel LaCroix, když zrůdu přišlápl zpět k zemi. Monstrum se zdálo nesmrtelné.
      Muž ze sebe shodil kabát: „Tohle nedělám rád, ale ve tvém případě si to vážně užiju.“
      Sklonil se nad upírem a položil mu ruce na lopatky, jeho pravé ruce však sáhly mnohem hlouběji. Upír zoufale zařval.
      LaCroix jediným trhnutím doslova vyrval upírovu duši ze zrůdného těla. Se zavřenýma očima padl vedle bezvládné nestvůry.

      ***

      Bolest pulzovala celým jeho bytím, před očima mu běžely výjevy ohavných zvěrstev, úchylností a dalších zvrácených choutek, které byly jeho podstatou. Obrázky se náhle rozplynuly.
      Hleděl na černé nebe a na čtyři tváře, které na něj s nelibostí shlížely.
      Jeden z nich se usmál: „Vítej doma.“
      Přivítáním mu byla rána zdobenou vycházkovou holí do tváře.
      Vše zčernalo, pak se vrátily zrůdné výjevy.

      ***

      Otevřel oči, neviděl nic. Zato slyšel rytmické bušení kladivem. Natáhl před sebe pracky a dotkl se hrubého dřeva. Je to víko rakve? 
      „Hotovo,“ ozvalo se z venku.
      Šoupavé zvuky, pád a prudká rána. Pak přišel zvuk lopaty zajíždějící do půdy a hlíny dopadající na dřevo.

      ***

      „Hotovo,“ oznámil Kriminálník, načež zapíchl lopatu do země vedle čerstvého hrobu.
      „Cimi,“ řekl Velký Táta, „vzhledem k tomu, že jsme ho ukryli na tvé pláni, předpokládám, že už o tomhle… tvorovi nikdy neuslyšíme.“
      „Pohlídám ho,“ kývla.
      Kam až oko dohlédlo, byly náhrobky a kříže. Pláň hrobů byla Ciminou doménou.
      „Odvedli jste dobrou práci, máte můj neskonalý vděk,“ kývl Velký Táta.
      „To nic nebylo,“ usmál se Kriminálník.
      „Odměna ale bude muset počkat, potřebuji vás tady dole.“
      Všichni tři se trochu nelibě ošili.
      „Chápu, chtěli byste hned nahoru oslavovat, a máme povinnosti. Ve světě lidí se schyluje k něčemu, co nám tady v záhrobí dá zabrat víc, než kdyby si jezdci apokalypsy vyjeli na projížďku.“
      Přikývli a pomalu se dali na odchod.
      „Kriminálníku?“
      „Hm?“
      „Zapomněl‘s tu na jednom náhrobku revolver.“
      „Nech si ho, Velký Táto.“
      Trojice odešla a Velký Táta osaměl.
      Z hrobu vedle něj se ozvalo tlumené skučení.
      „Zavři už hubu, nechápu, na co si tam dole stěžuješ,“ protočil oči a sebral z náhrobku revolver, který si se zájmem prohlédl: „Pěkný kvér, bude se hodit.“
      Velký Táta zmizel, měl ještě jednu záležitost k vyřešení.

      ***

      „Nechápu, proč musíte pořád kouřit ty smradlavé doutníky,“ mračila se Milenka, „páchne to a určitě to i škodí zdraví.“
      „Hm, pokud nejseš duch smrti,“ ušklíbl se Masaka oblečený v černém obleku a cylindru.
      „Jo,“ přitakal nachlup stejný muž oblečený v podobném obleku bílé barvy, „pak je to v pohodě.“
      „Navíc tu máme svaté poslání,“ dodal nakonec.
      Milenka znechuceně vzdychla: „Kdyby mi ten váš Táta nezavařil takovej průšvih nahoře, vůbec bych tu s vámi ani nebyla.“
      Prošli branou hřbitova.
      Žena vyjekla, zakryla si ústa, poté se otočila a pozvracela se.
      Dvojčata se tomu jen zasmála.
      „To je teda spoušť,“ konstatoval Ossa, jeho bratr kývl.
      „Trojice se zřejmě snažila, ale nedali to. Vsadil bych boty, že tamto byla Cimi…“
      Zanedlouho našli těla LaCroixe a upíra.
      „Velký Táto, upír je mrtvej,“ hovořil zanedlouho Masaka skrze znamení.
      „Proč jsi nás sem teda poslal, a navíc s tou ženskou?“ Dodal Ossa.
      „Proč asi,“ usmál se na druhé straně Velký Táta, „ukliďte to tam.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo1
      Hrun1
      Kanyapi1
      Tolpen1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).