Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Sbohem
      Hafie

      13. února 2017

       
           Prázdniny už jsou pryč a první den školy je tady. Nechce se jí k těm tyranům ve třídě. Bude zase cílem posměšných komentářů. A ani by se nedivila, kdyby schytala i pár modřin. Doma na sobě ale nedala nic znát. Mamka stejně měla práce nad hlavu a rozhodně by neocenila, kdyby jí její starší dceruška přidělávala vrásky na čele. A taťka... nejspíš by si s ní promluvil, ale ne tím způsobem, o který stála. Jenom by jí dokázal, že je to všechno vlastně její chyba. Že si za to může sama. Jediný, v kom by měla opravdového přítele, byla její malá sestřička, ale přece se nebude se svými problémy svěřovat té malé, veselé a rozkošné dívence. Nechce, aby byla kvůli ní smutná. Neslušelo by jí to. Radši na to bude sama jako obvykle. Ona sama proti celému světu. Nějak to vydrží. Se svými spolužáky bude už osmý rok, a když to vydržela sedm let, další taky přežije.

           Vešla do školy a zamířila k šatnám. Šla co nejtišeji, aby na sebe neupozorňovala. Ostatní děcka si povídala o svých zážitcích z prázdnin a ze všech stran se ozývaly hlasité výbuchy smíchu. Jí si nikdo nevšímal. Nebyla si jistá, jestli ji to mrzí, nebo jestli je ráda, že jí ještě neubližují. Svůj příchod do třídy chtěla co nejvíce oddálit. Zamířila k záchodům, o kterých věděla, že tam téměř nikdo nechodí. Zavřela za sebou a opřela se o zeď. Několikrát se zhluboka nadechla a snažila se zahnat slzy, které se jí draly do očí. Dnes nebude brečet. Na to bude ještě dost času.
           Zahleděla se na sebe do zrcadla. Blond vlasy učesané na patku, která jí zakrývala jedno oko, moc ráda neměla. Chtěla by černé, ale rodiče by to nikdy nedovolili. Kompenzovala si to alespoň černou stuhou uvázanou do mašličky. Jasně modré oči si už dlouho zvýrazňovala černou linkou. Její bílá pleť snad ani nepotřebovala zesvětlovat. Málem naopak. Oblečení měla pouze černé. Jinou barvu prostě nenosila. Jediný doplněk byl malý zlatý křížek po babičce, který nikdy nesundávala. Stýskalo se jí po té milé duši. Byla tady vždycky jen pro ni. Už to budou tři roky a stále si nemůže zvyknout, že tady už není. Že ji tady nechala úplně samotnou a sama odešla na lepší místo. Ne! Teď na ni nesmí myslet. Sklopila oči a její pohled zavadil o jizvu na zápěstí. Už byla skoro zahojená. Se smutným pousmáním si vzpomněla, jak právě kvůli té maličké čárce její mamka tak strašně zuřila...

           Měla by jít do třídy. Každou chvíli bude zvonit a nechce přijít pozdě. Popadla tašku, kterou nechala válet u dveří. Byla už stará a, kupodivu, černá. Už z dálky slyšela křik a výskot spolužáků, který ale umlkl, jakmile vešla dovnitř. Její lavice úplně vzadu byla prázdná a čekala jen na ni. Aspoň někdo, pomyslela si ironicky, když si sedala na židli u okna. Snažila se nevšímat si kyselých pohledů. Věděla, že učitelka každou chvíli přijde, a tak si teď nic nedovolí. Nechtějí se dostat do problémů. Zato by už ani nedokázala spočítat, kolikrát udělali průšvih jí. Ale bylo už pár minut po zvonění a učitelka pořád nikde. Otevřela sešit a začala si do něj čmárat různé nápisy a obličeje s prázdnýma očima.
           Učitelka konečně přišla a nebyla sama. Vedla s sebou kluka. Černé vlasy, přes které mohl sotva vidět, ale i přesto na okamžik zahlédla jeho oříškově hnědé oči. Tmavé oblečení doplňovaly stříbrné řetězy. Byl opravdu hezký a podle vzhledu by ani nemusel patřit mezi ostatní trapitele. Byl jim představen jako Kryštof a jen skončily formality, šel si sednout na poslední volné místo - v poslední lavici, právě vedle ní. Dívka se mu už na první pohled líbila a on si teď přál zjistit, co ji tak strašně trápí. Svůj batoh pokrytý plackami ledabyle pohodil vedle lavice a na stole si nechal jen pár papírů a propisku. Zvědavě nahlédl do dívčina sešitu. Právě dokreslovala krvácející srdce. Její malůvky byly vážně pěkné. Mnohem lepší než ty jeho, a to si myslel, že kreslí celkem hezky. Chvíli mu trvalo, než si s ní začal povídat. Nijak mu v tom nepomáhala. Dostat z ní něco jiného než „hmmm“ vyžadovalo nadlidské úsilí, ale nakonec se mu to podařilo a ke konci první hodiny už se dokonce zasmála.
           Byla mile překvapena. Ten nový kluk je snad dokonalý. A vypadá to, že ji má dokonce i trochu rád! A o přestávce schytala na svůj účet jen pár hloupých poznámek. Ale neodvažovala se doufat, že by to ostatní přešlo. Takový štěstí mít nemůže, nebo ano?

           První den ve škole uběhl celkem rychle a nic zvláštního, až na zdrženlivost spolužáků, se nedělo. Oběd do sebe jen rychle naházela, protože už chtěla být doma u své malé sestřičky. Nedaleko od školy jí ale cestu zastoupil jeden z třídních fotbalistů a sebral jí tašku. Z další strany se vynořila vrchní barbie, a pak přišli ještě ostatní, až nakonec stála uprostřed kruhu a ze všech stran se na ni sypaly známé i méně známé nadávky. Pevně stiskla oči, aby nepustila slzy ven. A možná i proto byla tolik překvapená, když ji uhodili a ona spadla na zem. Sprostě na ni křičeli a kopali do ní.
           Nevěděla, jak dlouho už tam leží, nechává do sebe kopat a poslouchá hnusné věci, když se přihnal Kryštof a probojoval si cestu k ní tak hlasitě, že přilákal pozornost lidí v okolních ulicích, kteří se přihnali, čímž vystrčili všechny násilníky. Ti vzali nohy na ramena a nechali ji tam jen tak ležet. Kryštof jí pomohl vstát a podpíral ji. Lidé jeden přes druhého zjišťovali, jestli mají volat sanitku, a nabízeli pomoc. Ona ale každého kromě Kryštofa odmítla. Ten ji dovedl domů a ona mu celou cestu brečela na rameni. Nedokázal pochopit, jak se může kdokoli chovat tak strašně, jako většina jeho nových spolužáků. Takovou odpornou věc přece nemůže nikdo udělat. Ale právě to na vlastní oči viděl. Před dveřmi jejího domu jí z tašky vyhrabal klíče a odemkl. Nikdo nebyl doma. Doprovodil ji až do pokoje, kde se oba posadili na postel. Mlčela a on taky. Nechtěl ji nechávat samotnou, ale doma budou mít už jistě strach. Chtě nechtě se s ní rozloučil, ale ještě před odchodem ji poprosil, aby neudělala žádnou pitomost a políbil ji na čelo.
           Ještě dlouho potom, co odešel, seděla na posteli a s pláčem přemýšlela. Už byla pevně rozhodnutá. On to jistě pochopí. Z šuplíku vytáhla kousek papíru, pero a žiletku. Tu samou, kterou použila docela nedávno... Našli ji ani ne za hodinu, ale bylo pozdě. Ležela tam a usmívala se. V ruce držela papírek s jediným slovem:
      „SBOHEM“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Scarecrow1
      Wolfric2
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).