Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Soudce večerů
      Milwa

      14. prosince 2009

       
      Byl to tichý, chladný večer. Stromy vzpínaly holé větve k tmavému nebi, vzduch voněl poraženými smrčky. Tenká vrstva ledu kryla kaluže a nedaleké městečko svítilo více barvami, než v jiný čas. Byl to tichý večer. A to ticho bylo zlověstné.

      Procházel mlčenlivou krajinou. Ztuhlé bláto mu křupalo pod nohama. Byl sám, na zádech kytaru, ruce zastrčené v kapsách, před ústy obláček páry. Mířil po cestě směrem od města. Kdo v předvečer Štědrého dne míří od domova? Byl vysoký a štíhlý, ten blázen prostovlasý. Jemně se pod zjinovatělým strništěm usmíval.
      Od lesa mu šla naproti mlha. Sedl si pod posed a stáhl ze zad kytaru. Promrzlými prsty skládal tón za tónem, akord za akordem. Melodie se proplétala s mlhou, větvemi, pohrávala si s mraky, ukrajovala vzdálenosti. Vypravovala o lidech, o domovu, zpívala o lásce, hvězdách, o hostech a smrti. A ticho se zlomilo.

      ***
      „Teo, okamžitě si sedni! A přestaňte se prát! Karlo!“
      „Když ona mi bele koníka!“ našpulil rtíky plavovlasý klučina a namířil špinavý ukazováček na svou sestru.
      „To není pravda!“ hájila se o něco málo vyšší nazrzlá slečna. „Ten koník je můj!“
      „Nene!“
      „A ven! Oba. A nepočítejte s tím, že vám Ježíšek něco přinese,“ vykázala je matka rozhodně z kuchyně. Oba zlobiči okamžitě zmkli a když viděli matčin nesmlouvavý výraz, rozpačitě vypochodovali z vyhřáté místnosti do malé chodbičky.
      „Je to tvoje chyba,“ popotáhl malý Teo.
      „Neměl sis vymýšlet,“ setřela ho Karla.
      „Jestli okamžitě nezmlknete, tak půjdete ven úplně.“ Tentokrát sourozenci zmkli. I dospělí by v této chvíli ztichli. Každý přece věděl, že vyjít z domu na Štědrý den večer před večeří přináší smůlu a často smrt. Klid prošpikovaný obviňujícími pohledy vydržel pár minut. Poté se vyčítavé pohledy změnily na zklamané a smutné.
      „Maminko?“ začala Karla.
      „My se máme stlááášně ládi,“ nadnesl Teo nadějně a objal sestru kolem pasu. Byly Vánoce. Matka se nedokázala dlouho zlobit.
      „Tak nachystejte na stůl.“
      Vůně hřebíčku a skořice naplňovala malý domek na kraji vesnice. Za okny, pokreslenými ledovými květy, u prostřeného stolu seděly čtyři postavy a povídaly si. Náhle se ozval výskot a nejmenší postavička odběhla, aby za chvíli byla zpět se čtyřmi jablky. Další postavy vytáhly odněkud škopek, malý rendlík s olovem a svíčky. Uzardělé tváře obou dětí nadšeně sledovaly pravidelné hvězdičky, které vytvořily jaderníky rozkrojených jablek. Dvoje rtíky se vzdorně našpulily, když jim bylo zakázáno lít olovo. Ale jakmile došlo na pouštění svíček, bylo vše v pořádku. Otec s matkou pobaveně přihlíželi, jak si jejich malá slečna vyzouvá papuči a hází ji za sebe - rovnou na mísu s cukrovím. Hrobové ticho, následoval výbuch smíchu a opičkující bratr. Pak se vše uklidilo a rodina se vrátila ke stolu. Sepli ruce a sklonili hlavy.
      Muž za oknem se pousmál. Sedl si na zápraží a položil kytaru do klína. Jemná, drnkavá melodie rozechvěla plamínky svící v místnosti.
      „Maminko! Maminko! My zapomněli nachystat pro hosta,“ vypískla najednou Karla polekaně. Vyskočila od stolu a rychle na něj nachystala talíř. Malý Teo s vykulenýma očima rychle pod talíř šoupl tři rybí šupinky a oba přilepili nosy na sklo. Matka se zmateně podívala na otce a ten vstal.
      „Pozdrav pánbůh,“ oslovil muže na zápraží.
      „Dejžto pánbůh,“ odpověděl muž, nepřestávaje hrát.
      „Neseďte tu tak. Hosté jsou u nás vítáni, tím spíš na Štědrý den.“ Muž se pouze pousmál. Pak pomalu zavrtěl odmítavě hlavou.
      „Nejsem host, kterého byste přivítali. Zůstanu tady. Pozdravujte děti a paní. Budu vám hrát k večeři.“
      Byla to píseň o lásce, o domovu. O společenství, o víře a naději. Nebyl v ní jediný smutný tón. Až když děti pokojně a spokojeně usnuly, muž se zvedl a pomalu odcházel. Klaply dveře. Lehké kroky ho rychle dostihly.
      „Vemte si aspoň kus chleba, pane,“ šeptla matka. Vtiskla mu ho do promrzlé ruky rozhodně. Pod jeho pohledem plaše zamrkala. A pochopila. Otočila se a za chvíli dveře klaply znovu.
      Na kraji vesnice se muž zastavil. Snědl darovaný krajíc, posunul kytaru na zádech. Znovu vykročil a sníh mu tiše vrzal pod nohama. Na hranici lesa se zastavil. Obklopen mlhou si sedl na pařez a dlouhé prsty začaly vydrnkávat další melodii. Mlha tančila s mrazivými závany, tvarovala se a k vesnici vyrazily bílé přízraky.
      Najednou mrazivé ticho proťal ostrý akord. Jasně durový, plný síly. Byl to rozkaz. Byla to prosba a vysvětlení. Byl to argument. Byla to naděje v plné zbroji. Mlhové přízraky se zastavily a s ječivým výkřikem se rozplynuly.
      Muž odložil kytaru a ironicky se ušklíbl. Z lesa vyběhli vlci a udělali kolem něj kruh. Cosi nezřetelného se začalo zhmotňovat vprostřed kruhu, naproti pařezu. Tiché hučení, hrozivé jako vlny příboje, jako praskot ker, jako probouzející se povodeň se dotazovalo. A muž se postavil.
      „Nepřísluší mi být soudcem ve Štědrý den,“ řekl prostě, hodil kytaru přes rameno a pevným pohledem se zastavil na světélkách vesnice. „Každý rok, pokaždé v jiné době, pro tebe vybírám ty, kteří by ti měli patřit. A budu to dělat i dál. Ale ať jsou všelijací, ne na Štědrý den.“
      Hučení zesílilo a vlci stáhli kruh. Muž pokrčil rameny, na která měkce dopadaly sněhové vločky. Zvedl hlavu k černé obloze. Hučení ho celého prostoupilo, vlci dechem tavily vločky na kabátu. A muž se usmál. Na obloze se objevilo malinké světlo. Zvedla se vánice.

      Byl to tichý, chladný večer. Stromy vzpínaly holé větve k tmavému nebi, vzduch voněl poraženými smrčky. Tenká vrstva ledu kryla kaluže a nedaleká vesnice pozhasínala všechna světla v oknech. Byl to tichý večer. A to ticho bylo smířené.
      Ráno lidé u lesa našli kruh zmrzlých vlčích těl a drobky chleba. Z toho podivného místa vedly lidské stopy. Kdosi otiskl své šlépěje do čerstvého sněhu a ty mířily k božím mukám. Tam končily. Co se stalo, nikdo nevěděl. Ale ten rok ani roky následující nikdo na Štědrý den nezemřel.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /17 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Alim_Thor1
      Devilburns1
      Eugene1
      Guner1
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Liquerier1
      Lutus1
      Matob1
      Mofik1
      Perilan1
      Petwald2
      Rohi1
      Teranell1
      Vraashar1
      Wessna1
      Yenn1
      Zbynasuper1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).