Duší celkem: 1045
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Krog
      Tufak

      26. ledna 2006

       
      „Drž to...“
      „Ne... měl jsem to vědět. Měl jsem to vědět!“
      „Drž!“
      „Nezvládnu to.“
      „Musíš.“
      Lukášova neobyčejně bledá tvář sledovala jediné místo. Musel skřípat zuby, aby se tam mohl dívat, pohled ale neodvracel.
      „Můžeš to pustit, Luku. Konečně, drží to. Teď to musíme zavázat.“
      „Zavázat?“
      „Zakrýt tu ránu. Teď se tam může dostat kdejaký svinstvo.“
      Stáli tam proti sobě a mezi nimi bezvládné tělo. S dírou v rameni.
      „Její bunda...“ ukázal na zkrvavenou kupku látky na zemi Lukáš. Petr ji sebral a rozpůlil. Spojil jí krk s podpažím, zakryl tak prostřelené rameno a pečlivě zavázal uzel. „Tak, a je to,“ oddychl si.
      „Že to je?“ zašeptal Lukáš, stále bílý jako stěna. „Možná tak v prdeli,“ opřel se o stěnu, sklouznul až na podlahu a hlavu zabořil do dlaní.
      „Co teď? Petře?“
      „Přijedou.“ V Petrově hlase bylo chvění.
      „A co když nepřijedou?“ vzhlédnul Lukáš. „Můžeme ji nést?“ Lukáš se díval Petrovi do očí. Teď už Petr nemohl lhát.
      „Nemůžeme. Je to moc... riskantní. Musí pro nás přijet.“
      Dlouhé, bolestivé ticho.
      Pustina. Byly tu lesy, hájovna. Teď je tu poušť a nějaká soustava několika zbylých zdí. Ticho přerušoval jen dech tří žijících tvorů.
      „Proč, Petře? Proč?“
      „Lukáši, já nevím, proč je v bezvědomí. Ale dýchá, a to je hlavní. Třeba se při pádu praštila do hlavy a...“
      „Ne. Proč... proč se tu střílej lidi?“
      Petr neodpověděl. I na něj to bylo moc. Také se sesul na podlahu.
      A písek. Všude je písek. V čepici, v očích, v botách. Všude se dostane.
      Seděli tu dlouho. Pozorovali písek kolem. Lukáš děkoval bohu, že taková poušť není všude. Nebo je Oáza jediné místo na světě, kde pravidelně prší a v zimě padá sníh? Jestli všechny přeživší něco štvalo, tak to byl neznámý důvod celého tohohle teplotního kotrmelce.
      „Zatracený průzkumy,“ zaklel Lukáš, „mohli jsme si klidně zkejsnout v Oáze a nemuselo se nic stát.“
      „Támhleten chlapík je důkazem, že na druhé straně pouště něco je.“ Petr se podíval na člověka oblečeného, jak kdyby žil v Saúdské Arábii. Vypadal, jako že sedí, ale zblízka bylo jasné, že se už nezvedne.
      „Pěkný důkaz,“ přikývl Lukáš, „ale nemusel by do všech na potkání střílet. Ať už je na druhé straně kdokoliv, vědí o nás a chtěli by do Oázy. Koukni, slunce už je vysoko.“ Slunce bylo spíše nízko, ale zima už byla za dveřmi.
      „Budou tu každou chvíli,“ přikývl Petr. „Kurva, kdo to je?“
      Postavička v dáli, oblečená stejně jako ten, kdo postřelil Janu, obyvatelku Oázy, zřejmě někoho hledala.
      „Ruce nahoru, parchante!“ zařval bez varování Lukáš z plných plic, míře svou hlavní na postavičku. Petr, s jedním kolenem na zemi, už také soustředěně sledoval všechny její pohyby skrze mířidlo zbraně. Všichni věděli, že na takovou dálku nemůžou samopalem nic trefit, ale postavička přesto neriskovala svůj krk a ztuhla na místě.
      „Ruce nahoru, říkám!“
      Postavička Lukášovi zřejmě nerozuměla. Věděla ale, co se v takových případech říká, a tak odhodila zbraň, klekla si a dala ruce za hlavu.
      „Jdu dopředu,“ zašeptal Petr, „kdyby se pohnul, víš, co máš dělat.“
      „Stačilo říct ‚kryj mě‘,“ zamračil se Lukáš, stojící jako socha. Petr začal dělat krátké krůčky a postupoval kupředu. Za minutu už stál vedle jejich nového zajatce. Kusem provazu mu svázal ruce. Potom si přehodil odhozený Kalašnikov přes záda a hlavní vlastního samopalu tlačil zajatce před sebou. Ten před ním cupital jak tučňák.
      Malý konvoj přišel až k Lukášovi. Ten na nic nečekal a praštil zajatce po hlavě pažbou.
      „Tos nemusel, Lukáši.“
      „Nebude otravovat. Zhasnul jak sfouknutá svíčka,“ bránil svůj vztek na lidi oblečené jako Araby Lukáš. „Co má u sebe?“
      „Hm,“ zamručel Petr, přehrabuje se v zajatcově batohu, „to samý. Jídla nehorázně. Velkej měch na vodu. My dva bychom se tu uživili týdny.“
      Lukáš se podíval na Petra pronikavým pohledem. „My tři,“ sykl.
      „Promiň. Jasně, že...“
      „Ty už ji máš za dýchající mrtvolu, co? Jasně, že ji máš za dýchající mrtvolu, vždyť...“
      „Lukáši...“
      „Co? Co mi chceš říct? Že nepřežije dalších pět minut?“
      „Já...“
      „Co ty? Svorkuješ plastovým kolíkem na prádlo... Kde ses to naučil, ha? Kurva, je ti šestnáct, jako mně!“
      Petr odvrátil pohled. Opět si sedl. Bylo tu horko. Zatrolené horko. V Oáze už padají listy. Jak můžou být tyhle dvě místa tak blízko a zároveň tak daleko? Jak může být vlhká krajina vedle pouště? Našel si v písku nějakou korkovou zátku. Asi tu byla dlouho, byla zčernalá a pokroucená.
      „Kde jsi sebral ten špunt?“ udělal Lukáš pár ostrých kroků vpřed.
      „Na zemi.“
      „Kde přesně?“
      „Tady,“ mávnul neochotně rukou Petr.
      Lukáš začal na tom místě rozhrabávat písek nohou. Petr, ač ho udivoval, Lukášův počin nijak nekomentoval.
      Nic pod pískem nebylo. Jen nějaké dřevěné parkety, které kdysi bývaly podlahou. Vešel dál mezi zdi a prohlížel bývalou podlahu. Našel, co hledal - tady. Nebylo tu tolik písku. Klekl si na kolena a začal odkrývat pískem zavátá dvířka do sklepa. Otevřel je.
      „Petře, kdybys chtěl, můžem tu zůstat půl roku, možná víc. Teda co se jídla a pití týče. Ale nevím, nevím, jestli nám dřív nedojdou náboje.“
      „Co to meleš?“
      „Ten špunt, co máš v ruce. To je ten, kterým si ti žabaři zátkujou měchy. Je tu toho s jídlem plnej sklep. Nedivil bych se, kdyby si pro pár zásob nepřišli další.“
      „Hmmm...“ Petr si zátku vložil do kapsy. „Pro zásoby? Vždyť... ty jejich měchy jsou plný!“
      „Co já vím,“ rozhodil paže Lukáš, „třeba si... třeba tu měli základnu, kdo ví co... stanoviště...“
      „Myslím, Lukáši, že se pomalinku přesunovali. Myslím, že chtějí vzít ztečí Oázu.“
      „Blbost,“ odsoudil Petrovu myšlenku Lukáš. „Vždyť je odtud desítky kilometrů!“
      „Není to blbost, Luku. Není. Hledají si stanoviště, a sice jednotlivě, ale uspořádaně se blíží k Oáze. Chtějí ji mít pro sebe. Pak se najednou objeví u kraje lesa, proběhnou ho a bum... jsme namydlený.“
      „Možná, že máš pravdu. Ale v Oáze je tři sta lidí! Všichni uměj střílet, ne? Jen ať si to zkusej, parchanti!“
      Někdo se pohnul.
      „Jančo!“ Lukáš se rozběhl ke stolu, kde ležela raněná.
      „Janičko! Všechno bude dobré, nehýbej se. Za chvilku tu budou. Přijedou pro nás. Musíš ležet.“
      „Luku...“ promluvily rty dívky.
      „Motory,“ konstatoval Petr. A taky svištění kulek. Hlasité výstřely.
      Lukáš se nerozhlížel, popadl Janu do náručí a skočil za stěnu. Petr za druhou.
      Byly slyšet kroky a rychlý dech. Nový příchozí běžel jako o život. Petr čekal na příhodný okamžik. Teď. Vyklonil se a naslepo vystřelil. Rychle se zase skryl, očekávaje opětovnou palbu. Ale nic se nestalo. Ten člověk běžel dál proti nim! Pak se ozvaly další výstřely z téže zbraně jako prvně. Pak další, ale z jiné. Petr se vyklonil pro druhou dávku, ale místo výstřelu ztuhnul. Mávnutím Lukášovi naznačil, že je bezpečno.
      Nový příchozí si vystřelil mozek. Ale předtím se postaral o jejich zajatce.
      „Proč to, do prdele, udělal?“
      „Lukáši, já nevím. Asi... asi se bál... fakt nevím... je toho na mě... moc...“
      „No tak, Petře, vzchop se. Už jsou tady. Slyšíš?“
      Petr padnul na kolena a s neskutečným zaujetím pozoroval zem. Že přijíždí pýcha celé Oázy, pojízdný Humvee, se nezajímal. Zavřel oči a nechal gravitaci, aby ho přimáčkla k povrchu Země. Měl dost.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /21 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      Aglar2
      Andy0071
      Aug1
      Barburyba1
      DonSimon1
      Ferro_the_King1
      HadejKdo2
      Hlavorubec1
      Holyan1
      Jakub.s2
      Jase2
      Jon3
      Kanyapi1
      Kraal2
      Lutus1
      Megas2
      Meladyanne1
      Mofik2
      Nefer2
      Perilan1
      Saskiel2
      Teranell3
      Trpasle2
      Ursa_Minor1
      Wingy1
      Zarabeth2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).