Duší celkem: 1022
Přítomných duší: 17
V krčmách: 9

      Knihovna

      Krásná literatura

      Zatracenec – 1. díl
      Perilan

      4. dubna 2018

       
      Velitel karavany si mě zvolna měří očima a pohybem ruky naznačuje, ať jdu blíž. Úmyslně dává najevo, že nás – teď mě – hodnotí. Ten, kdo ví, že je pozorovaný, se mnohdy pod tím tlakem snaží skrýt to, co před světem chrání, za co se stydí, čeho se bojí… a odhaluje se tím o to víc. Štěstí pro ty, kteří tomu rozumí. Se zjevným úmyslem mi odtahuje vlasy ze skráně a při tom pohledu zamyšleně kýve hlavou. Nebráním se. Vyptává se, proč někdo jako já chce takovou práci. Odpovídám popravdě. Sedá si a ptá se, odkud jsem a co se stalo, že jsem v cizí zemi bez jediného peníze po kapsách.
      Začínám lhát.

      * * *

      Probralo mě ostré denní světlo, které mi mířilo přímo do obličeje. V ústech sucho a v hlavě požár. Halena se mi něčím lepila na prsa. Až později jsem zjistil, že mojí krví. Ruce jsem měl pevně svázané za opěradlem židle. Ohmatal jsem, čím mě spoutali, a pak se rozhodl vůbec se nehýbat. Dobře jsem věděl, co dokáže konopný provaz provést s obnaženým zápěstím, když je oběť příliš čilá.
      Někdo mi vešel do zorného pole. Chytrý tah. Proti slunci jsem nemohl rozeznat jeho tvář.
      „Nejste muž, od něhož bych očekával zradu,“ promluvil pomalu. V tuhle chvíli výhodu zas ztratil. Ukvapeně, zbytečně. Poznával jsem jeho přízvuk.
      Když vtrhli do ložnice, podřezali mé milence hrdlo a drželi mě za vlasy tak blízko té kaluži krve, že jsem si v ní skoro máčel nos a cítil, jak z ní uniká teplo, věděl jsem, že mí můžu jsou buď mrtví, nebo proti mně. Nevěděl jsem, co z toho.
      Hlas Mathea, mého prvního, páchl odpovědí.

      Nejdřív jsem si myslel, že se mě kníže jako své pravé ruky začal bát. Nebylo na tom nic divného. Stačilo by, abych sesbíral dost důkazů o jeho ilegálních aktivitách a předal je císaři. Možná bych odměnou za věrné služby získal šlechtický titul a obsadil prázdný post městského pána. Nebo bych mohl přimět k revoltě dost velkou část ozbrojených složek, abych uspěl. Okolní šlechtici by se nakonec s přesunem těžiště moci smířili.
      Tady ale nešlo jen o to. Snad jsem jiné vlivné dřív zaujal natolik, že na mně musel hrabě vymoct přiznání ze zrady, které jsem se nikdy nedopustil – aby on mohl moji smrt před ostatními ospravedlnit.
      Týden v kuse mě vyslýchali a bili. Počínali si obratně: žádné rány do obličeje.
      Až dojde na veřejnou popravu, může se Wilhelm ukázat jako mírumilovný vládce, který svého věrolomného druha nechtěl před setnutím dál týrat. Podlitiny skryje oblečení.
      Byl jsem s tím vcelku smířený a nic jsem mu nezazlíval. Udělal jsem chybu; za dýku v zádech si může ten, kdo se sám špatně hlídal nebo to nechal na jiných.
      Při troše štěstí jsem mohl utéct, ale příliš bych si tím nepomohl. Kníže by mohl bez potíží kontaktovat všechny své přátele mezi šlechtici po celé říši – a při tomhle honu už bych jistě prohrál.
      Matheo se pořád raději kontaktu se mnou vyhýbal. Snad byl jeho první pokus pronést řeč vítěze nad poraženým gestem jakési dospělosti – učeň se osvobodil od mistra.
      Takové emoce jsou liché a neužitečné; jistým způsobem jsem mu je přál. Znovu přišel až devátý den. Podle výrazu jeho tváře jsem poznal, že se sám rozhodl zastávat role hodného i zlého. Přívětivý pokušitel mu nikdy moc nešel.
      „Vím, že mě dobře znáte,“ začal a hned nato navázal, věda, že ode mě se odpovědi nedočká. „Nebudu zkoušet žádné další výslechové praktiky. Oba víme, čím si cestu dál zjednodušíme; budete mlčet – další týdny tady. Promluvíte – a vše to může skončit. Jednou jste zradil… buďte muž a přiznejte to.“

      Oči se mi překvapením nejspíš rozšířily; jedna z fyzických reakcí, kterou lze jen velice těžko ovládat. Wilhelm opravdu věřil, že jsem ho zradil. A byl tu někdo, kdo ho k té víře dovedl.
      To měnilo vše. Znamenalo to šanci.

      „Něco na něm je,“ zamručel Siegfried a dál žvýkal tabák, jak to dělával vždy, když ho něco zneklidňovalo. „Na tom čubčím synovi něco je.“
      „Co to žvaníš?“ ozval se jeho kolega ze stráže.
      „Je jiný,“ pokračoval zasloužilý gardista knížete Wilhelma, „nevím čím, nevím jak, ale je jiný. Poslední dva dny. Díval ses mu do očí? Prázdno. Prostě je tam prázdno.“
      „Za mletí pantem vám pán žold nevyplácí,“ připomněl jim ostrým hlasem Matheus, teď hlavní vyšetřovatel Jeho Milosti, a zavřel za sebou dveře do předpokoje cely. Oba muži před ním zasalutovali.
      „Chtěl něco?“
      „Ne, pane.“
      „Dobře. Nerušte nás.“

      Jedna chyba nevyhnutelně vede k další.
      Mysleli si, že jsem zradil, a to je vedlo k tomu, aby mi jenom působili bolest, aby mě jejím prostřednictvím donutili vyzradit neexistující spojence a plány, ale ne aby mě zranili. Střežili se toho, báli se, že bych vinou jedné špatně vyměřené rány mohl zemřít dřív, než řeknu, co mám. Wilhelm se tolik strachoval o vlastní kůži, že racionalitu zkrátka odmítl.
      A Matheovi, tomu pod tíhou pýchy vítěze nejspíš nedošlo, do jakého rizika se tímhle staví. Málo mě znal – záměrně jsem to tak chtěl.
      Na nevycvičené muže od stráže, kteří se popasují se zlodějem nebo opilcem, ale ne se zabijákem, finta s prudkým záchvatem dušnosti a sípáním zabrala. Musel jsem si ještě během poslední návštěvy mého žáka o vlastní vůli prokousnout ret na vnitřní straně a pravidelně si ránu obnovovat, aby se nezačala zatahovat, dokud nepřijde stráž s jídlem… abych mohl ve správný moment vykašlat dost krve. Zbytek práce odvedlo domnělé bezvědomí.
      Provazy na mých rukou se uvolnily podivuhodně snadno.

      Za normálních okolností bych na dva dospělé muže nejspíš nestačil, ale pomohl mi moment překvapení. Víc podlitin než za poslední týden už jsem mít nemohl; to mi dodalo sebedůvěru. Nečekali od vězně, který už měl být polomrtvý, vlastně nic.

      Matheo kráčel velitelským krokem; nikdy se tendencí chodit tak nezbavil a ode mě to rozhodně neměl, učil jsem ho pohybovat se přesně opačně. Teď si pravděpodobně připadal tak bezpečný, že na výcvik zapomínal. Věděl jsem o něm dopředu. Vyprostil jsem pistoli s kolečkovým zámkem z chladnoucího objetí Siegfriedových prstů a stoupnul si do stínu.
      „Bylo to rychlé povýšení, Matheo,“ oslovil jsem ho, když klika dveří vrzla podruhé. „Pojď od těch dveří dál.“ Poslechl.
      „Pamatuješ si naše první pravidlo?“ Ani se nehnul. Všimnul jsem si,
      že očima ustrnul na tělech před sebou.
      „Nespěchat.“
      „Správně. Se mnou jsi nespěchal. Dobrá práce. Dal sis na čas. Druhé pravidlo?“
      „Nechybovat.“
      „Chybovals,“ konstatoval jsem a vykročil k němu. „Třetí pravidlo?“
      Strach zatemňuje smysly, mrzačí rozum. On strach měl. Proto se nikdy nemohl čistou cestou, bez pomoci dalších rukou, dostat tam, kam jsem se dostal já. Mohl být pouze dobrý nástroj, to z něj činil naprostý nedostatek svědomí, svědomí jakéhokoli druhu. Neuvědomoval si, že nevystřelím, že se nesmím prozradit, ani kdyby se na mě pokusil vrhnout.
      Připravil se o příležitost.
      „Třetí pravidlo?“
      „Neváhat… pane.“
      Slabě jsem se usmál. Nemusel jsem odpovídat – věděl sám. Ránu pažbou do spánku přijal skoro jako otcovské poplácání po ramenou.

      Probudil se svázaný – přesně tak jako já před dvěma týdny. Probíral jsem se na stole rozloženými nástroji. Patřily jemu, sám jsem mu je dal, když jsem ho určil za svého pobočníka. Sám jsem ho naučil vše o tom, jak je používat.
      „Víš už, co se stalo, Matheo?“ Polknul. „Vy jste nezradil.“

      „Ale někdo zradil mě. A ty mi povíš, kdo to byl.“
      Oči se mu rozšířily. „Já… já to ale nevím.“
      Nelhal. Myslel si, že nelže. Poklepal jsem mu ukazováčkem na spánek.
      „Někde to tu je. Jen o tom nevíš. Spojování informací nikdy nebylo tvou silnou stránkou. Ne, Matheo,“
      odpověděl jsem jeho tázavému pohledu a prohlédl si zblízka ostří jednoho z instrumentů. „Žádní telepati, žádné mentální sondy. Uděláme to postaru.“ Na čele mu vyrazil pot – předčasná, klamavá reakce těla, které očekává bolest. Strach. Věděl, že se ve fysickém mučení nijak nevyžívám, a o to víc
      se bál. Věděl, že neskončím, až se dosyta pobavím, ale teprve až se dozvím všechno, co potřebuji vědět.

      Zlehka, jako když se malíř mazlí se štětcem, jsem pohladil střenku nože a vzal ho do rukou. Naučil jsem ho vše o tom, jak z lidí dostat i to, co sami neví.
      Téměř vše.
      Poté, co jsem skončil, bylo jasné jen jedno: moje inkognito skončilo. Dřív existovalo pouze pár lidí, kteří si k mému jménu dokázali přiřadit i tvář – anebo naopak. Teď mě v knížecím paláci mohl poznat každý. Nic, o co bych stál.
      Nic, co bych mohl přežít.
      Nastal čas opustit město. Čekala mě už jedna záležitost k vyřízení a fakt, že obyčejní lidé na ulicích pořád nevěděli, kdo kolem nich prochází po ulici, mi dával jasnou výhodu.

      Nedělní obhlídka panství. Netušil jsem, jestli už kníže ví, jak dopadl Matheo; a i kdyby přece jen našel tři těla ve staré strážnici, nemohlo by ho to odradit od vrcholu návštěvy toho tlustého barona, který působil jako jeden z císařských diplomatů. Spřízněná duše u dvora může být dobrou pákou.
      Noc strávené mezi listím a kořeny v lese mě nechala prochladlého a provlhlého, ale aspoň jsem se probudil včas a mohl vyrazit do míst, která jsem si vybral pro přepadení. Kníže se neprojevil jako bůhvíjak velký vizionář, když se mnou plán obhlídky probíral dva týdny předtím, než tohle začalo. Pokud by změnili cestu, pořád bych mohl dorazit pěšky do nejbližšího města a tam usmlouvat koně za jednu ze dvou pistolí, co jsem sebral ve staré strážnici.
      Štěstí ale kázalo použít je jinak. Wilhelm nepřekvapil – jeli s nimi dva gardisté. Nikdy jsem nebyl zvyklý se vzdávat, ne tak blízko cíli. Stráž sice měla zbraně, ale změna majitele mohla být otázkou chvíle.

      Tak dobře to vypadalo, pomyslel si Wilhelm a pohlédl do sinalé tváře jindy růžolícího barona, který se mu prostřeleným čelem opíral o nohu a smáčel mu kalhoty krví. Než ho vetřelec zastřelil mušketou jednoho z teď už mrtvých gardistů, udělal poslední věc ve svém životě: oběma jim, knížeti i jeho synovi, spoutal ruce jejich vlastními opasky.

      „Matheo mi nedal, co jsem potřeboval,“ podotkl jsem během nabíjení muškety a pohlédl na oba svázané. Chlapce jsem omráčil. „Spoléhám na tebe, Wilhelme.“
      „Matheo?“ vydechl kníže. „Tys ho…“
      „Zabil,“ přisvědčil jsem. „Zklamals mě. Byl bych od vládce očekával víc promyšlené jednání. Přemýšlivé, logické.
      Například ohledně pravdivosti zrady jeho pravé ruky.“
      Trhlo jím poznání, záchvěv pravdy. „Pak… vše se dá napravit! Odvolám všechna obvinění, vše bude jako-“
      „Nebude. Jen se snažíš spasit život. Nemůžeš si dovolit ztratit kredit přiznáním takové chyby. Ne teď. Chyba je ve tvém postavení dluh. A ty se musí splácet.“
      Chvíli jsem se živil na hrůze v jeho očích, když pozoroval ostří nože v mých rukou.
      „Poslyš… ne! Nemůžeš mě zabít! Znáš sám situaci kolem hranic, země bez pána nebo jen s regentem se teď těžko dokáže…“
      „Já tě nezabiju,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nemá to smysl.“ Přistoupil jsem k jeho synovi, který byl stále v bezvědomí, a stiskl jeho rameno. Neprobudil se. „Kdo vznesl obvinění, můj pane? Kdo předložil důkazy?“
      Odpověděl – rychle, překotně, bez vymýšlení. Nelhal. Po tváři se mi mihl slaboučký úsměv. „Děkuji.“
      „Co to děláš?“ vyhrkl, pohled stále přilepený na matné čepeli.
      „Řekl jsem ti, cos chtěl vědět!“
      „Jistě,“ přisvědčil jsem a zahleděl se do tváře mladičkého následníka stolce. Nevinných patnáct let. „Dluhy se ale musí splácet a chyby je nutno neopakovat. Věřím, že tohle ti
      v tom vypomůže. Týden mučení, Wilhelme. Neměj strach… budu rychlejší.“

      I šlechtici umírají. Je ale jedna věc, když to udělá lapka, a druhá, když to udělá uprchlý vězeň jiného pána. Nůž jsem pohodil knížeti k nohám a sám vyrazil na jednom z koní pryč. Možná na mě mohl vyhlásit hon, dokud jsem byl jen uprchlík, ale někdo, kdo při útěku zabije císařského diplomata, musí být už oficiálně mrtvý. Wilhelmovi by mohla odbíjet poslední hodinka, kdyby se císař dozvěděl, že je to jeho vina – že to jeho lidé neuhlídali jednoho jediného vězně. Věděli jsme to oba.

      * * *

      „Koně a výstroj ti odečteme z platu,“ káže velitel karavany.
      Vyhovuje mi to. V poslední době už bylo moc riskování a přivlastnění další cizí věci mi už nemusí projít. Podepisuji se falešným jménem a nechávám se odvést do skladu, aby mi přidělili výstroj. Večer vyrážíme. Oni do dalšího města.
      Já za svým zrádcem.

      * * *

      „Plný plat za živého,“ chraptí Wilhelm, „za mrtvého polovic.“
      Je těžké udržet si pózu modré krve; důstojnost vladaře namáhavě lapá po dechu pod tíhou zármutku otce.
      „Rozumím.“
      „Inkognito,“ zdůrazňuje kníže a v očích mu blýská.
      „Ten muž je oficiálně mrtvý.“
      Lovec se usmívá. „Pak už jen zbývá, aby to tak bylo i ve skutečnosti.“

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v březnu 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).