Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 10
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      P. Neomillnerová: Dítě Skály
      Perilan

      4. dubna 2018

       
      Autorka Vlastní krve nebo Nakažených tentokrát opustila své oblíbené hrdiny a vrhla se mezi nekromanty. Surovější než kdy předtím. Lepší než kdy předtím?

      Dítě Skály se mi dostalo do rukou ve šťastnou chvíli – jeho stěžejní linie a hlavní postavy vzácně korespondují se článkem o padouších z minulého měsíce. Středobod děje, čarodějka Alke ze Skály, totiž rozhodně není ten typ dámy, který by si pánové přáli najít v noci pod peřinou – ani zdaleka ne.
      Kniha nás uvádí do drsného světa podobného evropskému středověku a v něm pak mezi kamenné zdi Skály, institutu, který vychovává ty nejhrozivější čaroděje, a to ať po stránce jejich magického umu, nebo po stránce jejich psychiky, mnohdy nenávratně zmrzačené brutálními praktikami tamních učitelů. První strany zanechávají tíživý, nepříjemný pocit – ale nutno dodat, že nejen díky atmosféře.
      Počátek zápletky je totiž, až do prvního zásadního zlomu, tím nejslabším místem knihy a něčím, co mě málem přimělo čtení nechat. Neomillnerová tu nasazuje do sprintu, že by se i Usain Bolt styděl, a dílu to příliš neprospívá. Po několika kudrlinkách, které jen zvýrazňují zoufalou situaci drobné čarodějky a pro samotný děj nemají valný význam, se status quo mění doslova v pár odstavcích.

      Důvodům všech překotných změn, které umožňují ději pořádně se rozjet a čtenáře vtáhnout, se samozřejmě uvěřit dá, ale – přece občas člověku vytane otázka, zda to není moc nahodilé, jednoduché a přímočaře snadné. Je tu patrná autorčina snaha dostat se do bodu, z něhož by se dalo všechno jaksepatří nastartovat, jenže místy i za cenu nějakých těch koncepčních mrtvol. Pokud jí čtenář dokáže tenhle mínus odpustit, může se těšit na podařenou jízdu – jakmile se vše dostane do dobré výchozí pozice, není jejímu dílu už příliš co vytýkat.
      Zápletka sama je vcelku přímočará a až na pár detailů není těžké rozpoznat, kterým směrem se
      bude ubíhat – až k závěrečnému vyvrcholení a postupné nutné vnitřní reflexi nejdůležitějších postav. Není to nijak na škodu, protože autorka knihu rozhodně nepostavila na tom, že by měla bůhvíjak úžasný epický příběh, ale, jak už je u Neomillnerové zvykem, především právě na skvělé práci s postavami a kvalitních dialozích. Většina pozornosti je tu samozřejmě upřena na Alke ze Skály, ale i ostatní, jmenovitě třeba důstojný Bogmir nebo násilnický Rane, jsou výborně vykreslení, byť se jim logicky nedostává tolik prostoru jako Alke.
      Sama čarodějka je kapitolou samou pro sebe a je do jisté míry mixem typických rysů autorčiných jiných postav: Moire, Virge nebo Loty. Je to znova ta, která hledá místo, ať je ona jakákoli a místo kdekoli, a která je určitým způsobem, ačkoli je sama silná, postavena mimo společnost, lhostejno zda vlastní vinou, nebo přičiněním jiných.
      Neomillnerové podobné motivy u postav svědčí a je s nimi viditelně zvyklá zacházet a profilovat obraz různým způsobem poničené nebo zdeformované psýchy, která se snaží najít sebe sama, konfrontuje se s svými démony a prochází postupem doby významnou, silnou sebereflexí.
      Schopnost přimět čtenáře soucítit s vražedkyní a mít respekt, ne vždy vyvolaný strachem, před chladným katem a mučitelem – to je něco, za co si spisovatelka zaslouží hold. Zvláštní stránkou díla je jeho slohové pojetí. Volba přítomného časování sloves se tu zpočátku jeví jako poměrně nešťastná; ne vždy to působí ladně a obratně. Postupem času si oči přivyknou a budou to přecházet bez pozastavení. Přesto téma knihy a jeho pojetí, které se často posunuje dozadu a klade důraz na to, co bylo, a nesnaží se až na doraz vyzdvihovat aktuální skutečnost, něco podobného nepotřebovalo.
      Momentů, kde by se přítomné časování opravdu vyplatilo a ukázalo své silné stránky, je spíš po málu, a možný potenciál slohu tak tady vyšel částečně naprázdno. Čtenář tomu ovšem nevěnuje pozornost zčásti i díky surovosti a bezprostřednosti obsahu; Neomillnerová píše o velmi nepěkných věcech s až neženským naturalismem.

      Celkově lze říct, že Dítě Skály je poměrně podařený kousek. Není to žádný skvost světové literatury a Neomillnerová má za sebou lepší věci; v každém případě může něčím nadchnout a jen máločím urazit, nepočítáme-li ne úplně nejlepší začátek. Přímočaré akce se nedočkáte, koneckonců šarvátky
      se na poli magického umění řeší během dvou vět, zato si užijete propracované postavy, objevování a proplétání jejich vztahů a jejich samotný vývoj. Hodí se dodat, že slabší povahy by s tímhle kouskem mohly mít trochu zažívací potíže – jak už jsem zmínil, autorka si vůbec nebere nějaké zbytečné servítky a dává čtenáři mnohdy takříkajíc sežrat krutou realitu jejího světa, krutější než v jiných dílech, bez příkras a blýskavých cetek. V tom duchu ostatně varuje představení knihy na přebalu: jde o příběh, který po duši nehladí, ale tu a tam naopak tne do živého. Ve společnosti Alke a jejích neméně bezcitných a krutých společníků ze Skály není pro melancholii místo.

      Pane redaktore, já bych si dovolil nesouhlasit…
      Matob

      Vážení čtenáři, gratulujeme – právě jste se stali obětí (doufejme, že pro vás zajímavého) recenzentského experimentu. Jelikož co člověk, to názor, dostal jsem šanci vyjádřit svůj názor na Perilanovu recenzi. A věru, vidím to jinak, proto si dovolím doplnit k předešlé recenzi několik postřehů:
      Úvod knihy bych nepovažoval za slabinu – naopak si myslím, že autorka svůj úkol nastínit vnější prostředí a poměry a k tomu kontrastní vnitřní svět čarodějky Alke zvládla poměrně dobře. Ano, je to trochu rozvláčnější než by to mohlo být, ale přesto si nemyslím, že by to byla záminka nechat čtení.
      Ano, souhlasím, zápletka je jasná a směr vývoje místy až naivně přímý, ale o tahle knížka je především o vykreslení charakterů a vnitřních světů postav.
      A právě zde Perilan opomněl jednu věc, která se táhne celou knihou jako červená nit a je opravdu zásadní: oním prvním velkým zlomem je totiž chvíle, kdy se Alke narodí syn. Od té chvíle se celý její okolní svět mění a stejně tak se začíná měnit a zároveň s ním, jako jeho reflexe, se mění i Alke samotná.
      Z bezcitné čarodějky se stává dáma s city jen a jen ke svému dítěti – tento cit je ovšem vyvážen mnohem větší nenávistí a chladem ke všem ostatním. Sonda do nitra schizofrenní čarodějky – na jedné straně milující matky a na straně druhé bezcitné čarodějky páchající bez mrknutí oka nejhorší zločiny – je podána skutečně mistrně a tak vzbuzuje rozporuplné pocity i ve čtenáři. Každopádně: úděl matky chránící své dítě je hlavním motivem Dítěte skály a za jeho opomenutí je třeba mého kolegu pokárat.
      Z tohoto titulu si dokonce dovolím i nesouhlasit, že Alke by měla být chápána jako záporák, tedy pokud se ztotožníme s myšlenkou, že špatné činy je možné omluvit dobrým úmyslem či důvodem.
      Ve zbytku věcí nemůžu než souhlasit, a ačkoliv bych celou recenzi asi postavil a uchopil trochu jinak, nezbývá než pokývat uznale hlavou a začít uvažovat o bezhlučné likvidaci kvalitní recenzentské konkurence.


      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v březnu 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).