Duší celkem: 1045
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Dárek pro Jasru
      Bakhita

      22. prosince 2011

       
           Hle, stojím přede dveřmi a tluču

      „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu“
      (Zj 3,20)

      ____________________________________________________
      Věnováno Julii a všem, kdo váhají otevřít dveře svého srdce
      ____________________________________________________


      „A porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“
      „Já bych je venku nenechala,“ prohlásila rozhodně plavovlasá dívenka, „někde bych pro ně místo našla, klidně ve svém pokoji, a Spasitel by se nemusel narodit ve chlévě.“
      „On jistě věděl, proč se narodil zrovna tehdy a zrovna tam. Ale i ty pro Něj můžeš něco udělat. Když se měl narodit, neotevřeli Mu, protože v hostinci nebylo místo. Pozvi Ho, aby se narodil znovu ve tvém srdci, a nedovol, aby tam pro hřích, nenávist a závist nebylo místo.“
      „Tomu nerozumím, maminko.“
      „Já vím. Ale jednou, až budeš starší, to možná pochopíš. Pokus se zapamatovat si to, protože já už tu nebudu, abych ti to připomněla.“
      Po dětských tvářičkách začaly stékat slzy. Žena se posadila na posteli, aby svou dcerku objala. „Nebreč, vždyť jsou Vánoce. A pamatuj na to, co jsem ti dnes řekla. Měj srdce otevřené, aby náš pán Ježíš mohl vstoupit. Já se budu vždy dívat, jak se ti daří.“

      Muž zlehka zaklepal na dveře, ale příbytek byl ztichlý, vypadal opuštěně. On však věděl, že uvnitř někdo žije, jen je zatím ta dívka příliš malá, aby pochopila, že má dojít otevřít. Nevadilo mu to, nikam nespěchal, mohl počkat, jak dlouho bude potřeba. A tak muž čekal.
      *****


      Moni vystoupila z vlaku a zachumlala se do kabátu. Z temných mraků se začínal sypat sníh, ale jí to starosti nedělalo, neměla před sebou dlouhou cestu. Pohlédla vzhůru, kde se pod vrcholkem jedné z hor choulila skupina stavení, a začala stoupat po úbočí.
      Sněžení stále sílilo, ale Moni šla vytrvale kupředu s úsměvem. Mířila k vesnici, kde se narodila a vyrůstala, ale během několika posledních let se sem vracela vždy jen jednou za rok, na Vánoce. Položit v čas výročí mamince na hrob prokřehlou kytičku.
      „Podívej, jaké krásné růže jsem pro tebe sehnala,“ zašeptala s pohledem k temnému nebi. Skutečně, rudá kytice, kterou svírala v promrzlé ruce, byla nádherná. Moni se znovu usmála, přičichla si k vonícím květinám a svižně pokračovala v cestě.

      Znovu se ozvalo zaklepání, jemné, plaché. Tak tiché, že by ho dívka uvnitř mohla klidně přeslechnout, ale muž věděl, že ho slyšela. Přesto se nic nepohnulo, jediný zvuk nenaznačoval, že by se chystala otevřít. A tak muž čekal trpělivě dál.

      Řada stop od nádraží se prodlužovala dále do hor. Sněhové vločky zmítané větrem šlehaly Moni do obličeje. Byla na cestě asi čtvrt hodiny, kolem ní jen sněhové pláně, nikde ani živáčka, a tak začala dívka, jako každý rok, promlouvat do vzduchu.
      „Slíbila jsi, že se na mě budeš dívat, mami. Daří se mi dobře, vážně, ve škole a tak.“ To byla pravda, Moni patřila k oblíbeným žákům. Dokázala pobavit i utěšit, vždy se usmívala a její štíhlá postava a dlouhé blond vlasy z ní udělaly hvězdu třídy. Jen jeden ze spolužáků, Chriss, odmítal podlehnout kouzlu její osobnosti a dělal vše pro to, aby Moni ztratila své přátele a postavení ve třídě. Ale i s ním už si dokázala poradit.
      Znovu pohlédla na kytici. „Takové se v zimě jen tak neseženou. Ale já jsem je pro tebe natrhala.“ Usmála se, když si představila Chrissův obličej, až zjistí, odkud ty růže pocházejí. Byl to divný chlapec, s nikým se nebavil a jeho jedinou vášní bylo zahradničení. Dokonce i v zimě dokázal vypěstovat takhle nádherné květiny. Moni musela uznat, i když nerada, že je v tom opravdu dobrý. Ale teď už se nebude moci nikomu chlubit, když jeho zahrádka zeje prázdnotou. Snažil se s ní bojovat, pokusil se jí sebrat její štěstí, ale ona ho převezla.

      Muž znovu zaklepal, tentokrát o trochu naléhavěji. V potemnělých oknech se mihl náznak pohybu a on na chvíli zadoufal, že konečně bude vpuštěn, ale mýlil se. Dívka uvnitř se naopak odtáhla od dveří co nejdále, a tak muži nezbývalo, než být trpělivý.

      Cesta začala být náročnější, nohy se jí bořily hluboko do čerstvého sněhu, obličej jí bičoval vítr, zima se dobývala pod kabát. Pomalu se stmívalo a někde v údolí se rozezněly první zvony. Před sebou Moni viděla světla vesnice, ale věděla, že ji čeká ještě alespoň dvacet minut chůze. Tahle cesta byl čas, který mohla věnovat vzpomínkám, a náhle se jí v mysli vynořila maminčina slova: „Nedovol, aby v tvém srdci kvůli hříchu, nenávisti a závisti nebylo místo.“
      Zvedla květiny k očím. Ano, byly nádherné, ale… Bylo správné je utrhnout? Zničila Chrissovu práci, jeho jedinou radost. Může dát mamince na hrob květiny, které nezískala poctivě? Souhlasila by s tím? Na druhou stranu, Chriss s tím začal. Byl to on, kdo jí poprvé podrazil nohy. Ne, udělala jen dobře, když mu to oplatila.
      Jak se Moni prodírala sněhem dál, květiny se jí náhle zošklivily. Tu čirou radost z jejich krásy náhle něco zkalilo, pokaždé když na ně pohlédla, představila si Chrissův zničený obličej, ale už z něj neměla radost. Nesnášela ho, to ano, ale dávalo jí to právo mu takhle ublížit? „Zmiz!“ vykřikla do sílícího větru.
      Rudé květy zůstaly ležet uprostřed pláně a sníh je pomalu zasypával.

      Náhle se dívka uvnitř znovu pohnula a klepající muž se zaradoval, když se vydala ke dveřím. Doufal, že další zaklepání ji konečně přinutí otevřít, ale ona stále váhala. Slyšel ji přes dveře, cítil její pochyby. Nebyla totiž v příbytku sama, byli tam i další a ti věděli, že až muž vstoupí, oni budou muset prchnout. Proto dívku lákali, přemlouvali, prosili, aby neotevírala. Ale muž byl trpělivý, bude klepat tak dlouho, dokud neotevře.

      Vítr sílil čím dál tím víc a Moni se začínala strachovat. Zima jí už pronikla až do morku kostí a světla vesnice se zdála stále stejně daleko, chvílemi je dokonce přes husté sněžení ztrácela z očí. Všechny její myšlenky se upíraly k závětří kostelíku. Cesta se dávno ztratila pod vrstvou sněhu a jedinou orientací byly nejasné obrysy hor. S každým krokem jí vítr vrhal do očí sněhové spršky, nohy jí zapadaly čím dál tím hlouběji. Záchranná světla vesnice se ve vánici mezi tím ztratila docela.
      Moni měla pocit, že se vůbec nepohybuje, všude kolem byly jen bílé sněhové vločky hnané větrem. Zavřela oči, protože stejně nebylo nic vidět, a pokračovala dál poslepu. Každý krok byl utrpením, každý další metr se zdál delší než ten předchozí.
      Vždy věděla, že hory jsou v zimě nebezpečné a teď si začínala uvědomovat, že ona bude jejich další oběť. Už jí nezáleželo na tom, kam jde, všechno úsilí věnovala jen tomu, aby v chůzi pokračovala. Věděla, že až se zastaví, víckrát už se nezvedne, skončí v téhle sněhové bouři a teprve až na jaře sníh roztaje, najdou její zmrzlé tělo. S panikou se snažila překonat vítr, rvala se s počasím, ale její boj byl marný. Hrabala kolem sebe promrzlýma rukama, znovu a znovu se stavěla na nohy, když jí náhlý poryv srazil na kolena. Síly jí ale docházely, cítila, že teplo a život z ní pomalu utíká.

      Další zaklepání poprvé nebylo jemné, jako by muž náhle spěchal. Všechna trpělivost předchozích let, každé zaklepání, co se kdy ozvalo, vše se náhle spojilo téměř do bušení. Ne snad proto, že by muži došla trpělivost, čekal tolik let, mohl by čekat až do konce věků, ale ten konec se pro dívku uvnitř rychle blížil.

      Běloba sněhu se mísila s temnotou zimního večera a všechno se slévalo do jednolitě šedé. Vše bylo tak jednotvárné, že Moni už ani nevnímala, jestli má oči otevřené nebo zavřené. Proto, když se před ní objevilo světýlko, myslela si nejprve, že sní. Ale světlo zářilo dál, nejasně a blikavě přes padající sníh, ale přesto zářilo. Naděje, že se dostane k lidem, vehnala Moni do zmrzlých svalů novou sílu pokračovat. Nemohla přeci zemřít tak blízko záchrany.
      Z posledních sil se probojovala k osamocenému stavení, z jehož oken se linula záře. Ještě poslední krok a konečně se ocitla v závětří, masivní dveře na dosah ruky. Zvedla paži a zabušila. Prsty měla tak zmrzlé, že si je o hrubé dřevo rozedřela, ale jediné, co cítila, byla úleva. Nezemře tady. Dostala se k lidem, za okamžik otevřou a ona bude zachráněna. Znovu v sobě sebrala všechny síly a zaklepala. Její tělo se bouřilo, nedokázalo se dál bránit chladu a únavě, toužilo po odpočinku. Ale Moni to nevzdávala, vždyť záchrana není daleko.
      Jenomže ani po dalším zabušení na dveře se zevnitř neozval jediný zvuk, nikdo se nevydal otevřít. Nejsou doma, napadlo dívku. Zapomněli zhasnout lampu, když odcházeli. Nikdo nepřijde. Jenomže, co když doma jsou? Co když sedí u hřejícího krbu a jsou příliš pohodlní na to, aby se zabývali pocestnými na svém prahu? Síla začala Moni opouštět. V hlavě se jí ozýval maminčin hlas, slyšela, jak na ni volá. A pak zaslechla slova, se kterými se maminka před osmi lety loučila. „Měj srdce otevřené, aby náš pán Ježíš mohl vstoupit.“
      Znovu byla malým děvčátkem, znovu se zapřísahala, že ona by svatou rodinu nikdy ve svém hostinci neodmítla. „Ale i ty pro Něj můžeš něco udělat. Pozvi Ho, aby se narodil znovu ve tvém srdci. A nedovol, aby tam pro hřích, nenávist a závist nebylo místo,“ slyšela opět ta slova a konečně pochopila. Náhle viděla, že celý život zaplňovala své srdce hříchem, zatímco On stál venku a klepal. Teď, na prahu domu, jehož majitelé nemohou, nebo snad nechtějí otevřít, pochopila, jaký to je pocit.
      „Přijď do mého srdce, pane. Chci Ti ho otevřít, chci Ti darovat svůj život. Zbav mě prosím závisti, vyžeň z mého srdce hněv,“ zašeptala slábnoucími rty.

      Muž se usmál, když se klika pohnula a dveře se pootevřely. Dívka naposledy zaváhala a pak otevřela dokořán a pozvala muže dovnitř. Skromný příbytek naplnilo světlo a návštěvníci, co v něm přebývali, se dali na ústup. Když vešel On, nebylo tu již míst pro Nenávist, protože On byl Láska.
      „Pane,“oslovila ho dívka, „díky, že jsi přišel.“
      „Byl jsem tu celou dobu, jen jsem čekal, až otevřeš,“ odvětil muž, ale nebyla to výčitka. Dívka se posadila na zem k jeho nohám, ruce zabořila do jeho roucha a rozplakala se.
      „Neplač, dítě,“ promluvil muž, „hle, jsem tady.“
      „Proč, pane, jsem tě vpustila až teď, když už je pozdě?“
      „Nikdy není příliš pozdě.“ Moni udiveně vzhlédla. „Vybojovala jsi dnes velký boj. Zatímco tvé tělo soupeřilo s bouří, tvá duše vyhrála nad hříchem.“

      Dnes byly Vánoce, ale Pierre nešel do vesnice na mši jako obvykle, protože se již třetí den necítil dobře. Zůstal proto v posteli ve své opuštěné salaši, ale teď ho probudilo klepání. Zaposlouchal se, avšak znovu už nic nezaslechl. Byl v pokušení zapomenout na to a spát dál, ale nakonec se přeci jen zvedl a došel ke dveřím. Jakmile otevřel, opřel se do něj vítr a místnost se začala plnit sněhem. To však nebyl ten důvod, proč se mu z hrdla vydral přidušený výkřik. Na prahu, s rukou na klice, ležela drobná dívka. Sníh, který se vytrvale snášel z nebe, pokryl její tělo bílou peřinou, jen modré rty se usmívaly. Odnesl ji dovnitř, ale dívka se nepohnula. „Prober se,“ prosil, zatímco přikládal do krbu. Položil dívce ruku na hrudník. Podchlazené srdce ještě nevzdalo svůj boj, ale jeho tlukot byl stále slabší.

      „Pane,“ ozvala se nesměle Moni. Nechtěla znát odpověď, ale musela se zeptat. „Moje tělo... Prohrála jsem boj s vánicí, že?“
      Muž se usmál a pokrčil rameny. „A záleží na tom?“
      Ne, nezáleží, pomyslela si dívka. Ne teď, když otevřela dveře svého srdce pánu Ježíši. Přijala Boží vůli, obětovala svůj život Bohu. Přijme to, co jí bylo souzeno, s radostí.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /8 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aglar1
      DuxES1
      Evangeline1
      Kanyapi1
      Perun.hromovladce2
      Rohi1
      Townie1
      Trym1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).