Duší celkem: 1082
Přítomných duší: 15
V krčmách: 7

      Knihovna

      Krásná literatura

      Padalo listí
      Kanyapi

      20. února 2006

       
      Padalo listí. Šustilo pod kopyty koní a překrývalo klacky a kameny, takže každou chvíli některý z nich klopýtl. Šli pomalu, nikam nespěchali. Dívka jela poslední a dívala se před sebe na široká záda muže, jehož sotva znala. V pozdním odpoledni ji monotónní houpání v sedle zmáhalo. Šikmé sluneční paprsky pronikaly lesem, země voněla. Byl krásný, časný podzim.
      /Ty větve schované pod listy - jak často jí zklamaly, když se křovinami prodírala za laní nebo srncem... Vzpomněla si na svoje první lovecké boty, vysoké, šněrovací... její pěstounka je šila po večerech u matného světla lampy. Stromy kreslily na stěny chýše nesmyslné obrazy.../
      Průzračný vzduch prořízl ostrý výkřik. Válečník s kožešinovou pláštěnkou točil mečem, zahlédla záblesk přes hlavy těch před ní. Vztyčila se v sedle a pobídla klisnu. V letu sundala luk.
      Zpod kopyt klisny vystříkla hlína, tak prudce brzdíc zaryla nohy do země. Kusy hlíny a bahno dopadly na postavu muže ležící na zemi. Jen na okamžik. Zvedal se na nohy, opíraje se jednou rukou, potácivě, jak mu podjela ve vlhku noha, a v poslední chvíli stočil meč vstříc Válečníkovi. Kov zařinčel o kov, ale proti jezdci neměl pěší šanci, sotva vykryl sek a boční náraz útočníkova koně ho odhodil do listí. Rychle, uříceně vydechoval a snažil se znovu vstát. Byl překvapen.
      Rána nedopadla...
      „Stát - ani hnout!“ dívčí hlas přeskočil a zazněl hrubě, nepřirozeně. Všichni se po ní ohlédli. Byla bílá jako stěna. Tětiva napjatá na maximum zadrnčela, jak její klisna poskočila a hledala pevné místo pod nohama. Dvojice mužů na zemi ztuhla. Pak se Válečník najednou uvolněně zvedl a v pomalém oblouku zakroužil mečem, až jeho hrot skončil na krku poraženého elfa.
      „Fuj, ženská, v první chvíli sem nevěděl, jak si to mám vyložit,“ odplivl si pod nohy a s ulehčením se zasmál.
      Na bledém čele dívky se zaperlil pot. Zdálo se, že nemůže od přepadeného odtrhnout oči. Ztuhl tak, jak se zvedal, na lokti, nohy nepřirozeně zkroucené pod sebou, a jeho rychlý dech byl jediným zvukem, který bylo slyšet.
      /Vlasy mu padaly na záda svázané jednoduchým řemínkem. Otočil se na ní, jak zaslechl zvuk v křoví, a pak s úsměvem vzal z jejích rukou dva zajíce, které přinesla z lovu. Měl bledé oči, průsvitné. Nic neřekl, ale když chlupáče bral, dotkl se její ruky./
      Bože můj... dívka se usmála křečovitě, jen ostatní si toho nevšimli. Byli zaujati tím, co měli před sebou. Rychle sesedali z koní.
      „To je ale úlovek, sakra...“
      „Čumte na něj, bojí se...“
      „Hele, zabijem ho tady a do města vodvezem jen hlavu, ne?“
      „Jasně, nebudem se tim tahat.“
      Hlas jí přeskočil: „Nesahejte na něj. Zbláznili jste se?“ Klisna už zase poskakovala na místě, ale dívka mířila stále přesně. Pot jí pálil v očích. „Ve městě nám za živýho dají aspoň třikrát víc a ještě se,“ polkla, „pobavíme při popravě.“ Ve tváři měla zvláštní, krutý výraz - divně lesknoucí se tvář a zaťaté zuby.
      Elf se v listí svinul do klubka a nechápavě, nenávistně pozoroval družinu, která nad ním stála. Sesedli všichni kromě ní.
      /Rozesmála se, ale pak zmlkla a zaútočila. Vůbec se nekryla, byla ale hodně rychlá a tvrdá a mnohokrát ho zasáhla ve chvíli, kdy už měla být mrtvá. Vyrazil a ve svižném tempu ji prohnal až na okraj cesty. Ujely jí nohy, upustila meč a s veselým vřísknutím spadla ze svahu. Dole se posadila a dlouho se smála. Sedl si vedle ní. „Vůbec se nekryješ,“ poznamenal, když se přestala smát. „Takhle se to nenaučíš.“
      „Ale naučím. Důležitá je energie, ostatní přijde časem.“ odporovala.
      „Ale kolik toho času máme...?“ řekl elf úplně potichu a nebyla to ani tak otázka, jako konstatování. Prudce vstala, zamířila ke koním a přehnaně rychle začala sedlat. Otřel si ruce o stehna, zvedl meč a povzdechnul si./

      Jeho meč. Ležel v bahně a právě se pro něj natahoval jeden z mužů. Popojela, sehnula se hluboko a sebrala mu ho téměř zpod ruky. Když meč zvedala, nadhodila si ho v ruce. Sedl jí do dlaně s bolestnou lehkostí. Z ostří odkapávala kalná voda.

      Strach jí úplně paralyzoval. Nejdřív měla hlavu prázdnou, při té dlouhé cestě křovisky a stržemi, ve kterých se Válečník rozhodl ukrýt v noci svou kořist, než ji dopraví do města. Prázdná a otupělá - jako by jí nedocházelo, co se děje. Větve ji šlehaly do obličeje a jezdec před ní, ten, kterému v duchu říkala Opatrný, se po ní několikrát starostlivě ohlédl. Nedokázala se přinutit k tomu, aby se na něj usmála.
      Oheň dohoříval, jen místy vyšlehly plamínky a ozářily slabě malou mýtinu mezi kořeny starých dubů. Elfa nechali stranou od ohniště. Ležel na boku, ruce měl svázané za zády a nohy přitažené k vystouplému kořeni. Příliš daleko od zdroje tepla, zima ho pronikala a od země šla vlhkost. Díval se na ni, ale ani jednou nezvedla oči. Cítil mrazivý pocit - nebyl to strach, spíš závrať. Když zavřel oči, roztočila se mu hlava.
      Konečně se odvážila pohlédnout na něj. Vlasy mu skoro zakrývaly tvář, uvolněné z ohonu a rozcuchané. Spal? Muži si roztáhli deky v okrajích mýtiny, daleko od sebe, jako by si nedůvěřovali. Jen Opatrný stále seděl na převrácené kládě a jak podřimoval, hlava mu padala ke straně. Klidnější, podívala se znovu na elfa. Pozoroval ji velkýma, prázdnýma očima.
      Přišlo to jako nenadálý útok. Krk se jí sevřel a srdce rozbušilo tak, že nemohla popadnout dech.
      /„Takže ty hledáš sama sebe - vlastně. Mám pravdu?“ Koně se brodili vysokou travou. Jeli vedle sebe a povídali si. Dívka přikývla. Chvíli mlčeli.
      „Jak mám vědět, že nedělám chybu?“ ozvala se znovu rozpačitě. Nezeptala se, jestli chce vyposlechnout, co bude vyprávět. Byl neskonale trpělivý a dokázal mluvit a mluvit, když jí nebylo do řeči, dokázal jí povzbudit a dokázal mlčet tak, že si nepřipadala hloupě. „Najednou jsem to prostě pochopila. Došlo mi, že nejsem elfka, ačkoli jsem to samozřejmě věděla už předtím. Jen mi to nějak nepřipadalo důležité. Pohádala jsem se s matkou - vlastně s pěstounkou. Řekla jsem jí, že mě dusí, že jí už nechci nikdy vidět a že...“ dívka se odmlčela.
      „Rozumím,“ řekl rychle elf. „..a dál?“
      „Ukradla jsem koně. Tohodle,“ sehnula se a poplácala kobylku po krku. „Tedy vlastně - byli příliš hrdí, aby mi ho brali, když jsem ho vzala. Matka stála mezi stromy, vidím jí jako dnes, ruce měla takhle založené a já byla tak naštvaná, že jsem si nějak neuvědomila, že ji už nikdy neuvidím... O kus dál na mě čekal Mistr. Překvapilo mě, že nevypadal rozzlobeně. Chytil kobylu na uzdu a díval se na mě tak, že jsem měla pocit, jako by on stál a já klečela. Pak jenom řekl: „Je v tobě větší kus elfa, než tušíš. Než vůbec kdy uvěříš. Zabiješ ho v sobě....“ Vlastně to byla asi otázka. Vím, že mi začaly týct slzy a kapaly mi na ruce. Pustil uzdu a pak vykřikl a přetáhl koně po zadku. Opustila jsem domov velmi nedůstojně. Dodneška nechápu, že jsem se někde nepřerazila...“
      Viděl na ní její stud. Zarazil koně, počkal, až se k němu vrátí, překvapená jeho reakcí a zahanbená vlastním vyprávěním a řekl: „Vydej se mezi lidi. Elfa si poneseš v sobě a bude to tvoje tajemství. Nikdo to nepozná, ale ty budeš o to bohatší. Poznáš svojí rasu a najdeš svoje místo na slunci. O tebe se nebojím.“ Pak natáhl ruku a krátce jí k sobě přes krk koně přitisknul./

      Oči ji strašně pálily. Ztuhla strachy. Na tváři ji studila slza. V krátkém záblesku viděla katovu ruku odhrnující dlouhé vlasy z krku. Kůže byla bílá jako papír. Bílá a vlhká potem. V hrůze se zkroutila do sebe a spadla z klády na zem. Elf sebou zoufale hodil. Částečně chápal a do krku mu stoupal vztek nad vlastní bezmocností.
      /Vyjel z lesa. Překvapilo ho to - jezdec byl sotva pár metrů od něj. Po paměti tasil meč. Jezdec vytáhl za letu luk, nasadil šíp a pokusil se jen koleny zarazit koně. Nepodařilo se ... jí .... to. Byla to dívka, s vlasy svázanými do uzlu, v mužském jezdeckém oděvu, ale dívka, skoro dítě. Její kůň vrazil do elfova hnědáka, až se oba zapotáceli. Cítil, jak se mu šíp stále nasazený v tětivě zaryl do krku. Ve stejnou chvíli, o setinu vteřiny dřív, než si stačil uvědomit, oč jde, zasvištěl jeho meč vzduchem a zastavil se, jílec pár milimetrů od dívčiny klíční kosti. Po kůži mu stékala krev.
      Po chvíli, která se jim zdála věčností, spustila dívka luk. Schoval meč a sáhl si za výstřih. Udiveně se zadíval na svou dlaň. Dívka hlesla: „Proboha.“/

      Opatrný se náhle probudil. Vyskočil, očima přelétl z elfa na dívku a sehnul se k ní. 'Uklidni se, uklidni se!... Uklidni se!' Třásl s ní, snažil se ji zvednout. Měla skelný pohled. Jektala zuby. Posadil ji k ohni, přikryl svým pláštěm. 'Uklidni se...' „Už jsem klidná… Už to zvládám..“ zachraptěla a vzápětí si uvědomila tu absurditu. Ticho lesa, které do té chvíle neporušilo nic. Dívali se na ni překvapeně, oba, ale každý trochu jinak. S očima upřenýma do prázdna mechanicky zašeptala: „Asi jsem usnula. Zdálo se mi něco...“ Opatrný si sednul vedle ní a objal ji kolem pasu. Roztřásla se zimnicí.
      Země studila. Hlavou se mu hnaly myšlenky. Tušil, samozřejmě, že viděla něco, co souviselo s ním. Vzduch na mýtině jako by se chvěl. Bál se o ni, netušil, jak moc jsou její schopnosti rozvinuté. Měla by... Pak si uvědomil, jak nesmyslné je uvažovat o tom teď. Zbývalo mu strašně málo času. Znovu na ni promluvil.
      Pocítila to nejdřív jako nejasnost v myšlenkách, jako ruku, která šátrá jejím mozkem. Otupěle to vnímala a nedělala nic. Podivný pocit polevil a ona zaslechla zcela jasně jeho hlas, tichý a trochu roztřesený.
      'Uklidni se. Potřebuju tvoji pomoc. Nechci umřít. Můžeš to dokázat...'
      Jediné, co pořád dokola opakoval v hrůze její mozek, bylo jeho jméno.
      'Prosím tě, srdíčko, uklidni se. Potřebuju tvoji pomoc. Uklidni se. Podívej se na mě. PODÍVEJ SE NA MĚ...'
      Pomalu, jako by se strachem zvedla hlavu a uviděla ho, jak leží ve tmě a oči mu žhnou. Rty měl pootevřené a namáhavě zvedal hlavu, aby na ni viděl. Pak mu hlava ztěžka spadla zpátky do tlejícího listí. Polkl. Ze stromu spadlý žalud zašustil v trávě. Opatrný se zavrtěl a přerval ticho: „Už je ti dobře?“ Přitáhl jí deku na ramena a přitulil se k ní. V dívce se najednou, zcela nečekaně, zvedla vlna odporu. Opona elfího světa se jí snesla přes oči jako černý plášť. Ale tohle je přece muž, který projasnil její chmury a ukázal jí laskavou stránku lidské rasy! Maličko se otočila a koutkem oka si prohlížela jeho profil. Pokusila se rozpomenout na přísliby, které v ní jeho veselé, trošku široko posazené oči a neholená tvář vyvolávaly ještě včera.
      /Schoulili se k sobě pod deku a šeptali si. Ostatní se jeden po druhém rozpačitě zvedli. Válečník vstal poslední. Žvýkal stéblo a plival kousky do ohně. Pak se po nich naposled podíval - vstříc mu blýskly dva páry rozpustilých očí - a odešel do tmy. Tu noc oba nemohli usnout.../
      Korunou stromu prosvítalo noční nebe. Nespal. Ani by nemohl, i kdyby chtěl - chlad od země ho stravoval. Ruce mu tak zdřevěněly, že nemohl pohnout prsty. Ležel klidně. Díval se na hvězdy mezi listím. Uhlíky v ohništi už téměř vyhasly, světla ubylo. Dívka, se kterou strávil několik měsíců na cestách, seděla vedle člověka, který ho vezl na popravu. Tušil, oč jde, dával si to pomalu dohromady. Neuklidňovalo ho to.

      Probudil ji hluk. V jedné vteřině si uvědomila, co se včera stalo, a zvedl se jí žaludek. Muži pobíhali okolo, sedlali koně, balili věci. Zdvihla ze země plášť, ve kterém usnula - patřil Opatrnému -, a vyhledala očima elfa. Bála se, co uvidí. Pořád ležel zkroucený mezi kořeny stromu. Prázdný pohled, bledá pleť, kruhy pod očima. Ztmavlé, rosou zvlhlé vlasy se mu lepily na obličej. Válečník říkal něco jejímu večernímu společníkovi. Přikývl a naklonil se k elfovi. V ruce držel nůž. Ztuhla. Přeřízl ale jen řemeny na nohou, chytil ho za loket a pokusil se ho zvednout. Elf ztěžka pohnul ztuhlýma nohama, chtěl se zapřít, ale nenašel rovnováhu a skulil se na zem. Opatrný zaklel a kopl ho do stehna. Ležící elf zasyčel. Zvedl se do kleku, jeho pohled byl plný zášti. Dívka je pozorovala bez dechu. Stála a dívala se, jak muž elfa hrubě odstrčil a ležícího znovu udeřil, viděla chladné pohrdání, které se rozhostilo v elfových očích.
      „Pakuj se, jedem dál. Dneska musíme dorazit do města,“ strčil do ní jeden z mužů. Koutkem oka zahlédla, jak elfa vyzvedli na koně. Protichůdné pocity v ní vřely. Když vyráželi, míjela ho docela zblízka, otřela se stehnem o jeho. Letmým pohledem přejela po jeho tváři - do očí se mu bála podívat - a zahlédl rudou, zhojenou jizvu na jeho krku... mráz jí přeběhl po zádech.
      /„Já vlastně někoho hledám. Proto jezdím takhle křížem krážem, víš?“ řekl elf a postrčil klacek do ohně. „Hledám brášku... mladšího. Odešel jsem do války a když jsem se vrátil, byli všichni pryč. On, rodina, přátelé... Mrtví...“ Dlouho, dlouho mlčeli. Elf proto, že se toulal ve vzpomínkách, ona proto, že nevěděla, co říct a nezranit. „Vím, že bratr určitě ještě žije. Někde se skrývá, toulá jako já... kdo ví. V téhle době honů na elfy... chci ho najít co nejdřív.“
      Dívka rychle zvedla hlavu: „Ale tebe taky můžou chytit. Třeba já... jsem mohla.“
      Usmál se jen malinko, trošku pochybovačně... Zčervenala. Pak prudce vstala, jako vždy, když nevěděla, co říct. Zády k němu zamumlala: „Jsem ráda, že tě znám. Nechci, aby tě chytil nějakej žoldák a vyměnil tvoji hlavu za pár mizernejch šupů...“
      Usmál se a znova prohrábl oheň. „To se nestane, Dayn. Zbytečně se bojíš.“/


      Pachuť v ústech cítila stále, ale už se rozhodla a pocítila úlevu. Podívala se ještě jednou na rozložitá záda před sebou, vytáhla luk, založila šíp. Peří na letce ji pošimralo ve tváři.
      Muž před ní se překotil naznak přes zadek koně, šíp se mu v zádech zlomil. Než stačil Opatrný otočit, prořítila se kolem něj a, luk v levé ruce, tasila elfův meč. Čepel zasyčela vzduchem. Hlína a listí létaly všude okolo, všechno dění se ve zmatku točilo k jednomu bodu. Elf obrátil koně nohama. Natlačila se mu k boku, vrazila meč mezi řemeny na rukou a páčila. Na koňský zadek kapala krev.
      Plochý náraz meče ji smetl ze sedla na zem. Ve stejnou chvíli, nebo snad o setinu vteřiny dřív praskly řemeny a krvavé ruce sáhly po meči.
      Zvedala se rychle, ale ne dost. Opatrný skočil na ni a znovu ji povalil. „Zbláznila ses?“ řval jí přímo do ucha. Ležel na ní celou vahou, byl strašně těžký. Nemohla se hnout, ačkoli se svíjela ze všech sil. Řinčení zbraní k ní doléhalo jako z velké dálky. Zblízka jí dýchal do obličeje, viděla jeho vytřeštěné, nic nechápající zelené oči. Kopala ho do břicha a prokousla mu ruku, svíral ji ale hroznou silou.
      „Dayn!!!“ Elfův udýchaný hlas zazněl překvapivě blízko. Opatrný na chvíli povolil a ona se jedním prudkým kopnutím osvobodila. Zašátrala po luku, který ztratila při pádu. Šípy byly rozmetané všude kolem. Elf stál rozkročený takřka nad ní a rozmachoval se mečem.
      Zbyli tři. Válečník, Opatrný a žoldák. Útočili pomalu, střídavě, na jistotu. Na její tvář stříkla co chvíli krev. Elfí krev. Byla jako paralyzovaná. Trvalo to možná pár vteřin, ale v té věčnosti viděla jako zpomaleně svého přítele padat na jedno koleno. Válečník ho zasáhl do stehna přesně ve chvíli, kdy mu elfův meč proťal krční tepnu.
      Pak se jí srdce zase rozběhlo. Horečně zakládala šíp, natáhla tětivu, zavřela oči... Šíp prolétl žoldákovi břichem snad ze tří metrů, střílela bez míření. Opatrný se stáhnul.

      Padalo listí. Zase jí vypověděl sluch - měla pocit, že jsou to jen halucinace. Elf klečel, tiskl si ruku na krvácející stehno, prudce oddechoval a úkosem hleděl na ni. Opatrný stál pár metrů od nich, křečovitě svíral obouručák. Těkal očima... na něho... na ni... Věděl, že on už má dost. Věděl, že ona patří k němu. Sama mu to řekla. Musela k němu patřit. Ano, uvědomil si, že je po všem. Ona byla člověk, ne elf. Věděli to všichni tři. Udělal krok k nim.
      Dayn, dívka z elfí vesnice, poslepu nahmátla šíp a založila jej. Tětiva tiše drnčela. Opatrný se zarazil, ale pak udělal ještě krok. Zvedla luk. Muž se znovu zastavil - přelétl očima na elfa, který se vyčerpaně snažil zastavit tepenné krvácení. I ona se na něj podívala. Jen na okamžik.
      Tentokrát zamířila...

      ...

      Leželi vedle sebe, víc mrtví než živí. On těžce raněn, ona smrtelně.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /52 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Angeluss1
      DonSimon1
      Emma1
      Eriu.Anellien1
      Extremer1
      Ferro_the_King1
      Guner2
      Hrun1
      Jakub.s2
      Jase1
      Jon2
      Liza.Ginmi1
      Lutus2
      Martius1
      Meladyanne1
      Milwa1
      Mofik1
      MorganaLeFay1
      Nefer1
      Okeya1
      Perilan1
      Scarecrow1
      Teranell1
      Winitar3
      Yenn1
      Zarathustra1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).