Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Umění války
      Divac

      29. července 2009

       
      „Už jedou, já už je slyším,“ pronesl s napětím v hlase jeden z vojáků a jak dořekl poslední slova, hledí jeho přilbice se zamlžilo. Po své pravé ruce nahmátl C čtrnáctku a přitiskl si ji na hruď, jako by ho mohla ochránit před tím, co každou chvíli mělo přijít.

      „Buď zticha, ty pitomče, všechny nás ještě prozradíš,“ pokáral ho naštvaně jeho soused a poposedl si. Opravdu pěkný pohled. Padesát válečníků ve skafandru, jemuž se hrdě říká aktivní bojový oděv CMC-300/400, postávalo a posedávalo všude možně. Nikdo se netěšil na to, co přijde, avšak každý chtěl, aby již ten okamžik nastal.

      „Už jedou, to jsou jejich tanky,“ pravil další.
      „Já slyším mechy,“ zatřásl se ten naproti a zadíval se na ohromný plechový kryt, jenž je dělil od pochodujícího výkvětu Omega Squadron. „Dneska tu nemíním zdechnout, na to jsem žil moc dlouho,“ dodal nepřítomným tónem.

      „Ticho, všichni,“ sykl mladík sedící uprostřed krytu, uprostřed veliké jámy, která se má brzy stát masovým hrobem. Vojáci přestali brblat, jen muž s nepřítomným hlasem shlédl na vlhkou kamenitou zem a odvětil: „Zajisté, majore, jak si přejete.“

      Mladík se seškrábanou hodností se nesměle podíval po ostatních a začal kontrolovat, jestli je vše připraveno.
      „Adems, kolik je tam toho Semtexu?“
      „Že můžeme vyhodit do vzduchu celý Korhal i s okolím a ještě nám zbude,“ ozvalo se z vysílačky.
      „Ferev, jak to vypadá venku? Jaká je situace?“
      Z vysílačky se znovu ozval hlas, tentokráte již ne tak jistý, naopak plný beznaděje: „Majore, je… je jich tu spoustu, spoustu, teď právě projíždějí tanky, mechové jsou už skoro na místě.“
      Mladík nervózně štěkl do vysílačky: „Kolik?“
      Načež váhavý hlas nejistě začal: „Já, já… já…“
      Mladík zakroutil hlavou. „Sakra,“ zanadával a znovu promluvil do vysílačky: „Ferev, seber se, jasný! Kolik?“
      „Deset, deset sekund do kontaktu.“
      „Dobře, hlavně neblbni a nic nezkoušej mimo plán.“
      „A… a… ano.“

      Mladík poklekl na pravé koleno a pronesl ke všem čtyřiceti devíti válečníkům, kteří s ním sdíleli tento hrob živých: „Plukovník Grec vždycky říkal: Kryjte si záda. Asi proto dostal ránu přímo do obličeje. Já říkám: kašlete na vaše záda, protože dneska necháme za sebou jen mrtvoly a mrtvoly vás nezastřelí.“

      „Jedna do kontaktu,“ ozvalo se z vysílačky na mladíkově rameni.
      Mladík odjistil svou C čtrnáctku a s klidem v hlase dodal: „Dneska zemřeme, tak těch hajzlů, co za to můžou, vemte s sebou co nejvíc! Ať se v tom pekle nesmažíme sami!“

      Ohromný výbuch otřásl celou umělou jeskyní. „Otevřít!“ zakřičel mladík a do velké vlhké kamenné jámy vniklo světlo, domodra zabarvené světlo, jež svítí jen zde na Korhalu.


      O půl hodiny dříve:
      „Plukovníku?“
      „Co chceš, otrapo? Copak nevíš, že nechci být rušen, když spím? K čertu s tebou, vždyť je ještě noc!“ nakvašeně seřval příchozího postarší muž se zjizvenou tváří.
      „Je to naléhavé, jednotky Omega Squadron prolomily obranné valy na východě i na severu, míří sem nepředstavitelné množství těchhle zrůd. Myslím, že jako velitel oblasti…“
      „Myslel, jsi tu snad od toho, abys myslel? Blbče.“ Muž naštvaně vklouzl do oblečení a nezapomínal co chvíli hledět na mladého majora nepřátelským pohledem.
      „Pane plu…,“ vtrhl do místnosti další voják, tentokráte jakýsi neznámý vojín.
      „Ticho,“ mávl jen znuděně muž a zapnul si skafandr, „ to počká.“
      „Pane…“
      „Mě to nezajímá!“ odsekl znovu plukovník a aniž by si vzal pušku, vydal se ke dveřím, otevřel je a do místnosti vniklo světlo, domodra zabarvené světlo, jež svítí jen zde na Korhalu.

      Mladý major a vojín byli mírně oslepeni, plukovník se ještě otočil ve dveřích. „A co jste mi to vlastně chtěl?“ otázal se a vykročil ven, ven do světla.

      Plukovník Grec právě udělal poslední krok svého života, kryt z tvrzeného plastu na jeho přilbici ozdobila nepatrná průrva a z čela začal pomalu vytékat pramínek krve ředěný něčím dalším, bezbarvým. Svezl se na zem, jako by si snad jen chtěl ještě lehnout a dospat čas, o který ho mladý major připravil. To vše netrvalo snad ani pár vteřin, ale vypadalo to jako celá věčnost. Ticho naplnilo místnost a následovalo řinčení, jak kulky narážely do pancíře.


      „Co to…,“ proklouzlo překvapenému majorovi.
      „Omega Squadron,“ odvětil vojín chladným a nepřítomným hlasem.
      Náhle otřásl bunkrem strašlivý náraz.
      „A tohle bylo kurva zase co?!“ vypískl major a opatrně se přiblížil ke dveřím, vyvalil bezvládné plukovníkovo tělo a vykoukl ven. To, co spatřil, byl nejhorší pohled, jejž ve svém životě viděl. Letka Wraithů právě vybombardovala řídící místnost, všechny vyšší šarže jsou nejspíše po smrti, zbyl jen on. Ze severu pochodovala hrstka mechů, vojáci Omega Squadron již obsadili dva první bunkry a měli namířeno přímo do středu základny.

      „Tady podplukovník O’Deb,“ ozvaly se kuckavým hlasem z vysílačky slova naděje, „tady plukovník O’Deb. Jsem ve východním bunkru, potřebuji se dostat pryč, ztrácíme kontrolu nad prvním patrem, musíme být okamžitě evaku…,“ dál jen výstřel a duté ticho.

      Mladého majora polil studený pot, instinktivně vytáhl zpoza pasu nůž a začal si seškrabávat svou hodnost.

      „Proč to děláte, pane?“
      „Protože chci žít co nejdéle,“ odvětil major, který s každým kouskem stržené hodnosti nabýval větší a větší jistoty.
      „Co budeme dělat, pane?“
      „Bojovat,“ stručně pronesl major a pustil vysílačku.
      „Všem jednotkám, přebírám velení nad celou oblastí. Tady major Ron Harrison, všem jednotkám. Okamžitě se stáhněte k bunkrům číslo deset, patnáct a třicet tři.“

      „Všichni chcípneme,“ vyhrkl bez sebe strachy vojín.
      „Možná, ale ne teď, ne tady,“ odpověděl jistým hlasem major a znovu promluvil do vysílačky. Začal udílet rozkazy, jako by to snad dělal odjakživa.

      „Kanóny, slyšíte?“
      „Kanón šest sedm a dvacet funkční.“
      „Kanón třicet jedna a dvacet pět funkční.“
      „Dobrá, dobrá, to mě nezajímá,“ přerušil hlasy z vysílačky major, „je mi jedno, kolik jich máme, všechno ať pálí do těch zpropadenejch Wraithů! Jasný!“
      „Ano.“
      „Rozumím.“

      „Tohle nemůžeme přežít!“ začal znovu hysterčit vojín.
      „Vojíne, jak se jmenujete?“
      „Pane?“
      „Jak se jmenujete!?“
      „Boby Brandon, pane.“
      „Pane Brandone, právě jste se stal mým štábním důstojníkem. Okamžitě mi udělat náčrt, jak jsme na tom.“
      „Ano, pane,“ nepřítomně odvětil vojín a vrhl se do plukovníkových věcí, kde se umně schoval. Následně pak začal obvolávat jednotlivá stanoviště, ale většinou mu odpovídalo jen ticho, což mu na klidu nepřidávalo.

      „Máme je, pane! Jsou dole, všichni!“ zazněl radostný hlas z vysílačky.
      „Postarejte se teď o ty mechy a pak to šijte do všeho, co nemá odznak Synů Korhalu.“
      „Ano, pane.“
      „Rozkaz.“

      „Tady major Ron Harrison. Všem jednotkám. Udeřte na nepřátelské útočníky vším, co máte, musíme je odrazit, alespoň na pár minut!“

      Zvenčí doléhala do místnosti otevřenými dveřmi střelba C čtrnáctek, kanónů, kulometů a všemožných jiných zbraní. Nekonečná záplava zvuků.

      Náhle ticho, ticho trvající snad celou věčnost a pak jásot, ohromný jásot.
      „Dostali jsme je, je po těch grázlech!“ někdo vykřikl do vysílačky.

      „Jdeme, rychle!“ Harrison vyběhl ze dveří a seběhl po schodech. Utíkal přímo doprostřed nádvoří, kde zbyla již jen ohromná díra po velícím středisku. Okolo postávalo několik vojáků.

      „Vy dva, jak se jmenujete?“ Vyhrkl na ně major.
      „Adems, pane. “
      „Ferev… pane.“
      „Ademsi, vemte si, kolik chlapů potřebujete. Chci to tu celý podložit Semtexem, jděte.“
      „Rozkaz,“ odvětil jeden z vojáků a odběhl směrem do skladu, který jako zázrakem ještě stál na svém místě.
      „Ferev, vylezete na signální věž a budete podávat zprávy, radar je v háji.“
      „Pane…“
      „Ferev, já se s vámi nebavím! Jděte a opovažte se tam zařvat, protože bez vás tu zdechnem všichni.“
      „Ano, pane,“ přikývl voják a vydal se k signální věži, nejvyššímu bodu široko daleko.

      „Přineste ty velké plechy z přistávací dráhy a položte je přímo sem,“ ukázal na velkou průrvu po řídícím středisku. Následně se chopil vysílačky, svého nástroje kontroly nad vším děním.
      „Odteď minimální rádiový kontakt, rozumíte?“ pravil, poté se otočil a vzal za rameno dalšího z přihlížejících vojáků.
      „Obejděte bunkry deset, patnáct a třicet tři. Ať si nechají, co potřebují na provoz, a zbytek mi pošlou, jasný?“
      Voják kývl a odběhl.

      „Brandone, jak to vypadá?“
      „Máme deset kanónů, většinou na západě. Jeden tank a šest mechů. Pěšáků nemám přesný počet, něco kolem čtyř set, ale stále roste, jelikož…“
      „Díky, Brandone, díky.“
      Major těžce oddechl a vyhnul se mužům, kteří právě skládali velké plechy, aby tak vytvořili umělou jeskyni.
      „Brandone?“
      „Ano, pane?“
      „Říkal jste deset kanónů a jeden tank?“
      „Ano, pane.“
      „Ať se všechna naše technika včetně těch šesti mechů shromáždí kolem západních bunkrů. Taky tam pošlete pár chlapů, ať tam někdo je. Bude to naše poslední záchrana.“
      „Rozumím.“

      „Posílají nás z bunkru deset.“
      „Všichni dolů, dovnitř,“ rozkázal major a jako první slezl do temné díry následován hrstkou odvážných.
      „Brandone!“ ozval se jeho hlas z hlubin.
      „Pane?“
      „Pojďte sem dolů, chlape. Nahoře vás akorát trefí.“
      „Ano, pane,“ odvětil vojín a seskočil dolů.
      „Zavřít!“ dal major povel a muži přitisknuli plechy k sobě.


      Přítomnost:
      Vojáci vyskakovali ven z jámy po řídícím středisku a zasazovali další a další rány zmateným jednotkám Omega Squadron.

      „Palebná podpora na šest třicet dva.“ zakřičel do vysílačky major.
      „Rozkaz.“
      „Ano.“
      Dělové granáty začaly okolo padesátky zakopaných vypouštět gejzíry hlíny, šrotu a kusů lidských těl.

      Na obloze se objevila letka Wraithů. Okamžitě se pokusila seslat své nálože na nebožáky v centru pekelného ohně. Jedna z bomb trefila okraj průrvy a zabila šest vojáků, kteří nešťastnou náhodou stáli nablízku.

      „Wraithy! Palte do nich!“
      „Ano.“
      „Rozk…“
      „Sakra, sakra, sakra,“ spustil major příval urážek osudu, ale nijak zvlášť se tím dál nezaobíral.

      „Musíme se prokousat k západním bunkrům, nebo tu všichni zhebnem!“ vykřikl major a okamžitě udílel další rozkazy do vysílačky.
      „Pošlete nám ty mechy, všechny!“
      Ze západu se zalesklo cosi kovového.
      „Všichni do západních bunkrů, PŘESUN!!!“ zařval major, seč mu utahané hlasivky dovolily.
      Dvacet šest vojáků se dalo na zběsilý ústup.

      S mechy se střetlo už jen dvacet jedna mužů. Všude okolo se pomalu vzpamatovávaly zbytky nepřátelských jednotek a začaly dorážet na mechy s jejich doprovodem.
      „Pohyb! Pohyb!“ popoháněl všechny major.

      A už se za nimi zavřela vrata. Bunkr číslo třicet tři. Dorazilo pouze šestnáct vojáků a čtyři mechy, ale nepřítel utržil značné ztráty, nesrovnatelně větší.

      „Brandone?“
      „Jeden tank, čtyři kanóny, tři mechové a dvě stě osmdesát pět vojáků pěchoty, pane.“
      „A pomoc?“
      „Mají tu být do deseti minut.“
      „Za pět budeme všichni mrtví.“
      „Co budeme dělat, pane?“
      „Ustoupíme, lépe řečeno zaútočíme na prázdné bunkry na jihu.“
      „Pane?“
      „Přesuneme se, sbalte všechno, co poberete, a podminujte to tu, připravte nálože a všechno ostatní. Jen ať mají nějaké dárečky, až sem přijdou.“
      „Ano, pane.“

      Z vysílačky se ozval radostný hlas: „Stahují se, vypadá to, že se chtějí přeskupit. Stojí na místě a nic moc se neděje… asi na něco čekají, stejně jako my.“
      „Všechny kanóny i ten zpropadený tank, všechno ať pálí do těch šmejdů!“ rozkázal okamžitě major.
      „Rozumím.“
      „Ano“
      „Zajisté.“
      „Fereve, zadej souřadnice.“
      „Šedesát tři, devět.“
      Ze střechy se ozvala salva tlumených výstřelů.
      „Padesát devět, deset.“
      Další dávka výbušných hlavic opustila komory, načež se ozvalo ještě několik dalších nepříjemných zvuků.
      „Šedesát jedna, jedenáct.“
      Ticho.
      „Šedesát jedna, jedenáct.“
      Kanóny umlkly.

      „Do háje,“ zaklel major, „Brandone, všem rozhlaste, že za dvacet sekund se všichni přesuneme do jižních bunkrů, jasné?“
      „Ano, pane.“
      Zvenčí se ozvala rána.
      „Wraith dole. Vzduch čistý,“ zaznělo ve vysílačce.

      „Otevřete, jdeme na to!“ rozkázal major a dveře bunkru se opět otevřely, tentokráte ne již proto, aby se za nimi mohli vojáci schovat, ale aby mohli tyto zdi opustit.

      Vojáci se rozběhli ven, kryjíce se za mechy a tankem. Celý houf se jich hrnul přímo k jižním bunkrům, kde… kde nebyl nikdo a nic.

      „Brandone!“
      „Dva mechy, tank a dvě stě sedmdesát tři vojáků.“
      „Pomoc?“
      „Za necelé tři minuty by tu měli být.“
      „Dobrotivý bože, stůj při nás.“

      Ze západu se ozval ohlušující rachot.

      Major hamstl po vysílačce: „Všichni schopní boje. Nesmějí se dostat do bunkrů, rozumíte?! Poslední rozkaz zní: Braňte bunkry.“ Nato zase vysílačku spustil na své rameno a pevně sevřel pušku.

      Hlavní dveře bunkru se začaly prohýbat.
      „Zatraceně, copak nerozuměli?! Měli bránit bunkr!“ rozzuřil se major.

      Brandon již ze setrvačnosti začal předříkávat: „Dva mechy, tank, dvě stě čtyřicet osm vojáků.“
      „Jdou po nás a tvrdě, sakra, sakra,“ klel major, „to už vydržíme, přesuňte ty náhradní díly dozadu jako hradbu a mechy postavte doprostřed, rychle!“

      Muži okamžitě začali přestavovat bedny s náhradními díly do mechů a stavěli z nich provizorní bariéru.

      Dveře bunkru se provalily.
      „Palte, palte, tohle už přežijeme!“ povzbuzoval major, zatímco spustil palbu do nabíhajících vojáků Omega Squadron.

      „Bunkr deset hlásí ztrátu prvních dvou pater, třicet dva mužů se brání v podzemí. Bunkr patnáct odrazil nepřátelský útok. Celkem dva mechy, tank, sto devadesát dva vojáků,“ zkoušel Brandon překřičet rachot nastalé vřavy.
      S ohlušujícím lomozem se jeden z mechů skácí na zem.
      „Jeden mech, tank…“
      „Dobře, Brandone, dobře,“ zastavil major onu obehranou písničku se stále nižšími čísly, „teď si vem pušku a pošli jich taky pár do pekel!“
      „Ano, pane,“ odvětil Brandon a dál byla slyšet i jeho C čtrnáctka.

      Bunkr se zachvěl.
      „To jsou oni! To jsou oni! Přežili jsme to!“ vykřikl Brandon a v návalu radosti se zapomněl krýt. Okamžitě se skrz něj prohnalo deset nebo dvanáct kulek. Jeho tělo dopadlo přímo na majora.
      „Brandone, slez ze mě, ušpiníš mi oblek,“ pronesl chladně major a odstrčil Brandona na zem.
      „Vy,“ ukázal na muže vedle něj, „jméno.“
      „Jinas,“ odvětil nesměle hlásek.
      „Pane Jinasi, právě jste se stal mým štábním důstojníkem. Zjistěte, jak jsem na tom, ať odtud všichni můžeme vypadnout.“

      Venku zněl řev a sténání, tentokráte však již jen a jen jednotek Omega Squadron. Battlecruisery Synů Korhalu se činily, netrvalo dlouho a oblast byla zase na chvíli čistá. A následně se vše opakuje, Konfederace nepřestane útočit a piráti se nepřestanou bránit, dokud jedna ze stran nepadne vyčerpáním.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Ayira1
      Fenra1
      Jakub.s1
      KingKarazhane1
      Lordamen1
      Obadhai1
      Parbat3
      Perilan2
      Saitohimea1
      Zal1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).