Duší celkem: 1021
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Slečna Bee
      Flawe_SIlence

      13. února 2017

       
      Rodiče dívčiny jménem Beáta se rozvedli, když jí byly pouhé tři roky. Důvod nebudu rozebírat. Beátě však nikdo neřekl jinak než Bee. Bee byla hnědooká holčina s plavými vlasy. Nebyla nijak vysoká, ale nebyla ani žádný prcek. Ráda nosila věci černé nebo tmavé barvy. Měla uvnitř sebe něco, co lidi uklidňovalo. Byla hodná, upřímná, ale plachá. Kvůli své minulosti se velice bála cizích lidí. Jí to přišlo normální. Do školy ovšem chodila velice ráda. Byla jednou z nejlepších žáků školy. Jednou, v osmi letech, když přišla ze školy, se matky zeptala:
      „Mami, proč se bojím lidí a ostatní děti ne?“ Matka si před ní klekla a chtěla ji obejmout kolem ramen. Bee však o objetí nestála a matce se vysmekla.
      „Když jsi byla malá…,“ odmlčela se. „Stala se ti taková nepříjemná věc,“ řekla se slzami v očích, „až budeš starší, vše ti vysvětlím, souhlasíš?“
      „Tak jo,“ řekla zklamaně dcera. Vysvětlení se ovšem nikdy nedočkala. Noc co noc ležela ve své posteli a přemýšlela nad tím. Čím však byla starší, tím více chápala, co se vlastně stalo.
      Uběhlo pár let. Matka se od své dcery naprosto odcizila. Denně se hádaly kvůli zbytečnostem. Měly mezi sebou propast, kterou ani jedna nedokázala překonat. Měly k sobě tak neskutečně daleko, jako by každá žila na jiné straně státu.
      Za tu dobu, co se denně hádala s matkou, si dokázala najít člověka, kterému dokázala věřit. Byl to kamarád, který si doma prošel tím co ona. Jmenoval se Roman a byl o rok starší než Bee. Měl rezavé vlasy a na obličeji pihy. Jeho kaštanově hnědé oči nedokázaly nikdy ublížit… Vždy, když ji matka potopila, našla u něho pochopení a pomoc.
      Ve svých patnácti letech se do něho zamilovala, ale bála se mu to přiznat. Trávili spolu hodně času, neboť doma nechtěla zůstávat. Byli si souzeni. Jednou, když opět utekla z domu, chtěla jít přespat, jako obvykle, k Romanovi. Zazvonila. Chvíli čekala, ale nikdo neotevíral. Proto zazvonila podruhé.
      „Kdo je?“ ozval se Romanův hlas.
      „Já,“ řekla, „můžu dál?“
      „No, víš…,“ znejistěl. „Já teď nemůžu,“ začal se vymlouvat, „já tu teď někoho mám…“
      „A to vadí?“ zeptala se zmateně.
      „Ano,“ řekl sebejistě hlas na druhé straně. Bee stála před jeho domem. Byla absolutně na dně. Vůbec netušila, co má dělat, kam má jít. Zavřela oči a sesunula se na chodník. Začala vzlykat. Seděla tam dobrých patnáct minut, pak zvedla hlavu a dívala se smutně do dáli.
      Zvedla se a bezmyšlenkovitě šla směrem k řece. Přes řeku stál kamenný most z velkých opukových bloků. Postavila se až na samý okraj mostu. Přemýšlela nad svým osudem.
      „Nedělej to. Větší pravděpodobnost je, že skončíš v nemocnici,“ snažil se ji zastavit nějaký hlas. Bee se lekla a otočila se. Nikoho však neviděla.
      „To je pud sebezáchovy,“ pomyslela si. Znovu se připravila skočit. Když už chtěla udělat krok do prázdna, zachytila ji něčí ruka.
      „Řekl jsem, ať to neděláš!“ Bee zvedla hlavu a podívala se muži do očí.
      „Nemá cenu žít,“ řekla. Jeho oči byly krásně modré jako blankytné nebe.
      „Drž hubu a nefňukej mi tu!“ řekl jí hrubě. Takhle s ní ještě nikdo nemluvil. Měla z něho strach, ale utíkat se jí nechtělo. Cítila šanci na nový život.
      „Zbabělče,“ řekl jí a začal poučovat, „nebylo by lepší se pomstít?“
      Bee stála se sklopeným pohledem a upřeně se dívala do země.
      „Nedokážu se mstít,“ zamumlala. Muž k ní natáhl ruku. Chtěl, aby se na něho podívala. Bee však okamžitě ucukla a utekla.
      Když přišla domů, matka tam nebyla. Šla do svého pokoje. Bylo jí neskutečně líto, že utekla. Vždyť jí nechtěl ublížit, ale její strach byl silnější.
      Matka domů přišla ve špatné náladě. Bee vycítila napětí, a proto se raději uklidila stranou. Vzala si ze šuplíku nůž a odešla. Vůbec netušila, kam má jít. Chodila po městě sem a tam do doby, než zahlídla skupinku kluků, kteří zrovna brali drogy.
      Z ničeho nic se zpoza rohu objevila policie. Chlapci na nic nečekali a s elegantností freerunu přeskočili zídku zdejšího kostela. V tu chvíli si vzpomněla na ranní incident s matkou a mostem. Sebrala se a odešla směrem, kterým stál onen most.
      „Zase se jdeš zabít?“ uslyšela hlas muže, který ji předtím zachránil.
      „Ne, jdu za vámi,“ řekla nejistě, ale odhodlaně.
      „Za mnou?“ zeptal se muž pobaveně, jako kdyby jí nerozuměl.
      „Čemu se divíte?“
      „Léta za mnou nikdo nepřišel. Lidé mě mají za psychopata.“
      „Bojí se vás?“ zeptala se Bee.
      „Je to možné, nepátrám po tom,“ řekl muž chladně.
      „Jste jediný cizí člověk, z kterého nemám strach,“ pronesla Bee hrdě.
      „A není to tím, že ke mně něco cítíš a ještě k tomu máš s sebou nůž? Ani ty mi nevěříš.“ Ponížil ji.
      „Ale…,“ začala koktat Bee, „… ale jak to víte?“
      Muž však nic neřekl a jen pomalu mizel ve tmě.
      „Počkejte! Buďte mým mistrem a naučte mě to!“ zvolala za ním.
      „To se nedá naučit, s tím se člověk narodí.“ Bee šla k okraji mostu a naznačila, že chce skočit. „Udělej to, jsi marná,“ řekl muž, aniž by se otočil. To dívku zarazilo ještě víc.
      „Prosím, počkejte,“ řekla a do očí se jí hrnuly slzy.
      „Proč?“ Muž se zastavil. Ještě nikdo se ho nedoprošoval. Přišlo to, čeho se obával. „Jste jediný, kdo mě nechtěl nechat skočit.“ Muž se otočil. Chtěl ji minout pohledem, ale nestihl to. Když uviděl její uplakané oči, jeho arogantnost a povýšenost ustoupily. Nevěděl, co má dělat. Nikdy nic podobného nezažil.
      „Tak pojď,“ snažil se říci bez emocí, „a přestaň brečet.“ Bee se k němu rozběhla a objala ho. Přála si, aby mohla být s ním navždy…
      „Jsem Pavel,“ řekl zmateně.
      „Bee,“ řekla dívka a usmála se.
      Pavel vzal Bee do města a od jeho známého pro ni sehnal deku, aby jí nebyla v noci zima.
      „Nebude to pro tebe lehké. Jsi městská děvuška, nejsi zvyklá na tvrdý pouliční život. Chápeš?“
      To ji trochu urazilo, prý městská děvuška, ale už za hodinu pochopila, že měl pravdu. Tvrdý pouliční život jí začal ukazovat svoji pravou tvář. Doma se zdržovala minimálně, vlastně skoro vůbec. Matce řekla, že spí u kamarádky. Tenhle styl života se Bee začal líbit. Částečně se dokázala zbavit strachu z lidí a zbytek buď potlačila, anebo se snažila maskovat. Úspěšně dokončila základní školu a plně se začala věnovat životu na ulici. Přes den odpočívala, přes noc žila. Chodila s Pavlem po barech nebo ji učil obraně, kdyby se náhodou dostala do nějaké nechtěné situace, což na ulici bylo časté.

      Uběhlo deset let a Bee slavila své 25. narozeniny. Velice se změnila. Její oči se změnily. Už nebyly čisté, nevinné. Přestala se bát lidí a začala ubližovat. Za tu dobu si vytvořila spoustu přátel, ale i nepřátel. Naučila se zápasit jako kluk a taky pár kluků přeprala. Každý den dostávala od Pavla úkol, který měla splnit. Většinou měla někomu ublížit nebo ho dokonce zabít. Jednoho večera šla do baru. „Ahoj Bee,“ pozdravil ji barman. „Prý tu mám nějakou zásilku,“ řekla sebejistě. Barman beze slov ukázal k jednomu stolu, kde seděla parta holek a jeden svalnatý mladík.
      „Holky ale nemlátím!“
      „Já vím,“ řekl barman, „zásilkou je ten kluk.“
      „Ale Pavel říkal, že to bude lehké.“
      „Pavel je vůl,“ řekl barman pobaveně. Bee obrátila oči v sloup a pomalu se loudala kolem onoho stolu, aby si našla místo s dobrým výhledem na zásilku.
      „Ahoj,“ řekl chlapec, který měl být jejím terčem. Bee sebou trhla.
      „A-ahoj,“ vykoktala ze sebe a podívala se vyděšeně na barmana. Ten jí pohled opětoval s nechápavým výrazem.
      „Co tady děláš?“ zeptal se chlapec. Bee se beze slov podívala zpět na kluka. Byl to Roman… Ten Roman, který ji kdysi nechal napospas osudu.
      „Kdo to je?“ zeptala se jedna z přísedících lehkých děvčat.
      „To je moje dobrá stará známá,“ odpověděl Roman, nespouštěje z Bee oči.
      „Jsi nádherná, hezčí než dřív, co se za tu dobu s tebou stalo?“ prohlásil klidným hlasem. Bee na nic nečekala a dala mu facku. Otočila se a šla si sednout k baru.
      „To bylo co?“ zeptal se barman zmateně a zároveň i naštvaně.
      „Whisky,“ řekla Bee, bez toho, aniž by odpověděla na otázku.
      „Ještě jsi nesplnila úkol.“ Bee se na barmana nevěřícně podívala, zvedla se a odcházela z baru. U dveří se zastavila a podívala se ke stolu, kde seděl onen chlapec, který se příjemně bavil s těmi kurvami.
      „Nějak jsi vyměkla,“ řekl barman, když si všimnul, kam míří její pohled. „Pavel nebude nadšený.“ Bee vyšla z baru a zabouchla za sebou dveře.
      Loudala se potemnělou ulicí směrem, kde přespávala. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek. Pavla neviděla už pěkného půl roku a do toho myslela na bar. Byla naštvaná. Pořád ji posílá někomu ubližovat a osobně se neukáže. Roman byl hajzl, tak proč mu nedokázala ublížit? Co jí v tom bránilo?
      „To mělo být co?“ řekl muž, který stál ve světle pouliční lampy, ale i přesto mu nebylo vidět do tváře. Bee okamžitě poznala Pavla.
      „Co tu děláš?“ začala Bee zlostně, „šest měsíců ses neukázal, jen posíláš někoho, aby mi dal úkoly. Mám nakázáno zabíjet, ničit a ubližovat. Proč?“
      „To časem pochopíš,“ řekl Pavel. Bee byla zmatená. Po dlouhých dvanácti letech zase potkala Romana, Pavel zmizel a najednou ho napadne, že se objeví. Bee si všimla bolesti v Pavlových očích.
      „Děje se něco?“ optala se starostlivě Bee.
      „Ano!“ řekl Pavel a pokračoval, „nesplnila jsi, co jsem ti zadal.“
      „Ale já nemohla!“ bránila se vztekle Bee.
      „Proč ne?“ podíval se na ni Pavel udiveně a naštvaně zároveň.
      „Kdysi mi pomohl…“
      „… a taky ublížil,“ dokončil za ni větu, „ale tady musí jít city stranou.“
      „Ty city můžeš používat?“ obořila se hned Bee. Pavel se jí nenávistně podíval do očí. Bee byla na jeho pohled připravená, neuhnula ani o centimetr. Pavel se zarazil. Nečekal, že Bee neuhne pohledem. Nevydržel to. Podíval se dolů. Bee k němu přistoupila blíže.
      „Co se děje?“ zeptala se soucitně.
      „Nic,“ řekl, obešel ji a snažil se uniknout před jejím pohledem.
      „Přede mnou to neschováš!“ Pavel se ani neotočil a beze slov zmizel ve tmě. Bee se zase ponořila do svých myšlenek. Byla velmi unavená a navíc nechápala nic z toho, co se událo. Nakonec to vzdala, šla si lehnout a usnula.
      Ráno, když vstala, našla před sebou obálku zatíženou kamenem. Chvíli na ni koukala. Pak odsunula kámen, zvedla obálku a rozlepila ji. V obálce byl přeložený papír velikosti A4, který byl popsán z obou stran. Bee začala číst:
      „Bee, vím, že jsem Ti kdysi dávno ublížil. Nechtěl jsem…“ Bee skončila, obrátila list a četla konec. „Tímto dopisem bych se Ti chtěl omluvit… Odpusť mi, prosím. Vím, že jsem vůl… Tvůj Roman.“ Bee stála s otevřenou pusou a hleděla do prázdna. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek. Jak ji našel? Jak? Vždyť zmizela a… Pavel! On věděl, že to je Roman. On věděl, že ho nenávidí. Proč ji tedy poslal do toho baru? Musela najít Pavla a zeptat se ho na pár otázek. Bee cítila vztek až v konečcích prstů.
      Ne! Odejde. Ať si ji Pavel hledá, kde chce. Třeba tak začne novou etapu svého života. Ale kam se má vydat? Tady je „doma“. Město zná jako svoje boty a začínat sama v novém městě se moc nevyplácí. Bez střechy nad hlavou, bez jídla a pití. Tady však taky zůstat nemůže. Ještě malou chvíli váhala, ale pak si řekla, že vždy se vše stane tak, jak má. Sbalila si věci, co měla od Pavla, a vydala se směrem k lesu.
      Slunce bylo vysoko. Procházela mezi vysokými stromy a stále si promítala posledních pár hodin. Jak jí to jen Pavel mohl udělat? Měla na něho strašnou zlost. Vždyť věděl, jak Romana nenávidí a musel ji poslat zrovna za ním. Co když vůbec nechtěl, aby ho zabila, ale jen chtěl, aby se setkali? A co když to nechtěl Pavel, ale rovnou Roman? Ne! To by snad Pavel nikdy neudělal.
      Ani se nenadála a prošla skrz les do sousední vesničky asi o pouhých padesáti šesti obyvatelích. „Krásné dopoledne, slečinko,“ řekla stařenka, když Bee procházela kolem ní.
      „Krásné,“ řekla vztekle Bee.
      „Ale copak, že jsi tak nevrlá?“ pokračovala ta stařenka.
      „Co je vám do toho?“ obořila se Bee. „Nechte mě!“ odsekla, když na ni stařenka zůstala mlčky hledět. Bee se otočila a odcházela.
      „Chudák holka. Ještě nechápe život a má v sobě takovou sílu.“ Bee ji slyšela, ale ignorovala ta slova. Ale byla to chyba.

      Měla štěstí. Když šla po silnici, která jako jediná vedla napříč vesnicí, potkala autobus jedoucí do většího města, kde se mohla snadněji ztratit. Měla pár drobných, a tak si koupila jízdenku tak daleko, jak to jen vyšlo. Vracela se do města, ze kterého přišla.
      „Zbytečně jsem se plahočila tím lesem,“ pomyslela si naštvaně. Byla velmi unavená. Spánku se bránila, ale nakonec byl silnější než ona a přemohl ji.
      Vzbudila se až v jiném městě, daleko od všeho známého. Autobus už musel nějakou tu dobu stát, protože v něm byla poněkud zima. Když se Bee probudila, polekala se.
      „Jak se spinkalo, princezno?“ řekl Pavel, který seděl vedle ní. Celou dobu sledoval, jak Bee spí. Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „Zlobíš se?“
      Bee se na někoho tázavě podívala.
      „Klídek, klídek. Nemusíš mě hned zabít pohledem.“ Bee měla co dělat, aby se nepousmála, a zůstal jí i nadále chladný pohled.
      „Nezlob se, prosím, Bee.“
      „Jak se nemám zlobit? Vždyť víš, co jsem prožila, tak…“
      „No, tak když už je slečna vzhůru, mohli byste vystoupit, nemyslíte?“ skočil jim do řeči řidič autobusu. Bee na nic nečekala, elegantně se přehoupla na přední sedadla a vydala se ven. Pavel se okamžitě zvedl a vydal se za ní.
      „Kam chceš jít?“ zeptal se se strachem. Bee se zastavila.
      „Pryč… daleko od tebe… Chci zapomenout… na tebe, na Romana i na to, co bylo před tím…“ Pomalu odcházela.
      „Bee…!“ zvolal zoufale Pavel, ale Bee byla už moc daleko na to, aby ho slyšela.
      „Odpusť mi… prosím…,“ zašeptal, jako by se domníval, že to zaslechne. Bee se zase hrnuly slzy do očí.
      „Proč mi to dělá?“ ptala se sama sebe. „Proč? Chtěla bych zapomenout…“ V tu chvíli ji přišla sms. „Abys zapomněla, musíš se změnit. Pavel“
      „Změnit se!“ zopakovala Bee. „Fajn, jak chceš. Sbohem, Pavle,“ řekla si pro sebe. Bee se vydala až na samý okraj města, kde se nacházel klášter. Kolem něho byly jen louky a pastviny a v dáli bylo možno zahlédnout nějaký ten lesík. Za klášterem protékala říčka a přes ní vedla úzká lávka.
      Ano, to je ta správná cesta. Bee se zastavila před branou kláštera, otočila se a upustila batoh, který měla celou tu dobu na zádech. Otočila se zpět a vešla na zahradu kláštera.
      „Prosím vás,“ oslovila skupinu sester. Ty se na ni usmály. „Potřebovala bych se dostat za abatyší.“
      „Pojď za námi.“
      Bee nechápala, jak s nimi dokázala tak hezky hovořit, když má v sobě tolik zloby. Prošly zahradou, která byla mírně do kopce a pak zase z kopce, a na druhém konci vešly obrovskými dveřmi do vstupní haly kláštera. Bee strnula v úžasu.
      Něco tak nádherného ještě nikdy předtím neviděla. Vysoký strop, který podpíralo několik bohatě zdobených sloupů. Všude byla velká okna, přes která nepronikalo mnoho světla. Kolem oken byly fresky, které sahaly až ke stropu.
      „To je nádhera,“ vydechla Bee. Došly na druhou stranu haly a zahnuly doprava. Prošly mezi sloupy a dostaly se až do tmavého koutka.
      „Tady je matka představená,“ řekly sestry, „počkej, až tě vyzve.“ Bee se posadila na lavici, která byla nalevo od dveří a stále si prohlížela výzdobu sálu.
      „Bee?!“ Otevřely se dveře a mezi nimi stála abatyše.
      „Matko představená,“ řekla Bee a postavila se.
      „Pojď dál, promluvíme si.“
      Bee vešla do menší místnosti, která už nebyla tak bohatě zdobená. Abatyše obešla stůl a posadila se na dřevěnou židli.
      „Opravdu se chceš přidat k řádovým sestrám?“ otázala se nevěřícně.
      „Ano,“ snažila se říci sebejistě Bee, ale tak odhodlaně to neznělo.
      „Podívej. Život sester není žádná procházka růžovou zahradou, jak se někteří lidé domnívají. Je tu spousta práce a celý život je jen o odevzdání se Bohu. To si opravdu přeješ?“ Bee neodpověděla. Stála tam naproti abatyši a dívala se skrze ní.

      Bee toužila jít po stopách svého mistra. Chladem, nenávistí a zlobou. Teď, když má možnost, je na pochybách. Vstoupit na cestu, po které toužila, nebo jít stále po té, kterou kráčí?
      Jistě, vše má své výhody i nevýhody, ale touha po krvi začíná sílit. Šelma, skrývající se v nitru duše, kam světlo čistoty neproklouzne, chce jít na lov… Ale Bee je pevně rozhodnuta. Celou tu dobu ví, jak a kde skončí její život… Jen neví kdy, a toho se obává…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /3 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Kanyapi2
      Yenn2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).