Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Anděl a Slunce III.
      Eriu.Anellien

      29. ledna 2015

       
      Jsi přestárlý fénix

      znavený podzime

      Se zimou shořím na popel

      Znovu se zrodím až s jarem





      Když maminka tenkrát odjela – zjistila, že potřebuje město a ruch a že správa tatínkových obchodů v hlavním měste bude pro ni to pravé, stejně byli vždy spíše obchodní partneři – připadala si Maen stejně osiřelá jako její nevlastní sourozenci. Plachá Taitin to viděla jinak; ve svých jedenácti letech dostala mladší sestřičku a když impulzivní a energická Alice, k níž nikdy nepřilnula, o dva roky později odjela, nijak zvlášť ji neoplakávala. Malé dítko bylo něco jako krásná živá hračka a spolu s otcem a bratrem ho milovali – o to víc, že holčička nebyla zcela zdravá. Snažili se ji nerozmazlit, ale dbali, aby se necítila sama. S panenkami si nikdy nehrála, zajímala ji zvířata, která jsou živá a nepředvídatelná. Fascinovali ji ptáci – kreslila si tvar jejich křídel, napodobovala jejich volání, chtěla vědět, jak se dokáží udržet ve vzduchu.

      Ale nejvíce Maen hltala příběhy o dracích, těch velikých bájných tvorech. Jak se rodí z kamení a magie, jak nejsou na obloze vidět, protože mají modrá břicha, jak jednou za tisíc let se najde někdo, kdo draka osedlá a pak moudře vládne velké říši. Jak draci vládnou plamenem a jsou těmi nejlepšími kováři, jak se ukryli do podzemí před lidskou nenávistí a strachem a hamižností. Jak jednou dračí plémě opět povstane. Umět tak létat!



      Viktor nebyl jediný, kdo si všiml, jak je náhle nezvykle tichá a že se zdá drobnější než v létě, ale jediný tušil proč. Pleť jí zprůsvitněla, ale rty si uchovaly barvu, a když si učesala dva tmavé copánky, vypadala jako modrooká panenka. Kámen nedávala ani na okamžik z ruky. Někdy měla pocit, jako by k ní mluvil, jako by šeptal cosi, čemu nemohla rozumět. Celé hodiny se jen mlčky dívala, jak Viktor pracuje; sedávala tak klidně, až zapomínal, že není v pracovně sám. Říkal si, že je to jen melancholie dospívání, ale sám tomu tak docela nevěřil. Začala být zimomřivá a choulila se do tlusté houně, když za ním chodila do věže.



      „Maminko!“ proťal nádvoří výkřik, když se dvacátého prosince slunce pomalu klonilo k západu. Maen spatřila velkou šedou kobylu, na níž se lehce držela v sedle ženská postava v tmavém kožichu s kapucí, lemovanou dlouhými lesklými chlupy. Alice. Působila tak majestátně a elegantně, že Maen na chvíli couvla, ale když matka slezla z koně a rozpřáhla náruč, láskyplně ji objala. Kámen nechala v pokoji.

      „Tak jsem tady, děvčátko moje.“

      Následujícího dne jely na soukromou vyjížďku. I stromy se vystrojily do svátečního, bílé jíní obalilo sebemenší větvičku a proměnilo ji v dokonalou krajku. Oběma brzy tváře zčervenaly mrazem a mráz zalézal pod nehty i přes silné rukavice. Byly takřka k nerozeznání, jak měly obě rozpuštěné tmavé vlasy a oblékaly se podobným způsobem. Aliciny oči však zářily sytě zelenou barvou a rysy Maeniny tváře byly o poznání měkčí. Opět si začínaly uvědomovat, jak moc se sobě podobají, a když se Alici tento pocit začal zdát nesnesitelným, pokaždé odjížděla. Stále se nedokázala cítit jako něčí matka. A ačkoli to navenek nepřiznávala, znervózňovala ji dívčina kulhavá chůze. Na koni si však byly rovnocenné – obě měly slabost pro divokou jízdu. Pokud ovšem nebyl sníh jako právě teď, to se držely známých cest a nepospíchaly, aby někde kobylky neuklouzly po zmrazcích. Maen se nejspíše jednou začnou líbit večírky a tanec stejně, jako je zbožňuje její maminka. Ale o těch doma nevyprávěla – protože se vždy našel muž, který ji rád doprovodil. A kdo ví, zda se vůbec dívka může naučit tančit. Tak nač jí plést hlavu. Pravidelný krok koní křupal v umrzlém sněhu a za nimi ubíhaly dvě cestičky obloučků od kopyt.

      „Tak co chlapci, nezlobí tě?“ zeptala se do ticha.

      „Ale mami, to je hloupá otázka, vždyť tady žádní kluci v mém věku nejsou,“ odvětila Maen snad až příliš rychle. Alice se jen pousmála – kdo ví, co za tím vězí. První lásky jsou tak sladké! A ve čtrnácti letech je na ně právě tak čas.

      Maen pobídla kobylku do vršku, aby byly doma dřív, než se setmí. Ze šera se záhy vynořil hrádek, jehož okna už přátelsky jiskřila světly. Čekala je společná slavnostní večeře, kterou svorně ctili astronom Viktor i vědma Taitin. Byl to jeden z mála bodů, v nichž se jejich světy protínaly – tím dalším byla bezesporu Maen.

      Večer se dívenka přišla Taitin schoulit do náručí. „Alice mě nemá ráda, je úplně cizí,“ rozeštkala se. Starší sestra nevěděla, jak ji utěšit, protože věděla, že má pravdu. Maen jí vždycky říkala Alice, když o ní mluvila, protože maminka by ji přeci nenechávala samotnou.

      „Dokud máš nás, žádnou cizí ženskou nepotřebuješ. Je hloupá, když se vzdá takového dítěte.“

      „Kdybych nekulhala…“ vysoukala ze sebe mezi vzlyky.

      „Tak by tě nechala stejně. Není tvá vina, že v sobě nemá žádnou mateřskost,“ ubezpečila ji.

      „Slyšela jsem ji říkat, že byl bláznivý nápad pořídit si dítě, když se nedokáže postarat ani o kočku.“

      „To pro ni jistě byl. Ale já jsem moc ráda, že mám malou sestričku, víš?“ Otřela jí uplakanou tvář a políbila do vlasů. Pak ji držela, dokud neusnula. V duchu trochu žárlila, že se Maen tolik trápí pro Alici.

      Byl zimní slunovrat.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /0 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Kanyapi1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).