Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Neukončený příběh o Člověku a Psu
      Lutus

      20. března 2014

       
      Člověk seděl na židli a cítil se jak ve vězení. Vzal počmáraný sešit, červenou propisku a začal kreslit šipky. Do každého čtverečku jednu. Deset doprava, deset doleva a deset rovně. Různě na přeskáčku. Potom Člověk vytrhl papír ze sešitu, vstal ze židle a vyšel z pokoje.

      Dole v předsíni si Člověk oblékl tlustou černou mikinu a bundu. Obul si prošlapané tenisky - na to, že byl prosinec, nebyla nijak zvlášť velká zima. Nemrzlo. Venku před domem se vydal Člověk po ulici doprava. Na konci ulice doleva. Na další křižovatce rovně a pak doleva na náměstí. Tímto způsobem se Člověk dostal na okraj města, kde stojí před hřbitovem restaurace Zátiší. Doprava, kamenitou cestou mezi dálnicí a sady. Na místě, kde je nejlepší výhled na městečko, se zarazil. Má jít vlevo na rozbahněnou stezku?

      Konečně opět asfaltka. Člověk si začal čistit své zablácené tenisky od bláto-travnatých placek na podrážkách. Větrolamem se něco mihlo. Člověk šel podél něj.
      „Neuvázanej pes! A velkej!“
      Člověk věděl, že psa je nejlépe si nevšímat - zato si všiml rezavé brány bez ostnatýho drátu, na kterou by se dalo v případě nouze vyšplhat. Člověk šel dál - za zády slyšel, jak pes běží vysokou suchou trávou. Pes Člověka předběhl a otočil se přímo na něj. Nebyl to žádný drobeček, ale ani nebyl tak velký, jak se zdál původně.

      Člověk nastavil prázdnou ruku a Pes se jí dotkl čumákem. Jediný dotek pohltil všechny pochybnosti o nátuře zvířete a s nimi i strach. Člověk šel dál, ale Pes ho opět dohnal. Nechal se pohladit.
      „Co s ním?“
      Na obojku žádná známka, žádný páníček na blízku. Člověk by si Psa rád nechal. Bohužel nebyl pánem domu, ve kterém bydlel. Pojmenoval by ho Padouch.
      „Zavolat měšťákům? Co můžou dělat, pokud ho nikdo nehledá? Dát ho do útulku nebo rovnou nechat uspat.“
      Člověk šel zpět směrem k městečku, ale Pes ho po chvíli přestal následovat.

      Člověk u autobusového nádraží obcházel všechny sloupy, pokryté krunýřem z plakátů. Vždycky někdo hledá psa. Ne - tentokrát ne.

      Člověk dorazil domů. Vzal si mobil a do kapsy u bundy si strčil kousek točeňáku.
      „Máš teď něco v plánu?“ otázala se matka.
      „Proč?“
      „Chci, aby mě tvá sestra zavezla k babičce. Chci se taky podívat, jak jí jde řízení. Tak že bys nás doprovodil.“
      „Ty chceš řídit?“ otočil se Člověk na sestru.
      „A co můžu dělat?“ Sestra - čerstvá řidička - zněla podrážděně a nešťastně.
      „Řekni, jestli chceš nebo nechceš jet. Ano, nebo ne,“ trval Člověk na jednoznačné odpovědi. Ticho.
      „Pokud jet nechce, tak ju nenuť. Nebo jeďte s otcem, jestli se bude cítit jistější,“ otočil se na matku.
      „Otec spí.“
      Sestra se někam vytratila.
      „Tak jdi pěšky.“ K babičce je to pěšky kolem deseti minut.
      „Ale já mám mokrou hlavu. Tak mě odvezeš ty?“
      „Ne.“
      Ticho.
      „Tak já půjdu s mokrou hlavou.“
      „Vem si čepicu,“ odsekl Člověk a vyrazil k odchodu.

      Člověk vešel do Restaurace Zátiší. Pořádně si utřel boty do rohože a zamířil k baru.
      „Čau. Nevíš, prosimtě, jestli tady někdo v okolí nemá psa? Něco jako vlčáka. Takový odrostlejší štěně.“
      „To ti neporadím. Fakt vůbec nevím.“
      „Já jenom, že jsem nějakýho takovýho zahlíd na kopci ve vinohradech. Tak já se zkusím ještě zeptat v tom domku za hřbitovem.“

      Crrrrr.
      Včelař se přišoural ke dveřím a otevřel. Člověk stál v uctivé vzdálenosti, aby dědu nevyděsil - už se začínalo smrákat.
      „Dobrý den, promiňte, že ruším. Nemáte vy nebo někdo tady z okolí psa... odrostlý štěně vlčáka? Viděl jsem něco takovýho běhat na kopci ve vinohradech.“
      „To by mohlo být z té chatky támhle. Oni tam mají takovou malou krotkou fenku.“
      „Vlčáka?“
      „Vlčáka. Je miloučká jako štěně - klidně se nechá pohladit od cizího.“
      „A myslíte, že tam někdo bude, když je to jenom chatka?“
      „To tam určitě někdo bude - protože ten pejsek je tam doma. Ten je tam furt.“
      „Tak vám mockrát děkuju.“
      „Není zač. A jde tam projít i tady tím sadem. Nemusíš to obcházet.“

      Branka byla otevřená. Člověk se u branky porozhlédl po zvonku. Žádný tam nebyl, tak šel dál. Stiskl vypínač vedle dveří. Rozsvítilo se světlo. Člověk vypínačem světlo opět zhasl. Zvonek nikde. Zaklel. Zaklepal na všechna okna v přízemí. Volal a pískal. Nikde žádný majitel, nikde žádný pes. Jen o nohy se Člověku otíralo kotě.

      Vyšplhal se na kopec. Zatímco tady nahoře foukal silný vítr, město dole se začínalo nořit do večerní mlhy. Na nebi byl úzký, červený pruh. Jinak bylo vše tmavošedé. Člověk několikrát zapískal a čekal.
      „Padouchu!“
      Pes se neukázal.

      Člověk hodil točeňák do vysoké trávy u větrolamu a odešel.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Kanyapi1
      Megas2
      Scarecrow1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).