Duší celkem: 1055
Přítomných duší: 6
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Služebník majestátu
      Perilan

      22. července 2007

       
      Cizák

      * * *


      Ústřednímu velení Tajné císařské policie Jeho Veličenstva v Atonoru

      Dovoluji si informovat pana prefekta Erwina z Tombry, že byl na výchozí místo poslán nový agent s úkolem zjistit, co se stalo poručíku Gorbovi, a pokračovat v započaté akci. O průběhu a výsledcích mise budu velení zpravovat v měsíčním hlášení.

      S úctou

      Kpt. Marcus Trever, místní velitelství Tajné policie, Malatin


      * * *


      Horské město leželo na úpatí Cheltonských štítů pokryté třpytivou bílou krustou. Těch několik málo cest, kterými lidé putovali do Tombrellu, zapadalo už před dvěma měsíci. Kupci se ještě před začátkem zimy zásobili a povozy zůstaly stát ve stodolách.
      Vysokým sněhem se ztěžka brodil hnědý hřebec. Jeho pán ho trpělivě vedl dál, až se z okraje úpatí hor postupně dostali do nížiny, kde stálo město, do něhož mířil. Nebyli daleko. Teď už si jezdec dovolil svého koně popohnat; bílá poduška tu byla mělčí a oba dva už na cestě mrzli pěkných pár hodin.
      Tombrell byl obehnán novým opevněním, jehož stavba byla dokončena teprve před pár měsíci. Právě to a mnoho dalšího vzbudilo pozornost leckoho – a především pak těch, kdo se starali o bezpečnost státu. Hradby byly opatřeny několika věžemi, na které bylo možno umístit katapulty a samostříly, a třemi branami: jednou hlavní a dvěma postranními. Vyrazil přímo k té největší.
      Domek stráže stál ještě před mohutnou zdí. Jakmile přijel blíž a seskočil, ze dveří k němu vyrazil malý podsaditý muž s bujným plnovousem. V rukou držel nabitou kuši a mířil mu přímo na prsa.
      „Co tu chceš?“ zavrčel. Buďto nebyl zvyklý na cizince, nebo je všechny vítal stejně.
      „Nejsem ozbrojený,“ zvedl jezdec ruce. „Jmenuji se Stephan Sirma a posílá mě sem Atonorská Univerzita jako náhradu za minulého lékaře.“
      „Papíry máš?“
      Pomalu zajel rukou pod silný vlněný kabátec a vytáhl z něj pečlivě složený list s velkou voskovou pečetí. Strážný při pohledu na něj párkrát zamručel.
      „V pořádku. Musíš mě omluvit, mladej pane, ale teďkonc tu neni moc bezpečno. Cizí do města moc nepouštíme, nedělá to dobrotu.“
      „Nic se neděje,“ ujistil ho Stephan s úsměvem. „Můžu teď dovnitř?“
      „Jasně,“ kývl vousáč a dvakrát ostře zapískal. „Otevřte, sakra!“
      Nový lékař si pozorně prohlížel líně se otevírající bránu. Byla silně pobitá železnými pláty; obléhací stroje by jí příliš neublížily. Tím spíš si uvědomil naléhavost svého úkolu.
      „Dům bejvalýho doktora najdeš na protější straně města. Dyž tak se doptej cestou.“
      „Díky.“

      Městem projel bez větších potíží – někteří muži od místní stráže ho sice pozorovali s krajním podezřením v očích, s tím už se ale smířil po výstupu chlapíka před hradbami. Všímali si ho i obyčejní lidé, ale dívali se na něj spíš se zájmem než s čímkoli jiným.
      Dům městského lékaře byl větší než ostatní; těsně za ním se tyčila zeď opevnění. Nebýt jí, byl by na něj docela pěkný pohled. Ke stavění byly připojeny stáje. Seskočil a koně tam odvedl. Měl v úmyslu postarat se o něj až později; pouze ho uvázal, odstrojil a vzal si to nejdůležitější ze sedlových brašen. Potom se spěšně vydal do útrob svého nového obydlí. Bylo rozdělené na pět částí: pracovnu, která zřejmě zároveň sloužila jako ošetřovna raněných nebo nemocných, ložnici, pokoj s krbem, kde mohl uvítat návštěvy, pitevnu a zamčenou místnost. Neměl v úmyslu vyrazit její dveře – počítal s tím, že klíč dříve nebo později najde. Jeho předchůdce podle slov kapitána Trevera počítal se všemi možnostmi a bezpochyby se nějak pojistil.
      Vydal se do pitevny, k tělu mrtvého lékaře. Díky chladu – v domě se po ty dva dny, kdy cestoval, vůbec netopilo – bylo stále zachovalé. Stáhl si silné rukavice a přistoupil ke stolu. Nebožtík byl stále oblečený, a tak Stephan začal rozepínáním knoflíku jeho kabátu. Když byl hotov, začal zesnulému opatrně prohmatávat hrudník a břicho. Nikde nebyly patrné známky násilí, které by vedly k smrti. Pak se přiblížil k zesinalým rtům a přičichl. Pach jedu byl zřetelný; především kvůli chladu hned nevyprchal. S tím ale vrah musel počítat.
      Stephan se přemýšlivě kousl do rtu a pokýval hlavou. Z rohu místnosti vzal hrubou plátěnou plachtu a tělo jí přikryl. Neopomněl ještě pečlivě prohledat kabát mrtvého. V jedné z kapes našel mosazný klíč. Vrah možná dbal na to, aby lékařova smrt nevypadala násilně, rozhodně už ale nebyl pozorný a důkladný.

      Poté, co rozdělal oheň v obou krbech, které v domě byly, vyšel ven a bedlivě se rozhlédl. Nezdálo se, že by si jeho příjezdu dosud někdo všiml. Přesto pro jistotu vzal židli ze své ložnice a postavil ji před dveře. Kdo se bude chtít dostat dovnitř, způsobí tím hluk.
      Do pracovny si přinesl objemný, pečlivě zavázaný balík. Položil ho na stůl, z kabátce vytáhl malý nůž a přeřízl lanka držící jeho obsah pohromadě. Odhrnul silné sukno, do nějž byla jeho zavazadla zabalena, a vytáhl málem pedantsky složenou uniformu s poručickými výložkami. Věděl, že se mu ke konci mise bude hodit. Vedle ní spočívala maličká kuše, dvojice dýk a krátký prohnutý meč nepodobný jakékoli jiné zbrani, která se v Erineji používala.
      Pohledem zapátral po místnosti a pak přešel k velké skříni. Netrpělivě se prohrabával jejím obsahem, až nakonec vytáhl jedny šaty. Ledabyle si je přiložil na tělo; zdálo se, že mu padnou. Vrátil je na místo, sebral všechny věci včetně uniformy a vydal se k zamčeným dveřím. Našel za nimi přesně to, co očekával – vlastní zbraně jeho zesnulého kolegy. Zápisky nebo snad deník, o který stál ze všeho nejvíc, tu ale nebyl.
      Vše naskládal do komory, u sebe si nechal jenom jednu dýku. Znovu zamknul a klíč schoval do kapsy. V pracovně vzal ze stolu jeden čistý list a soustředěně na něj chvíli psal. Když inkoust uschnul, nadvakrát papír přeložil a schoval ho pod kabátec. Zašklebil se při představě, že bude znovu muset vyrazit ven, do toho třeskutého mrazu. Nemohl ale propást svou jedinou spojku a pomoc ve městě.

      * * *


      Na Gorbu použili jed. Vrah z něj měl strach - nezkontroloval, jestli je po smrti.
      Někdo sebral deník. Vévodovi lidé?
      Zabiják – začátečník. Kontaktovat místní podsvětí – je nějaké? V přestrojení nebo ne?
      Vévoda si ještě nezískal celé město – lidé jsou zvědaví; žádná nenávist. Je čas.
      Kontaktovat někoho významného, komu ostatní věří – vyptat se, zjistit, co a jak. Získat podporu.
      Zviklat lidi? Jediná možnost?


      * * *


      „Hlavně potichu,“ zaprosil hostinský, když zavedl Stephana do skladu za výčepem. „Hlavně potichu.“
      Agent Tajných se posadil na jeden z prázdných sudů. „Jak to teď vypadá?“
      „Před pár dny tu byla delegace pohlavárů z okolních měst. Byli přímo u vévody, ten jinak moc audiencí neuděluje.“
      „Dohodli se?“
      „To já nevím. Vévoda bývá štědrý, když na to přijde. Teď ten důvod určitě má.“
      „To je jedno. Když padne hlavní hnízdo, ztichnou i ostatní.“
      „Padne?“ Hostinský se málem dusil potlačovaným smíchem. „Padne? Vy jste se zbláznil! Jste sám a proti vám celé město! Císař neudělal dobře, když sem neposlal armádu.“
      „Armáda je potřeba jinde. Do toho už vám nic není.“
      „A třeba je.“ Oči pupkatého výčepního se chamtivě zaleskly. „Třeba bych mohl-“
      „Co byste mohl?“
      „Vévoda by mi nezaplatil málo, kdybych…“
      Nedomluvil. Odulou tvář mu zkroutil vychytralý úsměv.
      „Armáda je potřeba jinde. Nemohou opouštět města, kde právě kvůli jejich přítomnosti nehrozí vzpoura. I kdyby proti Tombrellu vytáhla celá vojenská moc císařství, nebylo by to nic platné. Město má málem takové opevnění jako samotný Atonor. Stačí?“
      „Možná jo, možná ne,“ olízl si hostinský rty. „Mohl byste přihodit i něco víc.“
      Naznačil dobře známé gesto. Peníze. Agent znal hranice své benevolentnosti – nemohl je překročit. Prudce se vymrštil a přišpendlil výčepního ke zdi. V pravačce se mu zaleskla dýka.
      „Teď poslouchej,“ zavrčel. „Možná jsi moje jediná pomocná ruka tady, ale jestli něco někomu cekneš, budeš první, kdo za to zaplatí. Můžu tě zabít pěkně pomalu, aby sis to užil.“
      Pupkáčovy oči, plné strachu, zmateně bloudily po tmavém skladu. Neodvážil se podívat Tajnému do tváře.
      „Opovaž se po mně ještě někdy něco chtít.“ Dýka v jeho rukou se nebezpečně přiblížil krku výčepního. „Pochopils to?“
      „Pochopil,“ polkl nasucho. „Já… chápu to. Omlouvám se.“
      „Teď se posaď,“ ustoupil agent o krok dozadu. „A koukej mi říct všechno, co víš.“

      Alanio byl král podsvětí; o tom nebylo pochyb. Vládl svému malému panství železnou rukou – když před několika lety naráz zlikvidoval dva své poslední konkurenty, nebyl už nikdo, kdo by se mu postavil a byl ochoten s ním soupeřit.
      Měl pověst nebezpečného muže a patřičně toho využíval. Vyhovovalo mu to. Svůj hlavní stan si nezřídil ve stokách – zdálo se mu, že je to pod jeho úroveň. Starý palác vévodů byl sice zbourán, jeho podzemí ale zůstalo neporušené. Právě odpočíval v místnosti, která kdysi dávno bývala mučírnou. Řetězy na stěnách zůstaly, ale skřipce a jim podobné nástroje nechal odnést pryč. Jeho lenoška, na níž právě ležel a večeřel, stála tam, kde dříve býval špalek na usekávání rukou.
      Starý jednooký muž ho jen stěží mohl vyrušit se zaklepáním – jak také, když nikde nebyly žádné dveře. Taktně zakašlal a přiměl tak svého pána vzhlédnout.
      „Co je?“ zamumlal Alanio s kouskem kuřete v puse.
      „Někdo za váma přišel… my…“
      „Proč ho někdo na stráži nezastavil?“
      „No… víte…“
      Starocha přerušil hluk z chodby. Do místnosti vletěl umolousaný ozbrojenec.
      „Pane! Von se…“
      Obklopen několika dalšími muži vkráčel dovnitř šlachovitý dlouhán. Už od pohledu nebyl místní – seveřané nebývali tak vysocí. Jednou rukou držel pod krkem mladíka, který měl tu smůlu a držel stráž u vchodu do podzemí, a v druhé držel dýku.
      Alanio pomalu a pečlivě odložil podnos s jídlem na malý stolek vedle sebe, teprve potom vstal.
      „Dobrý,“ mlasknul. „Chlapi, ven!“
      Příliš se jim nechtělo, rozkaz byl ale přece jen rozkaz. Záhy zůstali v bývalé mučírně sami tři.
      „Moh‘ bys ho pustit? Ten už ti sotva ublíží.“
      Cizinec uvolnil sevření. Mladík rozhodně nehodlal čekat, až ho jeho vůdce pošle pryč – utekl sám a bez pobízení.
      „Chci s tebou mluvit,“ zachraptěl vetřelec, „ale nikdo mě nechtěl pustit.“
      Šéf podsvětí mu neviděl do obličeje, měl na sobě vlněný plášť s kápí. Možná nebyl ze severu, ale věděl, jak se účinně chránit proti mrazu.
      „A já zas chci vidět do tváře někomu, s kym mam mluvit.“
      Neznámý neochotně rozepnul sponu svrchníku. Byl oblečený ve stejnokroji, který znal snad každý. Pokud tím Alania jakkoli překvapil, nedal to na sobě vládce podzemí znát; naopak tasil rapír, který ležel opřený o lenošku.
      „Teď položíš tu hračku na zem a já pak udělám to samý.“
      „Proč bych měl?“
      „Tohle je moje panství. Jestli se chceš ještě někdy podívat nahoru, měl bys poslechnout.“
      Stephan rozvážně kývl a opatrně položil dýku na zem.
      „Sedni si,“ ukázal Alanio na židli poblíž lenošky. Pak se i on zbavil své zbraně.
      „Díky.“
      „Tak, co chceš?“
      „Potřebuju tvoji pomoc.“
      „Tajnej že potřebuje pomoc? Odkdy?“
      „Všichni občas potřebují pomoc. Můžeme uzavřít dohodu?“
      „Přijde na to, vo co by šlo.“
      „Chci svrhnout vévodu,“ oznámil agent suše, jako by mělo jít o tu nejjednodušší věc na světě.
      Alanio se chraptivě zasmál. „Takže tu nejseš na vlastní pěst. Myslel sem si to. Posílaj tě seshora, co?“
      „Po tom už ti nic není.“
      „To se teda pleteš. Máme mít dohodu? Já chci vědět proč.“
      „Dejme tomu, že císař nestojí o autonomní zemi mimo svoji říši.“
      „A co když vo ni stojim já?“
      Stephan se trpce usmál. Právě toho se obával.
      „Vévoda mi dává pokoj za to, že mu část svýho vejdělku přenechávam. Málokterej mocipán se chová tak jak on. Mam díky němu klid a… obchody jenom kvetou.“
      „Vážně kvetou?“ zvedl agent obočí a rozhlédl se kolem. „Ani bych neřekl. Nevypadá to tu jako císařský palác.“
      Alanio se uchechtl: „Tak nevypadá ani vévodův slavnej kutloch.“
      „Co ti nabízí? Klid? O to ty tolik stojíš?“
      „To si piš.“
      „Tomu sám nevěříš. Podívej se na sebe: ty v té pokované kazajce i spíš. Ty nejsi člověk, co by měl rád klid.“
      „Možná jo – a možná taky ne. Sejde na tom?“
      „Ale sejde, sejde…“ Stephan se zamyslel. „Čím se vlastně zabýváš? Ty a tví lidé?“
      „To ti může bejt putna.“
      „Tak jinak. Obchoduješ, viď?“
      „Tak trochu.“
      „A určitě černý obchod, jinak by ti vévoda ani nemusel dávat pokoj výměnou za tvoje peníze. Zboží nezatížené daní, že?“
      „I kdyby, tobě to může bejt jedno.“
      „Anebo nemusí,“ zapátral Tajný pod uniformou. Pak vytáhl dlouhou dýku v černě lakované pochvě. Alanio ostražitě vstal.
      „Posaď se. Nejsem blázen, abych tě chtěl zabít. Už bych se nedostal ven, sám jsi to říkal.“
      „A co s tim chceš dělat?“
      „Na,“ podal mu agent zbraň, „podívej se.“
      Vládce podzemí si dýku opatrně vzal do rukou. Hodnou chvíli si ji jenom prohlížel a potom svraštil obočí:
      „Tu já znam. Tohle prodávaj mý lidi.“
      „Správně. Koupil jsem ji dnes odpoledne. Doma jich mám dalších osm.“
      „A co? Mam to brát jako projev dobrý vůle?“
      „Stálo mě to možná tak pětinu platu, který dostávám měsíčně. A ten, kdo stojí nade mnou, si toho může dovolit mnohem, mnohem víc.“
      Stephan se odmlčel.
      „Poslouchej: můj šéf má pod palcem celé císařství. Když si tu já, jeho člověk, udělám přátele, kteří mi pomohou svrhnout vévodu, nezapomene je odměnit. A on má stokrát větší možnosti než tvůj vévoda.“
      „Nemam rád otazníky,“ přerušil ho Alanio. „Řekni, co nabízíš, a já řeknu, jestli přijímam.“
      „Legalizace celé tvé organizace, celé tvé malé říše. Monopol na všechny státní zakázky a výjimečné nízké daně zboží, které převážíš, kupuješ a prodáváš. Nakonec na tom vyděláš mnohem víc než teď. A vévodu může vzít klidně čert.“
      „Sliby-chyby, Tajnej. Kde máš záruky?“
      Agent znovu zašátral v kapsách uniformy. Pak podal Alaniovi otevřenou, naditou obálku.
      „Vida, posvěcení od samotnýho císaře,“ zamumlal šéf podzemí.
      „Zplnomocnění mého velitele ke všem nezbytným krokům, které budu muset podniknout, abych zlikvidoval vévodu a vzpouru,“ upřesnil Stephan. „Jeho slovo je jako slovo císaře. Umíš psát?“
      „Kdybych neuměl, tak bych si sotva tohlencto přečet‘.“
      „Tak sepíšeme smlouvu a zaneseme do ní všechno to, co jsem slíbil.“
      „Zpomal. Kde mam jistotu, že tvůj pán dodrží slovo?“
      „Nikde,“ připustil klidně. „Pokud se mi ale nepovede vyřídit vévodu v tichosti, přitáhne sem vojsko – a můžeš hádat, co se potom stane s tvým podnikáním.“
      „Dovoluješ si,“ ucedil Alanio.
      „A ty s tím sotva co uděláš. Buď mi pomůžeš a vyděláš na tom, anebo naopak.“
      Hostitel zabubnoval prsty na desku stolu. Očividně přemýšlel.
      „Dobře, prodáváš – ale co za to kupuješ?“
      „Tvoji pomoc. Kolik máš mužů? Podle mých informací okolo tří set tady v podzemí.“
      „Kdo ksakru-“
      „Nepátrej,“ uťal mu Stephan ostře. „Obchod jsi uzavřel, o víc se nestarej. Mám pravdu?“
      „Máš,“ připustil Alanio. „Co ode mě chceš? Přímo a k věci.“
      „Sebereš všechny chlapy, co můžeš postrádat, a dáš mi je na povel. Já s nimi potom obsadím vévodův palác a zatknu ho.“
      „Nic víc? Co asi tak budeš dělat s tou jeho armádou, co ji má v kasárnách?“
      „Složí zbraně. Věř mi.“
      Alanio chvíli váhal. Potom zafuněl a hlasitě zakřičel něčí jméno. Na prahu bývalé mučírny se objevil jednooký staroch.
      „Přines dva čistý papíry, dva brky a kalamář. Fofrem.“
      Když byli opět sami, samozvaný král tombrellského podzemí si změřil svůj protějšek přísným pohledem.
      „Něco ti povim, Tajnej.“
      Agent zvědavě povytáhnul obočí.
      „Docela si věříš, když si myslíš, že vyřídíš vévodu jenom tak.“
      Stephan se suše usmál. „A možná proto sem poslali zrovna mě.“

      Následujícího rána stál agent ve své ordinaci a soustředěně studoval nápisy na všech lahvičkách, které byly vyrovnané na policích. Jako každý jiný Tajný dobře ovládal anatomii lidského těla, úrovni studovaného lékaře se ale blížil jen sotva – musel spoléhat na to, že obyčejní lidé si toho nevšimnou. Prozatím byl rád, že všem názvům rozuměl a víceméně věděl, na co se jednotlivé medikamenty používají.
      Povolání městského lékaře mu sice přinášelo patřičný kredit mezi místními lidmi, zároveň s sebou ale neslo jisté nevýhody a rizika: předně mohl na svém úkolu pracovat jen v době, kdy ho nebylo potřeba u ošetřování, tedy především v noci. A pak – vždy hrozilo nebezpečí, že někdo prohlédne jeho klam a zjistí, kým je doopravdy. Možná tak zemřel jeho předchůdce. Neměl v úmyslu po tom pátrat teď; v prvé řadě bylo potřeba rychle jednat. Slíbil ale sám sobě, že vraha najde buď jak buď. Dřív nebo později.
      První pacient dorazil až na sklonku dopoledne. Malý chlapec se zlomenou nohou. Přinesl ho jeho otec, na první pohled vážený občan – alespoň podle oblečení. Falešnému lékaři zatrnulo. Ze všeho nejméně si přál ošetřovat dítě. Díky svému povolání mnohem víc rozuměl dospělému tělu, které už se přestalo vyvíjet.
      „Položte ho tady,“ ukázal Stephan na lehátko. „Kdy se mu to stalo?“
      „Je to tak půl hodiny.“
      „Dobře, že jste ho přinesl tak brzy. Podržte ho, sundám mu kalhoty.“
      Chlapec zaúpěl, když mu přetahoval nohavici přes poraněnou nohu. Zlomenina byla otevřená. Tajný v duchu zaklel a otočil se k polici s léky. Vytáhl širokou sklenici z tlustého skla, jejíž obsah nepříjemně páchl, a začal dítěti roztokem potírat okolí slabě krvácející rány, ze které trčel pahýl kosti.
      „To je na znecitlivění,“ vysvětlil otci. „Teď ho pevně držte, musím tu kost narovnat. Bude to i tak hodně nepříjemné.“
      Ordinací se na krátkou chvilku rozlehl trýznivý výkřik smíšený s trhaným pláčem. Chlapec, jak ostatně Stephan předpokládal, nevydržel bolest a upadl do mdlob.
      „Je mi líto, ale jinak to nešlo,“ podotkl omluvně a natáhl se pro dlahu a obvazy. „Nohu mu teď zpevním – je lepší, že je v bezvědomí. Nebude to cítit.“
      Zbytek zákroku proběhl bez potíží. Když Tajný skončil, vzal si otce stranou a potichu zavřel dveře do ordinace-pracovny.
      „Pojďte se posadit,“ ukázal na křeslo poblíž hořícího krbu. „Bude mu lépe, až se trochu prospí. Do té doby tu u mě může zůstat a vy také.“
      „Děkuju, doktore.“
      „K pití si něco dáte? Mám tu ještě kávu.“
      „To ne… já… měl bych jít.“
      „Ale no tak, přece mi hned neutečete. Víte vůbec, že jste můj první pacient? Mrzelo by mě, kdybyste se nezdržel. Až se váš synek probere, můžete si ho odvést. Pomohu vám s ním.“
      „Tak dobrá.“ Měšťan ještě stále váhal. „Snad bych přece jenom mohl…“
      „Určitě byste mohl.“ Stephan systematicky ničil jeho zábrany přemírou vlastní bodrosti. „Jak se vlastně jmenujete?“
      „Herbert Vielon.“
      „A já jsem Stephan Sirma,“ stiskl mu srdečně ruku. „Na seveřana máte netypické příjmení – asi nebudete původem odsud, že?“
      Host už se chystal odpovědět, ale lékař ho znovu nenechal domluvit:
      „Na tom nesejde. Udělejte si pohodlí, kávu hned přinesu.“

      Až do třetí hodiny odpolední oba dva muže nikdo nerušil. Na město velikosti Tombrellu to byla věc vcelku nevídaná. Stephan to přičítal tomu, že mu lidé prozatím příliš nedůvěřují. Byl za to i rád; měl tak možnost vytáhnout z ostýchavého Herberta vše, co vůbec věděl. Měšťan mu tak poskytl vydatnou pomoc – Tajný si byl jistý, že je hostinský, jeho spojka, buďto kolosální tupec, nebo mu polovinu informací jednoduše zatajil. Usoudil, že druhá varianta bude ta pravděpodobnější.
      Jakmile padla na Tombrell tma a ošetřil poslední raněné nebo nemocné, usedl za stůl v pracovně a začal usilovně psát. Celou zprávu měl hotovou během dvaceti minut – potom se uvelebil u krbu a pohledem občas sklouzl k nástěnným hodinám. Plápolající živel ho přiváděl na úplné jiné myšlenky a zároveň pomalu uspával. Přesto se dokázal včas probrat z líné letargie a znovu se obléct. Čekala ho riskantní cesta ven.

      Psanec

      * * *


      Místní centrále Tajné císařské policie Jeho Veličenstva v Malatinu

      Pane kapitáne,

      kontaktoval jsem spojku, mám o ní ale důvodné pochybnosti. Hrozí mi od ní nebezpečí, přesto je potenciálně dalším cenným zdrojem informací, a proto si ji dosud ponechávám v záloze. Získal jsem na svou stranu zdejší špičku podsvětí, jistého Alania. Až bude potřeba, mohu od něj očekávat další pomoc výměnou za odpovídající protislužbu. Ke zprávě přikládám opis smlouvy, kterou jsem s ním uzavřel. Je napsána tak, aby se dala v případě potřeby lehce zpochybnit.

      Od místních lidí mám zprávy o tom, že šlechtici z okolních měst jsou stále hosty ve vévodově paláci. Mám v úmyslu získat cestu k některému z nich a zviklat ho na svou stranu. Za týden, pokud už nebude po všem, nebo nebudu vévodou zatčen, podám další zprávu o svém postupu.

      Nutně od Vás potřebuji přesné a konkrétní informace o situacích v těchto městech a jejich přilehlém okolí:

      Vas-Arenn
      Clarine
      Gaulden

      Především jde o stav a rozsah opevnění a velikost branné hotovosti v jednotlivých městech. Rovněž bych uvítal informace o nejbližších rodinných příslušnících tamních šlechticů. Dovoluji si vám taktéž doporučit, abyste držel malatinské šlechtice zkrátka; zdá se, že i oni inklinují ke vzpouře.

      Zároveň Vás chci požádat, abyste v odpovědi potvrdil mé další kroky a informoval mě o vývoji v císařském městě – na světlo ještě během mého pobytu vypluly spekulace ohledně sporu mezi prefektem Erwinem z Tombry a viceprefektem Damienem Farge. Rád bych byl zpraven o tom, zda se mé rozkazy mění, nebo nadále zůstávají stejné.

      S úctou

      Stephan Simra


      * * *


      Vévoda seděl na trůně ve svém paláci a s přísně přimhouřenýma očima poslouchal. Prostředníčkem, na kterém měl masivní pečetní prsten, si přejížděl po linii spodního rtu. Pohledem občas sklouzl ke kapitánovi své stráže – vypadalo to, jako by se mlčky na něčem domlouvali.
      Muž, který ani neměl ponětí, proč se mu dostalo takové cti a byl uveden bez čekání přímo ke svému pánu, ze sebe zdánlivě překotně chrlil udání. Slova o zrádci a nízkých způsobech vetřelce ve městě až příliš často prokládal servilními zmínkami o vévodově velikosti, spravedlivosti a moudrosti.
      „Přišlo mi to na mysl úplně náhodou, můj pane. Nový lékař přišel k výčepu, dal si víno a vyptával se, co se děje ve městě, kdo u vás posledně byl…“
      Odmlčel se.
      „Připadalo mi to normální, každý, kdo je tu nový, se přece ptá. Až pak, když odcházel, jsem si všiml, že má u pasu dýku a na krku se mu houpe medailon. Ten přece dostávají jen muži od císaře… a je povinností každého občana, který ctí vaše moudré zákony, tohle oznámit. A tak jsem tady a-“
      „Dost už,“ přerušil ho vévoda netrpělivě. „Teď budu chvíli mluvit já.“
      Bernard, Stephanova zrádná spojka, instinktivně ustoupil krok dozadu a sklonil hlavu.
      „Všiml jsem si – ale co, abych nelhal, mí muži si všimli –, že na hostinského mluvíš podivuhodně čistě. Zvláštní. Jsi přece muž prostého původu, bez nějakého zvláštního vzdělání, ne?“
      „To… jsem, můj pane, ale…“
      „Co víc – dokonce víš, jak vypadají odznaky Tajné císařské policie. V těchhle krajích se neobjevila už celá desetiletí, a přece o ní víš. V knihách se o ní nepíše.“
      „Víte…“
      „Vím? Ale ano, vím. Myslím, Bernarde, že jsi obyčejný lhář. Lžeš nejen mně, ale zřejmě i svému Tajnému, kterého jsi právě zradil. Nejen to – urážíš mě, když se mě snažíš takto podvádět. Ani mí muži nejsou žádní tupci; sledují tě už nějaký čas. Kdybys přišel a řekl mi vše popravdě, mohl bych být shovívavý. Tímto sis ale vysloužil trest, jakého se dostane každému zrádci.“
      Bernard se snažil něco říct, ale zakoktal se. Snad uvažoval o útěku, ale palácová stráž jako by četla jeho myšlenky. Za zády se mu vzápětí objevili dva ozbrojenci.
      „Odvést,“ poručil vévoda chladně. Potom k sobě přivolal kapitána, se kterým po celou dobu audience udržoval oční kontakt.
      „Víte, co máte dělat. Hlavně ať je ještě schopen mluvit.“

      Pro Stephana to byl už třetí den v Tombrellu. Herbert se zřejmě zmínil svým známým o vstřícnosti a pohostinnosti nového lékaře, protože pacienti se do domu jen valili. Tajný měl sotva čas na polední přestávku, aby se něčeho najedl a odpočinul si. Přes noc toho moc nenaspal; když se konečně nepozorován dostal za městské hradby a předal zprávu kurýrovi, byly skoro dvě hodiny ráno. První případ k ošetření dorazil kolem páté.
      Jeho jediné štěstí bylo, že vděční pacienti se povětšinou nějak odměňovali: tu láhev pálenky, tam obilné placky nebo chléb. Alkohol nepovažoval za nejlepší pití k obědu, zato jídlem nepohrdl.
      Právě stál před oknem a dojídal svůj skromný oběd, když si všiml několika vojáků rázujících k jeho domu. Napočítal jen čtyři – a ti nebyli právě nenápadní. Stephan do sebe nasoukal poslední sousto a rozběhl se k zamčené místnosti. Zbývala mu ani ne půlminuta času. Odemkl, sebral uniformu a zbraně a znovu otočil klíčem. Potom se rychle vytratil zadním vchodem.
      Jednotka pod velením malého seržanta, který si na svých mužích očividně masíroval ego a pochroumané sebevědomí, našla dům prázdný.
      „Prohledat!“ vyštěkl a zastrčil si palce za opasek. „Ten doktůrek nebude daleko.“
      V tom se nemýlil. Doktůrek totiž vzápětí vyrazil zpoza rohu a plochou stranou meče srazil seržanta k zemi. Jeho podřízení byli překvapení, zatímco Bernard se rychle stal pánem situace. Druhého vojáka rovněž omráčil, zbývající už se stavěli na odpor. Muži z městské posádky, zlenivělí pohodlnou a nenáročnou službou, neměli proti trénovanému Tajnému moc šancí.
      Věděl, že s nimi nemůže naložit tak jako s jejich velícím – dva naráz odzbrojit nemohl. Přesto se chtěl vyhnout zabíjení; prvního sekl do lýtka, aby nebyl dál schopen bojovat, a jeho druha nešetrně srazil k zemi, když využil své jasné výškové převahy.
      V ordinaci sebral všechny obvazy, které jen našel, a jal se jimi vojáky svázat. Zvlášť si – v rámci odplaty za doktůrka – dal záležet na malém seržantovi. Zbývající materiál stačil už jen na jednoho muže. Ostatní, kteří se beztak začali pomalu probírat, ponechal volné. Rychle zabalil uniformu do sukna, posbíral své zbraně a potichu zmizel.
      Hrál teď o čas; bylo mu jasné, že po něm zanedlouho začnou pátrat všechny ozbrojené složky ve městě a že se musí skrývat tak dlouho, dokud k němu nedorazí jeho jediná zbraň.

      Kurýr Jeho Veličenstva císaře dorazil k Tombrellu až v noci, kdy si byl jistý, že nebude zpozorován hlídkou z hradeb. Ve stínu opevnění seskočil a vedl koně za uzdu k místu, které si s mužem uvnitř dohodli naposledy. Nikdo tam ale nestál. Až po chvíli si posel všiml schoulené postavy, která se krčí mezi sněhem zachumlaná do pláště. Obával se nejhoršího. Přiskočil k němu a prudce s ním zatřásl:
      „Stephane! Slyšíš mě?“
      Městský lékař, agent Tajných a psanec zároveň pomalu pohnul hlavou.
      „Neřvi tu jak na lesy,“ ucedil skrz promrzlé rty. „Proč myslíš, že tu tak sedím? Stojícího si hlídka snáz všimne. Dej mi to, co máš, a padej odsud, než tě někdo uvidí.“
      „Hlídka? Co se děje? Snad…“
      „Nepanikař. Kapitánovi vyřiď, že mám všechno pod kontrolou,“ vytrhl kurýrovi z rukou zapečetěnou obálku. „A teď koukej zmizet.“
      Zvedl se a sklepal ze sebe napadaný sníh. Pod pláštěm měl uniformu.
      „Vyber si,“ podíval se na svého kolegu, který toho chápal čím dál míň. „Buďto hned vypadneš, nebo ti toho koně seberu a půjdeš pěšky. No?“
      Posel se nenechal dvakrát pobízet, naskočil a pomalu vyrazil podél opevnění zpátky. Stephan ho ještě hodnou dobu sledoval. Potom se zhluboka nadechl a vydal se po svém.

      Hlavní vchod do vévodova paláce hlídala hned čtveřice strážných. Byli by snad hráli v kostky, ale v silných rukavicích měli všichni neohrabané ruce a hra za moc nestála. Možná by pili, aby alespoň zabili čas, to by ovšem jejich kapitán nesměl přijít na utajenou skrýš s cennými zásobami všemožného pitiva. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že vévodovi svůj objev určitě nenahlásil.
      Venku panovala třeskutá zima, sněžení navíc ještě zesílilo; rozhodně to nevypadalo na příjemnou noc. Leckdo by byl otrávený, kdyby musel v takovém nečase držet hlídku před palácem zdejšího pána – a zvláště pak tehdy, když takových služeb v týdnu bývalo víc. Vojín Locart právě vymýšlel, jak se spolu s ostatními chlapy svému veliteli pomstí za vybranou zásobárnu alkoholu, když se vedle něj zničehonic objevil vysoký šlachovitý muž. Sundal si kápi z hlavy a zvesela se usmál.
      „Dovolíte?“ S těmi slovy vzal z držáku na zdi pochodeň a zapálil s ní nějaký list. Potom louč vrátil zpět na místo.
      „Děkuji,“ opřel se o stěnu hned vedle vojína. Tvářil se docela bezstarostně.
      Šokovanému Locartovi se nedostávalo slov. Vyvalenýma očima si neznámého drzouna změřil od hlavy až k patě. Záhy ho poznal podle popisu, který jejich kapitán rozhlásil ještě to odpoledne.
      „Ani se nehni!“ křiknul a namířil proti němu halapartnu.
      „Nač ten křik? Copak se snad hýbu?“
      „Nezahrávej si, chlape!“
      „Vidíš tu snad někde karty?“
      K vojínovi, jehož tvář, už tak zrudlá mrazem, pomalu získávala barvu zralého rajčete, záhy přiběhli ostatní z hlídky.
      „Co se děje, Locu?“
      „Ten drzoun,“ zasípal vojín. „Já tu stojim jak kretén a von… podržte mi to,“ vrazil jednomu z kolegů do ruky svou zbraň. „Já mu tu držku rozbiju…“
      Městský lékař založil ruce na prsou a provokativně se usmál.
      „Nech toho!“ okřikl ho autoritativním hlasem další. „Podivej se na něj – dyk to je ten, co po něm vévoda už půl dne pase. Máme ho přivýst živýho a zdravýho.“
      „To je mi ale péče, pánové,“ odlepil se Stephan od zdi. „Půjdeme? Nevím, jak vám, ale mně začíná být docela zima.“
      Locart divoce zakoulel očima a sprostě zaklel. Když byl psanec odveden a on zůstal na stráži, v duchu si přidal na seznam lidí, kterým se musí pomstít, další jméno.

      Vévoda byl rozmrzelý a vlastně i rozzuřený – kvůli polapení toho zrádce musel opustit ložnici své milenky. Přece se ale stačil obléknout a obout; teprve pak vyrazil do trůnního sálu, kam poručil čerstvého vězně přivést. Městský lékař se lhostejně pohupoval na chodidlech a zvědavě se rozhlížel kolem. Za ním prkenně postávali dva muži, kteří ho venku zatkli.
      „Doufám, že si svou malou audienci užíváte, poručíku,“ protáhl vévoda ještě za chůze.
      „Výborně,“ ožil Stephan. „Konečně mi někdo říká jinak než drzoun. A dokonce je to samotný Manfred z Tombrellu! Byl byste tak laskav a poslal tyhle panáky pryč?“ trhnul palcem za sebe.
      „Tihle panáci, jak vy jim říkáte, mají nepochybně sto chutí vás na místě zabít, nebo – a to možná ještě raději – alespoň pořádně zbít.“
      „A k čemu bych vám pak byl?“
      „Vraťte se zpátky na hlídku,“ přikázal vévoda s jistou neochotou svým mužům. Tajný měl pravdu.
      „Tak,“ pozoroval jejich odchod, „teď můžeme přejít k tomu, proč tu vlastně jste.“
      „To jsem rád. Pozvete mě na skleničku?“
      „Jistě. Je libo rychlý, nebo pomalý jed?“
      Stephan se rozesmál. „To bylo dobré, všechna čest.“
      „Dost žertů,“ zasyčel Manfred. „Mám celé téhle patálie až po krk. Co jste to venku před vojáky spálil?“
      „Jeden pamflet oslavující všechny vaše ctnosti, abych tak řekl… především pak vaši věrnost svazku manželskému.“
      Vévoda zlostně zafuněl. „Jak se vůbec-“
      „Vždyť to znáte – muži spolu klábosí. A zrovna ti dva panáci, co jste je poslal pryč, nejsou výjimkou. Na vašem místě bych také nerad opouštěl vyhřátou postel.“
      „Dal jste mi během pár minut dost důvodů, abych vás nechal na místě popravit,“ stáhl vévoda oči do úzkých čárek. „Je mi upřímně jedno, proč jste se nechal zatknout, smrti tak jako tak neujdete. Vy ani váš pán.“
      „Vážně? Pozdravujte ode mě císaře, až budete stát v poutech před branami jeho paláce.“
      Vévoda zrudnul vzteky. „Odvést!“ zakřičel. Stephan se ještě předtím, než se ho chopila stráž trůnního sálu, usmál a vysekl Manfredovi ukázkovou poklonu přesně podle dvorské etikety.

      Hlouček čtyř šlechticů pomalu procházel jednotlivými celami. Všichni se snažili tvářit, že je vévodova přednáška zajímá, opak byl ale pravdou. Pán Tombrellu je koneckonců vzal do žaláře jen kvůli jednomu muži.
      „A tady, pánové, je ten městský lékař. Zrádce, kterého má rozvědka vypátrala.“
      „Slyšel jsem něco jiného,“ ozval se hrabě z Clarine.
      „Nemůžete přece dávat na tlachy lidu, příteli.“
      Stephan Sirma trávil ve vězení už druhý den, nezdálo se ale, že by mu to jakkoli vadilo. Postával v rohu své cely, opřený o zeď se zkříženýma nohama, a zaujatě se škrábal na předloktí.
      „Nevypadá právě nebezpečně,“ podotkl další aristokrat, kníže z Gauldenu.
      „Je to vlastně jenom obyčejný diletant,“ mávl vévoda rukou. „Tady vidíte, jak celé císařství upadá – společně se dokážeme snadno vypořádat s ním i s císařem.“
      „Jeden hodně mluvil a málo toho řekl,“ utrousil Tajný bez zájmu.
      „A ještě je drzý, jak vidím,“ podotkl hrabě.
      „Císařův dům bohužel upadl natolik, že zaměstnává už jen samé špinavce,“ přisvědčil Manfred. „Pojďte, pánové. V loveckém salónku můžeme dohodnout všechny náležitosti.“
      Procesí pomalu a za neustálých neupřímných zdvořilostí opustilo vězení. Stephan hned nato ožil a přiběhl k mřížím. Zpoza rohu k němu mířil mladík od žalářníků.
      „No tak, pohni sebou.“
      „Nejdřív prachy.“
      „Pragmatik,“ poznamenal vězeň kousavě. Rukou zajel kamsi pod opasek a po chvíli námahy vytáhl jednu zlatou minci. „To ti musí stačit.“
      Mladík si prohlédl peníz proti světlu lucerny a předal Tajnému svůj lup – kalamář, zaostřený brk a kus papíru.
      „A psát budu na čem?“
      „Hnedle,“ zareagoval žalářník a přitáhl od protější stěny židli, na které obyčejně sedával.
      „To je mi komfort,“ protáhl Stephan ruce mřížemi a s obtížemi namočil pero.
      „Pospěš si.“
      Psal rychle, nedbal na úhlednost písma nebo sklon řádků. Sotva za dvě minuty byl hotov.
      „Rychle mu to dones. Když to nepoděláš, dostaneš mnohem víc.“
      Mladík vzal list do umolousaných rukou a změřil si vězně zkoumavým pohledem.
      „Zažil jsem tady už dost lidí, který tohle tvrdili, ale ještě žádnýho, kterej by to splnil.“
      „Nikdo z nich se taky nenechal zavřít dobrovolně. Padej už.“

      Louče plály ve vězení pořád – ať už byla noc, nebo ne. Ani tak ale Stephan neztratil pojem o čase; nepříliš přesně ho určoval podle doby, kdy mu nosili jídlo a kdy se střídaly stráže před jeho celou. Teď bylo podle jeho odhadu několik hodin po večeři. Žalářník před ním měl hlavu položenou na prsou a spokojeně chrápal.
      Tajný spát nemohl. Po většinu své služby císaři byl zvyklý, že má věci vždy plně pod kontrolou. V nastalé situaci tomu tak bylo sotva napůl. Užíralo ho vědomí vlastní nečinnosti – vždyť vlastně celé dva dny, které prozatím ve vězení strávil, jen ležel a přemýšlel. Události mohl ovlivňovat jen částečně.
      Naproti všemu to byla pravá zkouška jeho intuice a odhadu; na tom jediném teď stavěl svoji budoucnost. Buďto jeho plán – sice riskantní, ale vzhledem k okolnostem jediný přijatelný – vyjde, nebo sám zemře a jeho smrtí dost možná začne pozvolný rozklad císařství. Jakmile jiní uvidí, že se Tombrell a přilehlá panství tak snadno odtrhly, nepotrvá to dlouho a budou následovat jejich příkladu.
      Chrápajícího strážného probralo zařinčení těžkých dveří vedoucích dolů, do vězení. Do chodby následně napochodovala pětice ozbrojených vojáků. Dva z nich nevybíravě zvedli žalářníka a odtáhli ho, ještě polospícího, stranou za roh. Se zbývajícími třemi přišel i hrabě Clarine. Využil toho, že židle je náhle volná, a posadil se.
      „Poručíku? Jste vzhůru?“
      Vězeň v rohu se pomalu postavil a protáhl si ztuhlé svaly. Spojil ruce za zády a došel až k mřížím.
      „Hrabě? Poslouchám.“
      „Dostal jsem váš… vzkaz. Rád bych věděl, co to má znamenat.“
      „Berte to jako nótu. Považuji vás za nejrozumnějšího ze všech pánů, kteří se účastní vévodovy schůze.“
      „Lichotkami mě neokouzlíte, poručíku. Předpokládám, že jste mi nenapsal všechno, co víte.“
      „Aha, co vím. Není toho moc. Před nedávnem jste zvýšil daně, abyste získal prostředky pro rekonstrukci městských hradeb. Mohu vám rovnou říct, abyste je opět snížil – opravy ani nezačnou.“
      „Kde berete tu jistotu?“
      „Ve své smrti, pane.“
      „Zřejmě nerozumím.“
      „Zítra touto dobou mám předat průběžnou zprávu o situaci v Tombrellu svému kurýrovi; ten ji měl odevzdat prefektu Tajné policie. Pokud se tak nestane, císař zahájí tažení proti Clarine, Gauldenu a dalším panstvím. Loajální armády nejsou daleko městu, kde bude rodit vaše žena – to mi věřte.“
      „Stačí, abych tohle řekl vévodovi. Zpráva bude předána, s vaší pomocí i bez ní.“ Šedovlasý hrabě si spokojeně nakrucoval dlouhý knír. Lůza přece nemohla ohrozit jeho postavení.
      „Tak to je? I vy jste se nakazil tou jeho naivní sebejistotou? Vážně si myslíte, že moji nadřízení nepoznají, kdo zprávu psal? Raději si zlámu všechny prsty, než abych to udělal proti své vůli.“ Stephan se předklonil a rukama se zapřel o mříže. „Stačí, abyste tohle řekl vévodovi, a svoji manželku už neuvidíte.“
      Clarine zabloudil pohledem ke svým mužům; stáli, jako by byli vytesaní z kamene. Ten umolousaný, zarostlý vězeň bez obtíží boural všechny jistoty, které hrabě do té chvíle měl. Bylo nebezpečné mu věřit, ale pochybovat o jeho slovech by bylo ještě horší.
      „Co chcete?“
      „Skončíme to,“ odtušil Tajný. „Kolik máte v Tombrellu mužů?“
      „Osm tisíc.“
      „Celou hotovost?“ zasmál se. „Nechápu, jak někdo může poroučet lidem, a být přitom tak hloupý. Uděláme to takhle: pošlete dva své muže k základům starého paláce…“
      Zbytku rozhovoru nerozuměli ani vojáci, které s sebou hrabě přivedl. Šlechtic a vězeň mluvili tak tiše, aby slyšeli jen sami sebe. Jeden pomalu přikyvoval a druhý měl co dělat, aby potlačil úsměv vítěze. Bitva ještě nekončila.

      Vládce


      Vévoda, zabořený v měkkých poduškách, pokojně oddechoval a dlouhé vlasy jeho milenky ho šimraly v obličeji – občas zamumlal a zavrtěl se. Měl klidný spánek, ačkoli od počátku spiknutí proti císaři udělal několik závažných chyb. Byl si ale natolik jistý sám sebou, že si je neuvědomoval, nebo je naopak zlehčoval; nebyl ani nikdo, kdo by měl dost odvahy, aby ho na ně upozornil.
      Možná kvůli tomu čítala palácová stráž jen na čtyři desítky unavených a ospalých mužů – snad díky tomu pronikli Alaniovi lidé dovnitř tak lehce. Poté, již pod velením osvobozeného Stephana, celé vévodovo sídlo rychle ovládli. Do ložnice vtrhl sám Tajný s několika kumpány za zády; nebylo to sice nejrozumnější, ale i on měl svou hrdost a ješitnost. Takovou příležitost si nemohl nechat ujít.
      Vévodu hluk ihned probudil. Zapřel se na loktech a rozespale rozhlédl. K jeho milence se hnali dva zanedbaní chlapi a chystali se ji vytáhnout z postele. Bylo zřejmé, co mají v úmyslu. Jejich vůdce je ale okřikl, a tak se hned stáhli zpátky. Až v tu chvíli ho Manfred poznal – a zalapal po dechu.
      „Ty?!“
      „Musím se omluvit, vévodo,“ strhnul z něj Stephan přikrývky. „Spletl jsem se. Císaře pozdravím sám, protože to budu já, kdo vás před něj přivede.“

      Rafael, tombrellský vojín, rázoval podél cimbuří. Ne snad, že by byl tak zodpovědný při noční službě, ale věděl, že jen tak se alespoň trochu zahřeje. Právě když byl na rohu čelní zdi opevnění, daleko od hlavního postavení celé hradební hlídky, zaslechl zdušený výkřik. Nemeškal a rozběhl se nazpátek k místu, kde měl stát jeho kolega. Věděl, že se něco děje a že by někdo měl upozornit velící – přinejlepším generála. Netušil, že oba vrchní důstojníci už jsou po smrti. Když byl na dohled ohni, neznámý, který položil do napadaného sněhu něčí tělo, se napřímil a zalícil. Rafael strnul a v duchu se pomodlil. Nebylo mu to nic platné – v následující chvíli ho k zemi srazila šipka.
      Seržant Olun, jeden z Clarineho mužů, dostal už před hodinou nové rozkazy a záhy je spolu s ostatními začal plnit. Právě teď vytrhával z Rafaelova těla šipku – proč by také měla přijít nazmar. Potom od hořícího železného koše zapálil louč a krátce s ní zamával na protější stranu hradeb; vzápětí mu hned dva další odpověděli stejným signálem. Opevnění bylo plně v jejich moci.
      K Olunovi se málem vycházkovým tempem blížili další. Seržant si odplivl.
      „Ten náš hrabě je ale pašák. Do měsíce z něj budeme mít novýho císaře, na to vsadim svoje boty.“
      Ostatní přikyvovali. Neměli ani ponětí, jak moc se pletou.

      * * *


      Místní centrále Tajné císařské policie Jeho Veličenstva v Malatinu

      Pane kapitáne,

      situace ve městě je – alespoň na určitou dobu – pod mou kontrolou. Informujte o tom ústřední velitelství. Zároveň potřebuji, abyste co nejrychleji učinil tyto kroky, popřípadě o to ihned požádal odpovědné orgány…


      * * *


      Začínalo svítat. Stephan zhasil teď už zbytečnou lucernu a předal zapečetěnou obálku hraběcímu poslovi. Bylo mu jasné, že kurýr se dříve nebo později pokusí zjistit, co zpráva obsahuje. Clarine uchvatiteli města nevěřil a stejně tomu bylo i naopak. Tajný proto vše důležité napsal jednou z běžných šifer, které policie používala a o jejichž rozluštění se obyčejný člověk – a tedy i posel – mohl přinejlepším jenom snažit.
      „A co bude teď, poručíku?“ Hrabě sedící mu naproti se tvářil tak nepříjemně, jak to vůbec bylo možné.
      „Mluvil jste se svým generálem?“ zamumlal Stephan. Prsty přitom přejížděl po lakovaném opěradle křesla, ve kterém seděl. Byli v jedné z osobních komnat vévody, která mu zřejmě sloužila k práci; poručík si tu zřídil svůj dočasný hlavní stan.
      „Ano. Všichni velící důstojníci ostatních jednotek byli odstraněni a…“ Clarine ztěžka polkl a na okamžik pevně sevřel rty. „… a jejich páni byli zatčeni a uvězněni.“
      Stephan měl pro jeho zatrpklost pochopení – snad už celá staletí se nestalo, aby se jeden aristokrat dopustil takové pohany na jiném a nechal ho zavřít. Byla to nesnesitelná urážka pro celý jejich stav.
      „Skvěle,“ usmál se. „Všechno jde jako po másle. Teď už zbývá jenom jedna věc.“
      „A to jaká?“
      „Pánové!“
      Do vévodovy pracovny beze spěchu vstoupili čtyři Alaniovi muži.
      „Svému účelu jste posloužil, hrabě, ale teď, když je moje zpráva na cestě a už není nic, co by vás drželo v šachu, jste nebezpečný.“
      Clarine nijak neprotestoval. Rezignovaně sklopil víčka. Uvědomoval si svou chybu – když tenhle neotesanec bez původu mohl jednat s ostatními šlechtici jako s lůzou, neměl důvod dělat u něj výjimku.
      „Odveďte ho do jeho ložnice a hlídejte ho,“ přikázal Stephan a dlaní si zamyšleně přejel po čerstvě oholené tváři. „Jednejte s ním slušně, na rozdíl od tamtěch šašků si to zaslouží.“
      Když zůstal sám, ponořil se znovu do práce. Celá místnost vypadala jako po řádění vichřice: na zemi se válely stohy složek a papírů, knihovna, kde dřív ležely jednotlivé spisy, byla zpřeházená a poloprázdná. Tajný usilovně shromažďoval důkazné materiály proti vévodovi; možná ne císař, ale ostatní šlechtici budou chtít znát důvody obvinění a odsouzení – a stejně tak i důkazy.
      Skončil po víc než hodině. Vše, co považoval za užitečné, uložil do pevných kožených desek a vzal s sebou. Nemohl věřit ani Alaniovi a byl si toho dobře vědom. V tak vysoké hře se to nevyplácelo.

      Bernard stačil za ty tři dny, kdy byl za mřížemi, trochu zhubnout. Dozajista to nebylo z jeho vůle, ale spíš tím, že stráže se při vydávání jídla právě dvakrát nepředaly. Oběd, který právě spořádal, také nebyl zrovna vydatný. Mýdlo ani břitvu po celou dobu neviděl ani zdálky, a tak mohl na nějakou hygienu klidně zapomenout – ne snad, že by jí někdy předtím věnoval přehnanou pozornost.
      I on věděl o změně pozic v paláci, ale to jen díky klábosení žalářníků; ty nechal nový pán Tombrellu na pokoji a oni sami neměli žádnou chuť pouštět se do nějakých odbojných akcí. Teď, po chudém jídle, se snažil usnout. Jeho další pokus zmařily hlasité kroky od schodů. Někdo seshora se na něj přišel podívat. Když svou návštěvu poznal, prudce se mu rozbušilo srdce. Snad nadějí, snad strachy.
      „No vida, Bernarde,“ posadil se Stephan na židli u mříží. „Nějak se ti to nepovedlo, viď?“
      Hostinský hodnou chvíli mlčel – svou odpověď si zřejmě důkladně promýšlel.
      „Po…“ zarazil se. „Pomůžete mi ven, pane?“
      „Tak rychle ztrácíš zbytky hrdosti? Ba co, tys je asi nikdy neměl. Pamatuješ, co jsem ti řekl?“
      „Pamatuju.“
      „To pořád platí. Nejenže ses mě pokusil zradit…“
      Tajný vytáhl z náprsní kapsy uniformy malou knížečku. Bernard ji hned poznal. Teď už mu srdce bušilo jen strachy.
      „… Ale dokonce máš na svědomí tohle. Hned mi bylo divné, jak jsem to tady měl snadné. Vévoda nic nevětřil, nic netušil. Kdyby měl Gorbu na svědomí on, dával by si větší pozor.“
      „To se pletete… on…“
      „Myslel sis snad, že neprohledám tvůj dům?“ Stephan ignoroval, co mu vězeň říkal. Tohle bylo jeho představení. „Pověz mi, jak to bylo? Zkoušel jsi ho vydírat a pak ses bál, aby tě nechtěl zabít? Nebo ses prostě chtěl zachránit, když sis myslel, že jeho plán nevyjde?“
      Hostinský se váhavě nadechl.
      „Radši mlč,“ nenechal ho Tajný ani začít. „Myslím, že sis chtěl přilepšit a ukradnout všechno, co se ti dostane pod ruku, když ti Gorba nechtěl nic dát. Až potom jsi zjistil, že my si toho s sebou moc nenosíme. A tak ses, když jsem přijel já, rozhodl, že na mně zkusíš vydělat nějak jinak.“
      „Pane, já…“
      „Nech toho. Jenom mi vysvětli jednu věc: tím jedem jsi ho otrávil ty sám, nebo jsi takový zbabělec, že sis na toho někoho najal? Pacholka ve stájích? Žebráka na ulici? Ani to snad nechci vědět. Podívej, někoho jsem ti přivedl.“
      Za Stephanovými zády se objevil vysoký statný muž. Bernard ho neznal; vlastně ho nikdy předtím neviděl.
      „Slyšel jsem, že pár Alaniových lidí – toho snad znáš, ne? – se docela vyzná v popravách.“
      Hostinský se roztřásl. Ve skelných očích, které na Stephana upíral, se odráželo zoufalství.
      „Tajní jsou nedotknutelní stejně jako císař. Kdybys býval zradil jenom mě, možná bych tě potom potrestal jinak.“
      Zvedl se ze židle, ledabylým pohybem vtiskl popravčímu do ruky klíč od cely a otočil se k odchodu. Naříkavé vzlyky a prosby o odpouštění nesoucí se za ním už nevnímal.

      Od tichého převratu uběhly tři dny, po které hraběcí armáda držela ve své moci celé opevnění, aniž by tušila, že její pán je stejně jako ostatní šlechtici uvězněn. Tři dny, po které byla zbývající hotovost ve městě, bez velení a dezorganizovaná, držena v šachu a nemohla opustit obležené kasárny. Při čtvrtém svítání dostala hlídka na hradbách, jíž Stephan velel Clarineho jménem, rozkaz, aby se shromáždila na čelní zdi opevnění – k městu mířily cenné posily a slušelo se je patřičně uvítat.
      Těsně před devátou hodinou první vojáci skutečně zahlédli své druhy mířící přímo k nim. Každý muž ve zbrani poznal výsostné znaky na korouhvích. Nebylo nejmenších pochyb, že jsou to opravdu posily, které byly předem ohlášeny. Nebylo jich mnoho; přinejlepším dva tisíce.
      V tutéž chvíli Alaniovi lidé, které měl poručík na povel, potajmu otevřeli obě postranní brány. Nikdo si toho nevšiml – všechny hlídky na hradbách přece vyhlížely posily. Obě divize císařské armády, které se ještě v noci oddělily od svého tábora a velkou oklikou obešly Tombrell zezadu, teď vtrhly dovnitř, zatímco jejich druzi, přestrojení za Clarineho vojáky, poutali pozornost obránců.
      Vřava uvnitř netrvala dlouho. Císařští rychle rozsévali zkázu mezi ukolébanými muži hraběte a nakonec je sevřeli mezi hradbami a kasárnami; obránci neměli kam utéct a byli záhy pobiti. Mezitím kdosi na hradbách otevřel hlavní bránu – snad doufal, že přicházející posily pomohou odrazit zákeřný útok. Muži s erbem Clarine na korouhvích se od vetřelecké armády možná lišili oděvem, ale už ne úmysly. Zanedlouho nebylo s kým bojovat a téměř deset tisíc vojáků, kteří před třemi dny opustili Malatin, aby završili vévodův pád, obsadilo město. Teď to byli oni, kdo drželi zbývající hotovost v kasárnách zkrátka.

      „Brilantní.“ Generál Frederick Hirsse, velitel císařského vojska, poválel doušek na jazyku a spokojeně zamlaskal. „Vskutku brilantní, poručíku. Nebýt vás, mohlo to dopadnout hodně špatně. Takhle jsem mohl vytáhnout proti Tombrellu přesně s tolika muži, kolik jich Malatin mohl postrádat. Gratuluji, skvělá práce.“
      Stephan se slabě usmál. „Nebýt vás, netrvalo by to dlouho a Clarineho vojáci by mě zabili. Přišli by na ten podvod.“
      „Necháme těch lichotek,“ mávnul Hirsse rukou a znovu si dolil. Po dlouhé cestě v takové zimě se teplo z brandy příjemně rozlévalo po celém těle. „Nejspíš vás čeká povýšení – pochybuji, že císař nebo pan Erwin nechají vaše zásluhy bez odměny.“
      „Je to možné,“ připustil Stephan.
      „A víte, co si myslím? Stačilo by, abyste si řekl, a stanete se místodržícím celého Tombrellu a možná i dalších provincií – Gauldenu nebo Malatinu. Císař beztak všem šlechticům, co do toho byli zapletení, odebere jejich léna a tituly. Neláká vás to?“
      „Víte, generále…“ Poručík se znovu usmál. „Neláká. Je to velká zodpovědnost a hlavně velká moc; a já viděl, co taková moc dělá s lidmi. Dělá z nich domýšlivé hlupáky. Kdepak. Já jsem spokojený s tím, co mám.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /11 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Arllette1
      Corwin1
      HadejKdo1
      Hrun1
      Christopher1
      Jon2
      Kanyapi1
      Nefer1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).