Duší celkem: 952
Přítomných duší: 8
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Odstíny azurové
      Tolpen

      18. června 2020

       
           Přišlo jaro. S odchodem nejhorších zimních dešťů se vrátila většina dobrodruhů a hostinec U Tří prstů byl neustále narvaný. Nic netušící skupinka odvážlivců si krátila čas, než se vydají do podzemí, hazardními hrami s místními žoldáky. Vrána a Sojka se dneska necítili na kostky, takže hráli se dvěma z těch hrdinů, o nichž neměli ani jeden příliš vysoké mínění, mariáš. Na druhém konci stolu probíhalo současně několik hlasitých a zapálených partiček vrhcábů. Melinda, které nikdo ale opravdu nikdo neříkal Máma, byla ve svém živlu a chřestila kostkami o sto šest.
           „Takže jak říkám,“ vyhodil právě čaroděj, identifikován jako čaroděj podle špičatého klobouku, na stůl trumf, „v Říši to bude ještě zajímavý. S Morgansteinem mimo hru? Kdo ví, co se stane, no nemám pravdu?“
           „Já se úplně nechytám,“ odpověděl Vrána a studoval tváře ostatních snaže se zjistit, co mají za listy. „Ještě před chvílí byla řeč o tom nešťastném úmrtí vévody Blauenkratze. Co s tím má co do činění jakej Morganstein?“
            „Kdyby tě někdy zajímalo i něco jiného, než ty tvoje kudly,“ uchechtnul se Sojka pod těmi pár vousy, které měl, „tak bys věděl, že Morganstein je velitel palácové stráže. Tedy respektive byl, alespoň se domýšlím. S Blauenkratzem pod kytkama je Morganstein ze hry.“
            Vrána zhodnotil situaci na stole a s povzdechem shrábl karty, aby je znovu zamíchal. „Dobře. To mi stejně nic neříká.“
            Druhý čaroděj, identifikován jako čaroděj tím, že to o sobě sám prohlásil hned při příchodu, převzal své vyhrané peníze. Voněl silně růžemi a byl výřečný, ještě výřečnější než jeho druh v magii, a Sojka Vránu hned v půlce prvního kola nakopl, ať ho nechá vyhrávat a zaplatí mu víno nebo tři, přece si nenechají ujít takový zdroj informací. Vrána se se Sojkou nehádal.
            „Abys rozuměl, chlapče,“ usmál se vítěz bodře, „Morganstein býval kapitán městské stráže v Hargemmu. Možná se k tobě dostala celá ta aféra s vraždou starosty Fuchse a syna tehdejšího vévody... Jak se ten kluk jmenoval? To je fuk.“
            Vrána si hodil nohy na stůl a zadíval se do svých čerstvě rozdaných listů a zamyšleně si promnul bradu. „Jo,“ řekl nakonec. „Doneslo se to ke mně. Byl jsem tou dobou zrovna v Hargemmu, jo.“
            Sojka po něm loupl očima: „Cos' tam dělal, Ricine?“
            „To je fuk,“ pokrčil Vrána rameny. „Hrajete pánové. Beto, přines sem ještě džbánek toho červenýho. A Sojka to platí.“
           „To teda neplatim! Cos' dělal v Hargemmu?“
           „Neptej se tak blbě a hraj. A vůbec, neodbočuj od politiky. Blbě se vyptáváš a tady páni magici probírají taková závažná témata. Tak Morganstein je ze hry?“

           Kapitána Morgansteina vzbudil jeden ze zaměnitelných desátníků kolem čtvrté ráno. Nedalo se říct, že by mu to na náladě nějak přidalo. Doufal, že mdlé světlo svíček v jeho kanceláři alespoň částečně zakryje jeho rozespalost.
           „Je to cizinec,“ vysvětloval mu onen zaměnitelný desátník, zatímco na sebe kapitán oblékal uniformu. „Našli jsme ho na místě, kde neměl nikdo co dělat. Kromě nás, samozřejmě, kluci tam měli hlídku. Podezřelý objekt, varovný výstřel-“
           „Který mu prošel stehnem, pokud jsem tě dobře pochopil,“ zamručel Morganstein a sepnul si plášť. Desátník mu otevřel dveře. Měl alespoň tolik soudnosti, aby se zatvářil rozpačitě.
            „Dobře. A co teda u toho paláce dělal?“ Konverzace už probíhala na chodbě.
           „To nevíme.“
            „To jste se ho nikdo nezeptal?“
            „Ale jo, my se ho i ptali. Ale on neumí aaronsky.“ Morganstein zaklel a desátník pokýval hlavou, že by to sám neřekl lépe.
            „A nějaké podezření máme?“
            „Máme, kapitáne. Protože asi deset minut po té, co jsme ho chytili a přivedli, se dostavila velitelka palácové stráže, že vévodův syn byl nalezen mrtvý ve svém pokoji.“
            Morganstein se neptal, proč na to přišla velitelka palácové stráže uprostřed noci. Vztah Blauenkratze mladšího a jeho stráže byl veřejně známým tajemstvím.
            Podezřelý jedinec seděl u něj v kanceláři na zemi. Morgansteinovi podřízení byli natolik laskaví, že jej nenechali s prostřelenou nohou stát, ale židli mu rozhodně nikdo nenabídl. Prostřelenou nohu měl ovázanou a vzhledem k tomu, jak se tvářil, to muselo celkem bolet. Také mu už byla jako hlavnímu podezřelému svázána zápěstí.
            Sotva Morganstein vešel, všichni tři strážníci v místnosti se postavili do pozoru. I ten malý muž na zemi udělal heroický pokus se vyškrábat na nohy, a dokonce se mu to i povedlo. Podle bolestivého pomrkávání a sykání bylo však zřejmé, že svého rozhodnutí lituje. Na druhou stranu, kdyby se byl nepostavil sám, asi by jej některý ze strážných nakopl, aby do něj vpravil nějaké to vychování.
            „Pohov,“ zavelel kapitán. Obešel muže kolem dokola a pořádně si jej prohlédl. I v porovnání s ním byl ten mladík velmi drobný. Byl natolik mladý, že mu ještě nezačaly rašit ani ty nejdrobnější vousy, což mu dodávalo poněkud dívčí vzhled. Jeho oblečení bylo tmavé, kdysi dávno možná i černé. Byl bosý.
            Kapitán se rozhlédl okolo, a ano, opravdu, tamhle v rohu byl opřen pár vysokých šněrovacích bot. Velikostí odpovídaly podezřelému, podle rysů obličeje jej Morganstein odhadoval na Lauánce, jejich kvalita ale byla alespoň tři třídy na zbytkem jeho oblečení. Zbytek prohlídky odhalil hromadu nožů, které někdo pečlivě vyskládal kapitánovi na stůl. Leželo tam i několik jehlic a smotaný drát.
            „Čekal jsem podezřelého, a vy kluci mi sem přinesete panenku?“ Mužstvo se komentáři povinně zasmálo, drobný muž nabídl drobný úsměv někoho, kdo chápe, že se ostatní dobře baví, ale on jim nerozumí ani slovo, přesto by se zasmál s nimi, aby nebyl nezdvořilý.
            Žerty stranou, nějak toho kluka vyslechnout museli. Morganstein mu řekl, aby si sednul. Kluk – Jaké je vlastně správné označení pro někoho, komu je nanejvýš osmnáct? – mu ale nerozuměl, pochopil teprve až posunek rukou a s úlevou se svalil zpátky na zem. U toho nějak špatně zatížil poraněnou nohu a zanadával. Morganstein mu sice nerozuměl, ale nepochybně to byla nadávka. A soudě podle přízvuku to byla lauánština. To byl problém, protože lauánsky Morganstein neuměl a neznal nikoho, kdo by ten jazyk ovládal.
            „Umíš trellisky?“ zkusil to po chvilce uvažování, zatímco si prohlížel sbírku nožů na stole. Pevná ocel. Většina lauánské výroby, ale ne všechna. Část nesla punc drobných jihomořských královstvíček.
            Lauánec zakašlal. „Trochu. Ne dobře.“ Překvapivě měl jen nepatrný přízvuk, ale slova z něj lezla pomalu.
            Morganstein si nesedl na svoji židli za stolem, protože jinak by na podezřelého neviděl. „Jak se jmenuješ?“
            Ticho.
           „Ptal jsem se, jak se jmenuješ. Nerozuměls' mi?“
            „Rozuměl. Jen nechci říct odpověď. Odpovídat.“ To mu vysloužilo od kapitána velmi ošklivý pohled, a tak jen pokrčil rameny. „Ty jsi se taky nepředstavil.“ Morganstein zvažoval, jestli mu jednu fláknout.
            „Odkud jsi?“
            „Z Kian-Jung.“ Na to kapitán pokýval. Lauánec.
            „To tady máš na nákupy trochu z ruky,“ pokusil se Morganstein o vtip, ale drobnému muži to uniklo. „Takže my vyklop, co jsi dělal u vévodského paláce.“
            Následovalo další ticho, ale tentokrát si světlovlasý lauánec potichu přeříkával kapitánovu otázku. Nakonec se zeptal: „Pardon, ještě jednou? Co byla ta druhá polovina.“
            „Co jsi dělal,“ tady mladík stále ještě rozuměl, „u vévodského,“ a to už se ztratil, „paláce?“ Morganstein si povzdechl a vrátil se zpátky k aaronštině: „Kluci, někdo mi přineste mapu města.“ Dva strážníci odspěchali mu ji přinést.
            Čas na druhý pokus. Kapitán to zkusil znovu: Tak ještě jednou. Jak se jmenuješ?“
            Ticho.
            „Já jsem Enrich Morganstein.“
            „Vrána.“
            „To není tvoje pravé jméno, že ne?“ Kapitán převzal bez poděkování mapu od jiného zaměnitelného desátníka.
            „Ne. Ale je to to, které se...“ představený Vrána se zarazil.
            „Používá?“ napověděl mu kapitán.
            „Jo.“
            Morganstein mu to nevěřil, ale pro zápis to stačilo. Takže roztáhl mapu a našel na ní vévodský palác. Poklepal na něj a zeptal se: „Co jsi dělal tady?“
            Vrána chvíli koukal na mapu a tvářil se mírně rozpačitě. Nakonec odpověděl otázkou: „Co přesně chceš, abych řekl?“
            „Prostě mi řekni, jestli jsi zabil syna vévody Blauenkratze.“
            „Vysoký, černovlasý, chybělo mu pravé oko?“ ujišťoval se Vrána.
            „To byl on. A teď mu chybí i, pokud jsem byl dobře informován, asi čtyři litry krve. Zabil jsi ho, nebo ne?“ Morganstein už to chtěl mít za sebou a vrátit se zpátky do postele.
            „Jo.“
            To kapitána zarazilo. „Počat. Cože?“
            „Jo, zabil jsem toho člověka.“
            Kapitán na toho drobného muže, který se jevil nejenom naprosto neškodný, ale i neschopný, zíral s nepokrytým úžasem a nevírou v očích.
            „Jestli mě chcete zamknout, mám u sebe pořád ještě pár nožů, které tvoji strážníci nenašli.“ Vrána se ošil a pak dodal: „Hele, nemohli byste mi na chvíli rozvázat ruce? Já začínám ztrácet cit v prstech.“

            „Takže starej Blauenkratz natáhl brka, Morgansteinovi to přišijou na krk a popravěj ho. To pošle celý vévodství do kytek, protože tím dostane korunku Kromdach,“ mudroval čaroděj s kloboukem, zatímco přepočítával vyhrané mince.
            Druhý kouzelník míchal karty a oponoval mu: „Lord regent už si na něj došlápne.“
            „Kromdach je schopný.“
            „Dentaci taky.“
            Sojka se culil jako měsíček na hnoji a přečesával si svůj prořídlý culík. Vrána se tvářil zamyšleně. Říkal si, že by byl nejlepší čas partičku opustit, ale nenapadala jej žádná taktní výmluva. Nevypil toho dost, aby se mohl vymluvit, že potřebuje ven. Ze dvou hrnků čaje se vám prostě nechce. Naštěstí se dostavila záchrana a vzala na sebe podobu Sokol.
            „Vráno, tamhle chlapík hraje s cinklejma kostkama.“
            „Co na to Melinda?“ Vrána měl ze své pozice na Sokol sice velmi špatný výhled, protože žoldačka si stoupla za něj a předklonila se rukama opřená o stůl šeptajíc mu do ucha. Zabiják měl zorné pole plné plavých vlasů a nos plný angreštové vůně.
            „Už ho nepřímo obvinila a napomenula. Dvakrát.“
            „A pořád nic?“
            „Nic.“
            „To je chlapec drsnej jako Rorýsovy fusky.“
            Sokol se zaksichtila. „Nechci vědět, jak jsi na tohle přirovnání přišel. Jdeš?“
            „Jdu,“ zvedl se Vrána ze židle a přešel ke druhé straně stolu. Sokol trhla hlavou směrem k podvodníkovi u vrhcábů.
            Byl to vysoký muž, vyšší než Shyran. Oblečený v antracitové černi a Vrána si jej nemusel prohlížet dvakrát, aby našel alespoň šest skrytých nožů. Ten muž měl na hlavě kápi, jež mu do obličeje vrhala stín. Ve všech druzích společnosti by se toto chování vnímalo jako krajně nevhodné, ale tohle byl hrdina a hrdinům se toho promíjí hodně, obzvlášť když hrdinové znamenali hlavní zdroj peněz pro široké okolí.
            Ricin mu poklepal na rameno. Muž ani nevzhlédl, jen zamručel, takže žoldák bez okolků přešel k věci: „Prej hraješ s cinklejma kockama.“
            To už muž vzhlédl a zadíval se na něj. Měl chladné modré oči, které jakoby se do člověka zabodávaly a provrtávaly jej skrz naskrz. Sokol by je určitě popsala jako azurové nebo tyrkysové, ale Sokol taky prohlašovala za barvu i lososovou, takže v tomhle ohledu se jí nedalo moc věřit. Na Vránu už upírali pohledy větší experti, takže se na chlapíka jenom usmál a ani mu nesundal ruku z ramene. Povšiml si, že zájem všech o vrhcáby náhle opadl a pozornost se soustředila na ně dva.
            „Obviňujete mě snad z falešné hry?“ mužův hlas byl tichý a chladný, táhl se jako med a měl v sobě ostrost nabroušené čepele.
            „Já jen říkám, že tady existuje podezření, že nehraješ úplně fér. A že jsem byl požádán, abych se ti mrknul na kocky,“ pokrčil Ricin rameny.
            „Mé kostky jsou v naprostém pořádku,“ ubezpečil jej muž v černém a stáhl si kapuci. Měl velmi bledou kůži a vlasy černé stejně jako svůj oděv. Vrána znal tyhle typy hrdinů. Většina z nich skončila s překopnutou čelistí, protože ho fakt srali. Obvykle se představovali nějak jako Dýka, Zmije, Tichošlápek, ti nápaditější přišli se jmény jako Vitriol nebo Poslední. Ačkoliv mnohem častěji si říkali nějak jinak. A z toho pramenila většina konfliktů...
            „Takže určitě nebudeš mít nic proti tomu, když se na ně podívám, žejo?“ Vrána ani nečekal na odpověď a kostky mu ze stolu prostě sebral. Byla to klasická sada šestistenek. Kost, odhadoval materiál, hluboce a složitě rytá. Jako pouťový kouzelník vytáhl Ricin odnikud jehlici, vlastně ji vytáhl z rukávu, kostku hravě vybalancoval jedním vrcholem na špici a roztočil ji.
            Kostka se točila velmi dlouho, všichni na ni upírali pohled. Toho využil přísedící Straka a odlehčil pár pozorovatelům. Většina falešných kostek se už po pár vteřinách převážila a spadla. Tahle se k tomu neměla, ale místo toho začala červeně zářit.
            „Cinknutý kocky,“ konstatoval Vrána, když rotující krychlička začala připomínat řeřavý uhlík, „to je svým způsobem umění, i když dost levenj trik. Ale očarovaný kocky, to je nejenom levnej trik, ale taky hnusná sviňárna.“ Sklepl kostku zpátky na stůl a jehlici zabodl vedle ní.
            „Pokud mě omluvíte, já mám práci,“ usmál se Ricin na všechny a opustil hostinec. Málokdo jej vnímal, téměř všichni koukali na kostku, která pomalu začínala zhasínat. Jen vysoký bledý muž v černém upíral pohled na lauánskou jehlici a krev mu vřela nenávistí. O očarované kostky mu nešlo. Vrána mu přišpendlil ruku ke stolu.

            Morganstein se zpátky do postele nedostal. Výslech se protáhl po zbytek noci. Chycený zabiják sice spolupracoval, aniž by si uvědomoval vážnost celé situace, ale jeho omezené znalosti trellisštiny poskytnutou výpověď značně omezovaly. Navíc byl buď ve značném šoku, nebo naprostý cvok, protože navrhl, že by mužstvo učil střílet z kuše. Jejich technika byla prý příšerná a měli neskutečné štěstí, že jej vůbec trefili. S tím kapitán musel naprosto souhlasit, ačkoliv pomoc s výcvikem odmítl. Navíc o něco později dostal z velmi rozpačitého strážníka, že ve skutečnosti střílel po kočce na úplně druhé straně ulice. Tolik k tomu, když dáte strážnému kuši. A k varovným výstřelům, které se neprovádí.
            Nakonec toho mladíka zavřeli, co jiného měli dělat, přiznal se jim přece sám. Pak do sebe Morganstein vpravil pod tlakem kávu, pro jistotu do sebe dostal ještě druhou, oholil se, upravil si uniformu a odhodlal se podívat osudu do tváře. V tomto konkrétním případě měl osud podobu starého Blauenkratze, který nebyl navíc zcela střízliv. A protože osud mívá ke své ruce neštěstí, byl přítomen i druhý Blauenkratzův syn, kterému se bohužel přes noc nic nestalo.
            Rozhovor mezi těmi třemi byl velmi krátký a Morgansteinovy odpovědi sestávaly obvykle z kombinací dvouslabičných souhlasů, vyjádření porozumění a nenápadného protáčení očí, když mluvil Blauenkratz mladší, teď už vlastně jediný. Kapitán uvažoval, co by se stalo, kdyby se v brzké době objevil šílený nekromant. Ten se ale ke k jeho velkému zklamání nedostavil. Škoda. Bývali by se byli mohli všichni zasmát. Nakonec se vrátil na strážnici dospat zbytek probdělé noci. Kapitán Morganstein, nikoliv nepřítomný nekromant.
            Když se probudil, bylo pozdní dopoledne a on se necítil o nic odpočatější. Málem se znovu oholil, ale nakonec si vzpomněl, s břitvou píď od brady, že už tak dnes vlastně učinil a není to již zapotřebí. A tak udělal to jediné, co mu zbývalo, a šel do práce. V jeho případě to znamenalo přečíst hlášení a z nudy v nich opravit pravopisné chyby.
            Nakonec mu ale došla i hlášení. Spát ve službě nemohl, ale dělat neměl co. Nicméně každý strážník se je schopný najít práci, ať už by měla být sebemenší. To pro případ, že by se potřebovali vymluvit z nějaké skutečné práce. Morganstein se rozhodl provést druhý výslech teď už ne podezřelého ale vlastně vinného.
            Cela měla masivní dveře se zamřížovanou špehýrkou, jinak postrádala jakékoliv vybavení. Pod stropem v ní bylo malé okénko, téže zamřížované. Bylo zde nainstalováno prý kvůli cirkulaci vzduchu, a když na něj kapitán, tehdy ještě zaměnitelný desátník, montoval mříž, tak samotným otvorem stěží protáhl ruku. Vrána seděl na zemi zády opřený o zeď a sledoval masivní kamenné zdivo naproti sobě.
            „Co tam vidíš?“ zeptal se jej Morganstein a zavřel za sebou dveře.
            Světlovlasý mladík zamrkal a překvapeně se na něj podíval. Pak se usmál a odpověděl: „Tělesné nepřesnosti.“
            Morganstein se zadíval na zeď a pousmál se. „Pravda. Převážila by se.“
            „Má obě nohy zlomený na čtyřech místech. Přinejmenším,“ pokrčil Vrána rameny a rukama si přitáhl vlastní nohu. Byla to ta poraněná. Podle toho, jak se tvářil, jej nepřestala bolet, ale tak to zkrátka bývá, když vám šipka projde skrz naskrz stehnem.
            Přisedl si k němu. Bezútěšná prázdnost cel na kapitána nikdy nepůsobila skličujícím dojmem. Shledával ji spíše vždy neuvěřitelně uklidňující. Pokud někde nic nebylo, tak tam také nemohlo být nic, co by bylo špatně. Vévodovraha vývoj situace poněkud překvapil, ale nešel si sednout jinam. Možná to bylo tím, že mu omezená možnost pohybu nedávala moc na výběr.
            Pokud tohle měl být oficiálně druhý výslech, mohl Morganstein z toho kluka dostat alespoň nějaké užitečné informace. „Jak ses vůbec dostal do paláce?“
            „Dveřmi,“ odpověděl zločinec, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
            „Dveřmi?“
            „Bylo odemčeno. A nikdo mě nezastavil.“
            „U všech vchodů stojí stráž,“ podotknul kapitán, ačkoliv sám neměl o palácové stráži zrovna to nejlepší mínění. Dostat jenom tu městskou na stávající úroveň neschopnosti z původní škodlivosti jej stálo spoustu úsilí. V paláci na tom byli ještě hůř.
            Vrána se zasmál. „Taky jsem si jich všiml.“
            Morgastein si povzdechl: „Víš ty vůbec, co jsi způsobil?“
            „Mrtvol na světě je. A ještě jich bude.“
            „Myslel jsem politicky.“
            Následovalo pokrčení rameny a pak promnutí prstů a zápěstí. Morganstein pohyb sledoval pohledem. Kůže byla kolem provazu zarudlá a prsty se očividně nedokázaly pořádně prokrvit. Vrána kapitánovi věnoval trpký úsměv a pronesl něco v tom slova smyslu, že městská stráž by potřebovala o uzlech lekci nebo dvě.
            „Můžu ti to převázat,“ navrhl Morganstein. Jeho nenápadný zlomyslný úsměv asi nebyl tak nenápadný, protože mladík si přitáhl ruce k tělu a zatvářil se trochu vyděšeně, vlastně úplně poprvé od té doby, co jej přivedli na strážnici. Kapitán dodal: „Blauenkratz tě chce mít v dobrém stavu. Nic ti neudělám, přísahám při Stvořitelích že ne.“
            Vrána to zvážil. Ztratit vlastně neměl moc co, takže nakonec souhlasil. Morganstein mu rozvázal ruce, ačkoliv s provazem chvíli zápolil. Zabiják strávil chvíli tím, že si do prstů vmasírovával cit a kontroloval, že mu fungují zápěstí. Pak si povzdechl a odevzdaně pokývl hlavou.
            „Otoč se,“ vybídl jej Morganstein. To Vránu zmátlo, ale po chvilce váhání se pracně otočil, postřelenou nohu u toho pracně přesouval. Kapitán mu pak za zády svázal za zády k sobě předloktí.
            „Dobře,“ uznal Vrána a musel se smát, zatímco si ohmatával lokty, protože nic jiného teď s rukama dělat nemohl. „To mám za to, že jsem si stěžoval.“
            „A bude hůř. O tvojí popravě se to k tobě doneslo?“
            „Něco se mi snažili říct ti dva, co mě sem odvlekli, ale ani jeden z nich nemluvil, trellisky. Tak nevím.“ Mladík na chvíli zvážněl a Morganstein si uvědomil, jak nepřirozeně to na něm vypadá. „Nebude to hezký, co?“ zeptal se s povzdechem.
            „Viděl jsi někdy, jak to vypadá, když někoho ubičují k smrti?“


            Vrána obvykle z městečka nechodil, pokud opravdu absolutně nemusel. A i v takovém případě to bývalo ve většině případů pouze proto, že se potřeboval dostat do jiného města. Snažil se sám sobě zlepšit náladu tím, že tohle se počítalo jako jeden z nich. Byl by se jen cítil mnohem lépe, kdyby to kvůli tomu nemusel brát přes les.
            Nepršelo, ale bylo teplo. Na poměry místního jara sice poněkud chladněji, ale Vrána vyrostl v Lau a podle něj se tohle definovalo jako nejparnější léto. A bylo vlhko. Padala mlha. Ricinovi to sice přišlo jako poněkud zavádějící slovní spojení, protože to bílý mlíko spíš tak jako stoupalo ze země, ale podle Jeřába mlha prostě za všech okolností padá a hádat se s Jeřábem, ať už sebenepřítomnějším, je na dlouhé lokte a nikdy to nikam nevede.
            Mlha ale zabijákovi hrála do karet. Mlha nebyla přítel sama o sobě, ale skrývala přítele. Vlastně přítelkyni. Ona to vůbec kamarádka nebyla, ale Vránovi dlužila laskavost, což bylo ještě lepší. U Sličného lidu jste si mohli být jistí jednou věcí – na dluhy měli sakra pamatováka a rádi je měli srovnané.
           Došel až na menší mýtinu, v měsíčním světle se zdála stříbrná, chuchvalce mlhy se mu věšely na kotníky. Zadíval se na hvězdné nebe. Měsíc nebyl vidět, o to lépe se dalo pozorovat souhvězdí Vlka nebo ráhno Jitřní lodi. Vrána tam chvíli jen tak stál a předstíral, že se kochá, ale ve skutečnosti jen čekal na dramatický moment. Napočítal do sedmnácti. Stromy se zakývaly v poryvu náhlého větru. Kdesi v dálce zavyl pes a k zemi klesla létavice.
            Vrána se ani nenamáhal otočit nebo se usmát. „Kiro?“
            Kira si stoupla vedle něj.
            „Něco od tebe potřebuju.“
            V odpověď do něj pouze šťouchla. Něžně a ne čelem. Byla noc, mluvit nemohla.
            „Zeptám se tě na rovinu. Za jak dlouho bys mě dokázala dostat do Hargemmu?“
            Velmi hluboký povzdech.
            O necelých třicet minut později se Vrána zoufale držel bělostné hřívy a nedíval se dolů. Hloubky ani výšky mu nikdy nedělaly problém, ale stromy svištící pár metrů pod ním přibližně devadesát mil za hodinu ho pece jenom dokázaly trochu rozhodit.
            Odvážně vrhl rychlý pohled na nebe. „Máš moc západní kurz.“
            Kira s ním ošklivě hodila.
            „Prostě trochu doleva. Míň doleva. Jo. Díky.“ Chvíli uháněli v tichosti a Vrána se jen tiše ujišťoval, že ve vzduchu nemůže Kira přece zakopnout. Nerad by se v téhle rychlosti a výšce někde rozmázl. Povzdechl si. „Proč já tohle vůbec dělám?“ Na Kiřino posměšné frknutí odpověděl: „Asi jo. Prostě nerad lidem něco dlužím.“

           Počáteční optimismus toho kluka nevyprchal úplně, ale rozhodně jej pozbyl z velké části. Ale nesl to statečně, to mu musel Morganstein nechat. Dost možná by nesl rozsudek smrti i s kousavým šibeničním humorem, ale na to neměl dostatečné jazykové znalosti. Kapitán měl možnost ho sledovat poměrně dlouho, protože poprava se odkládala. Musel zařídit pohřeb vévodova syna, což samo o sobě zabralo dost času.
           Starý Blaeunkratz na tom byl posledních několik zdravotně špatně, teď k tomu na tom nebyl ani nejlépe psychicky. O politiku se staral právě zavražděný Agored a teď, když už tady nebyl, převzal otěže Fuchs, místní starosta. Kdo to kdy slyšel, aby starosta, sice hlavního města ale stále jenom starosta, vedl politiku celého vévodství? Agored byl jenom relativně neschopný. Jenže Cimrod Fuchs byl prospěchář a z politiky si udělal byznys pro čistě osobní zisk. Morganstein sám by to svedl lépe! Fuchs si ale starého vévodu nějak získal a pořád do něj něco hustil a hustil a hustil... Aby ho šlak trefil! Aby ho mor vzal a cholera mu do ksichtu plivla!
            Morganstein se čím dál tím častěji přistihoval při myšlence, že kdyby Fuchs skutečně zmizel, klidně by si řízení vévodství vzal na starost sám. Sakra, klidně i na říšský sněm by jezdil, kdyby na to přišlo! Jen aby konečně měl politiku v rukách někdo, kdo... Kdo měl alespoň polovinu mozku funkční a nezaslepenou zlatem. Sakra. Sakrakočka. Zasraná politika. Kretén Fuchs. Ze schodů ho shodit, to by mu tak patřilo, obzvlášť po tom loňském slibu o opravě silnic.
            Vlastně to není tak špatný nápad, říkal si kapitán, když bezcílně bloumal po strážnici a nudnou špatně napsanou zprávou z obhlídky města si poklepával na částečně udržovanou bradku. Malá nehoda by toho vyřešila hodně. Samozřejmě, nějak by se musel dostat přes stráže, nikdo by ho nesměl vidět nebo si ho s tím nedejbože spojit, a pak jsou tady samozřejmě ta čtyři zvířata co si Fuchs drží, o psech nemluvně. Takže myšlenka hezká, ale prakticky vlastně nerealizovatelná.
            Morganstein udělal krok a málem hodil držku ze schodů. To měl z toho, že přemýšlel o politice a nekoukal na cestu. Nějak se mu podařilo zabloudit k celám. Hargemm bylo město s neuvěřitelně nízkou kriminalitou, takže několik cel mužstvo používalo jako skladiště, ačkoliv Morganstein by si raději ukousl jazyk, než aby to někomu dalšímu řekl. Po krátkém zaváhání složil hlášení do kapsy a jednu celu odemkl. Vešel dovnitř a zamkl za sebou.
            Vrána stál pod malým okénkem, nohu už měl zdravou, ačkoliv stále obvázanou. s rukama za zády, ne že by mu provaz dával v tomto ohledu nějak na výběr. Zamumlal pozdrav, který se mu kapitán ani neobtěžoval oplatit, a dál studoval pohledem spáry v podlaze.
            „Vypadáš nějak sklesle,“ zkusil Morganstein začít konverzaci. Neměl v tomhle průpravu, jej učili šermovat a střílet z kuše.
            Odpověď doprovázel povzdech: „Nepovídej, Tooko.“
            „Co prosím?“
           „Nic nic.“ Vrána se dokonce i trochu pousmál. „To je taková... Vyprávění.“ Nastala chvíle trapného ticha, během kterého se oba dva posadili.
            Kapitán si s Vránou chodil povídat celkem často. Částečně za to mohla naprostá blbost jeho podřízených a z ní vyplývající nuda, částečně Morgansteinova zvědavost. Vránova zoufalá potřeba si popovídat, byť jen trellisky a ještě k tomu se strážníkem, jej přiměla říkat spoustu věcí. Kapitánův závěr z těchto neformálních a nezdokumentovaných výslechů byl takový, že mladík je ve skutečnosti velmi schopný nájemný zabiják. O to lepší, že mu to nikdo nevěřil.
            No, úvod měli za sebou a o počasí se bavit nechtěl. „Jak je to s cenou takové vraždy?“ Kapitán ani zájem předstírat vlastně nemusel.
            „Záleží.“
            „Na?“
           „Obvykle na cíli.“ Vrána si protáhl nohy. „Přípravy zaberou přibližně měsíc. Je nutné si všechno zjistit předem. Není to snadná práce. Pak se do toho započítává risk a úrazy. Stráže a hlídání. Vzdálenost. Čas, práce, výdaje a rizikový příplatek. Nedá se to říct obecně.“
            Morganstein se zazubil: „Dobře, tak řekněme konkrétně. Starosta Cimrod Fuchs.“
            Vrána se zamyslel a přitom si přitáhl bosé nohy k sobě. Byla mu zima. Zeptal se Morgansteina na několik upřesnění a detailů ohledně starosty, načež řekl: „Tak asi šest stovek, pokud počítám v korunách.“ To nebylo víc, než Morgansteinův roční plat, ale ne o moc.
            „To zní dost podobně jako cena tvojí neoficiální kauce.“
            „To je,“ Vrána zaváhal, „policejní termál-“
            „Termín.“
            „-termín pro úplatek?“
            „Nezní to hezky, ale v podstatě.“
            Smutné pousmání. „Fakt nemám šest stovek. Rozhodně ne u sebe.“
            „Já taky ne. Takže mě starosta bude štvát až do smrti.“ To vysloužilo Morgansteinovi dlouhý zkoumavý pohled. „Co tak zíráš?“
            „Jestli to myslíš vážně.“
            O něco později Morganstein odešel. Byl tak zaměstnaný ovíjením provazu kolem vlastní ruky, že za sebou úplně zapomněl zamknout.


            Hargemm se nezměnil. Nejspíš. Vrána ho nikdy takhle z ptačí perspektivy neviděl. Pro Kiru to byl pohled naprosto běžný, jak se zdálo. Byla nepřekonatelná. Cesta sem trvala sotva tři hodiny. Sice to byla naprosto šílená jízda a Vrána měl dojem, že už se do konce života neposadí, ale to zase až tak nevadilo, protože měl v plánu umřít v sedmnácti a už mu bylo skoro dvacet.
            „Nemusíš tu na mě čekat, zpátky už se nějak dostanu sám,“ řekl Kiře, ale ve skutečnosti doufal, že tady na něj počká. Přece jenom to byla cesta přes půl světa a posledně mu překonání vzdálenosti z Knížecí Lhoty sem trvalo dva měsíce.
            Kira odfrkla něco neurčitého a poodešla stranou zlikvidovat pole zelí. Přece jenom, kdyby se byla zjevila ve městě, vzbudila by dost pozdvižení a Vránovi se to nechtělo riskovat. Takže zatímco se jeho známá zaobírala listovými koulemi, on se přehoupl přes městské hradby a neslyšně dopadl na dláždění.
            Základem dostat se kamkoliv je vypadat, jakože tam patříte. Choďte dostatečně rychle, netvařte se zmateně. A pokud vypadáte jako naprostý cizinec, což byl zrovna Vránův případ, používejte tuto taktiku jen v případě nejvyšší nouze a jinak to berte zadem a skrz stíny. V hledání cestiček byl Ricin skvělý. Na střechách se pohyboval s obratností, kterou mu pár koček tiše závidělo, a zkusily se k němu i lísat, když šel kolem nich.
            Dostat se do věznice bylo snad až příliš snadné. Potíž byla jinde – Vrána nevěděl, jak Morgansteina najde. Nebo jestli tam ten chlap pořád ještě je. Po chvilce bloumání ve stínech se rozhodl, že se prostě zeptá
            První osoba, kterou od učinění toho plánu našel, byl jakýsi silnější muž, už trochu postarší, v místnosti, jež až podezřele připomínala kuchyni. Ládoval do sebe lžící polévku a úplně si jí zrasil tuniku. Jeho žena nebude mít radost
            „Pardon,“ ozval se Vrána ze dveří. Jeho trellisština se od posledně dost zlepšila, ale stejně měl šanci půl na půl, že mu člověk nebude rozumět, protože Hargemmští mluvili obvykle aaronsky.
            Chlapák málem překousl lžíci, ale rychle se vzpamatoval: „Ano?“
            „Hledám někoho. Enrich Morganstein, nevěděl byste-“
            Polévkožrout si až doteď Vránu zkoumavě prohlížel a tvářil se, že neví, co si o něm myslet. Teď jej ale přerušil: „Doprava, po schodech dolu, druhý dveře vlevo. A v životě jsem vás neviděl.“
            To sice zabijáka zmátlo, ale slušně poděkoval a více se v tom nepitval. Když vám někdo pomůže sám od sebe, nehádáte se s ním. Musíte být vděční, ne se ve všem nípat. Preventivně uspal strážného na chodbě. Sice toho týpka bude ráno bolet hlava naprosto pekelně, ale tak třeba to svalí na kocovinu, ne? Ostatně, to už nebyl Vránův problém.
            Po schodech dolu. Pravda, tahle chodba vypadala i poněkud povědomě. Druhé dveře vlevo. „Tak a teď jestli někdo přijde,“ mumlal si Vrána a vytáhl svoje anti-dveřové pouzdro, „píchnu ho šperhákem do oka a kudlou do ledvin.“
            Odemknout se mu povedlo celkem rychle, se zabezpečením si tady nikdo těžkou hlavu nedělal, alespoň tak to Vránovi připadalo. I když jeho představy o zámcích byly poněkud zkreslené. Morganstein vypadal neskutečně překvapeně, že ho vidí.

            Fuchse potkala větší nehoda v podobě jeho vlastního nože na dopisy mezi žebry. Pak šlo všechno vlastně velmi snadno. Starý Blauenkratz si rád popovídal a ještě raději si osvojoval cizí názory. A když už to jeho játra neutáhla, tak se vévodou Hargemmu stal jeho syn, celou tu dobu utajený levák, takže podsunout nějakou myšlenku jemu bylo ještě snazší. Morganstein se za to nenáviděl. Ale svět díky tomu fungoval alespoň o něco málo lépe. A jemu to vysloužilo post velitele palácové stráže a tudíž i o něco lepší plat.
            Pak se mu někde ztratila dýka. Moc velkou hlavu si s tím nedělal a pořídil si novou, stejně by k tomu dříve nebo později došlo, ta stará už byla dost jetá. Morganstein znal svoje bordelářské sklony, a celou věc pustil z hlavy jako nevyhnutelné řízení osudu a důsledek svých nedostatečných uklízecích návyků.
            Celá věc zůstala spokojeně zapomenuta až do momentu, kdy se poslední Blauenkratz objevil z ničeho nic mrtvý v trůním sále se ztracenou velitelovou, teď už velitel, dýkou v hrudníku. Morgansteina zatkli a zavřeli jeho vlastní lidé. Velitele, teď už vlastně bývalého velitele, protože hodnost mu samozřejmě sebrali, utěšovalo alespoň to, že stráž pracuje svědomitě a pilně a roky jeho snahy nepřišly vniveč. Útěcha to ale byla pouze velmi malá.
            V cele toho na práci moc neměl. Mluvit nebylo s kým, kopat nebylo do čeho, psát nebylo čím. Nedostal ani lžíci, aby s ní mohl rýpat do zdi, což mu připadalo jako nehorázná křivda, nehledě na to, že jej za vlastizradu chtěli popravit neprávem, protože přece vůbec nic neudělal.
            Když zvážil všechny možnosti, které se mu nabízely, přestal zadumaně přecházet po chladné místnosti, sedl si do kouta a začal se modlit k bohům. Nebyl sice nějaký aktivně zapálený věřící a svatým ani trochu nevěřil, ale jako všichni příslušníci městské stráže instinktivně předával problémy, se kterými se neuměl poradit, výš.
            Z tichého monologu k nadpřirozeným silám jej vyrušilo až otevření dveří a nesmělé odkašlání. Do místnosti vstoupil Suppessenmann. Byl to velký chlap, hromada svalů skrytá pod vrstvou tuku. Taky to byl shodou okolností mistr popravčí a nedalo se říci, že by ho Morganstein viděl zrovna rád.
            Bývalý velitel a ještě bývalejší kapitán si jej změřil pohledem a chvíli přemítal, k čemu by asi mohl tak být krejčovský metr. Pak ho osvítilo: „Provaz?“
            Suppessenmann kývl hlavou, on toho moc nenamluvil. Morganstein byl příliš mimo na to, aby mu nějak bránil v změření obvodu krku. „Asi si, veliteli, nepamatujete, kolik vážíte, co?“
            Morganstein si povzdechl. Zavřený byl už asi dva týdny, možná trochu déle. Po dvou týdnech ztratil přehled a ani se nenamáhal jej udržovat. Vždyť to všechno bylo konec konců jedno. „Rozhodně méně, než když mě sem vedli. Moje poklona kuchaři.“
            „Když ona je paní Rosenkuhová nemocná, takže ta malá holka je na to v kuchyni sama,“ řekl Suppessenmann omluvným tónem. Nezdálo se, že by to Morgansteina nějak utěšilo, a tak kat pokračoval úplně jiným, mnohem unavenějším tónem: „Já nevěřím, že jste to udělal, veliteli. Vy určitě ne. Na to jste moc hodnej chlap.“
            Morganstein se na něj smutně usmál.


            „Přestaň se tak blbě ptát a prostě pojď, jo?“
            „Ale-“ Morganstein prostě nemohl přestat být policistou ani na pět minut a prostě musel pokládat ty nejstupidnější otázky v ten nejnevhodnější moment. Vránu už tím začínal dost štvát. Navíc byl zabiják unavený a bývalý kapitán vyhladovělý a zesláblý, takže podpírat jej moc se moc nedalo a sám se k chůzi zrovna neměl.
            „Jestli okamžitě nesklapneš,“ zamumlal Vrána, „tak tě tam prostě zavřu zpátky a vracím se domů. Tak pojď, trochu života do toho umírání.“ To zabralo, takže zbytek cesty za městské hradby proběhl už značně rychleji. Do žádného jiného zelí Vrána nepadal s tak velkou úlevou.
            Morganstein se posadil a mnul si hlavu, což se ukázalo jako neprozřetelný nápad, protože zjistil, jak příšerně je zacuchaný a snažil se to honem napravit rukama, které měl celé od bláta a volné po několika týdnech, kdy byly svázané provazem. Výsledek byl natolik katastrofický, že se nad ním Vrána slitoval a jakž takž ho učesal sám, přestože jeho kadeřnické znalosti spočívaly v občasném opižlání vlastního vrabčího hnízda nožem.
            „Co teď?“ zeptal se bývalý kapitán.
            „Teď jdeme pryč,“ pokrčil Vrána rameny a vytáhl se ze sedu do stoje. „Trocha pochodování ještě nikdy nikoho nezabila a utrpení utužuje charakter.“ Zadíval se na hvězdnou oblohu, ještě byla hluboká noc, odhadl jižní směr a dal se do chůze.
            Morganstein ho s aaronskými nadávkami, celá aaronština zní jako nadávky, následoval a snažil se moc neklopýtat. Taky se snažil trochu zorientovat, kam to jdou, a obával se, jestli je někdo nesleduje nebo nepronásleduje, takže se díval všude okolo, a to i přes pomalu houstnoucí mlhu okolo nich.
            „Erm, máš chvilku?“
            „Co je?“ otočil se na něj zabiják.
            „Tamhle je kůň.“
            „Ten se má.“ Ricin koně bytostně nesnášel. Byli velcí, děsiví a nepochybně masožraví.
            „Svítí ve tmě,“ upřesňoval Morganstein. Jeho zachránce tomu však nevěnoval moc pozornost a zamumlal něco o mizerných kuchařích. „Má na čele roh,“ dodal.
            Bělostný jednorožec k nim přehlídkově doklusal, šťouchl Vránu hlavou do ramena, jemně zaržál a pohodil hedvábnou lesklou hřívou.
            „To je jednorožec, že jo?“
            Vrána udělal dokonale otrávený ksicht. „Ne, to je bratranec lauánského císaře v oblečku tří štěstí.“ Pak už o něco méně sarkasticky dodal: „Nasedni si, buď tak hodný, a neptej se na tak očividné věci.“ Sám se vyškrábal zvířeti na hřbet stylem, který jasně říkal, že nejezdí ani často, ani rád. Morgansteinovi se podařilo s drobnou pomocí také dostat nahoru, a jakmile tam byl, chytil se Vrány ze všech zbývajících sil, aby nespadl.
            „Jinak, Enrichu, tohle je Kira. Moje... známá.“
            Morganstein se mu unaveně a odevzdaně opřel čelem o záda. „Tak ty znáš toho jednorožce i jménem. Jsem já to v pěkný prdeli.“
            „Nebuď před dámou vulkanický, co si o tobě ještě pomyslí?“ zeptal se jej zabiják s přehnaně hranou pohoršeností.
            „Abych nebyl co?“
           „Abys nemluvil sprostě.“
            Morgansteinův vyčerpaný mozek neochotně spojil dvě a dvě dohromady: „Aha. Ty jsi chtěl říct vulgární.“ Kira sebou několikrát škubla a trhaně zaržála. Zcela očividně se jim smála.
            Jeli ještě asi půl hodiny a pak se Morgansteinovi nějak podařilo usnout. Když se probral, ležel v trávě zabalený do velmi nově vypadajícího tmavého pláště. Vrána ležel vedle něj na zádech a chrápal. Morganstein jej chvíli pozoroval, ale pak se překulil raději na druhý bok se snahou znovu usnout.
            Do tváře mu hleděla dívenka. Černooká, ale jinak světloučká jako sníh, ba možná ještě světlejší. Její přítomnost vyděsila Morgansteina ještě víc než fakt, že jí z čela trčel bodec jako dělaný na napichování lidí.
            „Neksichti se jako takovej idiot,“ řekla mu velmi něžným hlasem, který si lidé odjakživa spojovali s vílami.
            Morganstein se přestal tvářit jako člověk omezené inteligence a zauvažoval. „Ty budeš asi Kira.“ Přikývla. „Myslel jsem, že jednorožci se zjevují to... Víš co. Pouze pannám. A v tvým případě teda asi panicům.“
            Kiru to, zdálo se, pobavilo. „Jo jasně. A malý jednorožata by se pak braly kde?“
            Morganstein uznal, že na tom něco je. Pak usoudil, že si vezme k srdci dobrou radu zabijáka a nebude se zatěžovat malichernými záhadami života a raději se klidně vyspí. A tak zavřel oči a přestal spekulovat o jednorožcodlacích.

            Kdykoliv proroci popisovali bohy, narazili na problematiku převodu nehmotné čtyřdimenzionální podstaty do podoby, kterou by pochopil omezený trojrozměrný smrtelník s mizivou představivostí upnutý k materiálním vjemům. Bohové jsou etérické bytosti složené ze vzpomínek, pocitů, odlesků slunce na mokrých listech z rána, vůně bouřky, pět minut před půlnocí. Čas od času na sebe vezmou hmotnou podobu, když už tedy není zbytí a někdo musí vyrazit do světa smrtelníků nakoupit. Vzhled je otázkou preferencí, ale bohové rádi podléhají přáním svých věřících a tedy i archetypům.
            Do éterického ticha v barvách oblohy se ozval jeden z bohů. Byl železo a závaží a plamen a kniha a meč a čas a šepot v poloprázdných síních a trpělivost čekajících a byl černá a bílá a byl slovo a světlo a rozhodnutí. V různých společnostech mu říkali různě. Říkejme... Říkejme mu Zákon. Zákon řekl: „Přísaho?“
            Přísaha byla jedním z těch mála, kteří na sebe hmotnou podobu brali často a rádi. Byla krev a listí a bystrá voda a noční pouť a ostrá ocel a horečnatě šeptaná slova a samet a hedvábí a šarlatově rudá a smaragdově zelená a byla měsíční záře a odraz hvězd na hladině a byla hadí šupina a hejno světlušek. Přísaha odpověděla: Ano?“
            „Nemám pro něj jak zajistit spravedlnost. Nikdo z mých nemá jak.“
            „A proč to říkáš mně?“ zeptala se jej Přísaha, ačkoliv to dobře věděla. Ač byli oba rub a líc jedné mince Pravdy, Zákon a Přísaha měli dlouhou společnou historii a jejich vzájemné vztahy nebyly zrovna nejlepší.
            „Protože jeden z tvých může. Má dluh a jeho splacením přispěje Pravdě.“ Zákon by si byl povzdechl, ale zrovna teď v éteru neměl plíce. Ale Přísaha mu neodpověděla.
            Popsat následující akt v éteru by bylo moc náročné. Kdyby byli bohové hmotnými bytostmi, probíhalo by to asi nějak takto: Unavený Zákon by se zvedl z křesla u krbu a došel by až k Přísaze, která by se bezvýrazně, možná až s poněkud zhrzenou melancholií dívala z okna na deštěm rozmáčenou ulici. Odhrnul by jí dlouhé vlasy z ramen a ovinul jí ruce kolem útlého pasu, políbil by ji něžně na šíji jako by se pokoušel utěšit a usmířit manželku rozhněvanou jeho neustálou nepřítomností a nedostatkem času mylně vyloženým jako nezájem. Přísaha by mu samozřejmě neodpověděla, ale chytla by jej za ruku a jejich prsty by se propletly.
            Zákon by řekl: „Přijedu za tebou na letní slunovrat a strávíme ho spolu.“
            Přísaha by k němu natočila hlavu a zamrkala půvabně namalovanýma očima, zatímco její rty přetřené matnou višňově červenou rtěnkou by nevěřícně zašeptaly: „Slibuješ?“
            A Zákon by se usmál: „Přísahám.“
            Přisaha by poslala z okna vzdušný polibek, který by se na dešti změnil v tisíce okvětních lístků růže...
            ...A někde ve světě smrtelníků v ten moment vešla nesourodě vypadající skupinka dobrodruhů do hospody, aby si ukrátili čas. Jeden barbarský válečník, trpaslík v zelené sutaně kněze, jeden elf s lukem a dvěma toulci šípů a maskáčovou pláštěnkou hraničářů, pak vysoký muž celý v černém a nakonec dva čarodějové, jeden s špičatým kloboukem, druhého identifikoval jenom majestátní plnovous.
            Dlouhán v černém si upravil kápi, aby mu vrhala na obličej tmavší stín a sebevědomým krokem nepolapitelného falešného hráče si přisedl ke stolu, kde se hrály vrhcáby. Čaroděj s kloboukem jej bezmocně sledoval a zašeptal svému bratru v magii: „Necítíš růže?“
            Odpovědí mu byl rozostřený a zmatený pohled a udivené: „Ne. Proč?“ Pak se druhý čaroděj rozhlédl kolem, až mu pohled padl na stůl, u kterého o samotě seděl drobný světlovlasý mladík v tmavém a postarší muž úctyhodně kulatého tvaru a s culíkem prořídlých vlasů, který míchal karty.
            Čaroděj se zatvářil, jako kdyby objevil zlatou vševědoucí hlavu Adaramovu. „Nedáme s nimi partičku?“ navrhl a bez čekání na odpověď zamířil ke stolu těch dvou. Cestou mu z pod lemu jeho róby vypadlo pár růžových okvětních plátků, které však záhy zadupaly nohy hostí a obsluhy.


            Jak se ukázalo, Kira cestou zpátky nemínila hnát šíleným tryskem a cesta zpátky do Knížecí Lhoty probíhala o poznání déle než čtyři hodiny. Hlavně to bylo tím, že to brali po zemi. Navíc Kira nemohla přijmout jednorožčí podobu jindy než v noci. Obvykle to končilo tak, že ve dne spali a v noci se jelo. Morganstein na tom nebyl tak dobře, aby zvládl delší cestu po svých.
            Vrána vařil. Kira to neuměla, obvykle si vystačila s trávou, a Morganstein to léta považoval za ženskou práci. Zabiják razil teorii, že protože pozná všechny jedovaté kytky a živočichy, všechno ostatní, co nepozná, je tudíž jedlé. Jedlé neznamenalo vždy chutné, ale poté, co mu všichni hodily žaludy na hlavu podruhé, se Vrána uchýlil k lovu drobných živočichů, než aby znovu experimentoval s lesními plody.
            Cestou se pokoušeli Morgansteina naučit alespoň základy ingelštiny Pro Kiru sice jazyky nepředstavovaly problém, jako víla rozuměla všem a všichni rozuměli jí. Jenže Vrána tušil, že bývalý strážník nebude chtít strávit zbytek života mezi vílami v lese, a málokterý Mejinec uměl aaronsky nebo trellisky. Morgenstein se snažil učit, ale jazyk chtěl prostě čas a trénink, stejně jako jeho zotavování.
            Před branami Knížecí Lhoty se ocitli týden po útěku z Hargemmu. Bylo dost po jedenácté v noci a Kira je shodila z hřbetu ještě v lese s tím, že se nechce producírovat doma kolem lidských sídel. Když někdo uvidí jednorožce někde jinde, je to tajemný zázrak. Když ji uvidí tady doma, bude z toho mít akorát vopruz a oplétačky. Což znamenalo, že Vrána podpírající Morgansteina musel kapitánce Imejlové čelit sám.
            „Dej mi jedinej dobrej důvod,“ syčela na něj urostlá strážná naštvaně, „proč bych pro tebe měla udělat výjimku a pustit tě dovnitř teď v noci.“
            Nikdy neexistoval důvod snažit se Imejlovou sbalit. Tak především už měla přítelkyni. Vrána se na ni velmi mile usmál: „Protože jsem krásný, mladý, šarmantní, úžasný a skromný?“ Med mu z hlasu jen odkapával. Místní stráž měla smysl pro humor a Vrána se snažil hrát na něj.
            Kapitánka si povzdechla. „Sháněl tě Jeřáb. Dost zuří, že ani neví, kam jsi šel. A taky se po tobě sháněl nějaký hrdina v hospodě. Vysokej, v černým, chce se s tebou setkat o půlnoci před hostincem a vykuchat tě jako lososa. Znáš ten typ.“
            Vrány přikývl, znal ten typ. Povzdechl si a protočil oči. Kapitánka Imejlová je pustila dovnitř, na strážnici vytrhla ze spánku nešťastného nováčka a poslala ho na svoje místo k bráně. Rozhodla se doprovodit Vránu, protože, jak sama řekla, někdo musí pozůstatky odnést Lucilovi do špitálu. Kráčeli ztichlými nočními ulicemi mlčky. Imejlová dost unaveně, Vrána se sebevědomím, jež zakrývalo touhu po šálku mátového čaje, Morganstein plný strachu z neznámého města plného cizích lidí mluvící divnou řečí, kterou neovládal.
            Před hostincem stáli Jeřáb a Sokol a podle gest a pološeptaných slov se snažili uklidnit vysokého muže oblečeného v černé tak tmavé, že v noci zářila jako pochodeň. Sotva se k nim dostali blíž, muž v černém odsekl: „Myslím, že náš problém se řeší. Tamhle zrovna přichází.“
            Vrána se projevil duchapřítomně a podal kapitánce Imejlové vyčerpaného Morgansteina ještě než k němu tajemná postava přišla několika rychlými kroky a přitiskla mu na krk stříbřité ostří nože. Světlovlasý zabiják vrhl velmi otrávený pohled nahoru na toho černovlasého: „Co máš zase za problém? Převrhl se na tebe pytel mouky nebo co?“
            „Moc si nevyskakuj, ty směšný skrčku,“ muž plival slova jako kdyby to byl jed. „Jak se můžeš vůbec odvažovat používat-“
            „Tak za prvý, já si nezačal říkat Vrána a přijde mi to jako pěkně pitomý jméno.“
            „Ty malej neuctivej-“
           „A za druhý, já totiž ještě neskončil,“ odstrčil druhého antracitově černého Vránu malý neuctivý skrček, „to není zase až tak neobvyklá přezdívka a sami si ji dávaj jenom paka s nulovou představivostí, což o tobě hodně vypovídá. A za třetí,“ Vrána se zhluboka nadechl, „bych poprosil kapitánku Imejlovou, aby se otočila zády, protože fakt nemám náladu strávit noc ve vazbě, když jsem ještě nesnídal?“
            To zmátlo jak Morgansteina, tak Vránu číslo dva. A zatímco kapitánka udělala vzorové čelem vzad a upřeně se dívala do zdi a Jeřáb se Sokol si vyměnili unavené pohledy, zmatený druhý Vrána jednoduše zaútočil.
            Ozvalo se velmi ošklivé kopnutí. Černě oděný zabiják ležel na zemi. Z úst mu tekla krev a v měsíčním světle se na kočičích hlavách lesklo několik zubů. Vrána si mnul naraženou patu a lauánsky si mumlal něco o tom, jak se na ty vysoký špatně dokopne.
            „Už můžu, nebo po něm ještě skáčeš?“ ozvala se kapitánka, které zeď neposkytovala dostatečné rozptýlení.
            „Jo,“ řekla Sokol, ale ještě předtím kopla zabijáka na zemi do žaludku, aby si ověřila, jestli je ještě mezi živými, což jí potvrdilo zaúpění.
            Kapitánka Imejlová si černooděnce bez viditelné námahy hodila přes rameno a zmizela v šeru noci směrem ke kostelu a špitálu. Cestou si broukala nějakou hospodskou odrhovačku.
            Teď se ale ke slovu dostal Jeřáb: „Kde jsi, Vráno, pro všechny svaté byl?“
            „V Hargemmu,“ odpověděl tázaný bezelstně.
            „To je sedm dní cesty, jenom cestou tam.“
            Vrána pokrčil rameny. „Jo, půjčil jsem si jednorožce, tak to šlo rychleji, no.“
            Jeřáb usoudil, že z mladíka nic kloudného nevyrazí, protože Vrána měl po ruce, jak se zdálo, pohotovou absurdní odpověď, tak raději otočil list a upřeně se zahleděl na Morgansteina a zeptal se: „A kdo je tohle?“
            Bývalý hargemmský velitel se už už nadechoval k odpovědi, ale Vrána ho ani nenechal začít: „To je Sýček.“
            Jeřáb s ním chvíli měřil síly pohledem. Ale nakonec se vzdal toho výsadního práva udílet přezdívky a pokrčil nad tím rameny, že budiž, tak tedy Sýček. Nabídl Sokol rámě a odebrali se do tepla hostince. Byl krátký okamžik světla, než za nimi zapadly dveře
            Sýček se podíval na Ricina: „Víš ty vůbec, kdo je ten chlap zač?“
            „Je to Jeřáb,“ odtušil Vrána a taky se vydal ke vchodu.
            „Ale vždyť je to-“
            „Sýčku,“ povzdechl si Vrána, „je to Jeřáb. A víc je lepší se v tom nešťourat. Jdeme snídat. Pojď, seznámím tě s Legerovic holkama, budou se ti líbit.“
            Morgan- Sýček se poněkud neochotně vydal za ním, a když vcházeli dovnitř, zeptal se: „Proč myslíš?“
            „Protože ti kladou jenom důležité otázky.“
           Přitočila se k nim velmi kyprá dívka s vlasy jako kaštany a zápisníkem v ruce a se zářivým úsměvem spustila: „Ahoj Vráno, ráda tě vidím. Takže to si píšu jednu mátu. Em á té á. A pro vás, pane?“


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2020 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).