Duší celkem: 1021
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Sunset - Vlčí píseň
      Angeluss

      12. dubna 2006

       
      Plášť husté mléčné mlhy se pomalu rozevřel. Kdes za jeho hutnou oponou prosvítají první cáry jasně rudé tekutiny.
      „Zase pozdě. Hvězdy nám nejsou nakloněny, zdá se…“ řekne chvátající postava oblečená v šedém kabátě. Na svůj věk nevídaně svižně poklekne a v rychlosti zběžně ohmatá rány nehybné oběti.
      „Bestie…“ dodá po chvíli. „Podej mi flakon, Noahu! Ujistíme se.“
      „Ale... To přece není nutné, mistře,“ odpovídá učeň. Přesto třesoucí se dlaní podává míněnou lahvičku. „Oba dobře víme, o co tu jde.“
      „Mlč! Hlupče. Ničemu nerozumíš!“
      Mistrova rázná slova prodchnou okolí hřbitova jako šíp. Doposud totiž veškerá komunikace probíhala šeptem. „Té malé už to neublíží a my budeme mít další cenný důkaz.“
      Směsice výparů právě otevřeného flakonu ještě přibarvila zatuchlý puch zdejšího ovzduší. Svědomitý detektiv si na nose urovnal kulaté brýle a pečlivě zacpal obě nosní dírky. Stejně tak učinil i jeho mladý učeň. Mistr poté vylil několik kapek stříbřité tekutiny do nitra nejhlubší rány. Výrazné zasyčení a zápach spáleniny okamžitě potvrdily jeho domněnky.
      Roztřesený Noah si odplivl za zeď. „Tfuj!“
      Na jeho pobledlém výraze je znát, že mohlo být i mnohem hůř.
      „Přivykneš. Chce to čas… Jen nepozvracej oběť jako minule!“
      Pochmurnou hřbitovní scénu opět přikryl závoj mlhy. Od hor se ozvala temná vlčí píseň doprovázející další ztracenou duši na onen svět.

      * * *

      Přijímací sál překypoval napětím. „Zklamal jste mě, mistře! Hořce zklamal!“ tvář postaršího hraběte se zkroutila do nepěkné grimasy. Jeho orlí oči chrlily výčitky na všechny přítomné. „Pátá oběť leží na márách a vaše práce zatím nepřinesla žádné výsledky.“ „S tím nemůžu souhlasit, pane Crodeauxi,“ ozval se nesmlouvavě vyšetřovatel. „Máme důkazy.“
      „Pche… Důkazy? K čemu důkazy?“ hrabě svým rozmáchlým gestem div neshodil jednu z okrasných váz. „Chci, abyste dopadli vraha, ne sbírali cetky, co mu odpadnou od ruky! Chci, aby se lid uklidnil, aby mi přestali halekat pod okny, aby odevzdali daně a nechali mě si jich v klidu užít s hraběnkou! To chci!“
      Horké hlavy obou zúčastněných zchladila až přítomnost právě zmíněné hraběnky. Mladá, vznešená a velmi pohledná dáma se po zdvořilém uvítaní v tichosti usadila na měkké sofa a nechala muže pokračovat v hovoru. Její jindy nezúčastněný pohled se dnes viditelně lišil. Snad proto, že lykantrop vybíjel své choutky právě na mladých, jí podobných dámách.
      „Důkazy jsou pilířem naší práce, hrabě,“ pokračoval detektiv. „Jsou to střípky naděje! Takové, které správně složené dohromady uzavřou viníka uvnitř křišťálové koule, z které není cesty ven. Žádám vás jenom o trochu strpení. Cítím, že jsme téměř u konce. Známe jeho postupy, víme, kde…“
      „Dost!“ přerušil hrabě nesmlouvavě obhajující monolog. „Už jsem se rozhodl. Nemůžu si dovolit čekat, mistře Torne. Povolám lovce. Ráno jsem vyslal posla do Graveiru. Doufám, že nějakého najde.“
      „Pane, rád bych vás upozornil, že lovci jsou cháska. S největší pravděpodobností společně s tou bestií zlikviduje i půlku města.“
      „Jsem si pověsti lovců dobře vědom. Nevidím ale jiné východisko. Krom toho, poslední dobou, a to hlavně vaší zásluhou, na pověsti přestávám věřit.“
      Crodeaux přejel několik knoflíků svého zdobeného pláště, přesně tak, jak měl ve zvyku, když se zbavoval přebytečného personálu. „Odměnu za odvedenou práci si nechte vyplatit u mého správce. Hotelový pokoj je vám nadále k dispozici až do odvolání. Přeji hodně štěstí u jiných slavných případů. Sbohem, mistře Torne.“
      Na tváři hraběnky se rozhostil podivně uvolněný výraz. Snad věřila stejně tak jako hrabě ve schopnosti tajemných lovců…

      * * *

      Hotelovým pokojem se rozlehl třeskot skleněných baněk. „Co to provádíš, Noahu?“ otázal se mistr Torn vyhlížející s doutníkem v ústech z okna.
      „Balím, mistře,“ přisvědčil Noah zmateně. „Odcházíme přece.“
      „Ba ne! Teď odejít by byla ta největší hloupost. Naopak, musíme vytrvat a zajistit, aby ten lovec nenadělal víc škody než užitku.“
      Stařík vyfoukl mohutný oblak dýmu do víru venkovního nečasu. „Krom toho prší a v takovémhle psím počasí já cestovat nemíním.“

      * * *

      Bylo časné ráno. Pološerem prosvítaly první červánky. Z hloubi lesa nad městem Nuage vykročila temná silueta. Starý, neudržovaný kabát za ní vlál jako vlečka mrtvé nevěsty. Kolem krku se jí vinula dlouhá vlněná šála připomínající podzimní čas. Na celém jejím oblečení zely zaschlé krvavé skvrny. Zpod kabátu se občas zaleskla stříbrná čepel meče. Boty z tvrzené kůže si směle razily cestu vstříc nejbližšímu stavení.
      Po několika metrech stín odhalil i bojem zocelenou tvář tajemné postavy. Ostře řezaná, brázděná zřídka holeným strništěm naháněla hrůzu už z dálky. Zelené šelmí oči prozařovaly chladnou lhostejností. Byl to lovec. Nemilosrdný zabiják přízraků. Člověk, kterého daleko předbíhá jeho nelichotivá pověst.
      Jako obvykle mu nikdo nevyšel vstříc. Nikým nevítán, a přece zvaný. Takový byl obyčej lovců. Neváhal, došel k prvnímu stavení a několika ráznými údery na dveře dal najevo svou přítomnost.
      Dveře se skřípavě otevřely. V malé škvíře se objevil kulatý obličej chasníka.
      „C-co chcete?“
      “Kudy na zámek?“ zavrčel lovec chraplavým hrubým hlasem.
      „P-po cestě až na náměstí a p-pak cestou na západ. P-pane.“
      „Hmm…“ zamumlal lovec a s chabým pokývnutím zmizel od vchodových dveří.


      * * *


      Dny ubíhaly… Městečko Nuage se dál utápělo ve strachu z dalšího úplňku. Neustálý déšť zahladil i poslední stopy, které po lykantropovi zbyly. Vlčí bestie nebyla opět dopadena.
      Lovec se usadil v opuštěném domě na okraji města. Jeho skromné sídlo se brzy proměnilo v neskromnou zbrojnici. Den co den vycházel pod rouškou nečasu na obhlídku okolí. Jeho drsná tvář se stala ještě ledovější. S nikým se nebavil. Nehledal důkazy, nesháněl informace, jen hladově obcházel okolí jako divá zvěř očekávající kořist.
      Ani Torn se svým učněm o sobě prozatím nedávali znát. Mistr trávil celý měsíc zavřený uvnitř hotelového pokoje. Podle všeho se věnoval nejrůznějším alchymistickým pokusům. Kouzelné lahvičky a očarované předměty mu byly při práci již v minulosti nejednou nápomocny. Noah se občas mihnul ve městě, kde sháněl nejrůznější vybavení pro práci svého mistra. Peněz nebylo nazbyt, a tak i on musel využívat svého umění. Tu a tam se po jeho procházkách něco vytratilo, tu a tam se usmlouvaný obchodník chytal za hlavu nad svou hloupostí.
      Nervózní hrabě korzoval hradem jako tělo bez duše. Strasti posledních dnů mu bude navždy připomínat nejeden šedý vlas. Za těch pár měsíců zestárl nejméně o deset let. Zato jeho žena se zdála stále v dobrém rozmaru. Mladá kněžna se věnovala nejrůznějším radovánkám, dokonce i těm, které kdysi ze zásady odmítala nebo opomíjela. Plnými doušky hltala slasti života na úkor svého manžela, skoro jako by tyto dny měly být její poslední.

      * * *

      Byla hluboká noc - předvečer úplňku -, když Lack uslyšel podezřelý šramot pod okny svého domku. Pes neštěkal, přesto tu něco nesedělo. Opatrně vstal z postele a z nočního stolku popadl svíčku. Křečovitě ji sevřel v levé dlani, ale zatím nezapaloval. Opatrnými krůčky přecházel k oknu. V duchu proklínal každé zaskřípění staré prkenné podlahy. Konečně byl na místě. Srdce se z krku dostalo zpět do původní polohy a umožnilo mu krátce vyhlédnout ven. Neviděl nic. Mlha byla neprostupná. V duchu zaklel a konečně křesadlem zapálil knot svíce. Přítmí pokojíku se rozplynulo. Statkář Lack se vydal na obhlídku domu.
      Z patra se ozval další šramot. Lack zrychlil. Zvuk dveří. Lack znovu přidal. Rámus a hlasité kroky, vypáčené vchodové dveře. Křik dcerky. Lack sebral poslední síly a dal se do sprintu. Svíčka zhasla. Zvuk rozbitého skla. Bylo pozdě! Na matnou siluetu vyskočivší z okna s jeho dcerkou v náručí stihl jenom výhružně zakřičet. Únosce se ztratil v mlze.

      * * *

      Po tváři malé Keitry stékal potůček čerstvých slz.
      „Běž!“ přikázal jí nesmlouvavý hlas lovce. „Běž, nebo tě zabiju sám a rovnou tady,“ pohrůžka mečem byla postačujícím gestem. Dívka vykročila.
      Malé nohy se pomalu posouvaly jedna před druhou. Krok za krokem smrti vstříc. Strach podlamující kolena přemáhala jen stěží. Slzy nevinnosti kanuly k zemi s každým novým centimetrem. Na cestu neviděla. Civěla tupě před sebe ve směru tušené pěšiny.
      Lovec vyčkával v pozadí. S nataženou kuší sledoval počínání své ovečky. Vlčí bestie je nemůže minout. Ulice jsou liduprázdné. Dnešní noci může vlkodlak najít jen jedinou oběť.

      * * *

      „Poběžte, mistře! Není času nazbyt. Jde o vteřiny,“ povzbuzuje Noah svého staršího druha. Kamenná cesta pod jeho svižným během nevydává nejmenšího zvuku. Zato těžké kročeje mistra Torna dopadají na cestu jako rány kladiva.
      „Vím. Tohle není pro mne. Vezmi flakony a běž napřed. Běž, jak nejrychleji dokážeš!“

      * * *

      Sto sáhů. Světélko naděje v Keitřině hrudi nepohasínalo. Rozklepaná kolena se přestala třást a chůze se stala jistější. Předčasně. Nečekaná síla ji strhla k zemi. Letěla. Strnulá, nehybná. Cizí výkřik ji doprovázel na cestě do prázdna.
      Šipka zasáhla rameno. Z hluboké rány vytékaly první krůpěje krve. Zasažený Noah se topil v agonii. Pokřivená postava vlkodlaka za jeho zády se chystala k útoku. Učeň z posledních sil odvalil sebe i dívčino bezvládné tělo stranou. Právě včas. Dlouhé pařáty zanechaly stopy jen na travnatém podloží.
      Kožich bestie zatím proděravěla ocelová hvězdice. Lovec se blížil. V rukou stříbrný meč, na rtech snůšku nejhorších kleteb. Nestává se, aby minul cíl. Jeho tvář byla prodchnuta vztekem. Chystal se k prvnímu výpadu. Lykan byl rychlejší. Spáry se mu zaryly hluboko do slabin. Následný obrat byl o poznání pomalejší. Rána si odvedla svou daň. Druhému útoku vlčích spárů se však vyhnout stačil. Lovec se napřáhl a ťal do třetice. Namísto cíle se čepel zasekla hluboko do blízkého stromu.
      Lykantrop se ale k dalšímu výpadu nedostal. O jeho hřbet se roztříštil flakon stříbřité tekutiny. Plamen na sebe nedal dlouho čekat. Hořící netvor se s nelidskými skřeky odpotácel ze scény rychlostí blesku. Honit ho nemělo smysl. Bylo po všem.

      * * *

      Mistr Torn rozhrnul husté křoví. „Tak přeci jsem se nemýlil,“ konstatoval suše. U jeho nohou ležela zmírající hraběnka. Ze zad jí stále vycházely úzké proužky dýmu. Zběsilý dech se pomalu uklidňoval. Detektiv křoví opět zahrnul a nechal kněžnu svému osudu. Vydal se najít svého učně. Nad městem naposledy zazněla píseň vlčí smečky.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /20 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      DonSimon2
      Elfiperi1
      Ferro_the_King1
      Gward1
      HadejKdo2
      Jakub.s1
      Kanyapi1
      Keren1
      KillDaMesh1
      Lucian1
      Lutus1
      Meladyanne1
      Milwa2
      Nefer2
      Nehvizdek1
      Perilan1
      Teranell2
      Vossy1
      Vraashar1
      Winitar3
      Zarathustra2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).