Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Téměř uvěřitelné vyprávění Gröma Řetězovouse
      Scarecrow

      23. prosince 2015

       
      Holgi se opřel do silných dubových dveří nejlepší hospody trpaslického města Sladohradu. Už samotné dveře hospody „U Fotra“ byly skvostně zdobené, to, co však čekalo uvnitř, nechávalo nové návštěvníky zírat v němém úžasu.
      Masivní stoly, kam až oko dohlédne. Celý prostor byl provoněn vůněmi piva, vepřového a tabáku. U nesčetných píp stáli trpaslíci a mistrovsky čepovali pivo za pivem. Řádná míra s pěnou tak akorát, aby zůstala hezky na vousech. Plné korbely putovaly rovnou na podnosy v podobě kovových štítů. Ty byly poté roznášeny macatými trpaslicemi s mnohými přednostmi i zadnostmi. No, radost pohledět. V rohu síně nechybělo ani místo, kde urostlí ogaři otáčeli rožně s prasaty nad ohněm.
      Mladík polkl a přelétl lokál pohledem. Celá hospoda byla přecpána k prasknutí. Tak to většině trpaslíků vyhovovalo. Kamkoli jste se posadili, našli jste někoho na společný kus řeči o těžbě, zabíjení skřetů, proradnosti elfů, pivě či o počasí.
      Došel až k majiteli, jemuž před týdnem psal dopis. Trpaslík známý jako Fotr se řadil mezi nejprofláklejší osobnosti celého Sladohradu. Hospoda U Fotra navíc patřila ke Sladohradským kulturním památkám, od nepaměti (a že trpaslická paměť sahá předaleko) se vždy dědila z otce, či spíše Fotra, na syna.

      „Dobrej, šéfe. Jsem Holgi Žulobrada, před týdnem jsem si u vás dopisem zamlouval jeden stůl na dnešní večer.“
      Fotr, trpaslík s jedním okem, ježatým prošedlým vousem, šátkem na hlavě a šibalskou jiskrou si mladíka zamyšleně změřil. Již tak hluboké vrásky se prohloubily. „Hrm!“ řekl a plivl na zem zelený chrchel, „vzadu v salónku, mladej.“
      Holgi slušně poděkoval a vypravil se po kamenném schodišti do patra, kde se nacházela klidnější místnost se stoly a vlastním výčepem. Dostat se do salónku nebylo nic levného, tato kratochvíle vyšla Holgiho na tři měsíční mzdy, ale stálo to za to. Jeho první schůzka s krásnou Sójolindou Mramorprstovou musela být dokonalá. Měl v plánu se jí vyznat ze svých citů, což byla v životě trpaslíka mimořádně důležitá věc.

      Mimořádně důležitá věc v životě Holgiho Žulobrady se však ocitla v ohrožení. Na jeho zarezervovaném místě kdosi seděl. Starý bělovlasý trpaslík nezaujatě pokuřoval dýmku a popíjel pivo. Tabulka se zdobným nápisem „Rezervace pro Holgiho Žulobradu“ stála nepovšimnuta hned vedle cizincova tupláku. Holgi se otočil na patě a vydal se zpět k Fotrovi.
      „Na mém místě sedí nějaký trpaslík,“ oznámil Fotrovi.
      „Hrm?“ upřel na něj jednooký svůj pohled.
      „Na mé rezervaci,“ zopakoval, „někdo tam sedí.“
      Odpovědí mu byl podivný pohled, Fotr k němu nakonec dodal: „No, tak to ho asi pošlete pryč.“
      „A vy byste nemohl? Aha, tak díky.“

      ***

      „Promiňte, promiňte, pane,“ klepal Holgi prstem na cedulku rezervace. Starý trpaslík na ni upřel nevěřícný pohled. „No toto...“
      „Ano, je to tak, mám tu dnes rezervaci, pane.“
      „Hmm,“ vyfoukl stařík voňavý kouř dýmky nosem, „tak ty jseš Holgi Žulobrada? Znal jsem tvého tátu. Dobrej chlap, je ho škoda, synku.“
      Holgi zamrkal. „A vy jste?“
      „Gröm Řetězovous, též zvanej Holobrádek,“ představil se trpaslík, odhaluje řadu prořídlých zubů.
      Holgi zakoulel očima, měl pocit, že ho omejou. On právě vyhazuje od stolu legendu. LEGENDU!!!
      V celém Sladohradu i mimo něj snad nebylo trpaslíka, který by neslyšel úžasná vyprávění o Grömovi a Dünegalovi z rodu Řetězovousů. O jejich hrdinských skutcích, velkých dobrodružstvích nebo o jejich pokladu, jehož rozsah daleko přesahoval i ty nejúchylnější představy, které mohli trpaslíci o pokladech mít.
      Příběhy o tomto muži slýchával jako dítě spolu se sourozenci od své babičky, která o těch dvou mluvila s podivným ruměncem na tváři a zasněným pohledem. A on ho teď vyhazuje od stolu!

      Holgi se načapal, že si nervózně mne vousy. Gröm tam stále byl, zvědavě na něj hleděl a bafal z dýmky. Mladík se neměl ke slovu, celá tato situace jej překvapila a uvedla jej do rozpaků. Gröm se usmál. „Tak já už půjdu.“ Dopil pivo. „Ostatně ti sedím na místě, co?“
      „Ó, to ne.“ Holgi se probral a rychle se usadil naproti Grömovi. „Nemusíte spěchat, já jen, že je neslušné někoho takhle vyhazovat a navíc,“ podíval se směrem ke schodům, „má společnost beztak ještě nedorazila, klidně ještě poseďte.“
      Před trpaslíky přistála dvě piva, zrzavá děvečka, která je přinesla, se mile usmála. Gröm s úsměvem poděkoval, pohled upřen na její naditý výstřih.
      „Na zdraví!“ zvolal. Holgi rychle chňapl po tupláku a přiťukl si s Grömem. Byl naprosto dojatý, právě si ťukl s hrdinou svého dětství. Na chvilku nastalo pijavé ticho, které přerušilo až Grömovo hurónské „aaah“.

      Lišácky se po Holgim podíval. „A co tě vedlo k tomu, že sis tu za ty nehorázný peníze kupoval rezervaci na stůl? Dole se sedí a občas i pije zadarmo.“
      „Mno, totiž,“ začervenal se Holgi, „já se tu dnes mám sejít s jednou slečnou. Sójolindou Mramorprstovou, je dcera významného sochaře.“
      Gröm pokýval hlavou. „Aha.“
      Oba se opět napili, tentokrát se slova ujal Holgi, neodpustil by si, kdyby se nezeptal. „Je to pravda? Všechny ty příběhy, co jsem o vás slyšel.“
      „Inu, podle toho, co jsi slyšel.“
      „Vyprávění na dlouhé večery, o vás a o Dünegalovi. Jak jste lovili draka a obry, bojovali se skřety, elfy a trolly…“
      „No jo,“ zasmál se Gröm, „s bráchou jsme toho spáchali hodně. Třeba si něco rád poslechneš, než tvá vyvolená dorazí?“
      „Moc rád!“

      ***

      „Asi bude dobré začít pěkně od začátku. Vše začalo u našeho táty. Grömgala Řetězovouse. Sice měl jen jednu nohu, jednu ruku, jedno oko a jedno ucho, ale přesto ho bylo dost na to, aby zamotal hlavu dvěma trpaslicím najednou, navíc každé z jiného klanu. Co více, ty dva klany se na smrt nesnášely, odjakživa je totiž dělilo velké rivalství o to, který z nich vaří lepší pivo. A tak se stalo, že se mu jedné noci narodili hned dva synové, každý na jedné straně Sladohradu. Jeden o druhém jsme nevěděli až do noci velkého pivního klání…“

      ***

      Velkého večera každoročního Pivního klání se uspořádal hodokvas v králově síni.
      Byli pozváni všichni významní patriarchové klanů i se svými družinami. Zlatým hřebem večera byla chvíle, kdy budou králi Fanmerikovi Devátému zvanému Kovoruka podávána k ochutnávce nejlepší piva každého z klanů. Aby se nikdo necítil uražen, nebude král říkat, které pivo mu chutnalo nejvíce. Obecným hodnotícím prvkem bylo to, po kterém pivě si král vydatněji říhne. Takové pivo čekaly v následujícím roce nejlepší prodeje a s tím spojené zisky pro klan.
      Zástupci dvou největších klanů – Zlatosekerníků a Stříbromlatů – byli posazeni u protějších dlouhých stolů, co nejdále od sebe. I přesto bylo cítit velké napětí. Nejčastějším tématem hovoru u toho či onoho stolu bylo letošní pivo a to, jak to ti druzí určitě zvorali.

      „Malinovku vařej a ne pivo!“ zvolal mladý černovlasý trpaslík u stolu Stříbromlatů, od zlatosekernického stolu se v reakci vzneslo několik nevybíravých nadávek.
      Jedinými, kdo se zdržel bujarého vychvalování pivních produktů, byli patriarchové obou klanů. Ti totiž, usazeni přes síň naproti sobě, jeden druhého propichovali strnulým pohledem, ani jeden z nich nechtěl uhnout jako první, nebo třeba jen mrknout. Jediné, co je odlišovalo od kamenných soch, bylo občasné upití ze škopku, při němž samozřejmě nepřerušovali oční kontakt.
      Souboj vůlí patriarchů trval celý večer a nepřestal ani ve chvíli, kdy zazněl zvuk velkého zvonu. Celý sál ztichl, bylo takové ticho, že bylo slyšet, jak padá pěna na pivu.
      „Vážený králi!“ zazněl heroldův hlas, „pivo zvané Tmavý jantar, uvařené velkým klanem Zlatosekerníků.“

      V sále to mírně zašuškalo, někteří, a to především kolem stříbromlatského stolu, začali šeptem spekulovat o tom, koho Zlatosekerníci podmázli, že se jejich pivo králi podává jako první.
      „Vždyť mu z toho patoku zdřevění jazyk a ztratí chuť!“ protestoval mladý provokatér, za což schytal pohlavek od staršího spolusedícího.
      Král se napil a bohatýrsky si říhnul. Všichni přítomní sborově zatleskali. Mnozí pochvalovali královo říhnutí. „To nebylo jen nějaké upouštění tlaku! To bylo umělecké zpěvné vyjádření, v němž se zrcadlila skvělá chuť toho piva!“ ozval se nějaký lezprdelka od stolu klanu Modročapků.
      Pohledy patriarchů Zlatosekerníků a Stříbromlatů připomínaly spíše strašlivou bouři, nechybělo málo a některému z nich by jistě z očí pár blesků vylétlo.
      „Vážený králi! Pivo zvané Zlatý diamant, uvařené velkým klanem Stříbromlatů.“
      Celou síní prolétl průvan, to jak všichni přítomní zatajili dech.
      Král si zavdal, olízl si rty a krkl, dlouze a mocně.

      Stůl Stříbromlatů propukl v neskrývané nadšení. Trpaslíci si plácali, objímali se a hlasitě se vysmívali pokořeným sokům. Pohledy patriarchů, dosud připomínajících sochy, byly stále propojené. Stříbromlatský náčelník se pomalu, vítězně usmál.
      Zlatosekerníkův pohled potemněl. Trpaslík zbrunátněl, zafuněl tak, že připomínal velkého vousatého vepře. „Ty…,“ zavrčel, „ty hajzle, jsi do toho svého patoku přidal krkavý prášek! Prokoukl jsem tě, ty podvodníku!“ zakřičel, prskaje skoro až k nepřátelskému stolu.
      „Kecy prdy,“ zasmál se starý Stříbromlat, „poctivé pivo nelže, starý brachu, možná bys měl místo vaření zkusit třeba kutat rudu, jako Modročapkové.“
      Kuřata nemívají ve zvyku létat, především pak, jsou-li pečená. Přesto se jedno od zlatosekernického stolu vzneslo, a vrženo, letem orla překonalo celou síň. Svoji vzdušnou cestu zakončilo v míse s polévkou na stříbromlatském stole. Polévka ohodila všechny okolostojící trpaslíky.
      Pak začala bitva.

      Z bezpečnostních důvodů museli trpaslíci veškeré zbraně zanechat venku. To jim však rozhodně nebránilo v tom, aby popadli cokoliv, co měli zrovna po ruce, a vydali se s tím bránit čest svého klanu. Vzduchem tak létalo nádobí, kusy jídla, židle, svícny a něčí bota.
      Gröm tam byl také, byl to on, kdo se neudržel a hodil po Stříbromlatech kuře, v bojujícím davu si vyhlédl toho drzouna, který celou dobu tak nepokrytě pokřikoval, a šel mu to stručně, ručně vytmavit. Trpaslík jej uvítal fackou, Gröm se nenechal přemlouvat a facku drzounovi vrátil. Mladíci se do sebe pustili. Následovalo mlácení, žebrovky, kopance a staré dobré fackování, jen tahání za vousy se nekonalo, to by žádný opravdový trpaslík nikdy nikomu neudělal.
      Bojovou vřavu náhle přerušil zvuk připomínající lavinu, všichni se zarazili zrovna tak, jak byli.
      Královo krknutí naplnilo místnost, tak mocný zvuk nikdo nikdy neslyšel ani nevydal, nebylo pochyb o tom, že toto krknutí bylo později kronikáři zaznamenáno coby rekord.
      Patriarchové, kteří se tloukli přímo uprostřed místnosti, nechápavě vzhlédli k trůnu.
      „A toto,“ zazněl heroldův hlas, „byl Veselý permoník uvařený klanem Modročapků.“

      ***

      „To se ví, že jsme měli průšvih jak sviňa,“ usmál se Gröm a dopil pivo.
      „Nejlepší bylo, když nám pak králův herold přišel dát čočku, postavili tam vedle sebe mě a toho druhýho, se kterým jsem se pral. Byli jsme označeni za viníky, on provokoval a já hodil kuře. Ptali se nás na jména, tak jsme je oba řekli.“ Gröm se usmál na trpaslici, která donesla další pivo.
      „Nechte mě hádat, ten druhý byl Dünegal.“
      „Chochó! Dobrý úsudek, Holgi. Bylo to přesně tak. Koukali jsme tam na sebe jak vejři a zjišťovali, že jsme nachlup stejný, jen on byl po mámě černovlasej a já po mámě blonďatej, jinak jsme byli oba celej táta. Když jsme pak společně za trest museli všechen ten bordel uklidit, dost jsme se spřátelili, po nějaký meziklanový řevnivosti bylo veta… Vlastně to celé naše klany usmířilo, všichni od té doby nenáviděli Modročapky.“
      Trpaslíci si ťukli a s chutí se napili čerstvého piva.
      „No a co bylo dál?“ tázal se Holgi.
      „Zajímá tě to? Inu, Düny přišel s velkolepým nápadem, jak vydělat peníze. Když jsme tam tak sklízeli všechna ta nedopitá zvětralá piva, začal spekulovat o tom, že i ty zvětráky, kterých by se trpaslíci ani nedotkli, jsou pořád lepší než to, co pijou ti lidští sedláci dole pod našimi horami… A tak jsme to všechno namísto vylití slili do sudu a tím nám začal první společný kšeft, na kterém jsme docela zbohatli. Pak přišel další průser…“

      ***

      Kola vozu na prašné cestě tiše vrzala a dva poníci, kteří jej táhli, vesele zvonili podkovami.
      Na kozlíku vedle sebe seděli dva nachlup stejní trpaslíci, které odlišovala pouze barva vlasů a vousů.
      „Já bych si ho urval,“ prohlásil Gröm. Dünegal se mu zasmál: „Ta tě pěkně zblbla. Jak že se vůbec jmenuje? Aha, ty ses zapomněl zeptat, nebo se pletu?“ Odpovědí byl jen zpěv podkov.
      Dünegal potáhl z dýmky a vyfoukl dokonalé kolečko. „Už jsi to slyšel?“
      „Co?“ zeptal se zamračený Gröm.
      „Že se některý trpaslice jakože začaly holit.“
      „He?“
      „Ne jako, že by si holily vousy, ony jich stejně moc nemají, ale jinde, víš co.“
      „Hm.“
      „Co si o tom myslíš?“
      „Ono to není tak romantický, když to nemusíš hledat. Však?“
      „Však,“ dal mu Dünegal za pravdu.
      Další diskusi přerušili, neboť se již přiblížili k městu.

      Stráže je pustily za kamenné hradby, trpaslíky už tam znali. Pivo dodávali tamní hospodě „U Nadmutý kozy“. Všichni z města slité zbytky považovali za prvotřídní zboží. Dobře se prodávalo a sedlákům chutnalo. Bratři nepovažovali za nemorální takto prodávat zboží, za které prakticky nic nedali. Trpaslíci jim platili za úklid po hostinách, lidé jim platili za sklizené zbytky, které by beztak skončily ve stoce. Všichni byli spokojení a to bylo hlavní.

      Vůz s velkými sudy zastavil před krčmou. Hostinský vyšel trpaslíkům vstříc, byl následován hloučkem ožralů, kteří už netrpělivě vyhlíželi další várku.
      „Ták,“ zakřenil se na hostinského Gröm. „Deset sudů, obvyklá cena, hm?“
      Hostinský zabručel a zamračil se. „Víte, byl tu nějaký dobrodruh, dal si to vaše pivo a tvrdil, že tohle vůbec není opravdový trpaslický pivo.“ Nervózně pohlédl na Dünegala, jeho mlčivý temný výraz nevěštil vůbec nic dobrého, přesto pokračoval: „Říkal, že jestli je to pivo od trpaslíků, tak, že jsou to jen nějaký slitý zbytky, tohle říkal.“
      „Tohle říkal?“ zavrčel Gröm.
      „Jo,“ kývl hospodský, „tohle říkal. To pivo od vás vezmu, ale jen za polovinu, nenechám se šidit!“
      „Tak víš co?“ nafoukl se Gröm na kozlíku, „my si to pivo odvezeme a nabídnem ho jinde, když ti nechutná za tu přátelskou cenu, kterou jsme ti dali. Když si tu vymýšlíš kraviny s nějakým nezaměstnaným asociálem, který jen bloumá po světě a chlastá, tak se nedá svítit.“
      Hostinský zalapal po dechu.
      „Né! Né!“ zvolal jeden z ožralů, „to nesmíte! Neberte nám pivo!“ Začal se sápat po jednom ze sudů na voze. To neměl dělat.

      Dünegal vyskočil. „Ruce pryč, zmetku!“ zavolal a skopl opilce dolů. Co následovalo, byla nejneuvěřitelnější nešťastná shoda náhod, jaká se kdy stala.
      Spadnuvší opilec vrazil do jiného ožraly, ten spadl na dalšího, který bůhví proč držel v ruce svícen s hořící svíčkou. Svícen spadl a oheň svíčky, namísto toho, aby uhasl, zapálil ocas kočce, která nezaujatě žrala tlustou krysu. Kočka byla z ohně na ocase logicky v šoku, ve zmatku ani nevyplivla zbytky hlodavce a rozeběhla se plameny uhasit na nejnepravděpodobnější místo na světě – do kopky slámy navršené vedle hospody.
      Sláma oheň neuhasila, co více, přenesla jej na hospodu. Na dřevěnou hospodu.
      „Vodu! Vodu!“ řval hospodský. „Voda není,“ odvětil mu někdo, „studny jsou skoro vyschlé, vždyť bylo suché léto.“
      „Vodu!“

      Nejbližší možná věc, kterou bylo možné hasit, bylo chtě nechtě pivo v sudech, které trpaslíci přivezli.
      Oheň se nerozšířil, vzal si jen hospodu. Zato zpráva o tom, že „ti podlí malí ničemové nám zapálili hospodu, protože jim starej hospodskej nechtěl dát prachy“, se rozšířila rychlostí požáru.
      Celé město se sešlo, aby vidělo bědujícího hospodského, naštvané trpaslíky sedící na prázdných sudech a kočku, která si uraženě olizovala ohořelé chlupy na ocase.
      „Hlavně že je mír,“ povzdechl si Dünegal.

      ***

      „Soudce byl zaujatej a neúprosnej, nic nedbal našeho dušování, že bychom raději viděli hořet jesle než hospodu. Škodu jsme museli uhradit,“ zabručel Gröm a napil se piva.
      „Takže jste použili část vydělaného bohatství na opravy té hospody?“
      „Co tě nemá? Za dřevěnou hospodu dávat zlatý mince? Pche!“ Starý válečník se poté hurónsky zasmál. „Kdepak, příteli. Samozřejmě po nás chtěli prachy, ale Dünegal se na ně tehdá rozjel tak nehorázně, že jsme vše nakonec usmlouvali tak, že akorát natěžíme dost dřeva, aby bylo z čeho postavit novou hospodu.“
      „Áh… To je mazané.“
      „To teda je, tehdá jsme ještě neměli sebemenší potuchy, že se z tohohle výletu stane zlomový okamžik pro náš národ. Tehdá jsme totiž já s Dünym zjistili, že elfové skutečně existují!“

      ***

      Koloťuk z toho neměl rozum, trpaslíci používali slova a fráze, kterým ani za mák nerozuměl. Byli tak tajemní a vzdělaní…
      „Gröme, nežer furt tu tlačenku a pojď mi pomoct toto přeříznout!“ poskakoval Dünegal po kmeni pokácené douglasky.

      „Aby ses neposral, už by ses zas viděl s rypákem v korbelu,“ zahuhňal s plnou pusou Gröm. „Nebo jinde. A přitom je tu v lese tak hezky, vzdoušek, tlačenka, dýmčička…“
      „Jo?! Kde bych se jako měl vidět?!“ zakřičel Dünegal, zatímco slézal z kmenu.
      Ostatní tři dřevorubci se rozhovorem trpaslíků dobře bavili, jen čtvrtý z nich, přezdívaný Koloťuk, se soustředěně dloubal v nose.
      „Si to domysli!“
      „Si to nechci domýšlet!“ houkl Düny.
      „Jako seks jsem myslel.“
      „Seks?“
      „Jo, SEKS!“
      Trpaslíci se zasmáli, Dünegal se otočil na Koloťuka. „Víš, co je seks?“
      Koloťuk se probral ze zamyšlení. „Já ne a ty?“
      Dünegal se podíval na Gröma. „Já ne a ty?“
      Gröm se podíval na Koloťuka. „Já ne a ty?“
      „Taky ne,“ konstatoval Koloťuk. „A ty?“
      Düny se otočil k nejbližšímu z dřevorubců zvanému Bramborák. „Já ne a ty?“

      ***

      Slunce se již pomalu sklánělo směrem na západ.
      „Poslední strom a padla, chlapi!“ ohlásil dřevorubecký mistr.
      „Proč neděláme až do setmění?“ ozval se Gröm.
      „Nevíte, trpaslíci?“ podivil se mistr.
      „Já ne a ty?“ ozval se odkudsi mezi řezáním Dünegal.
      „Nevíme, pověz nám to, prosím,“ řekl Gröm a opřel se o sekeru.
      „V lesích na západ žijí elfové, v noci se ale odváží až sem k nám.“
      Dünegal vyprskl smíchy a dál řezal.
      „Prej elfové, to se povedlo!“ zachechtal se Gröm. „Ale každej malej trpaslíček už ví, že žádný elfové neexistujou, však Düny?“
      „Však. Báby elfama jen straší děcka před spaním!“

      „Máme spoustu pohádek o elfech, kterýma starý báby straší děcka, než jdou spát, ale všichni víme, že jsou to jen přiblblý pověry.“
      Dřevorubci se tvářili zaraženě, tak zaraženě, že i Koloťuk vypadal chvíli duchaplnější.
      „Ale, promiňte, že to tak řeknu… Když existují trpaslíci, tak přeci…“
      „A jsme zas u toho,“ zahučel odkudsi Düny a přestal řezat, „stejně tak můžeme existencí lidí podpírat existenci třeba… ponožkožroutů!“
      „Ale ti fakt jsou!“ prohlásil přesvědčeně Bramborák.
      Dünegal se vyškrábal z nedalekého vývratu a protočil očima.
      Gröm dřevorubce zkoumavě sledoval, když mu bratr stanul po boku, promluvil: „Vy tomu vážně věříte, že? Tomu s elfama.“
      Dřevorubci sborově přisvědčili.
      „A bojíte se jich.“
      „No,“ poškrábal se dřevorubecký mistr na hlavě, „tak trochu, jsou divocí a nemají nás drvoštěpy rádi. Však to znáte, oni ty lesy uctívají a my jim je kácíme.“
      „Což byste páni řekli na malou sázku? My tu v lese přečkáme noc, a pokud to zvládneme, zaplatíte nám rundu a dokácíte zbytek na hospodu bez nás, když ne, platíme vám tejden chlast. Co vy na to?“
      „Budete… podvádět. Půjdete do města,“ ozval se Koloťuk.
      „Inu, dobrá,“ promluvil tentokrát Dünegal. „Tak se vydáme na západ, hlouběji do lesa. Uděláme si tam tábor a setkáme se ráno, až odtamtud přijdeme, hm?“

      ***

      „Promiň, musím jít upustit ventil. Taky mi už není dvě stě a častému chcaní se pivař neubrání,“ prohlásil Gröm, zatímco se zvedl a zamířil na místa, kam i trpaslík chodí sám.
      „Kde je ta Sójolinda?“ napadlo Holgiho.

      ***

      „Já ne a ty?“
      „Taky ne a ty?“
      „Hmm… Pořád nic a ty?“
      „Taky ne a ty?“
      „Co tady?“
      „Jo, dobrý místo!“
      Zastavili se a shodili bagáž.

      „Takový divný šutry, jeden by věřil, že se je nějaké nemehlo snažilo opracovat,“ mumlal si Dünegal, zatímco podezřívavě hleděl na okolostojící kromlech. Stáli přesně v jeho středu. Kamenný kruh se tyčil na paloučku kdesi v srdci lesa. Okolní stromy tiše šeptaly, jak se jejich větvemi prodíral vítr. Světlo již téměř uvadlo.
      „Hmm,“ odpověděl Gröm a začal se cpát tlačenkou u ohníčku, který se mu mezitím podařilo rozdělat.
      „Divná náhoda, že sem ty šutry takhle jen tak spadly z nebe,“ uzavřel Dünegal záhadu a otočil se k bratrovi, „zase žereš tu tlačenku? S čím to vůbec jíš?“
      „S tlačenkou, nebudu si kazit chuť chlebem.“
      „Há a co s cibulí?“
      „Máš?“
      „Mám.“
      „Dáš kouda?“
      „Jó.“

      ***

      „Omlouvám se, teď musím jít já, tuším, že to bude za chvíli hodně zajímavé a to bych už nešel,“ usmál se omluvně Holgi a svižně vyrazil.
      „Dělej to pořádně!“ křikl za ním Gröm.
      Gröm pauzy využil k naplnění dýmky. Párkrát potáhl a zamyšleně se zahleděl na kolečko kouře.
      „Kde je ta Sójolinda?“ napadlo ho.

      ***

      Dünegal otevřel oči, probudil ho podivný zvuk. Okolní les byl temný a plný prapodivných zvuků. Pak se ten zvuk ozval znova. Strčil do Gröma. „Něco jsem slyšel.“
      Trpaslíci našpicovali uši a tiše naslouchali, zvuk přišel znova. Rovnou z Grömova břicha.
      „Ty vole,“ oddechl si Dünegal, „zatracená tlačenka.“
      Úsměv mu ztuhl na rtech právě ve chvíli, kdy na zátylku ucítil hrot šípu. „Nazdar, hošani.“
      Pak byla tma.

      ***

      Probrali se v jakémsi rozložitém stanu.
      „Jsem Oriflejmiel, patriarcha vznešeného elfského domu,“ představil se vysoký blonďatý elf v honosném oděvu. Jeho oči připomínaly modré drahokamy, alespoň si tím trpaslíci vysvětlovali chuť mu je vydloubat. Namísto odpovědi se od bratrů dočkal jen soustředěného mračení.
      „Jsem rád, že jsem zde s vámi. I kdybych měl ve svém srdci jedinou stinnou stránku a strach z trpaslíků, právě jsem o ni přišel. Víte, že jsme dokonce přemýšleli o tom, že jste pouhá pohádka?“ Jeho úsměv přišel trpaslíkům neskutečně zženštilý a protivný.
      „Nyní jsme si však jisti tím, že existujete, a také, že nepředstavujete sebemenší hrozbu. Nechali jste se zajmout tak snadno. Ještě když jste si ustlali uprostřed posvátného kruhu.“
      „To bylo v lese!“ vyprskl vztekle Dünegal, „takže to byl pěknej podvod! Zkus si se mnou dát férovku někde pěkně ve štole a pak uvidíš tuhle sebemenší hrozbu, ty…“ Zalomcoval pouty.
      „Myslím, že ne,„ odvětil Oriflejmiel chladně. „Prát se s nějakými koboldy ve špinavé díře je pod moji úroveň, ještě bych si při tom zlomil nehet.“ Opatrně si prohlédl své dlouhé nalakované nehty na ruce, jako by pouhá zmínka o jejich zlomení mohla způsobit škody.
      Trpaslíci se na sebe podívali a rozesmáli se.

      „Čemu se…?! Ach, vy ničemní zabedněnci! Jen se smějte, když ani nevíte, co vás čeká!“
      Zmlkli. Ticho přerušilo pouze zabublání z Grömova břicha.
      „Ach ano,“ roztáhl elf ústa do ošklivého úsměvu, „vy patologičtí homofobní hrdlořezové! Zažijete mučení, o jakém se vám ani nesnilo!“
      „U bohů! Oni nám oholej vousy!“ vykřikl Gröm.
      „Holit? Kdepak, nene,“ zašvitořil elf, „budeme vás celé depilovat, ale to až potom, co vám předvedeme, o co jste se v té své pivařské pseudokultuře ochudili. O pravý a nefalšovaný sex!“
      „Sex?“ zvolal Dünegal.
      „SEX!“ zakřičel Gröm.
      „Víte snad, co je sex?“ zeptal se Oriflejmiel, zklamaný, že jeho slova neměla dostatečně dramatickou odezvu.
      „Já ne a ty?“ řekl Gröm a pohlédl na Dünegala.
      „Taky ne a ty?“ ušklíbl se Dünegal na elfa.
      „Tak dost!“ rozlítil se patriarcha. „Děvčata! Ztrestejte ty dva bezbožné permoníky!“

      Děvčata byly dvě spoře oděné a silně přítulné elfky. Přítulné především mezi sebou, trpaslíky zhodnotily opovržlivými pohledy a nakrčenými nosy.
      „Děvčata, začněte, půjdu zkontrolovat, jak jde hochům příprava depilace.“
      Ve stanu zůstali jen trpaslíci s elfkami. „Jděte se najíst, jsou vám vidět… ehm, žebra,“ ušklíbl se Gröm.
      „Pff,“ zaznělo v odpověď.
      „Tse! Fakt jsem zvědavej, jak nás tyhle luntí nány chtějí mučit, asi nás budou šimrat na nohách,“ zasmál se jim Dünegal. „Když jsme u toho, budete mě muset zout, jen vás upozorňuji, že tyhle fusekle nosím už druhej den a…“
      „Začněme,“ odhalila elfka v úsměvu řadu rovných bílých zubů.

      To, s čím elfky začaly, přesáhlo nejhorší noční můry obou trpaslíků. Začaly se vzájemně dotýkat, něžnými prsty vzájemně hladily svá těla. Pak zapojily ústa, jimiž jemně zkoumaly citlivá místa té druhé.
      Trpaslíkům zcela došel klid i humor. Co více, ta nepřirozenost, kterou sledovali, je přiměla k hysterickému křiku. Dvojhlasý křik trpaslíků přerušovalo jen tiché sténání dvou rozvášněných elfek.
      Stanovou kakofonii přerušilo tiché, leč mocné pšouknutí.
      „Co to je?“ zvedla pohled jedna z mučitelek a zakoulela očima. Barva její pleti se změnila na světle zelenou. „To je… eh… um…“ V bezvědomí padla a padla tváří k zemi. Její kolegyně ji v okamžení následovala.

      „Bohům díky za tlačenku,“ prohlásil Dünegal.
      V Grömově břiše to opět zabublalo. „To nejhorší teprve přijde, Düny!“ zachrčel.
      „Pff, nejhorší budou ty noční můry, co z tohohle budu mít. Navždy mě budou děsit dva kolíky nebo dvě broskve. Jak je tohle možný, Gröme?!“
      „Nevím, ale na tvém místě bych něco dělal s těmi pouty!“

      ***

      „Od té doby jsem věděl, že rozdíl mezi seksem a sexem je hluboký jak dračí chřtán. To si pamatuj, hlavně proto, že se už také zajímáš o ženský!“ vztyčil Gröm rádcovsky prst. „Dělat s nimi můžeš leccos, ale musíš to dělat s tím, co my trpaslíci cítíme jen k ženskejm a zlatu. Jináč nebudeš o nic lepší než ti elfští teplomilové!“
      Holgi se nad tím pokusil zamyslet. „Promiňte, ale co stejného cítíme k trpaslicím a zlatu?“
      „Upřímnou a bezpodmínečnou lásku, ty hlavo!“

      ***

      Trpaslíkům se podařilo nepozorovaně vyplížit z elfského ležení. Tedy téměř. Elfové si velmi rychle uvědomili, že je něco špatně, především kvůli tomu, že se ze stanu neozýval ani křik, ani vzdychání. Pouze přidušené chroptění.
      Bratři se stali cílem pronásledování! V patách jim rázem byla banda Oriflejmielových hraničářů.
      „To nedáme!“ zachrčel Düny.
      „Na strom!“

      Trpaslíkům se záchranou stal starý pokroucený dub. Podařilo se jim vyškrábat na nejnižší z větví, z nich přelezli na vyšší a pak ještě trošku výše. Neuplynul ani čas, za který by trpaslík vypil na ex tuplák, a hraničářská jednotka byla pod stromem.
      „Kde můžou být?“ zaslechli hlas jednoho z nich.
      „Určitě ne daleko, s těma krátkýma nohama nemohli utéct daleko.“
      Trpaslíci si vyměnili pohledy.
      „Kapitáne!“ zašeptala jedna elfka, „tam se něco hnulo!“
      Elfové namířili luky kamsi do houštin.
      „Nestřílejte!“ ozval se další vysoký elfský hlas. „To jsme my, bratři!“
      Hraničáři sklonili luky.

      Grömovi zabublalo v břiše. Jeden z elfů trošku zastřihal ušima, ale pozornost věnoval nově příchozím elfům.
      „Düny… Já se poseru!“ zašeptal přiškrceně Gröm.
      „Gröme! Ty vole, drž to!“ odpověděl mu tichou prosbou Dünegal.
      Pod stromem se všichni velice intimně přivítali.
      „Neseme nové šperky z města Awonu, naprosto nová kolekce měsíčních křišťálů pro pána Oriflejmiela,“ vysvětloval vůdce příchozího elfského průvodu. Všichni byli krásně upravení, přestože cestovali v noci lesem. Určitě v tom byly nějaké čáry, to bylo trpaslíkům jasné.
      „Düny!“ zaskučel Gröm, jeho skučení bylo následováno zabubláním z břišní dutiny.
      „Vydrž, brácho! Ty vole, drž to, prosím tě!“
      Pod stromem se elfové věnovali šperkům.
      „A vidíš tyhle rubíny, jsou z dračího pokladu.“ Výklad doprovázely užaslé vzdechy všech přítomných. Přinesené šperky byly poklad nevídané kvality, nádhery a vzácnosti.
      „Já to nevydržím!“ zvolal už docela nahlas Gröm.
      „Drž to, ty vole!“ zakřičel Dünegal.
      Nevydržel.

      ***

      „Božínku!“ vydechl Holgi, „takže je to pravda. Tenhle příběh znám od babičky, elfové si pak mysleli, že padá rosa, a aby byli ještě před úsvitem v táboře, hned běželi za svým vůdcem a v samém spěchu zapomněli celý poklad na místě.“
      „Eem… Jo, tak nějak to bylo,“ zasmál se Gröm. „Faktem zůstává, že jsme za úsvitu opouštěli les s kapsami plnejma elfího pokladu.“
      „No teda. Neuvěřitelné.“
      Chvíli jen tak tiše seděli. Gröm dopíjel pivo a Holgi přemýšlel.
      „Smím se zeptat?“ osmělil se nakonec Holgi.
      „Ptej se,“ usmál se Gröm, zatímco si začal balit dýmku. Zjevně se měl k odchodu.
      „Jak to bylo s Dünegalem? Totiž, on prý padl.“
      „Hmm, co jsi slyšel?“ zajímal se Gröm.

      „Mno,“ poškrábal se Holgi ve vousech, „prý, že ho sklátil v boji obr.“
      Gröm se zasmál: „Kecy v kleci. Přesněji, to on sklátil v boji obra, respektive obryni.“
      „Obryni?“ vytřeštil Holgi oči.
      „Jasně, přišel k ní a hlava nehlava si s ní užíval tři dny a tři noci, až z toho ta obryně skapala. Pak ho přepadla žízeň, šel si k říčce chytit na pytlačku pstruha, zatím pil pivo. Když pak chytil pstruha, opek ho a snědl.“

      Gröm se zvedl a z opěradla zvedl starý, ale zachovalý kabát a oblékl jej.
      „No a jak tak jedl pstruha, zaskočila mu kůstka a bylo po něm. Smutné, ale reálnější, než že by ho někdo přemohl.“
      Holgi zůstal frustrovaně hledět před sebe. Tohle nečekal. „Jak… jakto, že to víte tak přesně, Gröme?“
      „Jak to vím?“ vycenil válečník zbývající zuby. „Já jsem mu tu obryni držel.“
      Vydal se ke schodům a ještě jednou se otočil. „Ať se ti schůzka vydaří, Holgi, opatruj se a měj se hezky.“
      Na schodech se skoro srazil s mladou načančanou trpaslicí. „Pardon, slečinko,“ usmál se na ni a umožnil jí projít. Překonal vážné nutkání ji plácnout po zadku. Tohle je koneckonců jistojistě Sójolinda Mramorprstová a je třeba, aby byla v dobrém rozmaru, má-li se dnes mladému Holgimu poštěstit.

      ***

      „Dobře že jsi přišla, nebudeš mi věřit, koho jsem tu potkal,“ usmál se Holgi na Sójolindu poté, co ji přivítal a usadil u stolu.
      Odpověděla mu jen milým úsměvem.
      „Ták, co si dáme dobrého…“ Zvedl jídelní lístek. „Hmm, vypadá to slibně, mají tady pečené vepřové koleno, žebírko, pak taky svíčkovou nebo řízky…“
      „Ehm,“ ozvala se Sójolinda.
      „Ano?“ zvedl Holgi oči od lístku a tázavě se usmál.
      „Něco bez masa by nebylo? Jsem vegetariánka.“
      Upustil lístek.

      ***

      V dolním lokále se Grömův pohled setkal s pohledem Fotra, který právě s kumpánem pokuřoval dýmku u výčepu. Očima poté sklouzl na Fotrova společníka. Byl to starý válečník v kožené kazajce. Bílé vousy měl zdobené malými řetízky, v jedné ruce svíral tuplák a v druhé kouřící dýmku a vesele se na Gröma usmíval.
      „Já ne a ty?“ zakřenil se na něj Gröm. Když mu bylo odpovězeno stejnou mincí, mávl na oba rukou a zamířil k východu.

      Konec

      Věnováno mému nejlepšímu příteli 18. srpna 2015

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Kibe1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).