Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      O koníčcích
      Jon

      5. července 2007

       
      Jack Blake se zrovna bavil četbou novinových článků, když jeho sluha Jeffrey zaklepal na dveře. Pan Blake zdusil smích (četl si o dostihových neštěstích) a zavolal: „Dále!“
      Jeffrey se mírně uklonil a oznámil, že s panem Blakem touží hovořit jistý pan Lawrence, „váš spolužák z University, pokud si vzpomínáte, pane.“
      „Děkuji, Jeffrey. Vyřiďte, prosím, panu Lawrencovi, že ho přijmu, jakmile vyřídím jednu neodkladnou záležitost.“
      Pán domu a situace se znovu začetl do vtipného článku o dostihových neštěstích – pana Lawrence přijal až za čtvrt hodiny, poté, co si přečetl ještě fejeton kritizující ministerského předsedu, rubriku informující o společenských faux-pas smetánky, a poté, co prostudoval aktuální kurzovní lístek.
      Jen, co pan Lawrence vešel za práh, zkusil navázat rozhovor v poněkud přátelštějším duchu, než měl pan Blake v oblibě.
      „Dobrý den, Jacku, jak se máte?“ Příchozí se uctivě uklonil a zavřel za sebou dveře.
      „Oslovujte mne, prosím, zásadně ´pane Blakeu´, Roberte. Pojďte dál, posaďte se.“ Blake odložil noviny a počkal, až se Lawrence, který zjevně nebyl ve své kůži, posadí.
      „Předpokládám, že vás sem nepřivádí stesk po starém příteli ze studií,“ zasmál se pán domu.
      „Nepřivádí,“ přiznal Lawrence, „vlastně od vás, pane Blakeu, potřebuji pomoc. Jeden muž na East Pocket Square říkal, že jste schopen vyřešit i ty nejchoulostivější problémy.“
      Jack se ironicky zašklebil.
      „S vašimi nejchoulostivějšími problémy běžte za mastičkářem, Roberte, ne za mnou.“
      Pan Lawrence zrozpačitěl. Koktal něco na omluvu a snažil se objasnit, že šlo o nevhodnou formulaci, která vedla k nedorozumění, neboť...
      „Jistě, jistě,“ přerušil ho pan Blake mávnutím ruky, „nemám na vás celý den. Povězte, co potřebujete.“
      Lawrence přikývl a začal si nervózně mnout ruce. Než se odhodlal promluvit (zřejmě vzpomínal na žádost, kterou si připravoval už den předem), chvíli to trvalo – Blake si ho za tu chvíli pozorně prohlédl.
      Robert Lawrence byl zhruba stejně starý jako on sám, možná o něco mladší. Byl celkem pohledný, s hustými vlasy a pěstěným knírem – nejzajímavější na něm byly živé oči – vyzařovala z nich energičnost. Pro ženy byl pravděpodobně přitažlivý, i když Jackovi připadal neskutečně nudný. Byl vysoký, hubený a nepříliš movitý, jak Blake soudil podle jeho obnošeného oděvu. Momentálně byl roztěkaný až neurotický, nesmělý a zjevně zmatený nebo poplašený (stále se rozhlížel – pohledy vrhal za sebe, k oknu nebo do rohů místnosti). Pan Blake shledal, že od dob společných studií (studovali publicistiku) se Lawrence příliš nezměnil.
      Z celého dlouho připravovaného Robertova proslovu byla nakonec jen jedna jediná věta.
      „Potřebuji, abyste mne někde schoval, pane Blakeu.“
      „Mám opravdu velikou šatní skříň.“
      Lawrence se zarazil. „Vážně,“ naléhal, „jsem ve veliké louži, Jacku! Doufal jsem, že mi ze starého přátelství pomůžete…“
      Blake pomalu přikývl, ač mu žádné slovní spojení nebylo odpornější, než ´staré přátelství´.
      „Tak mluvte, koho jste zabil?“
      „Zabil?“ podivil se pan Lawrence. „Samozřejmě nikoho! Můj problém se jmenuje Mary-Anne, hraběnka Parrishová.“
      „Ach tak,“ pozvedl obočí pan Blake, „chápu.“
      „Jsou to dva dny, kdy mne lord Parrish přistihl v jejím loži. Chápejte, lord Parrish nebyl nadšen...“
      „Vskutku? Já osobně neznám Jeho lordstvo jinak než s úsměvem na tváři.“
      „Věřte, mi, Jacku, tentokrát se nesmál.“
      „Už jednou jsem vás, Roberte, upozorňoval, že nesnáším, když mi někdo říká křestním jménem.“
      „Omlouvám se, pane Blakeu.“
      „Pokračujte,“ vybídl pana Lawrence Blake.
      „Jeho lordstvo mne v záchvatu žárlivosti nejdříve chtělo předhodit svým loveckým psům, posléze zahradníkům, ale nakonec mne vyzvalo na souboj. Kordy, pane Blakeu.“
      „No a?“
      „No a já vyhrál.“
      „Hleďme!“ podivil se Blake.
      „Nedovedu vám přesně říci, zda Jeho lordstvo naštvala více ta patálie s Jeho manželkou, anebo skrz naskrz probodnuté stehno. Každopádně jsem rychle utekl a od té doby mne jeho muži hledají. Díky obrovskému štěstí jsem jim ale prozatím vždy utekl.“
      „Ano, rozumím.“
      „Takže už víte, proč jsem zašel sem, na Bentley Island? Chápete, proč potřebuji, abyste mne někde ukryl? Proč potřebuji vaši ochranu, pane Blakeu?“
      „Jistě, Roberte. Ale má pomoc není zadarmo. Bude vás stát celých dvacet liber. Ostatně, muž z East Pocket Square vám musel říci, že je to má paušální taxa.“
      „Dvacet liber!“ zhrozil se Lawrence.
      „Ani o libru méně. Schovám vás tak, že ani vy sám nebudete vědět, kde jste. Asi padesát mil od Old City je venkovská usedlost, která patří mému bratranci. Tam vás na nějaký ten čas ubytuji a až se vše uklidní, budete se moci vrátit.“
      „Dobrá, děkuji vám mnohokrát, pane Blakeu. Tady...“ Lawrence položil na stůl dvacet liber – zřejmě poslední peníze, které měl čirou náhodou u sebe v hotovosti.
      „Kdybyste cokoli potřeboval v průběhu dnešního večera, Roberte, neváhejte se zastavit, budu samozřejmě doma, připraven vám pomoci. Zíta brzo ráno bude před mou residencí připraven kočár, který vás odveze do bezpečí.“
      „Děkuji vám, pane Blakeu, jste velice laskavý muž.“
      „Já vím, pane Lawrenci, já vím.“
      Jakmile Lawrence opustil residenci na Bentley Island, poslal pán domu pro svého sluhu.
      „Jeffrey? Dnes večer, prosím, nevpouštějte nikoho dovnitř mého domu. Obzvláště pak nevpouštějte pana Lawrence.“

      Druhý den ráno, poté, co pan Lawrence odjel v kočáru pana Blakea neznámo kam, se Jack Blake oblékl do nejlepších šatů, které měl. Červené sako z nejlepší vlny, bílá košile s řaseným límcem a od pohledu drahá vesta se vzory orientálních draků. Stříbro-zlaté kapesní hodinky a hedvábná vázanka, dlouhé kalhoty a jako zrcadlo vyleštěné lakýrky. Takové oblečení dělá správný dojem movitosti. Protože venku mrholilo, vzal si pan Blake dlouhý pršiplášť a cylindr. Navlékl si černé rukavice z nejjemnější kůže a svou siluetu doplnil nádherně zdobenou špacírkou. Takto vymóděn nasedl do drožky (vlastní kočár obětoval vyšší věci) a nechal se odvézt přímo do domu lorda Parrishe.

      Jeho lordstvo přijalo pana Blakea s patřičným zpožděním, po tom, co vyřídilo nějakou neodkladnou záležitost (lord Parrish si právě četl o nových reformách, které prosazují „ti zpropadení Liberálové“).
      Pan Blake se uctivě uklonil, když vešel do pracovny Jeho lordstva.
      „Dobré ráno, Vaše lordstvo. Přišel jsem k vám, protože...“
      „Chcete se nasnídat, Jacku?“ optal se lord Parrish. Pan Blake se při zaslechnutí svého křestního jména ošil – o tom, že má raději, když ho lidé oslovují ´pane Blakeu´, se ale tentokrát neopovážil zmiňovat.
      „Ne, děkuji, Vaše lordstvo, opravdu jsem k vám nepřišel, abych se mohl nasnídat...“
      „Tak jsem to samozřejmě nemyslel, Jacku! Jen se vás zdvořile ptám.“
      „V tom případě ne, Vaše lordstvo, děkuji. Snídal jsem doma.“
      „Dobrá, Jacku. Proč mne tedy rušíte?“
      „Doneslo se mi, Vaše lordstvo, že hledáte jednoho muže. Jmenuje se nějak od ´L´, Lawrey, Lowpray, možná Lawrence?“
      „Ale samozřejmě, Jacku! Víte snad, kde ten rabiát je? Probodl mi totiž stehno, když jsem v souboji nedopatřením uklouzl...“
      „Vaše lordstvo jistě chápe, že vím, kde ten muž je, a zároveň vám to nemohu říci, protože nejsem dostatečně motivován...“
      Lord Parrish chápavě zvedl obočí. „Motivuje vás dvacet liber?“
      Pan Blake zakroutil hlavou.
      „Tak tedy čtyřicet?“
      „Ten muž je v malé venkovské usedlosti východně od Old City, Vaše lordstvo. Dovolte, ukážu vám to na mapě...“

      Do Bentley Island se pan Blake vrátil s mimořádně dobrou náladou. Zaúkoloval svého sluhu, aby koupil nějaké ty lahůdky a dobrou brandy, neboť večer prý bude malá oslava pro jednu osobu.
      Když se sluha Jeffrey poněkud drze zeptal, co že to pan Blake hodlá tak náruživě oslavovat, odpověděl pan Blake jen to, že není nad to, když člověka živí jeho koníček.

      K večeru se pan Lawrence, už lépe vystrojen, vydal do domu lorda Parrishe v doprovodu několika sluhů, kteří jej byli vyzvednout v oné venkovské residenci, kterou pan Blake označil na mapě.
      Jeho lordstvo přijalo pana Lawrence neprodleně.
      „Vyšlo to, Roberte, vyšlo! Teď máme na toho ničemu Blakea tolik špíny, že ho hned zítra můžeme poslat ke dnu! Anebo alespoň do Orientu.“ Lord Parrish doslova zářil štěstím.
      „To vskutku ano, Vaše lordstvo. Jsem rád, že máte radost.“
      „A já jsem zase rád, že mám ve službě zrovna vás, milý Roberte! Jste vynikající herec!“
      Lawrence se zasmál
      „Děkuji, Vaše lordstvo. Není nad to, když člověka živí jeho koníček.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /14 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aquarius1
      Elanius1
      HadejKdo1
      Hrun1
      Christopher1
      Kanyapi1
      Kolaps1
      Lodovico1
      Lutus2
      Mofik1
      MorganaLeFay1
      Nefer1
      Nonsence1
      Perilan1
      Rinoli1
      Taikitee1
      Teranell1
      Winitar1
      Zabovresk1
      Zarabeth1
      Zarathustra1
      Zubatej1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).