Duší celkem: 1002
Přítomných duší: 13
V krčmách: 7

      Knihovna

      Krásná literatura

      Potřeba vědět
      Gloriaventi

      5. listopadu 2020

       

      Stalo se to jednoho podzimního dne. Možná mne mělo varovat, co se přihodilo ráno, nebo snad to počasí, dávající svým svébytným způsobem najevo, kam si můžeme strčit náš pokrok a civilizaci.

      Technický personál se míhal kolem jako hejno hmyzu, když nadzvednete kámen, a snažil se uklidit nečekanou ranní paseku.

      Já jsem ale zamířil právě na místo, které jsem včera večer sám pečlivě zkontroloval.

      Vedla mne intuice nebo jen obyčejný strach? Když jsem se blížil, chloupky po celém těle se mi postavily zvláštní směsicí hrůzy a vzrušení.

      Poslední zatáčka a pak už to uvidím.

      Vidím, že jsem měl pravdu.

      Je pryč.

      Moje jediná indicie, můj kousek naděje byl pryč. Ta polní cesta okolo lesa byla zarostlá a nepoužívaná, ale hádám že jí museli použít dělníci z toho vedlejšího staveniště. Nebo si ochranáři vybrali dnešek na cestu do lesa. Každopádně jsem našel koleje od aut na místě, kde ještě ráno byla řada stop. Nebylo po nich ani stopy, dalo by se říct. Ale tehdy mi z toho do smíchu nebylo. Musel jsem si sednout na břeh cesty a pokusit se pochopit, co se stalo v posledních dvaceti čtyřech hodinách a co s tím budu dělat.

      Den předem jsem se vracel z práce po silnici. Jindy bych jel busem, ale kvůli koroně máme málo lidí v dílně, takže jsem musel zůstat do večera. Jak jsem šel po silnici a stmívalo se, napadlo mě zkrátit si cestu přes les. Přece jen, chodit po silnici v šeru bez reflexních prvků…tak jsem odbočil na polní cestu a zamířil směrem na Rejvíz. Během chvíle jsem vstoupil do lesa, snažil jsem se spěchat, ale stmívalo se rychleji, než jsem čekal. Za chvíli jsem skoro neviděl na cestu, a slunce se mi ztrácelo mezi stromy. Napadlo mě, že už musím být na dohled od konce lesa, a přidal jsem do kroku, takže jsem si včas ani neuvědomil, že scházím z cesty.

      Bylo to jako probuzení ze sna, když jsem si uvědomil, že stojím ve tmě na neznámém místě uprostřed lesa. Mezi korunami stromů se třpytily hvězdy, vítr šelestil mezi větvemi smrků a já si na chvíli připadal klidně. Kráčel jsem lesem a doufal, že co nejdříve uvidím světla od Jeseníku nebo od silnice. Ale stala se věc, kterou jsem vůbec nečekal. Světlo se objevilo na levé straně, kde jsem předpokládal hluboký les a jižní stranu. A ještě k tomu to světlo vůbec nevypadalo jako pouliční lampy. Něco na něm bylo zvláštního. A zlověstného. Skoro až živého. Ale nezbývalo mi, než za ním jít.

      Zdálo se to jako hodiny, kdy jsem následoval to světlo, a i když jsem si brzy uvědomil, že netuším kam jdu, lepší plán jsem neměl. A pak jsem náhle zaregistroval, že se k tomu světlu blížím. Protáhl jsem se mezi větvemi mladých buků, a ocitl jsem se na holé pasece, kde veprostřed byl malý oheň z větví. Podivný zápach a kouř, okolo udusaná tráva a zlověstné ticho. A ještě jedna věc, které mě nejprve vyděsila – o kus dál ležící mrtvá srnka s roztrhaným krkem. Nikdo okolo, kdo by oheň zapálil a udržoval. V mihotání plamenů jsem okolo viděl jen stíny, občas se mi zdálo, že vidím ve tmě postavy, ale tehdy jsem si říkal, že je to jen fantasie. „Je tu někdo?“ zavolal jsem. Žádnou odpověď jsem nedostal, až na vítr. A vzápětí oheň pohasl, a já se až na drobnou záři uhlíků ocitl ve mě.

      V první chvíli jsem zatápal na místě a pokusil se uklidnit. Poprvé za noc mě napadlo vytáhnout mobil a posvítit si, ale ani světlo z mobilu mi moc nepomohlo. A pak jsem je uslyšel. Nejprve jsem myslel, že je to vítr v listí, ale pak se to šustění změnilo v rytmus. Levá, pravá, levá, pravá...někdo se pohyboval v podrostu za mými zády. Strach, který se objevil stejně náhle jako tma, mě nejdřív ochromil, ale nakonec jsem se otočil a namířil světlo z mobilu do stínů mezi stromy.

      Co jsem tam uviděl, si nejsem jistý. Byla pořád dost tma, a můj mobil svítil dost mizerně. Ale ty dvě věci, které jsem viděl zřetelně, si pamatuju. Byly to oči lesknoucí se ve světle z mého mobilu. V tu chvíli jsem, přiznám se, zpanikařil. Otočil jsem se, a vzal jsem nohy na ramena, sprintoval jsem mezi spadanými větvemi a křivými kořeny, několikrát uklouzl na mokrém listí, ale pořád jsem se zoufale snažil dostat pryč. Nakonec jsem v jednu chvíli spadl z menšího srázu a zůstal ležet v jehličí dole. Na pár vteřin. Pak jsem znovu zaslechl ty kroky kus za sebou, a rychle jsem vypnul světlo na mobilu. A skrčil se za stromem.

      Šelest nade mnou na chvíli ustal, pak se ozval z boku. Dvě nohy, nebo jsem slyšel čtyři? Někdo proběhl okolo. Ve tmě jsem neviděl nic moc, ale cokoli tam proběhlo, bylo menší než člověk, ale větší než jakékoli zvíře, které tu mohlo být. Zaslechl jsem další zvuk, takový divně nepřirozený, a stejně zvířecí. Chtělo se mi křičet hrůzou, zvednout se a běžet pryč. Ale vydržel jsem tam ještě malou chvíli, na vlhké a studené zemi, se srdcem bušícím jako o závod. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se něco dalšího pohnulo přede mnou. Pak, když se ozval zeshora další šelest listí, znovu mě ovládla panika, a rozběhl jsem se pryč.

      Sprintoval jsem lesem naslepo, doufal jsem že se někam dostanu, bylo mi jedno kam, jen pryč. A rychlé kroky běžícího pronásledovatele mě ujišťovaly, že v bezpečí nejsem. Začalo mě píchat v boku tak silně, že mi slzely oči. Zahnul jsem do strany, a slyšel jsem zapraskání větví, jak se objevil další z boku. Zdálo se mi, že slyším z dálky vytí, ale neměl jsem čas to zkoumat, když jsem uhýbal stromům před sebou a skákal přes pařezy. A pak jsem uviděl světlo. Z posledních sil jsem se k němu rozběhl a spíš se skutálel než seběhl ze svahu. Konečně jsem se dostal z lesa. Po chvíli jsem si uvědomil, že neslyším nikoho za sebou, a pak jsem sebral odvahu otočit se a zastavit. Opravdu jsem byl konečně sám, i když jsem měl pocit, jako by mě od lesa pořád něco sledovalo. Byl jsem na nějakém plácku u Jeseníku, kde se cosi mělo stavět a jedno pracovní světlo zůstalo zapnuté. Byl jsem vyčerpaný, takže jsem zamířil domů, a tam se konečně uklidnil. Dost na to, abych dokázal usnout.

      Další ráno jsem na to nemyslel. Řekl jsem si, že tam byl divoký kanec nebo srnka a báli se mě víc než já jich. Že snad jsem si jen představoval, jak mě pronásledují. Ale stejně jsem se cestou do práce rozhodl zastavit na tom místě, kdy jsem z lesa vyběhl. Zjistil jsem totiž, že mi chybí mobil, asi jsem ho někdy po cestě vytrousil, a napadlo mě se podívat jestli ho náhodou nenajdu. Našel jsem ale něco mnohem důležitějšího. Na blátivé cestě z lesa byly otisklé stopy, bezpochyby toho, co jsem v lese potkal. Připomínaly vlčí stopy, ale byly podivně dlouhé...a kráčely po dvou. V ten moment jsem si uvědomil, že to, co jsem v lese potkal nebyla moje fantazie. V hlavě se mi míhaly představy monster z filmů a vzpomínky na prarodiče, kteří říkali našemu kraji Vlkodlačí hory. Byl jsem tak rozrušený, že jsem do práce přišel pozdě.

      Odpoledne jsem ale už měl plán. Sehnal jsem vodu a sádru, odešel jsem z práce co nejdřív a spěchal jsem na to místo. Byl jsem odhodlaný z těch stop zjistit, jestli jsem blázen, nebo ne. Nezajímalo mě ani tak jestli v okolních lesích žijí monstra...chtěl jsem mít jen jistotu, že se celé to setkání na Rejvízu nestalo v mé hlavě. Měl jsem obavy, aby to můj jediný důkaz vydržel přes den. A pak jsem přišel a uviděl, že ta řada stop je pryč. Nezbyla ani jediná, která by byla důkazem té včerejší události. Říkal jsem si, jestli jsem si ty stopy taky nevymyslel. Jestli opravdu nejsem akorát na to jít do blázince v Bílém Potoku. A jak se o

      tom přesvědčit. V tu chvíli jsem mohl odejít, zapomenout na to a žít si svůj klidný život. A nebo akceptovat, že jsou věci mimo moje chápání, se kterými nic neudělám a které mi svět neuvěří.

      Já se ale bohužel rozhodl jít a dokázat svoji příčetnost jak to jen půjde. Takže se už týden plahočím po horách a lesích, hrabu se v listí a hledám stopy, snažím se vyfotit nějakou z těch bytostí, zkouším najít jen jediný důkaz. Plížím se okolo jako zapomenutý partyzán. A i když jsem občas slyšel podivné zvuky, viděl siluety mezi stromy a cítil ten pronikavý zápach, nikdy jsem se nedostal dost blízko. Až do teď. Obklíčili mě. Slyším, jak čenichají okolo, jak ve velice lidské rojnici pročesávají tenhle les. Shovávám se v důlku mezi kořeny smrku, v jedné ruce Mikovák, v druhé baterku. Vím, že nemám šanci. Jediná strana je volná, tam jsou rašeliniště, kde člověk neprojde ani ve dne, natožpak teď za soumraku. Ještě chvíli vydržím, a pak tam zkusím proběhnout. Možná to projdu a přežiju. A když ne...alespoň umřu s vědomím, že jsem si to nevymyslel.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /0 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Ailinel2
      Argen1
      Guner2
      Nargelas3
      SaSSaZu1
      Selima2
      Tangerine2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2021 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).