Duší celkem: 1092
Přítomných duší: 5
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Coura
      Lutus

      22. července 2008

       
      „Je to coura! Prachobyčejná poběhlice z ulice!“ rozčiloval se bratr Jakub. Seděl ve svém zeleném, pracovním křesle a mnul si čelo. Pokračoval smířlivějším hlasem: „Jen si myslím, že s tou dívkou trávíš až příliš času. Mohla by tě stáhnout na scestí.“
      Chvíle ticha, přerušovaná jen praskotem v krbu. Bratr Matouš seděl ve svém křesle jako přikovaný. Nakonec se osmělil.
      „Jen... ehm,“ zradil ho hlas, „jen vyšetřuji. To je vše. Není v tom nic víc - vyšetřuji a ona je mé jediné spojení se spodinou...“
      Jeho slova zvedla bratra Jakuba z křesla „Vyšetřování? Spojení se spodinou?! Já moc dobře vidím, jak si tě omotala kolem prstu! A nejsem sám! Někteří lidé si už šeptají posměšné historky!“ Mnich rázovitými kroky přecházel z jedné strany místnosti na druhou. „Neuvědomuješ si, že ten stín nepadá jen na tvou hlavu? Vrháš hanbu na celý klášter!“ zralý, snad pětačtyřicetiletý muž se zastavil u okna a chvíli pozoroval, jak ponocný zapaluje lampy. Ruce spojil za zády. „Já vím, že je to pro tebe těžké,“ vrátil se opět k otcovskému tónu. „Většina z nás si tímto prošla, bratře. Je to v našem těle... to mládí,“ otočil se a pohleděl Matoušovi přímo do očí: „Ty ale musíš s Ďáblem a s věcmi pozemskými bojovat! Bojovat a nechat zvítězit věci vyšší! Věci duchovní. A nakonec udělat to, co je...,“ krátká pomlka. Bratr Jakub se zahleděl do ohně v krbu a pokračoval mnohem pomaleji. Jakoby v transu: „... co je... správné.“
      Bratr Matouš vrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Ale já opravdu jen vyšetřuji!“ v důrazu na slovo 'jen' byl cítit i střípek hněvu. „Ano, dávám jí peníze, za její čas. Ale ten čas trávím se vší počestností! Jen jsem se zhostil úkolu, který mi byl dán. A navíc - ona riskuje mnohem víc než já. To ji můžou zabít!“
      „Není důležitý tenhle život, nýbrž ten po něm,“ zvolal Jakub, hledě ke stropu, hlasem, jakým se čtou základní poučky. „Nechceš přeci přijít o věčnou blaženost, že ne? A i kdyby ji zabili, nebude to kvůli tobě! Bude to kvůli životu, který vede! Životu v hříchu!“
      To už Matouš nevydržel a vyrazil ke dveřím Jakubovy pracovny. Když se za mladým mnichem zabouchly dveře, Jakub jen šeptem zopakoval: „Jen se bojím, aby tě ta coura nestáhla na scestí...“

      To, co bratr Jakub vědět nemohl, bylo, že ta ‚coura‘ Matouše na scestí už stáhla. Poprvé se s ní setkal asi před týdnem, kdy dostal za úkol vyšetřit přepadení posla, který měl do kláštera doručit důležitou zprávu. Viník byl na místě zabit, ale bylo zřejmé, že si jeho služby někdo zaplatil. Matouš dva večery po přepadení vyrazil do městských ulic. Nebyl oděn v tunice a na hlavě měl kápi. Přeci jen duchovní by na takovém místě vyvolal až nepatřičnou pozornost. Stála tam nedaleko pochybné krčmy v pestrých, vyzývavých šatech a klepala se zimou. Pršelo. Když procházel kolem ní, podíval se do jejích vlnitých, deštěm slepených světlých vlasů. Když se jejich pohledy setkaly, ucukl. Pokračoval do krčmy, kde koupil několika místním pití, aby zjistil, s kým se pachatel stýkal. Neměl nikoho - rodiče, děti ani ženu. Tu mu nahrazovalo několik místních děvčat. A tahle jediná stopa ho přivedla k ní, Kateřině, asi šestnáctiletému děvčeti z ulice. Ten první večer byla překvapena, že jediné, co po ní chce, je pár informací. Na tom, že by měla vykonávat své obvyklé služby, netrvala, ale zpočátku jí do řeči moc nebylo. Zdálo se, že jí v hovoru brání strach. Neustále stáčela téma na něco jiného. Mnich s nevěstkou si tu noc hezky popovídali. V klášteře byl na sebe ovšem Matouš naštván, že se nechal opít Kateřininým hbitým jazykem a nic pořádného nezjistil. Proto se následujícího večera za dívkou vrátil. Ani tentokrát nemohl konkurovat výřečnému děvčeti. A tak se stalo, že víc pověděl on jí - mimo jiné i to, že je mnichem. Třetí večer zjistil, že se na další setkání se světlovlasou dívkou vlastně těší. Už tehdy, když odcházel, ho bratr Jakub pozoroval podezíravým okem. Ten třetí večer jí podlehl. Nebo ona podlehla jemu? Sám nevěděl, jak se to stalo, že Kateřinin příbytek opustil až za svítání. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to něco, čeho se mladík nechtěl vzdát. Tak začalo několik dní skrývání a lží. Bylo v tom i něco dobrodružného, co mladého mnicha naplňovalo. Zároveň však sváděl vnitřní boj s vlastním svědomím. Veškeré starosti ale jako by se rozplynuly, když byla nablízku. Nebyli to jen zákazník a coura, bylo v tom něco víc. Ona byla první, kdo mu dal ochutnat tělesné lásky, ale on byl zase první, kdo jí dal ochutnat té duchovní. Poté si ho ale pozval bratr Jakub do své pracovny.

      Matouš opouštěl Jakubovu pracovnu vztekle, jako pes, kterému chtějí vzít jeho kost. Během ani ne čtvrthodinky dokázal vypustit z úst tolik lží, že by mu nestačila hodina ve zpovědnici. Prošel kolem hloučku mnichů, kteří se okamžitě dali do štěbetání jako slepice na trhu. On se zavřel ve svém pokoji a nějakou dobu strávil nehybně, jen s hlavou v dlaních. Když se dostatečně uklidnil, vytáhl zpod postele velkou truhlici. Krom jeho osobních věcí v ní byly i dva nadité měšce - jeden jeho osobní úspory a ten druhý obsahoval peníze na vyšetřování. Vzal oba dva, uschoval je do rukávů a vyšel ven. U bran kláštera ho zastavil jeden ze stejně starých mnichů.
      „Kam jdete tak pozdě večer?“ zeptal se se zájmem.
      „Vyšetřování toho přepadeného posla. Jako každý večer.“ odsekl stroze Matouš.
      „Jistě,“ kývl mnich a poodstoupil ode dveří. Matouš přemýšlel, jestli to byl opravdu úšklebek, co viděl v mnichově špatně osvětlené tváři. Mířil do města. Kateřina už tři dny nestávala na svém místě vedle hospody, ale čekávala na mnicha přímo doma. Zaklepal.
      „Můj bože! Ty máš na sobě tuniku!“ zašeptala dívka vyděšeně a vtáhla ho dovnitř. Matouš si odpustil poučení ‚neužiješ jména Božího nadarmo‘ - koneckonců on sám podle desatera několik dní nežil. Když byl Matouš v příbytku, Kateřina ještě vyhlédla a rozhlédla se na obě strany. „Co kdyby tě tady někdo viděl? Už teď se po městě traduje, že nějaký mnich chodí za děvčaty z města.“
      Matouš se přizpůsobil jejímu šepotu: „Musel jsem tě vidět!“
      Dívka se na něj chvíli jakoby rozzlobeně dívala, pak ho ale dlouze políbila. Jeho ruce se automaticky začaly plazit po jejích bocích více dozadu, ona je však chytila a odstrčila ho. Matouš nevěděl, co si má myslet. Ani mu na to nebylo dopřáno mnoho času, protože mu z jednoho rukávu vypadl naditý měšec.
      „Co to má znamenat?“ zamračila se.
      Matouše její reakce zmátla. Vytáhl i druhý měšec. „Nechtěl jsem, abys pokračovala v tom, co musíš dělat. Chtěl jsem tě zabezpečit...,“ začal vysvětlovat. Nenechala ho však domluvit. Skočila na něj, objala ho rukama i nohama a začala ho líbat. Tak tak to Matouš ustál - ozvalo se zacinkání druhého měšce.
      „Myslela jsem...,“ nedořekla, protože následoval další polibek.
      „Lekla jsem se, že mě máš ještě za děvku,“ její hlas zněl šťastně. Matouš začal couvat směrem k posteli... ponocný za oknem zapaloval lampy.

      Probudil se až s kohoutím kokrháním. Kateřina byla po jeho boku. „Musím už jít,“ zašeptal jí do ucha. Otevřela oči. „Miluješ mě?“ odpověděla a přitiskla se k němu, jako by ho nechtěla nikam pustit.
      Chytil ji za bradu a podíval se jí do očí. „Miluju tě,“ odpověděl a chtěl se zvedat.
      Dívka ho však ještě nepustila, naopak pokračovala: „A riskoval bys pro mě i život?“
      Matouš odpověděl bezmyšlenkovitě: „Klidně bych ho obětoval.“ - ve chvíli, kdy to říkal, tomu snad i dokonce sám věřil. Vždyť teď, když ji měl, si bez ní svůj život nedokázal představit.
      „Já pro tebe taky riskuju život. Včera holkám z Hradební čtvrti někdo vyhrožoval, že jestli jsou to ony, kdo donáší lidem z kláštera, tak to s nima nedopadne dobře. Myslím, že bys měl klášter opustit.“
      Řekla to tak samozřejmě. Prudce se posadil, až se lekla. „Já ale nemůžu klášter opustit! Je to celý můj život!“ začal vyděšeně. Nechápal, jak po něm může něco takového vůbec chtít. Vstala z postele a uraženě po něm hodila jeho tuniku. Pak se otočila zády a odsekla „Právě jsi řekl, že bys pro mě život obětoval, lháři.“
      Zase ho dostala. V hovoru byla opravdu dobrá. Chvíli pozoroval křivky jejího otočeného těla, pak se oblékl a odešel. Ustoupit nechtěl.

      Před branami kláštera ho čekal bratr Jakub. Seděl tam na kameni a mračil se. Jak dlouho tam už tak mohl čekat? Ruce měl spojené v rukávech a vrtěl hlavou.
      „Budeš mi dál lhát?“ začal bez pozdravu. Matouš nelhal - mlčel. Teprve z toho mlčení získal Jakub jistotu.
      „Nemůžeš na svatou půdu po tak těžkém hříchu. Pojď se mnou,“ přikázal. A Matouš uposlechl. Přišli k nedaleké říčce. „Zde se ponoř do vody a smyj tak ze sebe všechny ty hříchy.“
      „Jakube, já...,“ začal Matouš. Nevěděl, jak bude pokračovat - a ani nemusel, protože ho Jakub přerušil.
      „Vím jak se cítíš. I já jsem si něčím podobným prošel...“
      Matouš, tuniku až po pás pod vodou, zpozorněl. „Ty, bratře?“ zeptal se s nebývalým zájmem.
      Jakub svěsil hlavu. „Ano. Ale nakonec...,“ zahleděl se na hladinu třpytící se v záři ranního slunce, „nakonec jsem udělal, co bylo správné.“
      Matouš zklamaně kývl: „Opustil jsi ji.“
      „Prošel jsem si větším očistcem, než si dovedeš představit,“ začal Jakub zvyšovat hlas. „Mě nikdo nevaroval jako já tebe...,“ znovu se zklidnil. „Ona byla šlechtična. To nebyla žádná špinavá coura.“
      Matouš pod vodou zaťal ruku v pěst. Vztek na Kateřinu z něj už vyprchal, a tak ho Jakubova slova nevýslovně popuzovala. Ten ale pokračoval: „Byla krásná, bohatá ... a vdaná. Tedy jen chvíli, vzápětí ovdověla.“ Matouš přemýšlel, proč mu to všechno kněz říká. I přesto ho ten příběh zajímal. „Odklonil jsem se kvůli ní z cesty Světla. Ale vrátil jsem se,“ odmlčel se. „A pak byla obviněna z čarodějnictví...,“ zašeptal.
      „Cože?“ cukl sebou Matouš ve vodě.
      „Když pro ni šli, předběhl jsem je. A udělal, co bylo správné.“
      „Tys ji - zabil? Zabil?“ opakoval vytřeštěný mladík.
      „Jen jsem jí uvázal smyčku. Svůj život ukončila sama,“ bránil se Jakub. „Vždyť by ji zavřeli v kobce, mučili a nakonec by ji stejně popravili!“
      Matouš vylezl z vody. „A ty jsi ten, kdo mě chce očišťovat? Nesliboval jsi jí předtím snad věčnou lásku?“ napadlo ho.
      Jakub se octl ve zranitelné pozici. Mladíkova útočnost ho rozčilovala. „Byl jsem vázán vyšším slibem! Tím stejným, kterým jsi vázán i ty! Zapomeň na tu holku a zapomeň i na ten případ!“

      Už podruhé Matouš nenechal bratra Jakuba domluvit a vztekle odešel. Jakub byl vždy jeho vzorem. A to ve všech ohledech života řeholníka. Až dosud. Jakubovu malou zpověď u říčky nepřijal tak, jak by si sám přál, aby byla přijata, kdyby se jejich místa vyměnila. Vešel do kláštera a za sebou nechával mokrou stopu. Když ho viděli někteří mladší mniši, odpustili si svoji vážnost a začali se nahlas smát. Musel je okřiknout sám Otec. Matouš dal svou mokrou tuniku sušit do okna a celý den strávil ve svém pokoji. Nic nesnědl, ani když mu večeři přinesli až před dveře. Střídavě spal, střídavě se modlil a střídavě se trápil. Kolem půlnoci dospěl k rozhodnutí. Udělá to, co si Kateřina přeje. Případu se vzdá a opustí klášter. Matce to vysvětlí v dopise. Bude to tak snazší. Kateřině to sdělí hned zítra ráno. Usnul.

      Když šel Matouš ráno klášterem, zdálo se mu, že se na něj všichni dívají. Všichni se bavili šeptem a pozdravili ho, jen když on první pozdravil je. Trápilo ho to tím víc, že tohle je poslední den, který se svými bratry tráví. Za branami kláštera na to ale ihned zapomněl. Hledal dívku se světlými, vlnitými vlasy. Ve skutečnosti moc dobře nevěděl, co Kateřina dělává přes den, a tak zamířil přímo k ní domů. Zarazil se, když uviděl kolem domku hlouček. Jak se přibližoval, lidé mu ustupovali. Snad to bylo mnišskou kutnou. Poslední, kdo mu ustoupil z cesty, byl městský strážný. Když dělal krok dozadu, mírně poklonil hlavu. Matoušovi se nahrnuly slzy do očí. Kateřina ležela na podlaze s podřezaným krkem. V jedné ruce svírala svícen, který stával na jejím stole, a v ruce druhé malý, dřevěný křížek. Oči prázdně hleděly ke stropu. A byla tam spousta krve. Matoušovi se chtělo k dívce padnout a obejmout ji. Pokusit se ji probrat... cokoliv. Ale nic z toho neudělal. Místo toho tam jen stál jako solný sloup. Věděl, že všichni ho sledují a některým jistě neušlo jeho pohnutí. Skříň, do které předvčerejšího večera Kateřina schovala dva měšce plné mincí, byla vyházená. Že by vrah šel najisto? Matouš se pomalu otočil. Všichni čekali, co řekne, ale z něj se jen vysoukalo nezřetelné: „Není...,“ pomalým krokem odcházel a lidé mu ustupovali ještě o něco rychleji, než když přicházel. „Není...,“ kráčel směrem ke klášteru. „Není... není... to moje vina. Není to moje vina.“ Přece by nemohl být zodpovědný za něco tak strašného. Prsty si tlačil na spánky. Pak si na něco vzpomněl. Ta vzpomínka ho osvobodila.

      „Není to moje vina. Já nejsem zodpovědný za její smrt. Za to může ten život, který dosud vedla. Život v hříchu. Byla to... byla to... byla to coura. Jenom coura. Coura.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /32 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aandromeda2
      Enefa1
      Evangeline2
      Fenra1
      Ghave2
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      LadyLaufeyson1
      Lodovico1
      Lordamen1
      Milwa1
      Mofik2
      Pacinka1
      Parman3
      Saskiel1
      Scarecrow1
      Wingy1
      Zarabeth2
      Zarathustra2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).