Duší celkem: 1022
Přítomných duší: 3
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Zmar
      Fenra

      10. října 2010

       
      Podzim. Kolem mě se převalují husté, bílé chomáče mlhy, ve kterých občas zahlédnu tmavý list. Černý list. Povzdechnu si. Tolik se toho změnilo od dob mého mládí, tak mnoho věcí zaniklo a tak málo vzniklo. Teď už není nic, jen temnota a já. Země jara zanikla.
      ................................................
      Přitom ještě před několika lety bych se tomu vysmál. Moje země a zaniknout? Chachá! Dotyčného, který by mi to oznámil, bych poslal k léčiteli. Bezstarostně bych se dál smál a pil s přáteli. V naší zemi nebylo neštěstí, jen radost, veselí, smích a přátelství. Celé dny jsme trávili tancem, hraním na joiju, pitím nektaru a pojídáním kouzelných tvorů. Byly jsme smrtelní, pravda, ale celý náš život byl plný radosti a o smrti jsme nic netušili - byli jsme mladí a patřil nám celý svět. Staří se nad naší pošetilostí jen usmívali, oni sami raději opečovávali rostliny a vyprávěli si příběhy. A pak otec zemřel.
      Když mi matka s pláčem oznámila, že otec zemřel, jen jsem se na ni nechápavě podíval - to slovo jsem neznal. Tak mi matka vysvětlila, co to znamená, vzlykající a se strhanými rysy, a když jsem pochopil, že otec již není, vystřelil jsem z domu. Nevím, jak se to stalo, ale skončil jsem schoulený pod stromem uvědomění. Neplakal jsem, vždyť jsem to neuměl, jen jsem ležel a byl zaplavován vlnami smutku, jako mořem při obrovské bouři. V náhlém popudu jsem se zvedl a utrhl jsem jeden plod. Měli jsme přísně zakázáno jíst ovoce ze stromu uvědomění, neb bylo prý jedovaté. Bylo takové malé, seschlé, barva byla fialová až červená a nevypadalo vůbec vábně. Tehdy mi probleskla hlavou myšlenka, že když je otec mrtvý, můj vzor a nejmilejší osoba na světě, nemá cenu žít. Vložil jsem si plod do úst a rozkousal ho. Účinek se dostavil okamžitě - pochopil jsem. Rázem jsem věděl, co je to smrt, život, smutek a žal. V tu chvíli se dostavila touha po nesmrtelnosti. A tak bylo zaseto sémě zla a chamtivosti, které nakonec ukončilo věčné jaro.
      Od té doby už jsem se nedokázal veselit, smát, tančit ani pít bez toho, abych nepomyslel na smrt. Byl jsem zoufalý a moji přátelé nedokázali pochopit, co se se mnou děje. Přestal jsem vyhledávat jejich společnost a uzavřel jsem se do sebe. Hledal jsem způsob, jak přelstít smrt. Pak do země zavítal onen cizinec.
      Přirozeně jsem tehdy netušil, že je to sám Ďábel. Přirozeně jsem tehdy netušil, že on způsobí, že země Jara zemře. Věděl jsem jen to, že on by mi mohl pomoci. Všeho jsem nechal a rozeběhl jsem se k němu. Na kolenou jsem ho prosil, aby mi pomohl. A on nakonec svolil - s jedinou podmínkou - až nastane čas, tak udělám, co mi nakáže. Horlivě jsem souhlasil - a on mě začal učit. Naučil jsem se nekromancii, to jest umění, jak oživit mrtvé. To mi ale nestačilo, a tak mi můj učitel - říkával jsem mu Tosi, Mistr - prozradil tajemství. Řekl mi, že v paláci našeho krále roste v zahradě strom - modrý strom se zelenými plody, které vypadají tak nevábně, že je nikdo jaktěživ nevzal do úst. A ten strom - řekl mi - je strom nesmrtelnosti a každý, kdo pozře třináct plodů, ten se stane nesmrtelným. A také mi řekl, že když tam budu, tak mám utrhnout jediné rubínové jablko, které visí na stromě ze zlata a donést mu ho. Poslechl jsem ho. Do zahrady jsem se dostal bez problémů, vždyť jsme tam byli všichni přátelé. Já byl ale už tehdy zrádce, i když to oni netušili.
      Utrhl jsem tedy třináct těch plodů a cítil jsem, jak mě naplňuje neznámá síla. Věděl jsem, že už mi zub času neublíží a spěchal jsem, abych plod Tosimu odevzdal. Když jsem jablko utrhl, jakoby zavál studený vítr a slunce přestalo hřát, ale to mi bylo jedno. Běžel jsem za Tosim.
      Když jsem mu dal jablko, rozesmál se ďábelským smíchem a v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. A Tosi se sebe shodil černý plášť a přede mnou stál sám Ďábel.
      A smál se a řekl mi: „Ty pošetilče, za svou nesmrtelnost jsi sám zaplatil cenu nejvyšší! Vždyť to jablko, které jsi mi donesl, bylo srdcem země štěstí,“ to jméno doslova vyplivl, „která teď začala bez něj umírat. Dobře ti tak, chamtivče!“
      Smál se a smál a svými pazoury jablko rozdrtil.
      Pak už následovala jen zkáza. Domy se řítily k zemi, lid kosily nemoci, rostliny upadly a shnily, zvířata pomřela. Ze všech lidí se staly stíny a věčná noc pokryla zemi Jara. Okamžitě se dostavil podzim. Pohádka skončila. Já za svou mladistvou pošetilost zaplatil nejvyšší cenu. Jistě, těžké bylo umírat, ale ještě horší bylo sledovat, jak země, kterou jsem miloval, mým přičiněním umírá, a jak se její lid, rostlinstvo a zvířectvo vytrácí. Já jsem uprostřed toho všeho stál netknutý jako král té vší zkázy a slzel jsem. Kam dopadla má slza, na okamžik vykvetla drobná černá kytka, než ji mráz pohltil.
      A mé jméno? Říkali mi Zmar.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /20 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Arius1
      Cathan2
      Falianne1
      Guner2
      HadejKdo2
      Harrieta2
      Iowel1
      Jakub.s1
      Kanyapi2
      Liquerier1
      Matob1
      Mofik3
      Nika1
      Taikitee1
      Teatria2
      Theera1
      Tolpen1
      Vraashar1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).