Slzy Garény II Milwa 19. listopadu 2006
Mumraj v hodovní síni, když se Yziel prostě vypařil, nemohl být zmatenější. Každý nadával každému, všude se ozýval rámus převracených židlí, pohárů... Karren sprostě nadával, malý mužík se pustil svými pěstičkami do ramenatého souseda. „Já to říkal! Já říkal, že mu nemáme věřit!!! Já to říkal!“ Karren stáhl obočí do jediné, zlostné linky. „Sakra, Joswy! Drž tu svoji tlamu, nebo přes ni dostaneš! Dobře, udělali jsme chybu! Ale máš z toho stejnej průser jako my ostatní. A možná větší,“ dodal s neskrývanou zlomyslností. Malý mužík zmlkl. A postupně utichaly i rozhořčené hlasy. „Svěřili jsme svou důvěru někomu, kdo si ji nezasloužil... Bohužel to pro nás znamená velké nebezpečí. Nepochybuju o tom, že Yzieli bude elfí říše za chvíli malá. A my se na to musíme připravit!“ „Tobě jsme svou důvěru složili taky, Karrene,“ vyjel zlostně rudovousý obr. „Povedu vás do boje,“ namítl Karren a zamračil se. „Mám plán!“ „Nechali jsme tě rozhodovat,“ pokračoval vousáč, “- a takhle to dopadlo! I tvůj syn by byl schopnější. Když se ho máme tak bát!“ Síní to zabouřilo, nadšené výkřiky se mísily s pohrdavým hvízdotem. Karrenovi naběhla na krku žíla. „Ty zatracenej pitomče! Yziel nebude čekat... Už teď začal uskutečňovat svůj plán! Potřebujeme být jednotní a silní. Dobře, zavolám syna. Klidně oba! Když budete chtít, dám vám k tomu nádavkem dvorního šaška! A...“ „Oba?! Karrene! Ty máš dva syny?!“ v místnosti zavládlo hrobové ticho přerušované pouze provazy deště bušícího do oken. „Ano,“ kývl Karren těžce. „Ten druhý není synem mé právoplatné manželky.“ „A čí syn to je?!“ rudovousý obr se napřímil, jeho oči metaly blesky. „Ta žena je právě naší nadějí. Musíme vyjet co nejdřív do Foodretského močálu.“ Projížďka Deinhallovi vyčistila hlavu. Osušila tváře od imaginárních slz. Zasula do podvědomí bolest. Cítil se konečně aspoň trochu šťastný. Seskočil z koně pod rozložitou lípou tyčící se vprostřed pláně. Slunce pomalu zapadalo a on věděl, že by se měl vrátit... Ještě chvilku, pomyslel si toužebně a posadil se na seschlou trávu pod lípou. Slunce končilo svou pouť, předávalo žezlo soumraku... Deinhallovo vědomí předávalo žezlo nevědomí. A spánku... Hlava mu bezmocně padla na prsa. Jak náhle se najednou sešeřilo! Kůň neklidně pohodil hlavou. A Deinhall se ze spaní usmíval. Kopyta koně divoce bušila do vyschlé země, nozdry se chvěly strachem. Nevracej se! Nikdy. Čekají tě jenom starosti... Tebe - tak mladého a plného síly... Oči žhnoucí naléhavostí... Nebo Mocí? Nevracej se... Nebyla to prosba. Kůň zoufale zaržál a vyrazil tryskem pryč. Na pláň dopadly první kapky deště Zla... A Deinhall spal... Čeká na tebe... Ona... Ve městě králů... Běž - běž za ní... Mohutný blesk rozťal temnou oblohu. Nevracej se! „Ne!“ * * * „Už se probral?“ „Ne. Ale teď není čas na zahálku. Slyšíš! Nech ho bejt. Hoď ho na koně a jedeme dál! Tahle tma se mi vůbec nelíbí!“ Poslechl. Už zase si připadal jako totální blbec. Jenže co mu zbývalo? Musel jí věřit, i když by vlastně měla všechny pohnutky k tomu, aby mu nepomáhala... „Olene! Tak sakra! Posloucháš mě vůbec?!“ „Cože..?“ „Že pojedeme celou noc a měl by ses trochu oblíct. A Baccita taky.“ „Jasně, šéfe,“ pronesl s hořkostí v hlase a vyndal ze sedlové brašny dva pláště. „Kdy tam budeme?“ Podívala se na něj. „Tam?“ řekla tiše, jako by nechápala, o co jde. „Tam nikdy... Teď musíme jet za Garénou. Věci se změnily, Olene,“ dodala tichounce. Nebyl si jistý, jestli lesk v jejích očích nebyl zapříčiněn slzami. A stejně se musel zeptat. „Willain! Tohle jsi nám slíbila! Proč? A proč zrovna Garéna?“ „Protože ona je jediným tvorem na světě, kterého se Yziel bojí!“ „Ale Yziel je přece.. přítel...?“ „Drž hubu!“ vykřikla skoro hystericky. „Věci se změnily, a jestli sebou nehodíš, i my se brzo změníme v mrtvoly!“ Jako na potvrzení jejích slov sjel z černého nebe zeleně zářící blesk. Kousla se do rtů. „Proboha! To ne... Jen to ne! Neee!!!“ * * * Tma. Ne, to byla temnota. Strach... Možná i smrt? Všechno mohlo být skryto v té lepkavé, černé mlze, kterou Deinhallovo nevědomí procházelo. Zklamání. Bolest. Slzy. Nesplněné sliby. Naděje a touhy. Nevyřčená přání. Pomsta. Přetvářka. Selhání.... „Proč?! Proč?!“ Jeho nevědoucí oči mimovolně putovaly po pestrých a neútěšných obrazech z Deinhallova života. Jako by ten, kdo tohle způsobil, věděl, že pro dědice elfí říše je tato ‚procházka‘ horší než samo peklo. A Deinhall se bál. Tušil, že tohle je konec. Konec všeho, co žil. A jenom čekal, kdy se Yziel objeví. Ano, věděl o něm, o svém ‚věrném‘ rádci. Už věděl všechno. I pravdu o Willain a její sestře. A poprvé od svého dětství plakal. Čisté krůpěje slaných slz si hledaly cestičku na starostí poznamenané tváři. A v té chvíli věděl, že čas se naplnil. Yziel přišel. A on se mu nikdy nepodvolí! Ani kdyby mu sliboval šťastnou budoucnost s Willain! Copak může věřit zrádci?! Yziel na svého žáka pohlížel s údivem. Nečekal, že by jeho plán nemusel vyjít. Jeho trumfem byla Willain, ta ‚elfská děvka‘. A Deinhall se prokázal jako hlupák! Nebo byl hlupákem jen proto, že jeho postoj neodpovídal Yzielovým přáním...? „Nemusíš mi věřit, Deinhalle. Vpravdě - ani nemůžeš. Ale věř mi, že ať se rozhodneš jakkoli, Willain stejně zemře. Jako ti ostatní. I Olen se svým přítelíčkem Baccitem, které vzala naivně pod svá ‚křídla‘ v naději, že mě tak porazí. Jak bláhové!“ Deinhall mlčel. Každé Yzielovo slovo ho bolestně zraňovalo. Přál si, aby už to měl za sebou. „Ne,“ zadíval se starý muž do slzami zaplněných očích bývalého panovníka elfí říše. „Ještě tě nepustím. Doopravdy zemřeš až ve chvíli, kdy uvidíš marnost toho všeho, o co jste se vy dva snažili. Ať už ty, nebo ta tvoje sestřička.“ Z temnoty před ní se vynořili tři koně. Jeden bez jezdce, zato jeden rovnou se dvěma. Tichounce vytáhla svou dýku a zahvízdala. Věděla, že ji nemohou zahlédnout. Odpovědí jí bylo tiché hvízdnutí a zlatě zářící dýka ve tvaru blesku v ruce posledního z jezdců. Zvedla nad hlavu svou - úplně stejnou dýku - a vystoupila ze stínu skály, kde čekala. „Sestřičko!“ Willain sesedla z koně. „Konečně jste tu! Tak dělejte, zapadněte dovnitř,“ ukázala do černě noci druhá elfka, nazvaná ‚sestřičkou‘. Ve skále za ní byl malý průchod. „Tak Olene! Dělej! Slyšels? To je jediný tvor, kterému opravdu můžeme důvěřovat,“ poplácala Willain skleslého mladíka po zádech a odepjala sedlové brašny. „A co koně?“ Olen držel v náručí Baccita a pomalu se s ním přesouval ke vchodu do jeskyňky. „Koně samozřejmě půjdou s námi,“ usmála se jejich hostitelka. „Dyť se tam nevejdou, Xirr,“ namítl zmateně. „Ale vejdou," mrkla Xirreen a udělala rukou nenápadné gesto. V příští chvilce koně sotva dosahovali Olenovi do pasu. „Dobrá práce, sestřičko,“ uznala Willain a všechny tři koně protlačila do vchodu. ‚Sestřička‘ šla poslední. Naposledy se otočila a jemňounce foukla. Potom vchod zavřela. Nebyla to jeskyňka, ale chodba. Několikrát se rozdvojovala, ale Willain, která šla jako první, cestu znala. Zakrátko došli do prostorné skalní síňky. Plameny malého ohně vprostřed místnosti se komíhaly na stěnách, ze kterých čišel chlad. Neznámá vešla a lusknutím prstů rozsvítila pochodně v rozích. Teď teprve si všimli, že má na hlavě kápi. „No prosím, panstvo, posaďte se,“ usmála se. Posadili se kolem ohně na nízké židličky z podivného dřeva. „Pomohla bys mu?“ ukázala Willain hlavou na bezvládného Baccita. „Cos dělala, sestřičko?“ „Dala jsem mu pěstí do spánku.“ „Aha,“ odtušila neznámá a Olen by mohl přísahat, že zaslechl v jejích hlase pobavení. Neřekl nic. „Dobře, zatím postav ten kotlík nad oheň,“ sklonila se k Baccitovi a jemně ohmatala bouli na hlavě. „Říkalas do spánku!“ namítla pobaveně po chvilce. „Spadl na zem,“ dodala Willain neochotně a zamíchala tekutinu v kotlíku. „Co to je?“ „Tamto?“ zeptala se neznámá, aniž by zvedla oči od Baccita. „To je Zrcadlo. Než jste sem dorazili, změnilo se moc věcí - část víš. Yziel se rozpíná už teď, stojí za ním ohromná síla. Nevím, kde ji bere.“ „Zrcadlo...,“ pronesla elfka zamyšleně a zadívala se do plamenů. „Ukazuje, co se stane?“ „Ne, ukazuje, kde je síla Zla. A někdy ukazuje, co chci já. Tak a je to,“ dodala Xirreen a odstoupila. „Podej mi ten hrnek! No ty, troubo,“ vybídla Olena. Po vypití prvního doušku se Baccit rozkašlal. „Xirr? A co to jednání? Karrena a ostatních? To jsi v Zrcadle neviděla?“ „Ne, já na tom jednání byla,“ řekla Xirreen klidně a sňala kápi. „Karren už zřejmě začal postrádat své synáčky. Má dost naspěch, míří k Foodretskému močálu.“ Olen i Baccit se tvářili nadmíru překvapeně z takovýchto informací. Když se však neznámá otočila, zalapali po dechu. Willain a Xirreen si totiž byly k nerozeznání podobné. O pár hodin později oba mladí muži spali jako nemluvňata, stočení do klubíčka na houních kolem ohniště. Xirreen mrkla na svou sestru, upírající nepřítomný pohled plný bolesti kamsi do neznáma, a kývla hlavou k východu z jeskyňky. Vyšly na chodbu. Mlčky ušly pár svižných kroků a pak Xirreen zpomalila. „Will?“ začala opatrně a čekala, kdy už její sestra alespoň kývne hlavou. „Je mi to moc líto. Deinhalla jsem nemohla zachránit.“ „Víš, problém byl v tom, že Deinhall tě miloval a nemohl pochopit, cos mu chtěla říct. Příliš ho zpráva o tvém odchodu zasáhla, že se nemohl soustředit na slova, tón a výraz tváře. A nebyl schopný ani přijmout myšlenky ode mě...,“ dodala zamyšleně. „Tolik let jsem si přála, aby mě miloval. Ale teď se to absolutně nehodilo.“ A potom se Willaininy oči konečně zalily slzami. Xirr ji bez slova objala. „Musíme jít dál. Když už Yziel zašel tak daleko a protáhl Deinhalla ‚Cestou utrpení‘, musíme ho porazit. Máme jak! Mohla jsem z té cesty odstranit pouze jednu jedinou věc - a to jsem udělala. Takže Yziel neví, kdo je Baccit.“ „Ne, neví,“ přitakala Will a utřela si nos do rukávu. „A dozví se to až v den své smrti,“ zaplály jí oči a krutě se pousmála. „Garéna je na naší straně a získá zpátky to, co jí bylo vzato Karrenem, Will. Pomůže nám, protože je to v jejím zájmu.“ „A také proto, že je to naše matka,“ dokončila Will a usmála se. „Musíme odjet ještě dnes!“

Názory a komentáře ( 0 /14 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	1
DonSimon	2
Ferro_the_King	1
Heldret	1
Kanyapi	2
Lutus	2
Perilan	2
Teranell	2
Wild	2