Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Adventní příběh
      Petwald

      19. února 2016

       
            Venku za okny protivně mrholilo a vál lezavý vítr od východu. Vzduch i přesto zůstával těžký a šedivý kouřem z komínů i přízemní mlhou.
      Nevadilo mi to. Seděl jsem si pohodlně rozvalený ve svém domácím křesle, na nohou tlusté bílé vlněné ponožky, poslouchal oblíbené Dylanovky, pomalu usrkával horký čaj s rumem a líně zvažoval, co dalšího podniknu s hrdiny, kteří svěřili své osudy do mých rukou.
            „P´tí, mlestgžem,„ broukala si pro sebe na koberci sedící a spokojeně cupující ukořistěný reklamní leták nejmladší členka naší rodiny.
      Rychlým pohledem jsem zkontroloval, že ho oproti svému zvyku ještě nezačala pojídat.
      V pořádku, oddechl jsem si, ale to už se do pokoje vřítil čtyřletý blonďatý ďáblík, Anežka.
            „Strejdo, strejdo,“ spustila překotně hned za prahem mého útočiště před zbytkem světa. „Já bych chtěla o Vánocích sníh, ale máma říká, že Mrazík už svoji berlu nikomu nepůjčuje a k nám že by sám ani včas nedošel, a když není sníh, nemůže ani přijet na svých saních.“
            „To je pravda,“ přisvědčil jsem s vážnou tváří a zachytil malou Marušku, která se začala vážně zajímat o můj na stolku odložený mobil.
            „Ne, ne, miláčku, ty máš svoje hračky.“ S nemalým úsilím jsem vyměnil svůj osobní komunikátor s batoletem za chrastící hrošici.
            „Ale teta říkala, že ty jsi kouzelník, ať tě poprosím, že to nějak uděláš,“ pokračovala souběžně neteř a upřela na mě své šedozelené oči.
            „To je ale těžké, Aníku,“ začal jsem opatrně a snažil se při tom rozpomenout, co jsem zase provedl. „Jediný, kdo by mohl tady u nás v Česku zařídit sníh, je zimní víla, ale ta spí zakletá již několik let ve svém zámku v pohádkové zemi Faerii.“
            „Hm, tak zařiď, ať jí někdo dá pusu a odkleje ji,“ nevzdávala se malá rozumbrada.
      Opatrně jsem se nadechl, zaváhal a sklopil zrak ke vzorům tkaným i vytvořeným z drobků Mařenčiných piškotů na koberci.
      Netušil jsem náhle, jak jí, i když už jde za rok do školy, říct, že to by byl úkol pro krásného prince, a takových už je i v dnešních pohádkách pramálo.
            „Jo, strejdo, zařiď to. Nějak,“ ozval se ode dveří pobavený manželčin hlas.
      Vyčítavě jsem se zahleděl na její usmívající se obličej. Zrůžovělé tváře, šelmovský úsměv a lesk v medově hnědých očích mě přesvědčily o tom, že během válečné porady zbylých žen našeho rodu ohledně pečení, nákupu dárků a společenských návštěv došlo i na ochutnávání domácího vaječňáku.
            „A ty, Anežko, se běž oblékat, pojedete už s babičkou Alenkou domů. A neboj, když budeš hodná, sníh o Vánocích bude,“ velela dál velká Marie.
            „Tak jo,“ souhlasila neteřinka rychle. „Ahoj, strejdo. Ahoj, Mařenko.“ Zamávala a odhopkala pryč.
      Nežli jsem mohl přijít s odpovídající odpovědí, vytratila se z dosahu i moje družka.
      Na nic vtipného, zachraňujícího mi tvář i pověst, jsem stejně nedokázal přijít, a tak jsem, chráněn dětským štítem, raději mlčel.
      Pořád se učím.

            Následné loučení, plánovaní a sliby, jež nijak nevybočovaly z obvyklé rutiny.
      Zbytek dne utekl bez mimořádných událostí, ale mně stále nešla z hlavy ta záležitost se zimní vílou.
      Myslí si má žena před bohy i lidmi, že bych to nedokázal? Věří, že ano? Zapomněla už na kouzlo, které nás dalo dohromady? Mám ještě tu Sílu a moc?
      Rozhodl jsem se to aspoň zkusit. Ve vhodný čas, kdy okolo zavládla hluboká noc a pokoj, jsem si tiše připravil nezbytnou výbavu pro otrlého dobrodruha a zkušeného i zkoušeného cestovatele. Jako poslední sňal ze zdi roh z trolla, přivezený z Nordheimu, soustředil se a nehlučně ho rozezvučel.
      Okamžik, dva, tři, a stále nic. Nefunguje to! Nespokojeně jsem se zamračil.
      Náhle se v naší předsíni vedle botníku objevil jiskřivý zlatý obdélník magického portálu. Zhluboka jsem se nadechl a učinil první krok na cestě do říše Fantazie.

      **********

            Čtvrtý krok, pátý, a místo na ošlapaném běhounu jsem stál nad kotníky zapadlý v běloučké závěji.
      Obloha, až na různobarevnou polární záři nad obzorem po mé levé ruce, zůstávala mdle šedivá. Stejně jako ve všední den v lidském světě nebo letní noci vysoko na severu.
      Na nebi se neodráželo žádné slunce ani hvězdy či měsíc. Chladný vzduch sám byl čistý, ostrý a svěží.
      Po pravé ruce, vzdálená tři, čtyři hony se od obzoru k obzoru tyčila hustá, temně zelená smrčina. Na opačnou stranu se táhla zdánlivě nekonečná, mírně zvlněná bílá pustina.

            Pěkné, ušklíbl jsem se potěšeně sám pro sebe, A teď kudy? Z kapsy goretexové bundy jsem vytáhl zlatý kompas a snažil se zorientovat.
      Směr k ledovému paláci zimní víly jsem nalezl obratem. Téměř současně se však od prvních stromů odpoutaly čtyři nízké, ale širokoplecí postavičky a s výhružnými skřeky a mručením se hnaly přímo na mě.
      Lysé hlavy, opičí tváře, dlouhé paže sahající až pod kolena, olivově zelená těla s jen cárem starých kůží omotaných okolo beder napovídaly, že jde o lesní skřety. V rukou třímali dřevěné obušky a za opasky měly zastrčené pazourkové nože. Pod holou kůží se jim jako zauzlená lana rýsovaly mohutné svaly.
      Paráda! Tak tyhle potvory mi vážně nechyběly. Utéct nemůžu. A ani nechci. Rozkročil jsem se zeširoka a plynulým pohybem tasil svůj meč z dřevěné pochvy připnuté z levé strany mého batohu.
      Leon. Poslední roky již většinu času visel jako dekorace na zdi. Používal jsem ho jen občas, ke kondičnímu cvičení. Ale ostří zůstalo stejné, jako když mi ho mistr kovář vyrobil na míru, a dlaň i prsty důvěrně přilnuly k ohmatané rukojeti.
      Dlouhá štíhlá čepel se matně zaleskla, když jsem jí zatočil a trojúhelníkovitý hrot namířil proti útočníkům.
            „Ztraťte se,“ oslovil jsem je stroze. „Tohle je pravá ocel. A víte stejně dobře jako já, že pro vás, stejně jako vaše elfí příbuzné, i pouhý dotyk kutého železa znamená krutou bolest a smrt.“
      Věděli to. S nesrozumitelným reptáním a zlobnými pohledy začali pomaloučku couvat zpátky do stínu lesa.
      Mohli uspět, zkusit dostat mě ze zálohy nebo pomocí nějaké střelné či vrhací zbraně. Ty však neměli a touha po dávno neochutnaném lidském mase je přiměla vyrazit dřív, než si vše lépe rozmysleli.
      Počkal jsem, až docela zmizí, než jsem se k nim otočil zády, uklidil zbraň a těžkým klusem vyrazil přes bílou pláň.

            Běžel jsem jen chvíli. Po pár minutách, dostatečných, abych si uvědomil, jak jsem za poslední léta zpohodlněl, i si uvědomil zjitření okolí všech titanových šroubů, držících pohromadě moji pravou nohu, jsem zas přešel do rozvážné chůze.
      Suchý sníh mi tiše křupal pod nohama. Jediné viditelné stopy široko daleko patřily mně samotnému. Dokud je nesmazal lehký a studený větřík, který se zvedl a vál mi do pravého boku i tváře.
      Zdálo se mi, že na celé hrbolaté pláni jsem živý jen já a šepotavý vítr. Nevnímal jsem čas. Nepočítal kroky. Cítil jsem se svobodný a volný, pánem sebe i světa okolo.
            Náhle se zpoza jedné sněhové duny vynořila dívka. Měla dokonalou postavu i tvář. Její štíhlé a současně na správných místech patřičně plné tělo halil jen lehký závoj jakoby utkaný z mlhy. Její pokožka byla bělejší než okolní sníh. Dlouhé vlasy jí svítily zlatorudě jako zapadající slunce. Lahodně vykroužené červené rty se na mě usmívaly, když na bosých nožkách přitančila blíž a natáhla ke mně vyzývavě své paže.
            „Zdravím tě, poutníku,“ zazvonil její hlas v rozpustilém smíchu jako rolničky na šaškovské čapce. „Jsi jistě odvážný a otužilý, když se nebojíš cestovat tudy sám. Ale možná již jsi znavený a chybí ti společnost.“ Svůdně zatřepala dlouhými světlými řasami. Šedé oči pod nimi však zůstávaly studenější nežli stoletý led.
      „Můj dům stojí nedaleko,“ lehce se zavlnila v oblých bocích. „Pojď se mnou,“ ženský hlas přešel do tajnosnubného šepotu. „Pojď a všechny starosti a povinnosti necháme venku za dveřmi.“
            „Znám tě, Atali, dcero pána mrazu,“ usmál jsem se krátce na vyzývanou mladici, „ale já nejsem hrdinný válečník, jehož kouřící srdce by tví bratři mohli předložit vašemu otci k hodování.“
      Sáhl jsem do záňadří pro černé brýle, nasadil si je, aby mě zář jejích vlasů a úsměvu víc neoslepovala, a vykročil zas kupředu za svým cílem.
            Cosi za mnou volala, ale já už nevnímal. Když jsem se po chvíli ohlédl, již tam nebyla.

            Netrvalo dlouho a vítr zesílil na ostrý severák vanoucí mi přímo do obličeje a z šedivé oblohy se začaly sypat ledové krupky. Ty mě spolu s větrem ostře bodaly do tváře, že ani vytažený a přes ústa uvázaný šátek příliš nepomáhal, a každý další krok pro mne znamenal skutečné utrpení.
      Ne, žádná žena, ani ta z pohádky, vám neodpustí nezájem, a když ji nenecháte dosyta vymluvit.
      Potácel jsem se tvrdohlavě vpřed, dokud mi pravá noha od kolene ke kotníku nezačala pulzovat jako jedna velká otevřená rána a v levém boku nepíchalo, jako by mi tam někdo vrazil tupý nůž.
      Tehdy jsem uznal, že je čas přivolat pomoc. Zastavil jsem a soustředil jsem veškerou svoji zbylou sílu.
      I pod vrstvou moiráckého prádla jsem cítil, jak se mi mezi lopatkami tvoří krůpěje vlažného potu. Z pravé nosní dírky mi skanula kapka krve a vpila se do sněhu, kde vytvořila rudý květ růže.
      Vánice ustala. Poté se vedle mne zhmotnil nádherný bílý kůň.
      Pohladil jsem ho dlaní po jemném chřípí i klenutém krku, uchopil jsem mezi prsty pramen dlouhé hřívy a vyšvihl se nahoru na jeho široký hřbet. Patami jsem ho pobídl do cvalu a hřebec vyrazil.
      Od černých kopyt odletoval jiskřivý sníh a zvíře mne neslo dál planinou rychleji, než by zvládl terénní skútr.
      Pokud byste snad chtěli vědět, proč jsem ho rovnou neobdařil i křídly, odpovím. Učinit svoji představu živou, dát jí barvu, tvar, odít kůží, to není nic snadného. Ani když máte v hlavě uložený dobrý vzor. Básníci snad mohou létat na Pegasu, ale já zůstávám přízemní prozaik.

            Povětří zůstávalo mrazivé, ale čisté. Nevnímal jsem čas, dokud se v dálce neobjevil ledový palác zimní víly.
      Byl nádherný. Vznosné věže, klenuté průchody, ladné linie jednotlivých, navzájem propojených a do nebetyčné výšky stoupajících budov, sladěné do ohromující křišťálově čisté kompozice.
      Celkový dojem poněkud srážela vysoká hladká bílá zeď, jakoby odlitá z cukrkandlu, vedoucí kolem dokola, v níž byla proražená jediná brána střežená dvěma ohyzdnými ledovými obry.
      Přímo to nepůjde, usoudil jsem. Ještě kdyby tam byl jen jeden obr, ale takhle… Rozhodl jsem se využít svého nestandardního vybavení.
            „Díky, Jurášku,“ rozloučil jsem se s věrným koněm u zadní zdi paláce.
      Oř zmizel a já si z báglu vytáhl cepín a mačky.
      Zdolat pětimetrovou kolmou stěnu bylo těžší než před lety vystoupat na Elbrus či Kilimandžáro, ale zvládl jsem to. Zase.
      Pohyb uvnitř vlastního paláce již byl proti tomu hračka. Kompas a vlastní touha mě vedla bezpečně prázdnými ledovými chodbami a sály.
      Elektrické světlo mé baterky pomalu klouzalo po křišťálově průhledných střechýlech, rampouších a jiných patvarech z ledu, rostoucích ze stran, stropu i podlahy, a barvilo je do půlnoční modři, brčálové zeleně, rubínové rudé i slaměné žluté.
      Po nekonečné chvíli jsem dorazil do čisté komnaty, kde stál jediný podlouhlý ledový kvádr a uvnitř něj ležela zamrzlá zimní víla.
      Dlouhé třpytivé stříbrné šaty halily její štíhlou postavu, lícní kosti ostře vystupovaly z bezvěké, slonovinově bílé, klidné tváře, kupodivu jako havraní peří černé vlasy jí splývaly na ramena i drobná ňadra, oči měla zavřené, jako by spala, ale křehký hrudník zůstával nehybný.
            Došel jsem až k průhlednému obalu, sundal rukavice a zlehka přejel konečky prstů po mrazivém povrchu.
      Byla tu přítomná Síla, větší než teplo, které jsem si nastřádal, větší než žár mého vlastního srdce.
      Vzdávat cokoliv však nemám v povaze.
      Z postranní kapsy batohu jsem vyndal starou ladičku. Zarazil ji do vršku ledového bloku a cvrnknutím rozezněl.
      Kvádr se rozvibroval a jeho stěny popraskaly.
      Opatrně jsem, abych neublížil stvoření uvězněnému uvnitř, začal odlamovat a odhazovat stranou drobné ledové krystaly.
            Zdálo se mi to dlouho, než jsem vílu uvolnil natolik, abych se mohl dotknout jejího těla a obličeje.
      Vytěsnil jsem bolest ve svých zádech a sklonil jsem se nad spící krásku, abych se svými ústy dotkl jejích bledých rtů.

      *********

            „Petře, vstávej, jsi na řadě.“ Tichý hlas a zacloumání ramenem mě zas vrátilo do našeho světa.
      Sotva jsem se posadil a promnul si rozespalé oči, přistál vedle mě páchnoucí, rukama, nohama třepající a nespokojeně křičící živý uzlík.
            „Přebal Marušku, já jí jdu ohřát mléko,„ ozvala se ve dveřích ložnice „má“ žena v krémově žluté noční košili. Rychlým pohybem jí pod jejím okrajem zasvítila nahá lýtka, z nichž ještě nevybledla barva získaná na podzim u Středozemního moře.
      Zatajil jsem dech a ujal se svých povinností.
            A proto, milé děti, letos o Vánocích u nás žádný sníh nebude.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /0 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Kanyapi1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).