Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 13
V krčmách: 5

      Knihovna

      Krásná literatura

      Prázdno
      Lutus

      20. října 2014

       
      Jsou dny, kdy jsem doslova přeplněný. Dny, kdy jen tak pozoruju, jak se na listech kapradí sráží rosa, dny, kdy se vánek otírá o mou kůži a já chci vykřičet do světa, jak je mi nádherně. Chci to, protože svět si to zaslouží vědět. Aspoň jednou za čas. A pak jdou tady ty druhé dny. Prázdné dny. Když jsem byl ještě člověk, tak mi děda říkal, že každá mince má dvě strany. Já mu na to neříkal nic, protože mincí bylo málo a mě přišlo naprosto jedno, na které straně leží. Důležitý bylo, že když jich bylo dost, táta za ně koupil sele a my si ho mohli vykrmit. Miloval jsem zabijačky. Proto mi to přišlo jako pitomost. Většina věcí, které děda říkal, mi přišla jako pitomost. Ale zrovna tuhle pitomost si musím opakovat znovu a znovu. A stejně to znovu a znovu zapomínám.

      Pamatuju si, kdy se mince poprvé odvrátila hlavou ke stolu. Šel jsem pro vodu, malý a ubrečený, oko mi začalo pomalu natýkat. Nepamatuju si už přesně, kde jsem k tomu monoklu přišel, ale pamatuju si, že víc bolelo ponížení. Šel jsem rychle se sklopenou hlavou, tak, aby mi vlasy přepadaly přes tvář. Doufal jsem, že nikoho nepotkám. Na okraji návsi jsem se zarazil. U studny se poflakovalo několik starších dětí. Čas už mi vymetl zbytečná jména z hlavy. Tehdy pro mě ale nebylo nic důležitějšího, než to, co si o mně právě tihle kluci myslí. Nechtěl jsem, aby mě viděli takhle. Otočil jsem se na patě a vytratil jsem se. Možná na mě někdo z nich zavolal, těsně, než jsem zmizel za rohem. Ale spíš jsem jim byl ukradený. Je to dávno.

      Je zvláštní, jak si některé věci dokáže člověk i po letech vybavit dopodrobna. Nepamatuju si, jak se jmenoval náš pes, kolik pokojů měla naše chalupa nebo kdy přesně umřel děda. Ale pamatuju si starou studnu za vsí. Byla dál, než ta na návsi, a nebyla dost hluboká, takže byla většinu roku nepoužitelná. Ty veliké, vlhkem zčernalé kameny a spáry obrostlé mechem vyzařovaly něco magického. Nemohla být moc daleko od vsi, protože si pamatuju, že k ní doléhaly zvuky hospodářských zvířat. Položil jsem vědro a odsunul dřevěný kryt. Pak jsem se naklonil přes okraj, abych se přesvědčil, že není prázdná. Pohled dovnitř mi odhalil dlouhý kruhový tunel a na jeho konci netvora. Dotkl jsem se svého nateklého oka. Netvor udělal totéž. Rychle jsem ucukl. Netvor udělal totéž. Nejdřív jsem na něj hleděl vyděšeně, ale vzápětí se mi obličej zkřivil do čiré nenávisti. Stejně tak netvorovi. Sesul jsem se, zády opřený o stěnu studny a snažil se potlačit další vlnu pláče. Pak už jsem se ani nesnažil. Jako by někde uvnitř mě dlouho pomalu sesychal list a teď ho v jediný okamžik někdo s tichým zašustěním rozmáčkl. Zde vzpomínka končí. Po listu už zbylo jen prázdno.

      Přecitlivělost asi není zrovna užitečná vlastnost. Zvláště pro někoho, kdo se narodil do tak tvrdých podmínek jako já. Člověk si nesmí nic moc připustit k tělu, ať už ho odmítne děvče nebo mu umře mladší bráška. Já si na své prázdné stavy pamatoval jen matně, ale rodině musely působit hodně nesnází. Zvláště, když bylo několik špatných roků za sebou, stávala se obživa darmožrouta, který se čím dál častěji propadal do vlastní mysli, neúnosnou. A tehdy se nám opravdu smůla lepila na paty. Vlastně si ani přesně nevybavuji, co předcházelo těm slovům.
      "Táhni mi z domu. Už nejsi můj syn."
      Nebyla to slova řečená v rozčilení. Jestli si ze svého otce něco pamatuji, tak že to byl rozvážný chlap, který vždycky udělal to, co bylo třeba. Nemám důvod si myslet, že v tomhle případě to bylo jinak.

      Nevím, kudy přesně nebo jak dlouho jsem se toulal krajem. Když jsem se přiblížil k nějaké vesnici, tak mě zbili holemi, a tak jsem se brzy naučil se nepřibližovat. Jedl jsem kořeny, hmyz a neopatrná zvířata, pil jsem z kaluží. A v jedné z kaluží jsem ho opět potkal - netvora ze studny. Vypadal teď jinak. Byl větší, místo oblečení mu tělo pokrývaly cáry hadrů s věčnou vrstvou bláta, vlasy a vousy se lepily v jeden celek. Ale byl to on.

      "Co zase chceš?" zavrčel jsem na něj rozzuřeně.
      "Co chceš ty?" ušklíbl se netvor. Zmátl mě.
      "Nic! Jen prostě zmiz!"
      "Kdybys mě nehledal, nebyl bych tu. Tak jen řekni - jaké je tvé přání?"
      Posadil jsem se do bláta a dlouho přemýšlel.
      "Odpovědi. Kdo jsi?" řekl jsem nakonec. Netvor se zasmál.
      "Ale tohle přece už dávno víš. Přej si něco jiného."
      "Myslel jsem, že si mohu přát cokoliv."
      "Nikdy jsem neřekl cokoliv."
      "Chci, aby můj život měl smysl. Dřív jsem měl rodiče a bratra. Ti se o mě starali a já se staral o ně. Každý den jsem vstával s úsvitem."
      "A co jsi z toho měl?" štěkl rozzuřeně netvor, "Jen křik a mlácení! Můžeš lhát sobě, ale já nejsem takový hlupák! Už s tebou putuji příliš dlouho. Znám tě!"
      Věděl jsem, že má pravdu. Složil jsem hlavu do dlaní, abych se nemusel dívat na jeho vyčítavou tvář. "A co mám podle tebe dělat?"
      "Přijmi mě. Konečně mě v plné míře přijmi. Přestaň se mnou bojovat. Stejně vždy vyhraju a v okamžiku zničím vše, co jsi do té doby vybojoval!" znělo lesem. Neodpovídal jsem.
      "Co tedy chceš?" zašeptal mi tehdy netvor do ucha.
      "Přijmout obě strany mince," odpověděl mu netvor.

      Jsou dny, kdy jsem doslova přeplněný. Dny, kdy jen tak pozoruju, jak se podzimní listí točí ve víru, dny, kdy úplněk vdechuje život stínům pavučin a já chci vykřičet do světa, jak je mi úžasně. A pak jsou tady ty druhé dny. Odvrácená strana mince. Dny, kdy mám v duši tak prázdno, že jim říkám Prázdniny, aby aspoň jejich jméno byla jediná dobrá věc. Dny, kdy vzpomínám na to, jak jsem bodal a bodal a bodal do svého brášky ještě dlouho po tom, co se jeho tělo přestalo hýbat. A necítím nic. Opakuje se to znovu a znovu. A stejně znovu a znovu zapomínám. A všem bohům za to patří dík.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /0 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Guner1
      Kanyapi1
      Scarecrow1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).