Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Apríl
      Divac

      9. března 2018

       
      Všechno začalo v dávných dobách bohů, kdy krollové chodili ještě hrdě po této zemi a soukromé věci se neukazovaly na odiv světu… V těch dobách jsem se střetl s Devlinem na tajemném místě, kam mohou pouze dobrodruzi, a navrhl, že bych měl být adminem. Prohodili jsme na toto téma pár vět a osobně jsem se tím dále moc nezabýval. O to větší překvapení bylo, když za mnou skoro po půlroce přišli s tím, že bych onoho aprílového admina opravdu měl dostat. Nebyl jsem vyloženě proti, jelikož sranda je dobrá věc, i když nemusí být, pokud není na chleba.

      V noci na první duben jsem se tedy stal hlavním administrátorem serveru DarkAge.
      V osm ráno téhož dne…

      “Píp, píp,“ probudil mě budík. Nakopnul jsem svůj stroj, jemuž říkám podle jeho vzhledu Frankí. Chudák chtěl už párkrát odejít do křemíkového nebe za kalkulačkami, ale já byl proti. Vraťme se však k DA a k prvnímu dubnu. Když jsem tedy nahodil PC, přihlásil se a po pár větách s Donem Simonem získal figurku administrátora, vypadalo to na příjemně strávený den. Kdybych věděl to, co o pár hodin později přijde, asi bych tušil, že to tak opravdu jenom vypadá.

      Během prvních několika minut jsem zjistil, že to nebude vůbec tak snadné, přesvědčit někoho o něčem v té záplavě blbin a hloupostí. Dalším ne zcela milým překvapením bylo, že jsem se vlastně nestal hlavním administrátorem (což byl celkem důvod k oslavě), ale též i jediným administrátorem, z čehož už mi tak do skoku nebylo. Celý admin tým v rámci kolegiálního ducha svorně opustil server a ponechal mě napospas rozzuřeným uživatelům. Zkrátka jsem byl postaven před hotovou věc a musel jsem ji prezentovat tak, aby se z ní mávnutím proutku stalo něco uvěřitelného. V záplavě králíčků a mazání questů za vulgarity lidem, co snad ani neumí říct sprosté slovo, to nebyl snadný úkol. Nepropadl jsem však chmurám a řekl si, že toho bohdá nebude, aby Divac uživatele rohlíkem neopil, a pustil jsem se do drolení onoho rohlíku, aby vypadal více tekutě.

      Tak například, složit zdánlivě nesouvisející zprávy do mozaiky událostí, které by dávaly smysl. Hlavní linie byla jasná. Don Simon byl vyhozen, protože nesouhlasil s novým směrem serveru. Nový směr serveru je náročný na provoz, proto ty reklamy… Stačilo jen skládat věci, a když nechtěly zapadnout, zkrátka použít kladivo. Z rohlíku se stala kaše a tu jsem předložil všem, kdož začali vykřikovat, že je to hloupost.

      Vyskytly se další nepříjemnosti jako například ‚smazání‘ Chrisse a další, ale takové drobnosti jsem řešil za pochodu improvizací, nic vážného. Netrvalo dlouho a bylo celkem jasné, kde je možné slavit úspěch a kde ne. Na PJ fóru bylo asi většině jasné, která bije, avšak hráli se mnou a byla to i docela slušná zábava. Ukázalo se, že obyčejní uživatelé, kteří jsou trochu znalí, prohlédli a hned to museli dát najevo tím nejhloupějším výkřikem, jaký je v té chvíli nejspíš zrovna napadl. Takže na fórech mi obyčejní uživatelé nedali moc šancí zkusit je třeba i naoko přesvědčit, zjevně spousta z nich nepochopila, o co vůbec jde… Docela škoda.

      Během dne jsem navázal spojení s Orcslayerem, jenž byl na ICQ, a zkoušel z něj lámat nějaká ta práva, abych taky mohl něco jiného než se předvádět s figurkou. Nakonec mi na chvíli dal správcovství patentního a postpatentního úřadu, takže jsem mohl ta nejhorší zvěrstva promazat a alespoň na chvíli získat jakous takous vládu nad děním. Netrvalo to však dlouho a vzhledem k tomu, že mi Orcslayer odmítl dát práva na všechna fóra, byl to boj s větrnými mlýny.
      Rozhodl jsem se tedy přesunout z fór do krčem, kde jsem ve stísněnějším prostoru očekával rovnější boj.

      Poučen zpředchozích nezdarů, udeřil jsem místo na Orcslayera na Dona Simona a ten mi obratem přidělil všechna práva, co se krčem týká. Vyzbrojen tedy těžkým kalibrem vstoupil jsem do krčmy připraven bránit se proti komukoliv a čemukoliv. V následujících chvílích se strhla silná slovní přestřelka, ale tyto údery na mě cílené se míjely účinkem, zatímco já jsem banoval najisto. Následně mi přišlo hloupé sedět v krčmě sám, tak jsem zase pustil lidi dovnitř, ale to už je nejspíš začal nahlodávat červíček pochybností, jestli náhodou není na každém šprochu pravdy trochu.

      V následujících minutách a hodinách jsem opět prokázal, že můj mišmaš informací je dosti tekutý na to, aby se jím alespoň pár jedinců připilo, když už ne opilo. Okolo šesté večerní jsme začal slavit první úspěchy a zmagoření uživatelé se mi začali chodit omlouvat, tíženi vědomím, že nadávali jedinému aktivnímu adminovi na celém DA.

      Závěrem bych snad jen podotkl, že méně by bylo v tomto případě více a nebýt tisíce blbostí okolo, mohlo na to dle mého pár lidí i naběhnout. Takže o tom těžce pochybuji. Též by situace asi byla jiná, kdyby se tam občas zjevil někdo z opravdového admin týmu a přihodil pár slov k tomu, že to, co říkám, je pravda. Jinak mě opravdu znechutilo, jak uživatelé nejsou schopní pochopit, o co šlo. Za prozrazení toho, že jde o apríl, nebyla žádná odměna, ani za to, kdo to řekne víc vulgárně. Mít větší možnosti, určitě by to mělo také dopad. Je toho dost, ale nakonec to nebylo tak hrozné, nicméně to být daleko lepší.

      Večer mi pak všechna práva a věci vzali, ale na to, že jsem se za den dostal z obyčejného uživatele, co nemá žádné právo, na člověka, co má všechna práva na krčmu, může mazat veřejná fóra a psát do novinek… Na jeden den to ujde, kdyby mi tak dali měsíc, to byste panečku viděli věci.

      Tak takový byl můj den v roli jediného nemohoucího administrátora DA.

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v dubnu 2009.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).