Není cesty zpět – Michael Marshall Smith Matob 23. dubna 2018
V momentě, kdy vezmete knihu do ruky, si všimnete nejprve skvělé obálky; Jiří Gruss odvedl dobrou práci. Otočíte knížku a začnete číst. A sakryš – anotace na zadní straně vám připomíná něco, co už jste zaručeně někdy četli: podivné uspořádání světa – jasně, takže nějaká sci-fi z alternativní budoucnosti, Stark – zřejmě nějaký drsňák a soukromý detektiv, únos a věci jsou mnohem komplikovanější – jo, jasně, zase nějaké celosvětové spiknutí, které začíná bezvýznamným únosem. Jo, ještě je tu něco okolo, dokonce i nějaké literární ceny to dostalo, bombastické komentáře… Hm. Pokud s pohrdavým úšklebkem knihu odložíte zpátky na pult knihkupectví, vězte, že děláte obrovskou chybu, neboť Není cesty zpět je mnohem více než tisíckrát omleté, byť skvěle zpracované téma. Ale abych nepředbíhal: kniha je skutečně čistokrevná scifi detektivka americké drsné školy a hlavní hrdina Stark je skutečně hrdina akčního ražení, který kouří jednu cigaretu za druhou a u toho trousí drsňácké nebo vtipné hlášky přesně dle toho, co situace žádá. Ovšem, stejně jako Stark nosí své zbraně skrytě, nosí své zbraně skrytě i tato kniha. První zbraní, která vlastně není až tak úplně skrytá, je všudypřítomný humor a ironie. Smith se vyřádil s až pubertální lehkostí na každém detailu, přičemž využil velice pestře možností, které mu sci-fi žánr nabízí. Státy se stanou jedním celistvým Městem rozčleněným na Čtvrti, přičemž každá z nich je něčím specifická – v Hluku nesmíte vyluzovat žádné hlasité zvuky, v Kočičí žijí pouze a jen samé kočky (čtyřnohé), v Červené si zákony vzaly dovolenou, a tak je king ten, kdo má větší palebnou sílu. Navíc je zde spousta různých fantastických a zábavných technologií a udělátek, které prostředí zpestřují a jsou zdrojem pobavení čtenáře. Zmiňovat k tomu hlášky postav by bylo jen nošením dříví do lesa. Druhou, dost dlouho skrytou, ale o to silnější a překvapivější zbraní, je rozmanitost knihy. Kniha se zpočátku tváří jako klasická detektivka „alternativní budoucnosti“, děj překotně burácí vpřed a veškeré odbočky jsou potlačeny větami typu: „O tom vám povím později.“ Klasická ich-forma vtáhne čtenáře do děje. O to víc překvapující je fakt, že se autor odhodlá najednou sbalit onu veselou a rozjásanou kulisu Města a přesunout děj úplně jinam, do míst temných a nutících hledat odpovědi v sobě a svém životě. Děj se tím trochu zabrzdí, ale tam, kde šel v úvodu Smith pouze po povrchu, začíná postupně převládat hlubší psychologie postav. Samotný závěr knihy hraje již téměř výhradně na mollově laděné emoční struny čtenáře – k dobru je autorovi třeba přičíst i fakt, že naprostá většina otázek položených v průběhu knihy dostane i své odpovědi. Není cesty zpět tedy není pouze zběsilou akcí inzerovanou na obálce, jde mnohem dál a hlavně hlouběji; je až s podivem, s jakou lehkostí dokázal Smith překonat tradiční schéma a k jakému závěru ono „tisíckrát omleté téma“ dokázal dovést. Pokud chcete zažít ten pocit, kdy se „něco, co jste již zaručeně četli“, promění před vašima očima v „něco, co jste někdy zaručeně číst chtěli, ale ještě to nikdo nenapsal“, pak není jasnější volby než Není cesty zpět. Kniha nezpochybnitelně patří k tomu nejlepšímu ve sci-fi žánru, co se v minulém roce objevilo na pultech knihkupectví. A pokud autora neznáte, a tudíž od knihy nic nečekáte, klidně si přidejte k hodnocení ještě nějaké to procento navíc! 80% Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v lednu 2011.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]