Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Vlčice
      Yavanna

      27. července 2008

       
      Procitla jsem, kolem mě tma, v hlavě zmatek. Něco je jinak, něco se stalo. Sáhnu si tvář, projede mnou hrůza a náhlé pochopení. Teď si vzpomínám, vzpomínám na každý detail a má nenávist roste, nikdy nebudu jako dřív. Ovšem ty nikdy nedostaneš to, po čem toužíš, o to se postarám. Jsem jiná, ale dala jsi mi něco, co ty nemáš a nikdy mít nebudeš. Já jsem svobodná. Dala jsi mi možnost se pomstít a já se pomstím…

      * * *

      Je nádherné letní ráno, právě svítá, venku spustili ptáci svůj ranní koncert. Začíná můj den, dnes je mi jednadvacet let, konečně dospělá a nejšťastnější mezi lidmi. Zároveň oslavím i své zásnuby. Vstanu, opustím velkou dřevěnou postel s nebesy. Saténové přikrývky jemně zašustí. Bosky přejdu po jemném modrém koberci, jenž tak příjemně hřeje do nohou a tlumí každý krok, až k zrcadlu, které odráží první paprsky ranního slunce, dopadající sem hradním oknem.
      Vezmu hřeben, stoupnu si před zrcadlo a se šťastným úsměvem pročesávám své černé mírně zvlněné vlasy. Spadají v bohatých proudech až k pasu. Táhlým, jemným pohybem je češu tak dlouho, dokud se nelesknou v ranním slunci. Sepnu je stříbrnou čelenkou, takže spadají vzadu jako vodopád. Otočím se a přejdu k jedné z obrovských skříní, stojící nedaleko zrcadla a otevřu dřevěné vyřezávané dveře. Volím temně rudé šaty, se širokým pasem, otevřeným dekoltem a volnými splývavými rukávy, jemně zdobené stříbrnou výšivkou, jež podtrhují mou štíhlou postavu s úzkým pasem. Na krk zavěsím zlatý řetízek s přívěskem vlčí hlavy. Na nohy obuji stříbrné střevíčky.
      Opět se prohlédnu v zrcadle. Zelené oči, jemná perleťově červená ústa, malý nos, oblá brada a dolíčky ve tvářích. Vypadám opravdu úžasně, pomyslím si, spokojená sama se sebou.
      Několikrát se hrdě a šťastně otočím před zrcadlem. Je ještě příliš brzo, ale já se nemohu dočkat. Jsem netrpělivá jako malé dítě. Vykouknu z okna a nadechnu se čerstvého jitřního vzduchu vonícího rosou. Dnes se však v něm mísí i vůně čerstvě pečeného chleba, zvěřiny a spousta dalších vůní, jež sem vlahý vánek přináší z druhé části hradu, vyhrazené služebnictvu. V kuchyni si přivstali, aby na dnešní den bylo vše připravené.
      Pohled upřu do dáli, kolem dokola našeho panství se rozkládají nekonečné lesy a hory. Jsme tu skoro na samotě, a přesto sem přijel on. Nejkrásnější muž, jakého jsem kdy mohla potkat. Dokonce požádal o mou ruku. Ještě teď vidím jak sestřenka zbledla zlostí, že to není ona, ale já. Radostně se rozesměji, plna očekávání vyběhnu ven z pokoje. Běžím dlouhými kamennými chodbami, mířím do jídelny.
      Otevřu dvoukřídlé masivní dřevěné dveře, rozlehlou místnost pokrývá bílý koberec, uprostřed velký dřevený vyřezávaný stůl, jenž vévodí celé místnosti. Většinou pro pětadvacet osob, ale když se rozloží, může u něj pohodlně usednout až sto lidí. Napravo dvě velká okna, kterými proudí dovnitř světlo, nalevo obrovský krb se dřevem připraveným na podpal. Na zdech obrazy předků a mezi nimi rozmístěné měděné svícny se zbytky svící, které během dne služebnictvo vymění za nové.
      Se šťastným úsměvem vcházím dovnitř. Všechno je na svém místě jako vždycky, a přesto je tu něco jiného. Nevládne zde mírumilovná atmosféra, jak je běžné, naopak vznáší se tu tíživá předzvěst. Cítím napětí všude kolem mě, vzduch by se tu dal krájet. Stojí tu služebnictvo, sestřenka i můj milý a nad něčím se sklání. Přijdu blíže, to, co leží na zemi, je lidské tělo. S hrůzou si uvědomím, že je to otec.
      „U všech bohů, co se stalo?“ vykřiknu a vrhnu se k němu. Obejmu jeho tělo, je chladné, ztuhlé. Ne, ne, ne, nemůže být mrtvý, ještě včera byl tak plný života. Žertovali jsme spolu, smál se, chystal pro mě překvapení. Poprvé mi vyprávěl o mé matce, která zemřela, ještě než jsem ji mohla poznat. Řekl mi, jak jsem jí podobná a jak mě má rád. Seděla jsem u něj, s důvěrou hleděla do jeho modrých očí, tak plných lásky a dobroty. A teď tu leží bez života. Po tvářích se mi koulí velké slzy, objímám to studené tělo, chci ho zahřát. To přece nemůže být pravda, ne, nechci, aby to byla pravda.

      * * *

      Vracím se zpátky ve vzpomínkách.
      Je předvečer letního slunovratu, začíná se stmívat, slunce už dávno ztratilo na síle a pomalu se kloní k obzoru. Před chvílí pro mě poslal otec. Sejdeme se u něj, v jeho pracovně.
      Plna očekávání jsem se rychle sebrala a spěchala do jeho pracovny. Otec tu už seděl, na pohodlné masivní židli, za tmavým psacím stolem, zapadající slunce sem posílalo poslední záchvěvy světla. Krvavé odlesky tančí po zdech obkládaných dubovým dřevem a dodávají mu zvláštní načervenalý nádech. Pracovna voní tabákovým kouřem a knihami. Nalevo od psacího stolu, hned vedle krbu, stojí obrovská knihovna, kde jsou s velkou pečlivostí uspořádány knihy vázané v kůži. Naproti na pravé straně se nachází velké okno s výhledem na panství rozkládající se pod hradem. Vedle okna na zdi je pověšená obrovská mapa se spoustou poznámek. Z druhé strany okna na mě z portrétu hledí s úsměvem nejkrásnější žena, má matka. Tohle je otcova svatyně.
      „Už jsi tady, pospíšila sis,“ usmál se muž sedící za stolem a zvedl ke mě své nádherné modré oči, zářící laskavostí a inteligencí z jeho ostře řezané tváře, na niž již raší třídenní strniště vousů. Tmavé vlasy, místy protkané stříbrem. Vysoká rozložitá postava však nepostrádá mladickou pružnost. Stále je při plné síle.
      „Hořím nedočkavostí,“ spiklenecky na něho mrknu, až se rozesměje. Jak miluji jeho smích, je jako řeka, která se valí přes kameny.
      „Chtěl bych ti něco říct a také dát. Ale všechno hezky po pořádku. Pojď, posaď se sem ke mně,“ ukáže na křeslo vedle krbu. Přejdu k němu a usednu do křesla, napjatá zvědavostí.
      „Svou matku si nepamatuješ, a přesto mi ji tolik připomínáš. Jsi jako ona,“ zasní se a povídá o mé matce. Musel ji moc milovat. Pamatuje si ji tak jasně, až se zdá, že je tu s námi. Vystupuje z obrazu a ožívá v jeho vyprávění.
      „Když onemocněla a věděla, že zemře, řekla mi tajemství. To si předávaly v jejím rodě jen ženy, vždy matka dceři v den její dospělosti. No a to bude už zítra. A já bych ti rád řekl vše dnes, v předvečer tvých narozenin a zásnub.“
      Otevřel svůj psací stůl, vyndal odsud nenápadnou dřevěnou truhličku. Odemkl ji malým klíčkem, co nosil zavěšený na krku, otevřel ji. Uvnitř byla vyložená modrým sametem a skrývala zlatý řetízek s vlčí hlavou.
      „Tohle nosila tvá matka. A teď to tajemství,“ spiklenecky na mě mrkl a hřejivě se usmál.
      „Tvoje pra-pra-pra-předkyně prý byla nadaná obrovskou mocí. Říká se, že to byla vlčí žena a do tohoto přívěsku ukryla svou sílu, když umírala. Všechny ženy rodu jej opatrovaly. Podle legendy zasáhne ve vhodnou dobu. Je v něm uložena síla všech tvých předkyň, jednou jej předáš své dceři, tak, jak by to udělala tvá matka zítra. Slíbil jsem mé milované ženě, že ti o tom řeknu a předám ti jej. Nyní je tvůj. Třeba je na té vlčici něco pravdy, jsi stejná jako tvá matka, nespoutaná a divoká,“ prohodil šibalsky. Podal mi ten zvláštní řetízek. Vlčí hlava byla jemně zpracovaná, zachycovala každý sebemenší detail, vypadala jako živá.
      „Je nádherný. Děkuji, budu ho nosit matce na památku. Mám tě moc ráda, tati,“ usmála jsem se na něj a objala jej kolem krku i on mě stiskl.
      „Uvidíme se zítra,“ rozloučil se se mnou a políbil mě do vlasů.

      * * *


      A nyní je mrtvý. Někdo mě zvedá, nevnímám ho, odstrkuji. Proč mě nenechají, chci tu být, chci umřít se svým otcem.
      „Pojď, musíš si odpočinout. S tím, co se stalo nic nenaděláme, zřejmě mu selhalo srdce,“ skrz slzy pohlédnu, kdo to na mě mluví. Vysoký, štíhlý muž s pískově světlými vlasy, špičatou bradou a hnědýma očima, vždy dokonale hladce vyholená tvář. Smutně se na něj usměji, dnes mě ani on nedokáže udělat šťastnou, odmítám jeho náruč, raději zůstanu sama se svým žalem.
      „Tak se seber a nehraj tu divadlo!“ prudce se otočím, ten záštiplný hlas. Je to má vzdálená sestřenka. Nikdy mě neměla ráda, nemá ráda nikoho. Byla by krásná, její vlasy mají barvu zlatého obilí a v modrých šatech vypadá obzvlášť dobře, ale její tvář kazí kruté rysy, které se tam nesmazatelně vryly. Modré oči má chladné jako ocel, není v nich kousek citu. Nikdy se nezasmála, neumí se radovat. Je krutá, plná zášti. Libuje si v týrání kohokoliv, kdo je zrovna v její blízkosti.
      „Cos to řekla?“ vrhnu se k ní, ale můj snoubenec mě chytne a pevně přitiskne k sobě.
      „Tys mého otce nikdy neměla ráda, nemůžeš mě pochopit,“ pronáším mezi vzlyky.
      „Nech ji být,“ odsekne můj milý a odvádí mě do pokoje.
      „Děkuji ti,“ podívám se na něj vděčně, jsem ráda, že se mě zastal. „Pokud ti to nevadí, zůstala bych raději sama,“ řeknu poté, co mě usadí na postel a nalije mi sklenici hustého červeného vína. Připomíná mi krev, znovu se mi do očí nahrnou proudy slz. Lehnu si, hlavu zabořím do polštáře a vzlykám. Nevím, jak dlouho, nejspíš jsem usnula, když se vzpamatuji, slunce je už vysoko. Apaticky sedím a přemýšlím, co dál.
      Pak mě napadne sejít do rodinné kaple, otec bude uložený jistě tam. Rozloučím se s ním o samotě. Smutně a tiše, s hlavou skloněnou, se ploužím prázdnými tichými chodbami. Dostala jsem se do málo používané části hradu, když uslyším šepot. Tiché hlasy, nevěnuji jim pozornost, dokud nezaslechnu své jméno. Zpozorním, ten jedovatý hlas může být jen má sestřenka a ten druhý mužský také poznávám.
      „Myslíš, že něco tuší? Dnes se ke mně chovala velmi odměřeně. To není jejím zvykem.“
      „Ne, neboj, ta husa hloupá nic nepozná. Brzy půjde za ním. Myslela jsem, že jí ten jed nasypeš do vína hned. Stejně jako tomu otravnýmu dědkovi.“
      „Bylo by to příliš nápadné. Počkáme, pomalu ji sprovodím ze světa, bude to vypadat, že zemřela žalem. Všude budeme rozhlašovat, jak je strašně rozrušená a nešťastná. Ten starý blázen si tou předmanželskou smlouvou podepsal rozsudek smrti, určitě něco tušil.“
      „Teď už nám překážet nebude,“ poslední slova přešla ve studený ženský smích.
      Uvědomuji si, co slyším, šok se střídá s hrůzou. Má sestřenice a snoubenec, kterému jsem tak věřila, jehož jsem milovala z celého srdce, mi otrávili otce. Prvotní šok mě pomalu přechází, mění se v nespoutanou zuřivost, vběhnu do komnaty.
      „Vy dva jste zavraždili mého otce, za to budete viset. Oba! Nechám vás okamžitě popravit.“
      „Kdepak, sestřenko, ty už nic neuděláš,“ zazní jízlivý hlas. Vzápětí se mi zatmí před očima, ještě než ztratím vědomí, slyším krutý, jedovatý smích…

      * * *

      Otevírám oči, hlava mi třeští. Pomalu se mi vrací vědomí i s bolestivými vzpomínkami. Chci se pohnout, nemohu. Otočím hlavou, mé ruce poutají okovy a ty jsou pevně upnuté ve skále. Rozhlédnu se kolem sebe, stojím v jednom konci rozlehlé jeskyně, na sobě mám stále ty samé šaty jako ráno. Jen zmačkané, špinavé a potrhané. Čelenka mi dávno někde spadla a vlasy neuspořádaně padají na ramena a přes tvář. Kouknu na hruď, pocítím zvláštní radost a uspokojení, že přívěsek je na svém místě.
      Ruce nad hlavou, za zády chladný kámen. Je mi chladno, v ramenou cítím příšernou bolest. Kolem dokola mě je krví nakreslený nějaký symbol se šesti pravidelně rozmístěnými písmeny a u každého písmene hoří svíce. Jen ty osvětlují prostor kolem mě. Za nimi je tma, z níž se ozve hlas plný zášti.
      „Už se probrala.“
      „Výborně, můžeme začít,“ do světla vejde člověk, jehož jsem kdysi milovala, připadá mi to tak dávno. Nyní ho nenávidím z plného srdce. Chtějí mě zabít, ale nikdy mě neuvidí pokořenou, žebrající o milost. Když mám zemřít, zemřu důstojně. Hrdě se vypnu, zdvihnu hlavu, oči plné nenávisti.
      „Proklínám tě,“ pronáším pevným nenávistným hlasem k muži stojícímu přede mnou, „do roka zemřeš.“
      „A tebe, sestřenko, taky proklínám, tvůj život bude horší než smrt, nikdy nedostaneš, po čem toužíš!“ promluvím do tmy.
      „Klidně si posluž, tohle jsou poslední minuty tvého života. Narozdíl od tebe my budeme nesmrtelní, stále mladí a bohatí. Panství připadne mé budoucí ženě,“ usměje se směrem k mé příbuzné. „K tomu však potřebuji maličkost,“ na chvíli se odmlčí. „Tvé mládí a sílu. Až s tebou skončím, budeš ráda, když zemřeš. Možná tě však nechám žít,“ odpověděl krutě můj bývalý snoubenec a rozesmál se. Oba se smáli.
      Jak to, že jsem to dříve neviděla? Jeho pichlavé oči, tak tvrdé, bez citu, jeho krysí obličej. Ani ta krysa není tak podlá jako on. Jak se mi ten muž mohl někdy líbit? Postavil se čelem ke mně, do druhého symbolu, malovaného nejspíš taky krví. Předtím jsem si ho nevšimla. Je tmavý a kolem nehoří svíce.
      Sestřenka si stoupla také dovnitř bokem k němu, vzájemně se dotýkali. Nesla nějakou knihu, otevřela ji.
      Usmál se na ni, vítězoslavným úsměvem. Zvedl ruce před sebe a natáhl je směrem ke mě, oči ponořené do stran knihy, soustředěně četl neznámá slova z jejích stránek. Oba symboly jasně zčervenaly, už nejsou temné. Z jeho rukou začíná vycházet rudá záře, jež jako šíp míří ke mně. Míří mi přímo na srdce, když tu se paprsek mírně odkloní k přívěsku, jenž se modře rozzáří, mění červené světlo v modré a pohlcuje jej. Modrá záře mě obejme, jako štít, cítím uklidňující teplo. V mužových očích se objevil údiv a strach, ne, přímo děsivá hrůza.
      Něco se děje. Co to volá? Nerozumím jedinému slovu, ale cítím, že zkouší kouzlo zastavit. Nedaří se mu, vidím, jak je červená záře nasávána stále rychleji, až najednou zmizí, ozve se rána, okovy prasknou, svezu se na všechny čtyři.
      Jsem zmatena, ale volná. Cítím čerstvý vzduch a vybíhám ven. Rychle pryč, co nejdál odsud.
      Stále běžím, už jsem dosti daleko, přede mnou se náhle objevilo jezero. Konečně zastavuji, mám žízeň. Chci se napít. Proč se nemohu zvednout? Podívám se na své ruce, vykřiknu hrůzou, ale ozve se jen táhlé vytí. Jdu blíž a pohlédnu do čisté klidné vody jako do zrcadla. To, co tam vidím, mě zdrtilo. Vidím mohutného vlka, černějšího než noc, jehož srst se stříbrně leskne jako měsíční světlo. Z vlčí hlavy září jako dva drahokamy zelené oči. Kolem krku stále zavěšen řetízek s přívěskem. Zavyji podruhé, žalem, vztekem, bolestí, pochopením, vše se smísilo do jednoho dlouhého táhlého mrazivého tónu.

      * * *

      Zítra uplyne přesně rok od doby, kdy se tak změnil můj život. Už nejsem sama. Díky moci, kterou jsem získala od mých předků, jsem se stala vládkyní všech vlků. Dnes chci uctít památku otcovy smrti. Nezapomněla jsem. I když vlk, stále jsem myslí člověk.
      Je noc a brzy vyjde měsíc, se svými nejvěrnějšími mířím k hrobce. Něco se děje, je otevřena. Vejdu dovnitř, ty dva, které jsem celý rok tak pronásledovala, kteří nevystrčili nos z hradu, jsou nyní uvnitř. Nevím, proč sem přišli, a nezáleží mi na tom. Jediné, co je pro mě důležité. Jsou tady, sami! Konečně jsem se dočkala. Oči mi zahoří děsivým plamenem.
      “Na ně!“ zavrčím na ostatní vlky, „muž je váš, žena má! Pomalu ho roztrhejte!“ rozkážu.
      Obstoupíme je v kruhu, vlci zaútočí, zaživa trhají muže. Ostré zuby rvou maso z kostí. Slyším zvuk trhaného masa, praskání kostí, jak je drtí čelisti, vrčení vlků a nepříčetný řev muže. Ale mé oči jsou upřeny pouze na ženu. Vrčím, srst zježenou, tesáky vyceněné. Hypnotizuji ji očima, vnímám její strach a mám z něj radost. Skočím a zakousnu se jí do ruky, těsně pod loket. Zakřičí bolestí a hrůzou. Chce mě strhnout dolů, ale tu náhle ztuhne, jako když zkamení. Přívěsek se opět modře rozzáří a vyzařuje světlo, jež proudí skrze mě, ale jak se dotkne její paže, záře zčervená. Sestřenka se mění, ruce a nohy se jí skroutily, na zádech vyrostl hrb, krásné světlé vlasy jsou nyní šedivé, rozcuchané, plné špíny. Její kůže je svrasklá, tvář samá vráska je stáhnuta do odporného šklebu. Cítím, jak mě naplňuje síla a energie. Před rokem vyslovené kouzlo se otočilo proti ní. Pustím její ruku. Zesláblá, změněná kouzlem, jež se nedá zvrátit, padá na zem. Zvedá hlavu, poprvé v životě se jí v očích objevují slzy lítosti.
      „Nyní můžeš jít,“ říkám jí očima, „pomsta byla dokonána, zkus někomu vysvětlit, že jsi paní hradu,“ dám pokyn svým druhům a zmizíme pryč.
      Druhý den našli lidé v hrobce jen kosti roztroušené po celé jeskyni a bláznivou stařenu, která o sobě tvrdila, že je jejich paní. Nevěděli, kam se poděla, ale byli šťastní, že krutovláda skončila. Vzali hole a stařenu vyhnali.
      Kosti s nechutí posbírali a zakopali před jeskyní pod strom. Toho muže nenáviděli a poprvé v životě děkovali vlkům za to, že zabíjeli.
      Od těch dob, jak praví legenda, se po panství prochází majestátní černá vlčice a ochraňuje jej. Nikdo z lidí nedovolí, aby se posvátné vlčici jakkoliv ublížilo. Zasvětili ji jeskyni, hned vedle vchodu do hrobky předků. Vždy o slunovratu sem nosí dary. Ty tento den pokaždé zmizí a nocí se nese táhlý žalostný zvuk naplněný nezměrnou bolestí a touhou. Jak praví báje, je to ztracená dcera jednoho z bývalých majitelů panství a čeká na svého záchrance. Ale kdo ví…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /15 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Angeluss1
      Dragoner1
      Haime1
      Christopher1
      Kanyapi2
      Lodovico2
      Lutus2
      Nejshy1
      Nika1
      Pacinka1
      Perilan2
      Rains1
      Sagara1
      Svetlonoska1
      Taikitee1
      Townie1
      Wingy2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).