Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 7
V krčmách: 4

      Knihovna

      Krásná literatura

      To je zase naše tradice
      Kanyapi

      30. prosince 2017

       
      „Moc se mi tu nelíbí,“ řekla nahlas a prstem postrčila po stole hrnek s kalnou, hnědavou tekutinou.
      „Nemám ráda kakao.“
      Podíval se na ni úkosem, trochu ustaraně, a zašeptal: „Je to teplý a zahřeje tě. Není tam škraloup, díval jsem se. Zkus ho vypít. Potřebuješ nabrat sílu.”
      Dívka se ušklíbla a zimomřivě si vyhrnula kožešinovou vestu ke krku.
      V hostinci bylo jen pár lidí. Několik opilců, zapomenutá lehká děva, která si je váhavě prohlížela, a starý muž u krbu. Na předvečer Svaté půlnoci to i tak bylo dost, alespoň pro ně. Ale jiný kraj, jiný mrav. Ti dva přicházeli z daleka a mířili daleko - jen procházeli.
      “Chtěla bych hrachovou kaši a rybí vývar a slaninový nákyp,” zaprotestovala, přitáhla si zpět otlučený hrnek a upila z něj. Hádala by se, kdyby ji nutil. Ale netroufla si vzdorovat jeho laskavosti.
      “Tradice se mají dodržovat. Dneska prostě potřebuju rybí vývar. A hvězdy. A Hostinu pro maličké.”
      “Dáme si to, co tu mají, najíme se a ohřejeme. Můžeme se i projít a hvězdy tu září stejné. Možná potkáme i někoho maličkého. A zítra bude líp, uvidíš,” usmál se muž, který cestoval s ní.
      Pak se prudce otočil na starce, který jim najednou stál za zády.
      “Přejete si?” zeptal se s trochou napětí v hlase.
      Stařec se doširoka usmíval bezzubými ústy.
      “Jste zdaleka, to já poznám,” zahlaholil. “Měli byste to dopít, za chvíli začne na Hlavním náměstí Velkonoční slavnost.”
      Dívka k němu obrátila hlavu a oči se jí zvědavě rozzářily. Honem do sebe nalila nenáviděnou tekutinu.
      “To bych ráda viděla,” zaradovala se.
      I mladík dopil svůj hrnek a zvedl se.
      “Tak se pojďme podívat…”

      Bylo zřejmé, že v tomto městě na Svatou půlnoc nikdo nesedí doma u krbu tak, jako v jejich vlasti. Proudy lidí se sbíhaly ke středu města jako pramínky řek v jeden mohutný tok. Stařec, který je doprovázel, se jim někde ztratil, ale už ho nepotřebovali. Nějakou zvláštní náhodou se těm dvěma podařilo dostat dopředu. Když náměstí ztichlo a rozezněly se zvony, vhrkly jí slzy do očí a chytila se ho za ruku.
      Do posledních tónů se vpletl zvuk fléten. Byl dojemný, krásný a jaksi tklivý. Snášel se na dav, ozářený jen pochodněmi, ze střech domů jako neviditelná síť. Obrátila tvář k nebi - bylo plné hvězd. Těch stejných hvězd, jaké září u nich doma. Nitro jí naplnila posvátná síla. Už se necítila sama ani ztracená. Cítila se šťastně. Ani si nevšimla, že kněžka v centru náměstí začala mluvit.
      Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy jí její společník stiskl ruku. Otočila se na něj a zamrkala. Jeho tvář byla stažená znepokojením.
      Teprve teď začala naslouchat místnímu Svatonočnímu poselství.

      ...Život v hlubokých lesích byl těžký a nebezpečný. Bytosti hvozdu přicházely v nejhlubší tmě, aby si vybraly mezi lidmi svou každoroční daň. Přicházely v nejkratší dni a nejdelší noci, mocnosti děsivé a nepoznané. A tak kněží tohoto města uzavřeli s mocnostmi smlouvu. Jeden život za mnohé. Jeden, který se každou zimu obětuje, aby ostatní přežili...

      V tu chvíli už mu zarývala nehty do dlaně.
      “To snad nemyslí vážně,” šeptala rozčileně, zatímco před jejich očima vlekli ke kněžce hubené, nepříliš dobře oblečené dítě.
      Otočil se k ní, nadechl se, ale nic neřekl. Jen ji přitáhl těsně k sobě. “Tiše,” špitnul pak. Moc dobře viděl po zuby ozbrojenou stráž, která doprovázela průvod kněží.
      Dav kolem nich se dal do pohybu a spolu s prvními kroky začal zpívat. Nejprve to bylo jen broukání, ale stále sílilo, až se změnilo v žalostný, smířený chorál.
      Kráčeli s sebou, neseni tou důstojnou, tichou, pospolitou řekou, malý ostrůvek nesouhlasu.
      Vlastně to byla ona, kdo ho tak trochu táhla za sebou, jako by jen její hněv mohl udržet to mlčící, vyděšené chůdě naživu.
      “Co je to za dítě?” oslovil mladík tiše starce, který se najednou zase objevil po jejich boku.
      “Sirota, jak si žádá naše stará tradice,” dostalo se mu odpovědi.
      “Vaše tradice chrání bohaté a šťastné a obětuje ty, co se nemohou ubránit?” zeptal se přísně a trochu moc nahlas.
      Starcův hlas zazněl jako ozvěna: “Je to naše tradice…”

      Stáli nad městem. Čekala je chladná a krušná noc, ale nemohli by tu přenocovat. Ani na večeři se nevrátili. Tady už jejich okolí zase ozařovaly jen hvězdy. Od posledních domů se nedaleko před nimi táhla sněhem široká, vyšlapaná cesta k obětišti, kde nedlouho předtím zanechali obyvatelé města ležet Svatonoční dar mocnostem lesa. Takový dar, který nikomu nebude chybět.
      “Ty tomu věříš?” zeptala se ho.
      “Čemu?”
      “Že je bez tý oběti přijdou sežrat nějaký monstra z lesa?”
      “Tak to ani náhodou,” zasmál se a vykročil směrem k obětišti. “A kdyby, tak ať si poslouží.”

      Hvězdy jsou naše průvodkyně. Jsou to světla věčnosti, zapalovaná nad pohřebišti našich příběhů. Jsou to svědkové nocí naší duše. Svědkové toho nejhoršího a nejlepšího v nás...
      Zatímco mladík nožem odřezával lana, kterými bylo hubené děvčátko přivázané k rytinami ozdobenému kameni, pobíhala dívka kolem a rozkopávala misky s vonnými oleji, žhavými uhlíky a jiným bordelem.
      “Vy jste mocnosti? Přišly jste si pro mne?” hleslo dítě odevzdaně, když jej muž zvedl do náručí.
      Usmál se a jeho oči se potkaly s očima dívky, která právě začala dolovat z batohu rezervní oděv.
      “To si piš,” odpověděl pevně.
      “A tohle je zase naše Svatonoční tradice.”

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /1 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Hrun1
      Kibe1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).