Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Umírající hvězda
      Moire

      18. března 2009

       

      Kdybych umřela v Tvém náručí,
      Dala bys mi pak svou lásku?
      Řekla bys, že mě potřebuješ,
      A že já byla ta Jediná?



      Ležela už od rána na trávě v sadu daleko za městem, ležela a dívala se přes stromovou klenbu na nebe. Mraky pluly, míjely její pohled a slunce se trmácelo svou každodenní poutí. Tou dobou už se stmívalo. Na západní straně se obloha čeřila v červeni, slunce uléhalo ke spánku, a ona stále nehybně ležela a hypnotizovala ten jediný bod na obloze, jako by odpočítávala vteřiny do chvíle, kdy se ho dotkne noční modř.

      Se Selenou si byly už od dětských let velmi blízké. Říct, že to byla sesterská láska, se v tuto chvíli jeví tak nepřesné. Svoji mladší sestru Zoe dodnes viděla jako dar z nebes. Jako hlubší smysl, kterému dlouho nerozuměla.
      Selena se narodila jako silné a zdravé dítě. Měla velké jasně zelené oči, světlounkou pleť a zrzavé vlásky, jež jí zůstaly až do dospělosti. Jako sestry si nebyly podobné, ona měla vlasy i oči po matince, Zoe byla celá po tátovi – hnědovlasá, modrooká, avšak jako lidské bytosti byly jako jediná násilím rozdělená do dvou těl. Ten den byl Zoe skoro přesně jeden rok.
      Vyrůstaly spolu, léta nechtěly ani neměly potřebu hledat si další přítelkyni.
      „Nač bych si měla hrát s někým jiným, když se můžu učit se Zoe?“ vyhrkla Selena, když ji matka chtěla poslat hrát za dcerkou své sestřenice, zatímco Zoe měla poprvé vidět svého soukromého učitele. Ačkoli to na pětileté dítě znělo poněkud drze, matka se rozesmála a dovolila jí účastnit se hodiny. Od té doby pro Zoe i pro rodiče Selena přestala být tou mladší. Učila se stejně rychle jako ona a brzy se ze Zoeiných hodin staly jejich hodiny.

      ***

      Byla zrovna půlnoc, když někdo zaklepal na dveře.
      „Zoe,“ ozval se za nimi sykavý šepot. „Zoe! Vstávej, chci ti něco ukázat.“
      Vstala jsem, celá rozespalá jsem si promnula oči a se znechuceným zabručením jsem přes sebe hodila plášť.
      „Pojď dál, Zrzečko,“ prohodila jsem s chabým pokusem o ironii. Dveře se pootevřely a já v nich spatřila Seleninu pobavenou tvář.
      „Já dovnitř nepůjdu, to ty půjdeš ven, má milá, obleč se... trochu tam táhne,“ protáhla a následně sežvýkala ve rtech poslední slovo s tím svým typickým šaškovským výrazem.
      „Ty teda vypadáš-“ dodala, aby celé situaci nasadila korunu, „- jako princezna,“ dokončila a složila se v záchvatu smíchu. To už jsem byla oblečená a ty její poznámky mě stačily probudit.
      „Jen počkej, bestie!“ to už jsem se smála taky. „Tak co mi chceš takhle brzo po ránu?“
      „Počkej, uvidíš.“
      Chytila mne za ruku a táhla domem ven na zahradu, ze zahrady zadním vchodem na nedaleká pole. Bylo šero, ale nebe zářilo pod množstvím hvězd tak jasných, že přímo vybízely, aby je někdo spočítal, stavěl do obrazců a povídal si s nimi. Všude kolem bylo naprosté ticho. I cikády zmlkly, když nás slyšely přicházet. Musela jsem se posadit pod tlakem té zvláštní chvíle.
      „Víš...“
      Nenechala mě domluvit a jen zasyčela: „Pššt.“ Zmlkla jsem a nechala jsem se dusit nebem, tou krásou letní noci, byť chladné. Nechala jsem se dusit jí. Dusit její přítomností. Po chvíli namířila prstem na oblohu:
      „Vidíš? Tamto je tvoje hvězda. A tamhle,“ jen o maličko pohnula prstem, “tam, vedle té tvojí, je ta moje. Dokud nezhasnou, budeme spolu a ani ta největší vzdálenost nás nerozdělí.“
      Stála jsem tam učarovaná. Zrzečce se zase jednou povedlo mě naprosto překvapit. Dívala jsem se nahoru a přemýšlela, kdy se jí tohle povedlo vymyslet. Najednou se mi dýchalo špatně a začala jsem se dusit v náporech kašle. Nešlo to zastavit, byl to pocit, jako by se mi plíce měly roztrhnout... a ta bolest...
      Probrala jsem se o chvíli později na zemi s pocitem tupé bolesti na prsou. Selena vedle mě klečela, třásla se, třásla mnou.
      „Zoe... Zoe, co je s tebou? Mluv se mnou, prosím!“ málem brečela strachy a kymácela se sem a tam. Lehce jsem zasténala, obávajíc se další bolesti.
      „Asi mi něco zaskočilo, nedělej si starosti,“ odpověděla jsem, zatímco jsem se zvedala. „A pověz, jak jsi na ty hvězdy přišla?“
      „To je sladké tajemství. Už pojď, měla by sis jít lehnout.“
      Tu noc má veškerá láska k ní přerostla rámec sesterské nebo přátelské lásky. Milovala jsem ji – jako ženu.

      Druhý den mi oznámila, že odjíždí.
      „Musím jet. Neptej se kam, sama totiž nevím.“
      Nevěděla jsem, co se s ní stalo. Možná vycítila, že včerejší noc byla jiná. Že to, co se děje, není správné.
      „Neodjížděj...“
      „Musím ...musím pryč... pryč odsud... od tebe...“
      Záclonky okénka od kočáru se zatáhly a moje zoufalé „Proč?!“ se ztratilo v oblaku prachu za vyjíždějícím kočárem.
      Zmohla jsem se jen na skoro neznatelné: „Opatruj se.“ S vlhkýma očima jsem odešla.

      ***

      Nešlo to tak dál, vzpomínka na tu noc mě pronásledovala jako hladové psisko, kamkoli jsem se snažila schovat. Ani naše matka netušila, kam Selena odjela, jinak bych ji bývala dávno vyhledala. Musela jsem čekat, dokud o sobě nedá vědět jako první, ale touha všechno jí říct byla silnější…
      “…píšu ti, ačkoli nemám adresu…” inkoust místy smáčely slzy, ale mně to bylo jedno, “jsou věci, které jsem ti nestihla říct a teď…”
      Pero mi vypadlo z rukou v náhlém záchvatu kašle. Bílý kapesníček potřísnila krev… a ve mně hrklo.



      Ach, Seleno, jestli tušíš, jakým peklem si procházím. Bojím se o život, bojím se o vlastní rozum.
      Odložila jsem papír, přehodila si kabát přes ramena a odešla jsem do zahrady.
      Občas přemýšlím, co dělá, na co myslí... jestli si taky rve vlasy v zoufalství. Zdalipak si našla muže... nebo jestli na mě zapomněla.
      A pak, když zabřednu hluboko do beznaděje, že už to horší být nemůže, zakážu si ptát se na takové věci a píšu tyhle deníky. Nevím už ani, jak dlouho je pryč. To prokleté datum jsem vytěsnila z paměti. Protože počítat čas by bylo ještě mučivější, než nevědět.
      Několik dnů po Tvém odjezdu se má nemoc zhoršila natolik, že jsem se konečně rozhodla zavolat doktora. Konečně vím, kdo mě vysvobodí z mého trápení jako princ na krvavě rudém koni... Jeho jméno je tuberkulóza...

      Seleno, ani nevíš, jak jsem děkovala Bohu. Ne, neztratila jsem naději, že bys mohla opětovat můj cit, protože jedině bezcitný člověk by druhého mohl mučit tak jako ty mě.

      Matka s otcem se odstěhovali po tom, co doktor řekl, že jsem nakažlivá. Pečovatelku jsem hned druhý den vyhodila. Jsem tu sama. Dny a noci se ničím neliší. Tma jako tma... Občas mám pocit, že si vykašlu plíce z těla, ale nevadí mi to, protože když posléze upadnu do bezvědomí, je to jedna z mála chvil, kdy nemyslím na tebe a nemám noční můry.

      Včera, stejně jako spousta jiných dnů, kdy si průvan pohrával s dveřmi, myslela jsem na chvilku, že jsi za mnou přišla, že ses vrátila.
      „Seleno...“ ve zvuku toho jména zanikla moje iluze.
      Píšu tyhle memoáry, aby ses, až umřu a k tobě se má smrt donese, mohla dovědět, jak jsem žila. Sama v tomhle exilu. Nepíšu data, snad ani chronologicky, protože v mé jednotvárné samotě vše splývá v jedno jediné ohromné moře ničeho...

      ***

      Zase jsem pro jednou odložila tužku, abych si k bráně do zahrady vyzvedla zásoby jídla, které pro mne má laskavá matka nechávala doručit každý den. Blíže než k bráně se už ke mně nikdo nepřiblíží.
      Zprvu jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem hned na vrchu toho koše viděla, ale písmo, kterým byla napsaná adresa, ač již téměř zapomenutá, nenechávalo mě na pochybách.

      Zoe,
      má nejdražší sestro,
      píšu Ti, neboť už se nemohu dále zapírat. Od mého odjezdu před šesti lety se denně trápím myšlenkou, že jsem o sobě nikdy nedala vědět. Tak píši dnes v hodině nejvyššího štěstí. Jsem čerstvě zasnoubena, zdržím se detailů – snad tě uvidím na své svatbě příští týden. Poslíček Ti sdělí místo a čas.
      S přáním pevného zdraví a s láskou
      Selena von Maller

      Řvala jsem. Řvala jsem z plných plic, dokud jsem neusnula vyčerpáním. Poslíček. Buď je Zrzečka stále tak naivní, nebo stále neví nic.
      Oh, Bože. Trestáš mě krutě a já stále nevím proč...



      Seleno... Seleno... budeš vdaná žena... a já? Já budu umírající troska s tvým jménem na rtech.

      * * *

      Když odpověď na Selenin dopis nepřišla ani po několika dnech a poslíček tvrdohlavě tvrdil, že v den, kdy dopis přinesl, nikdo doma nebyl, rozhodla se Selena Zoe osobně navštívit.
      Brána i dveře do domu byly otevřené, její kroky se po kamenné chodbě dunivě rozléhaly. Ze stěn, ze kterých někdo sundal veškeré obrazy, šel chlad. Přeběhl jí mráz po zádech. Tady přece nemůže žít...
      Ve vzduchu byl cítit pach něčeho, co nedokázala rozpoznat. Prošla přijímacím salonkem, drahé kanape a stolek byly zaneseny vrstvou prachu. Šero a lezavá zima ji definitivně pohltily jako vlny kašovitého, neprostupného moře. S každým krokem jí těžkly nohy a zdálo se, že každý jeden krok byl čím dál kratší než předchozí. Vina. Všechny ty večírky, zábava a každý den, který považovala za šťastný, kdy byla pyšná, že udělala tlustou čáru za tím, co považovala za nemravné a špatné, to vše se mísilo se zatuchlým vzduchem zanedbaného domu a měnilo se v chladnou směs viny, prohry a nemístné sebestřednosti, která se usadila na plicích jako houba a způsobila, že dýchat bylo ještě těžší, než chodit. Srdce jí bušilo až v uších, možná ve snaze pomoci jí dýchat, možná ve snaze pomstít se za její sestru.
      Další chodba. Tahle vedla k ložnicím a do knihovny. Komnaty pro návštěvy zely prázdnotou a bylo vidět, že od poslední návštěvy před sedmi lety se do nich nikdo ani nepodíval. Pokoj jejich rodičů vypadal, jako by ho někdo prohledal od podlahy až po strop, ale také již hodně dávno. Maličko se jí ulevilo.
      Co když už tu nebydlí? Co když se odstěhovala a já bláhová si myslím, že by tady zůstala sama ve tmě a špíně...?
      S klidnějším srdcem pokračovala hlouběji do domu, teď už spíš s lehkou nostalgií než provinile.
      Dveře do knihovny byly pootevřené. U von Mallerů se knihovna používala také jako pracovna. Pamatovala si, že se zde spolu se Zoe učily a pracovaly na zadáních od učitele. Teď byla knihovna zašlá, po zemi se válely listy popsaných i nepopsaných papírů a prach byl zvířenější než jinde. Srdce jí praštilo do hrudního koše, když se snažilo vyskočit. Ta místnost byla používaná nedávno. Po vrstvě papírů prošla až ke stolu. Na stole byly urovnané stohy sešitů i volných papírů. Zkusmo vzala jeden do ruky a začetla se.

      „Píšu tyhle memoáry, aby ses, až umřu a k tobě se má smrt donese, mohla dovědět, jak jsem žila. Sama v tomhle exilu. Nepíšu data, snad ani chronologicky, protože v mé jednotvárné samotě vše splývá v jedno jediné ohromné moře ničeho...
      Někdy už necítím vlastní tělo a ruka se naučila zapisovat samovolně pochody myšlenek v mé hlavě. Jsem němý pozorovatel času a svých snů. Zkoušela jsem kreslit a malovat, těch prvních několik týdnů ale zpod mojí ruky vyšlo jen panoptikum zkřivených obličejů vzdáleně připomínajících ten Tvůj. V mé mysli už jsi tolikrát změnila podobu. Jednou vypadáš jako archanděl spásy, jindy mám pocit, že ses stala děvkou ďáblovou. Teď, teď už Tě vidím vzdálenou, v mlhách. Jsi jako nepřítomná myšlenka, záblesk lepších chvil. Jsi mé světlo na konci tunelu, který jsem spatřila už tolikrát, a jsi ten hlas, který mi zabránil za tím světlem jít. Jsi alfa a omega mého života. Jsi to největší tabu...“

      Třesoucí se rukou zmačkala ten papír a najednou jí bylo zle. Zle ze sebe sama, zle z toho, že se k Ní obrátila zády. Zle z člověka, kterým se její sestra stala. Pocit viny jí znovu zavalil s mnohem větší razancí než předtím. Srazilo ji to na kolena. Přesně před další desítky němých žalob a šepotů výčitek, které na ni křičely z každého listu. Drásalo to uši. Obviňující ticho. Její pohled spočinul na další stránce.

      „Vědělas, že v zahradě místo růží teď roste jen blín? Našla jsem si nové rozptýlení. Půl bobule, nebo kousek kořínku, podle toho, co je k mání... Lítám do krajů, které Ty ve své dokonalosti a počestnosti nikdy nepoznáš. Viděla jsem světy, kde neexistuje tuberkulóza. Světy, kde na mě spousta fůrií křičí Tvoje jméno, zatímco se mé údy škvaří ve žhavé lávě. Místa, která přetékají jídlem a dobrým pitím, kde je každý šťastný, a kde já jsem paralyzována a nemohu se hnout. Je tohle nebe? Nebo je to peklo? Nevím. Peklem je pro mne tenhle dům a ráj je daleko za mnou. Rájem bylo naše dětství. Žiju jen pro smrt -“

      List končil jakousi roztřesenou čmáranicí, nechtěla si domýšlet, ale bezděky ji napadlo, že Zoeina zpověď byla násilně přerušena. Proč? Proč mluví o vyhnanství, proč tu žila sama?
      Do očí jí vyhrkly slzy. Ruce se jí nekontrolovatelně třásly, když se začala přehrabovat v zápiscích své sestry. Jako pološílená brala jeden list papíru za druhým do ruky, přečetla kousek a zahodila ho. Nitro její sestry létalo vzduchem, konečně splněná touha po dotyku milované sestry jen vířila ve vzduchu. Kousky Zoeiny duše se snášely k zemi jako postřelené holubice.
      „...kašlu krev...“
      „Tvé jméno mi drásá vnitřnosti jako tupý nůž...“
      „Nechci na Tebe myslet! Přestaň mě pronásledovat, má nejhorší noční můro...“
      Slzy začalo doprovázet bolestné kvílení. Něco jí svíralo srdce přesně na pokraji života a smrti, zmáčknout trochu víc a její srdce by se zastavilo. A to něco ji náhle pustilo a srdce se mohlo rozskočit.
      „... Buď se mnou, nebo nebuď vůbec, nevydržím nic mezi tím. Válíš se v náruči někoho jiného, jsi krutá a bezcitná. Co je horší, zakázaná láska, nebo slepá poslušnost zhrzeným mravům, které ti přikazují jít proti srdci? Jestli si Bůh nepřeje, abych tě milovala, proč mi to dovolil? Proč dovolil, aby takový cit na světě existoval? Kdo rozhoduje, co je správné a co ne? Je má nemoc trestem za to, že naslouchám svému srdci? Nebo je trestem pro tebe, že jsi svému srdci utekla? Ne, pro mne není trestem. Je mým náhradním spasitelem, je bohyní pomsty, mne zachrání a ty se ve svém zdraví budeš do konce života mučit bolestí, na kterou nezabírají léky. To je moje Nemesis...“
      Přeběhl jí mráz po zádech, přes slzy v očích už nebyla s to dál číst. Schovala tvář do dlaní, papíry pod nimi nasávaly slzy jako dehydrované houby.
      Vstala. Pomalu, její tělo nejisté a vláčné. Už neplakala. V ruce držela list, na kterém bylo asi stokrát napsáno „Miluji Tě“ a úplně v rohu dole se jako rázná tečka krčilo „Nenávidím tě“. Jako hypnotizovaná vykročila směrem k Zoeině ložnici. Moc dobře věděla, co tam najde. Nebo spíš koho. Napůl pohřbená v sešitech a volných listech papíru ležela na otomanu. Spala. Pravou ruku měla umazanou od černého inkoustu, levá jí bezvládně visela k zemi. Spala. Selena se ve dveřích zastavila. Pět vteřin, nebo taky celou hodinu stála a dívala se po pokoji. Pak vykročila po špičkách, jako by svoji sestru nechtěla probudit, až k otomanu, kde se zastavila. Naklonila hlavu na stranu a zadívala se sestře do tváře. Byla bledá, bledší než smrt. Místo tepla sálal z ní chlad. Selena se posadila na okraj té smrtelné postele a pohladila sestru po tváři. Bylo to jako hladit kus mramoru. Nebo sochu spící ženy. Obličej se jí zkřivil pláčem deroucím se na povrch a na tvář její sestry skanula slza.
      „Nemůžu říct, že Tě miluju. Na to už je pozdě a znělo by to jako výsměch.“ Šeptalo se jí těžko, hlasivky jakoby odmítaly se toho účastnit. „Neměla jsem to nechat zajít tak daleko... Zoe...“
      Propukla v pláč a už neměla důvod cokoli potlačovat. Lehla si vedle své sestry a plakala.

      ***

      V sadu nastala tma a zdálo se, jakoby se čas kolem postavy ležící v trávě zastavil. Stín stromů se mísil s nocí a vše ztratilo barvu. Tmavě modré moře nad její hlavou pomalu rozjasňovaly hvězdy. Pohnula rukou a roztáhla prsty. Pět. Čtyři. S každým číslem položila jeden prst zpět do trávy. Tři. Dva. Znervózněla. Jedna. Teď se měla objevit ta hvězda, na kterou celý den čekala. Nic. Zamrkala a v oku se jí zatřpytila slza... Zoe... To, co doteď považovala za sen... to, co si přála, aby zůstalo snem, bylo teď stejně jisté jako to, že na světě zůstala sama.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /7 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aquarius1
      Avey1
      Ctenar1
      Fenra1
      Christopher1
      Kanyapi1
      Lutus1
      Milwa1
      Mofik1
      Perilan1
      Taikitee1
      Zarabeth3


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).