Duší celkem: 1041
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Klíče od sklepa
      Lutus

      7. června 2022

       
      Začalo to jako vtip. A ani ne zrovna moc dobrej. Vlastně to spíš byla jen taková průpovídka: „Ale já tam mám ty koťátka!“ Tehdy jsme se tomu (trochu provinile) zasmáli.
      Už je to víc než deset let. Mám dojem, že to tehdy vypadlo ze mě, ale fakticky to mohl plácnout i kdokoliv z kluků, co se mnou tehdy bydleli. Žil jsem v prostorném, prvorepublikovém bytě s vysokými stropy a vrzající podlahou. O nájem jsem se dělil s dalšími kluky podobného ražení. Všem nám bylo něco málo přes dvacet. Počet obyvatel se pohyboval mezi pěti a osmi. Lidé přicházeli a odcházeli. Pár jich pracovalo na plný úvazek. Většina však byli studenti žijící z brigád, milodarů rodičů a prodeje krevní plasmy.
      Pro tento příběh jsou však podstatní jen tři: Kuřák, Klouzačka a Krasoň.
      Právě na ty tři, které jsem ve své hlavě pokřtil přezdívkami na písmeno „K“, jsem se obrátil pro pomoc s hledáním klíčů od sklepa.
      Můj stolní počítač z druhé ruky už definitivně dosloužil a pouze zabíral místo. Už si nepamatuji, proč mi připadalo rozumnější skrýt ho do šera vlhkého sklepa, místo abych ho jednoduše vyhodil. Zvlášť, když se celá akce zkomplikovala ztracenými klíči.
      Prohledali jsme všechna podezřelá místa: Háček na klíče vedle vstupních dveří, temná zákoutí potrhané černé pohovky, misku na drobné mince a předměty, které by se teoreticky mohly hodit – prakticky k tomu však nedošlo.
      Klíče nikde.
      Kuřák, který se (dle svých slov) snažil řešit problémy s rozvahou a systematicky, spíše než impulzivně, nás ostatní zastavil.
      „Pojďme se na to podívat jinak: kdy byl naposledy někdo ve sklepě?“
      Všichni jsme se krátce zamysleli.
      „Já tam nebyl, co jsem se nastěhoval,“ prohlásil Klouzačka. Bylo to pravděpodobné – přistěhoval se teprve nedávno.
      „No na mě se nekoukejte, pánové! Já tam taky nebyl ani jednou,“ přidal se Krasoň.
      Podívali jsme se na sebe s Kuřákem. Ani jeden z nás nebyl ve sklepě už hezkou řádku týdnů. To stejné platilo i o dalších spolubydlících.
      „Ale já tam měl ty koťátka!“ řekl někdo lítostivě.
      A bylo to.
      * * *
      Jakmile byla idea košíku koťátek vyřknuta nahlas, začala žít vlastním životem. Projevilo se to hned další týden.
      Toho dne jsem dorazil na byt a na zaprášeném okenním parapetu ležel starý rezavý klíč. Pochopitelně ho měl nejspíš někdo ze spolubydlících u sebe a zapomněl na něj. Když ho potom našel, položil ho na viditelné místo, aby nemusel veřejně přiznat, že to jeho vinou jsme obrátili celý byt vzhůru nohama.
      Nefunkční počítač mi stále zabíral většinu desky psacího stolu. Tak jsem klíč popadl a nahlédl do obývacího pokoje.
      Klouzačka seděl na pohovce u konferenčního stolku a něco datloval do notebooku.
      „Ehm... Mistře?“ upoutal jsem jeho pozornost.
      „Ano, Mistře?“ zvedl hlavu.
      „Jdu do sklepa odnést ten počítač. Pomůžeš mi, ať nemusím nadvakrát?“
      „Klíč se našel?“
      „Ležel v kuchyni na parapetu.“
      „Oukej. Počej chvilku, jenom uložím projekt.“
      Klouzačka se živil jako designér dětských hřišť. Dřív mě nenapadlo ani že takové povolání existuje.
      Chopil jsem se monitoru. Klouzačka si dal za krk kabely a když zvedal bednu, potutelně se usmíval.
      „Co je?“
      „Já moc dobře vím, proč nechceš jít do sklepa sám.“
      „Cože?“
      „Ty se bojíš pomsty koťátek,“ zazubil se.
      * * *
      Byl to zvláštní sklep. Původně to bylo asi několik velkých místností s klenutým stropem a širokými sloupy, které podepíraly celý dům. Potřeba odděleného přístupného sklepa pro každý byt vedla k jejich rozdělení cihlovými příčkami nebo přepážkami z dřevěných latí. Mezi těmito kójemi vedla úzká ulička. Nebyla však rovná. Z nějakého důvodu se klikatila jako had či říční koryto. Na konci této chodby byly těžké oplechované dveře. Náš sklep.
      Asi ani nemusím říkat, že za dveřmi žádná koťátka nebyla. Jen plesnivějící stůl a hromada rezavějícího harampádí, nahrnutá ke stěně. To vše ještě z dob, než jsme se nastěhovali. K těmto artefaktům přibylo ještě pár věcí, které jsme sem „provizorně“ uložili při stěhování. Hromádka se teď měla rozrůst o můj starý počítač.
      „Kam se jen mohly podít? Čiči...“ hrál jsem Klouzačkovu hru a naoko něco hledal v harampádí.
      „No to nevím, ale pelíšek tu ještě je.“
      A skutečně. Na kraji hromady ležel starý pletený košík. Proutí už bylo zčernalé a na několika místech popraskané.
      „Možná se uchýlily ke kanibalismu, až z nich nic nezbylo,“ zapřemýšlel jsem.
      Klouzačka se na mě podíval a s kamenným výrazem mě opravil.
      „Aspoň jedno zbýt muselo. To nejsilnější. To už neměl kdo sníst.“
      I když to byla legrace, tady v šeru a plísni mi to znělo spíš zlověstně.
      * * *
      Na tomto místě trochu odbočím. Když jsem byl mladší – možná deset, dvanáct let – bavil jsem se s jedním o dva roky starším klukem ze stejné ulice.
      Byl to zvláštní člověk. Sám o sobě tvrdil, že je přírodovědec a výzkumník. V praxi se to projevovalo tím, že lovil různé druhy hmyzu, dával je do sklenice na zavařování a pozoroval je, jak se navzájem zabíjejí. Nebo doma vzal čistící prostředky, brouky postříkal a sledoval, co to s nimi udělá. Mezi vrstevníky asi moc oblíbený nebyl a tak se musel přátelit s mladšími dětmi, jako jsem byl já.
      Jednou se mě zeptal:
      „Víš, co je nejnebezpečnější zvíře na světě?“
      Měl jsem spoustu nápadů, ale chtěl jsem vědět, co má na mysli on, a tak jsem řekl, že nevím.
      „Obyčejná domácí kočka,“ prozradil mi vítězoslavně. „Vidí ve tmě a díky zatahovacím drápům se dokáže přiblížit naprosto neslyšně. Když je dost blízko, kořist nemá žádnou šanci.“
      Vrtěl jsem hlavou, že si dokážu představit dost větších a nebezpečnějších zvířat. Žralok, lev nebo krokodýl.
      „To jo. Nevýhoda kočky oproti člověku je, že je malá. Proto se nám kočky snaží vetřít do přízně. Kdyby byl člověk menší nebo kočka větší, neváhala by. Protože domácí kočka je (kromě člověka) jedinej tvor, co zabíjí pro zábavu.“
      * * *
      Ode dne, kdy jsem s Klouzačkou navštívil sklep, uběhlo pár měsíců. Den za dnem jsme si všichni žili své životy. A kočka ze sklepa je – formou občasných průpovídek – žila s námi. Už jsme se tomu ani nesmáli. Jen jsme při různých příležitostech konstatovali holý fakt: Tam dole ve tmě a vlhku, zamčená za oplechovanými dveřmi, žije kočka. Přežila jen díky tomu, že byla nejsilnější. Že byla dokonalý stroj na zabíjení. A nemá nás moc ráda.
      Klouzačka trávil většinu víkendů v rodném městě. Tak se stalo, že nebyl u toho, když kočce ze sklepa přibyl další rozměr.
      Byl sobotní večer a já, Krasoň a Kuřák jsme ho trávili tím, že jsme do sebe lili jedno pivo za druhým.
      „Nemohla to přežít!“ prohlásil Krasoň s důrazem na každé slovo.
      „A proč by jako nemohla?“ zamračil se Kuřák. Nabourávání Krasoňových kategorických tvrzení patřilo mezi jeho oblíbené kratochvíle. Zvlášť když se pilo.
      „Já ti říkám, že to nemohla přežít!“ zopakoval Krasoň hlasitěji.
      „A on se tě ptá, proč by nemohla,“ zamumlal jsem já.
      „Vždyť by chcípla hlady!“
      „No ale byly tam ty ostatní koťata,“ snažil jsem se kočku zachránit.
      „Blbost. Ty sežrala už dávno. Chcípla. Tak to je.“
      Kuřák neříkal nic. Přemýšlel.
      „Co když nemusí jíst?“ zeptal se pomalu.
      „Každý musí jíst!“ skočil mu do řeči Krasoň.
      Kuřák nás obdařil vševědoucím úsměvem.
      „Vyvinula se. Splynula s tím počítačem, cos tam dal. A stroje jíst nemusí.“
      Krasoň se zatvářil jako manažer, před kterého právě položili projekt ke schválení.
      „Aha? Tak to potom jo!“ prohlásil po chvíli.
      „Takže na Robokočku?“ zvedl jsem půllitr.
      „NA ROBOKOČKU!“
      * * *
      Později toho večera jsem ležel v posteli a svět se se mnou točil. Věděl jsem, že mě čeká kocovina. Kuřáka nejspíš taky. Jen Krasoňovi se kocovina vyhýbala. Dítě štěstěny.
      Bylo mi jasné, že čím dřív usnu, tím líp. Ale stejně mi to nedalo. Slyšel jsem Kuřáka, jak ve své posteli pravidelně oddechuje.
      „Když je spojená s mým počítačem, to o mně ví všechno, co bylo uloženo na harddisku?“ zeptal jsem se tmavého pokoje. Tmavý pokoj neodpověděl.
      * * *
      Tu noc se mi nespalo dobře. Ve snu jsem otočil starým černým vypínačem a kývající se žárovka osvětlila klikatou uličku mezi kójemi. Ty, které byly vytvořeny z dřevěných latí, vrhaly houpavé stíny.
      Ze tmy kolem jsem slyšel tichý, táhlý zvířecí zvuk. Něco mezi mrouskáním a vrčením. Ve špatném světle jsem neviděl nic krom uličky před sebou, nezaznamenal jsem žádný pohyb. I tak ve mně zvuk vyvolával představu lesknoucí se černé srsti, slepené nějakou tekutinou do špiček. Jen dva druhy na tomto světě zabíjí pro zábavu.
      Došel jsem až k oplechovaným dveřím. Nebyly zamčené. Vlastně byly dokonce pootevřené. Natáhl jsem ruku a zatlačil do nich. Odhalila se mi černá místnost. Uprostřed stál člověk.
      Myslel jsem, že se na mě dívá. On se ale nedíval na mě. Díval se skrze mě a za mě. Tvář napnutá děsem. Pak začal vyděšeně ječet a já ucítil za krkem horký dech šelmy.
      * * *
      Existuje ještě jedna zvláštnost našeho bytu. Sklenice s úkoly. Mám dojem, že s tím tehdy přišel Kuřák. Mělo to být zábavné řešení naší situace s hromadami špinavého nádobí, vrstvami prachu na parapetech, zaschlých kapek na záchodovém prkénku a podobných věcí.
      Myšlenka byla jednoduchá. Jednou týdně si každý vytáhne lístek a pak má týden na jeho splnění. Do sklenice může kdokoliv vhodit jakýkoliv úkol, který je podle něj třeba vykonat.
      Celý systém se však brzy zvrhl v úkoly typu: „Odpovídej na vše celý týden ANO“ nebo „Skoč si každý večer na pivo.“
      Dokonce se objevovaly i takzvané „pirátské úkoly“, u kterých vykonavatel nesměl prozradit, co je na lístku napsáno. Takové úkoly vétšinou místo zvelebování bytu soužití komplikovaly. Mezi nejoblíbenější patřil: „Celý týden nesmíš pozřít jídlo, které jsi neukradl.“
      Zezačátku jsme byli nadšeni. Postupně jsme však přešli do normálního, nudného systému služeb a po sklenici sáhli jen výjimečně.
      Těžko říct, při jaké příležitosti na sklenici došlo. Snad mastnota na sporáku přesáhla únosnou mez, nebo nás jen schvátila odpolední nuda. Každopádně jsme jeden po druhém vytahovali lístky. Já osobně měl vždy smůlu a vytahoval jen nudné úklidové úkoly, tak předpokládám, že v tomto případě to bylo stejné.
      „No to si děláte srandu, ne? Kdo to tam hodil?“ vykřikl najednou Krasoň.
      Okamžitě nás popadla škodolibá zvědavost. Jakej úkol to mohl našeho Krasoňe rozhodit?
      Kuřák si přečetl jeho lístek, uznale pokýval hlavou a se slovy: „Pěkné, pěkné“ ho podal Klouzačkovi.
      „Vždyť ani nemám spacák!“
      „To nevadí, já ti spacák klidně půjčím,“ smál se Klouzačka, zatímco posílal lístek dál.
      Stálo tam: „Musíš strávit noc ve sklepě.“
      Ani já jsem se neubránil škodolibému pobavení. Když jste Krasoňovi správně polechtali ego, dal se vyhecovat k různým šílenostem. Z představy špinavého, nepohodlného sklepa však nadšeně nevypadal.
      Mohl si vybrat kterýkoliv den v týdnu. Zřejmě se však rozhodl, že čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Ani nevím, kdy přesně zmizel. Najednou byl pryč on, spacák, karimatka i klíče od sklepa.
      Kuřák byl v pokoji a četl si knížku. V obýváku jsme zůstali jen já a Klouzačka, každý zahleděný do svého monitoru.
      „Mistře, on už šel?“ zeptal jsem se.
      „Nevím, Mistře. Asi,“ pokrčil lehce rameny.
      „To tys tam hodil ten úkol? Ten sklep je docela hnus.“
      „Já ne. Ty taky ne?“
      Z pokoje se ozval Kuřákův hlas: „Já taky ne. Musel to tam hodit sám.“
      „Střelil se do vlastní nohy,“ zasmál jsem se.
      Zasmál jsem se, protože jsem nevěřil vlastním nočním můrám. V tu chvíli ne.
      * * *
      Tu noc, kdy Krasoň zmizel se spacákem a klíči od sklepa, se mi zdál živý sen.
      Celou podlahu pokrývala změť černých přívodových kabelů. Jejich konce se plazí vzhůru po oprýskaných stěnách jako popínavé rostliny. Uprostřed místnosti jsou úhledně stočené, takže tvoří něco jako hnízdo.
      Mohutný bok, pokrytý lesklou černou srstí, se poklidně zvedá a zase klesá. Teď, když šelma spí, nevypadá nebezpečně. Je stočená do klubíčka. Kabely jí vrůstají do jednotlivých obratlů prohnuté páteře. Zavrní. Zní to jako když zpomaluje větráček starého stolního počítače. Víčka má semknutá, ale já vím, že pod nimi se skrývají obrovské oči s duhovkou barvy mihotavých červených diod.
      „Myslím, že na sebe můžeme být pyšní,“ šeptá mi zamyšleně Kuřák do snu. Nechápavě se na něj podívám. „Chci tím říct, že je to naše mistrovské dílo.“
      „Opravdu jsme ji stvořili my?“
      „Každý do ní vložil něco,“ zašeptala ta samá osoba, tentokrát Krasoňovým hlasem.
      „Přece nejde stvořit živá bytost jen tak! Jen tak z keců!“
      „Možná to nebyly jen kecy. Možná tam jeden z nás doopravdy dal ten košík, zamkl dveře a ztratil klíč,“ šeptá Krasoň.
      „A ono tě to teď zabije,“ odtušil jsem.
      „Možná.“
      „Trochu moc možná. Jsou jen dva druhy tvorů, co zabíjí pro zábavu.“
      „Napadlo tě vůbec někdy, že zábava není to, o co ten tvor stojí, Mistře?“
      „A o co stojí? O pomstu?“
      „Přemýšlej. O co jiného může stát tvor, kterého jsme odsoudili cvaknutím zámku?“
      Probudilo mě klapnutí dveří.
      Šero v pokoji naznačilo, že ještě není den, ale už není ani noc. Kuřák pravidelně oddechoval.
      Chvíli jsem měl dojem, že se mi to jen zdálo. Potom jsem uslyšel tiché, táhlé vrznutí. A další. Někdo chodí po naší podlaze z vrzajících parket. Snaží se vydávat co nejtišší zvuky. Okamžitě se mi vyjevil obraz tlapek se zataženými drápy. Srdce mi začalo bušit.
      Vrznutí. Ticho. Vrznutí. Ticho.
      Zvuk vycházel z chodby a přibližoval se ke dveřím našeho pokoje.
      „Umí kočky otevírat dveře?“ uvažoval jsem. Klika se začala pomalu naklánět směrem k podlaze.
      Teď musím něco udělat! Ale nedokázal jsem se ani hnout, zmražený strachem jako myš zahnaná do kouta. Nedokázal jsem ani schovat hlavu pod peřinu. Jen jsem tam ležel a třeštil oči na otevírající se dveře.
      Uviděl jsem černý stín. Tvor byl v kohoutku vysoký jako dospělý muž. Pak jsem si to uvědomil. Ten tvor BYL dospělý muž. Krasoň.
      Přes ramena měl přehozený spacák a kočičími pohyby se plížil ke své posteli.
      „Co tu děláš tak brzo?“ sykl jsem.
      Zarazil se. Pak odpověděl: „Tam se vážně nedá spát. Navíc je už skoro ráno. Co se mě týče, úkol mám splněnej.“
      Normálně bych měl nějakou jedovatou poznámku. Teď jsem však dokázal cítit jen obrovskou úlevu.
      „Jo mimochodem, nechal jsem tam dole klíč. Nesmíme na něj ráno zapomenout,“ zamumlal těsně před tím, než usnul.
      Ale druhý den si nevzpomněl. Ani Klouzačka si nevzpomněl. Ani Kuřák. A já o klíči mlčel.
      * * *
      Co může chtít tvor, kterého jsme odsoudili cvaknutím zámku? Snad klíč ke svobodě. Doufám, že klíč. Prosím, ať je to ten klíč.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2022 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).