Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 11
V krčmách: 4

      Knihovna

      Krásná literatura

      Andělské tajemství života
      Arsi

      8. září 2014

       
      Seděl naprosto nehybně. Jen jemný větřík mírně vlnil jeho kaštanové vlasy. Byl duchem naprosto nepřítomen. Nevnímal hukot aut ani občasné zatroubení nervózního řidiče. Nevnímal šepot tekoucí řeky pod ním ani štěbetání dívek jdoucích ze školy. Neslyšel štěkot psa ve vedlejší ulici, který se snažil dostat pošťáka jako obvykle. Neslyšel dokonce ani nadávání bezdomovce umývajícího si obličej ledovou vodou z řeky. Ne. To vše mu bylo na míle vzdálené, on jen seděl a díval se do prázdna.

      Cítil, že vedle něj stojí jeden z nich. Musel to být jeden z nich, neboť jen takový ho mohl vidět. Všichni ti lidé proudící ve skupinkách i jednotlivě přes most byli slepí vůči tomu, kdo seděl na kamenné římse mostu. Nevnímali ho, stejně jako on nevnímal je. A pak se tam objevil někdo, kdo se postavil těsně vedle něj. Nově příchozí složil lokty na kámen, stejně tak, jak on se na něj usadil, on se o něj jen opřel. Věděl o něm, přesto to na sobě nedal nijak znát. Dál zíral do prázdna a nechal větřík pohrávat si s jeho vlasy i jemnými pírky bělostných křídel.

      „Jsi klidný,“ prohlásil nově příchozí nevzrušeným, leč mírně zvědavým hlasem. Spíš to byla otázka, nežli jen pouhé konstatování. Gabriel se stále ani o milimetr nepohnul, ani socha by snad nedokázala být tak nehybná. Tak dokonalá, tak krásná a přitom tajemná. Přesto se jeho ebenově černé oči mírně zaleskly. Nicolas mu neříkal nic nového. Ano, byl klidný. Tak klidný, jako to již dlouho nezažil. A u anděla to je velice dlouhá doba.

      Poznal Nicolase až po hlase. Možná by ho poznal už ve chvíli, kdy se k němu přiblížil, ale on se nenechal vyrušit ze svého vnitřního klidu. Neznal ho moc dobře, ale pamatoval si ho. Snad to bylo jen několik dekád, co se odehrávala poslední Světová válka. Válka, kde se s Nicolasem poprvé setkal. Vraždění, krev, nenávist. Andělovy oči se znovu zaleskly. Ne, on už si to nechce připomínat. Od toho dne, co válka vypukla, ztratil veškerou naději, veškerou sílu. Již nevěřil, že se lidský druh dá spasit. Zavrhl je. Ale dnes, dnes byl klidný.

      Nicolas dál jen stojí vedle svého nehybného druha. Nerozumí tomu, co se stalo, ale je tu proto, aby to pochopil. A pokud to znamená pár hodin či dnů si počkat, klidně tu s Gabrielem počká. Ještě nikdy z žádného pozemského anděla necítil takový klid. Sám by za takový klid položil vlastní život. Nikdy nekončící rozbroj nenávisti a lásky k lidskému druhu. To bylo to, co většinu andělů dohánělo až k šílenství. Bůh jim přikázal ty malé opičky milovat, ovšem o co byli lepší, než jiný živočišný druh, to Nicolasovi zůstávalo záhadou. Někdy mu lidé přišli jako to největší zlo, které kdy viděl. Vraždění, krev, nenávist. Nicolasovy oči se zaleskly stejně jako Gabrielovy. Ačkoliv ty jeho byly pomněnkově modré a vlasy měl barvy sluncem zalitého obilí, střižené tak nakrátko, že odolávaly jemnému jarnímu větříčku.

      A tak dvě božské bytosti stály a kolem nich dál proudil život. Ulice se pomalu vylidnily a zvuky všedního dne nahradilo klidné ticho noci. Občasné zamňoukání toulavé kočky nebo zaštěkání psa na večerní procházce zastavené křikem majitele. Nějaké to auto vezoucí snad zamilovaný pár z luxusní restaurace zpět do jejich hnízdečka, to bylo jediné, co narušovalo klidný zvuk tekoucí řeky a pofukování v korunách stromů pomalu se znovu zelenajících. Ani jeden z andělů se do té doby nepohnul. Netvářili se ale, že by jim to nějak vadilo. Jejich dokonalé tváře se ani na okamžik nestáhly do nějaké emoce, snad jakoby ani neměli mimické svaly. Jen se dívali kamsi do dáli.
      „Může za to dívka,“ promluvil poprvé Gabriel, jeho hlas byl jako zvuk houslí, melodický a neodolatelný. Lehce pohnul hlavou, jako by vůbec neseděl již několik hodin bez nejmenšího pohnutí. Měsíční světlo se odrazilo v jeho černých očích a tak na chvíli stříbrně zazářily. Nicolasův dech se zastavil a na čele se mu objevila vráska. Mlčel.
      „Lidská dívka,“ dodal Gabriel, aby své prohlášení lépe vystihl. Nicolasova vráska se ještě víc prohloubila. Tvářil se, jako by ho vůbec netrápilo, že se již několik minut nenadechl. Gabriel se znovu odmlčel a zaujal opět polohu nehybné sochy. Nicolas se konečně nadechl a několikrát mírně, snad překvapením, zamrkal víčky. Pak ale stejně jako jeho druh zaujal nehybnou pozici, ačkoliv něco v jeho pohledu se změnilo. V duši anděla se něco dělo, nebylo to jen poklidné čekání.

      Měsíc znovu nahradil sluneční kotouč. A ten znovu měsíc. Tak to šlo den po dni. Týden po týdnu. Měsíc po měsíci. Dvě nehybné sochy na kamenné římse mostu. Sochy, které nikdo nevidí. Sochy, které nikdy nikdo nespatří a přitom mezi námi jsou. Uběhl rok, když se konečně něco změnilo. Nicolas si povzdechl: „Ne, nechápu to.“ Po celém roku bez jakéhokoliv pohybu se ladně narovnal, jako by o most nebyl opřený ani minutu. Rozhlédl se po liduprázdné ulici. Bylo pozdě v noci, spíše už nad ránem, kdy už i největší opilci upadají do konejšivého spánku.

      I Gabriel se pohnul a pohlédl na svého druha, jenž se ho chystal již opustit.
      „Probudila ve mně zpět víru v lidský druh,“ pronesl vážným, ale mírně dojatým hlasem. Jeho oči se vpíjely do pomněnkové modře Nicolasových. Ten v jediný okamžik znovu ztuhl a pohled Gabrielovi oplatil.
      „Jak?“ vyrazil ze sebe Nicolas. Celý jeho postoj se napnul nedočkavostí. Je to, jako by mu za chvíli měl někdo říct tajemství Světa. „No tak, Gabrieli, jak, jak je to možné?“ Chytl svého společníka za paži. „Mluv!“ Jeho hlas naprosto nedočkavý. Jaký rozdíl mezi tím, že dokázal celý rok bez pohnutí stát, teď jako by každá vteřina měla být ta poslední.

      Gabriel jen stál a s mateřskou starostí sledoval svého společníka, tak těžce se dožadujícího vysvětlení, jež sám neumí dodat. Jak mu vysvětlit, co se stalo. Jak mu popsat ten pocit. Cit. Emoci. Okamžik. Ne, to nejde. On tam nebyl. Nebyl tam. Nestál tam. Neviděl, co on. Necítil. Nezažil. Smutně přivřel oči a jemně se vyprostil z Nicolasova sevření. „Pamatuješ, co nám říkali?“ začal šepotem Gabriel. Nicolas celý napnutý stál a nechápavě hleděl na druhé božské stvoření. Už podruhé za krátký čas se mu stalo, že něco nechápe. Že mu něco nedochází. Jemu, andělské bytosti. Bytosti s celou moudrostí světa. Bytosti, jež stála u vzniku mnoha lidských objevů. Bytosti, jež může cokoliv. A teď tu stál a nechápal. Co tím Gabriel myslí.

      Gabriel ale chápal. Rozuměl tomu zmatení v očích svého společníka. Jenže vysvětlit mu to nedokázat. Jak vysvětlit něco tak křehkého. A přitom tak silného. Něco tak plného života. A přitom pochmurného jako sama smrt. Něco tak něžného. A přitom běsnícího jako bestie. Něco, co přináší smích i slzy. Něco, pro co je třeba žít, ale i umřít. Co dává, ale i bere. Co hřeje a studí. Po čem touží, ale i nenávidí. Co dává volnost, ale svazuje. Co dodává sílu, ale bere ji. Něco, co dokáže dodat odvahu, ale přivést do záhuby. Něco, co je dokonale slepé a přitom otevírá oči. Ale ne jen oči. Oči jsou jen orgán snímající viditelné, ale duše. Duše a srdce. Pocity a emoce. Ty vidět nejsou, a přesto jsou mnohem silnější nežli obraz. A přesně na toto místo působí.

      Tentokrát to byl Gabriel, kdo položil ruku na paži svého společníka. „Až přijde pravá chvíle, pochopíš,“ spustil ruku a otočil se ke svému společníkovi zády. Pomalým krokem od něj odcházel. Stále dokonale klidný. Nicolas sledoval, jak se starší z jeho druhu pomalu vzdaluje. V hlavě měl dokonalý zmatek. Nechápal, co mu chtěl naznačit. Nechápal jeho slova. Nechápal, kde se v něm vzal všechen ten klid. Kde se v něm vzala naděje. To teplo. Ta síla. Kde se v něm našla všechna ta… Nicolas se zarazil a ušklíbl se. „Rozumím,“ zašeptal do nastávajícího dne. Druhá andělská křídla byla v té době již dávno pryč. Nicolas se otočil na druhou stranu mostu. Už nepřemýšlel nad slovy svého společníka. Věděl, co tím chtěl říct, přesto v sobě klid necítil. Ale věřil mu. Věřil, že jednoho dne přijde pravá chvíle.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /2 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Guner1
      Kanyapi2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).