Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 3
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Hrdina? - I. díl
      Perilan

      9. dubna 2006

       
      „Uuuuch,“ vypravil jsem ze sebe. Vzápětí jsem si také uvědomil, že žádného zvuku, který by snad připomínal artikulovanou řeč, v nejbližší době asi schopný nebudu. S opuchlými rty, pokrytými dvěma velkými strupy pozvolna schnoucí krve, jsem musel vypadat vážně báječně.
      „Kdo jsi, se tě ptám?!“
      Měl nepříjemný hlas, něco mezi kobylou v říji a prasetem na porážce. Jakkoli byl legrační, jeho pěsti mi už tak zábavné nepřipadaly. Seděl jsem tu bůhvíjak dlouho a záhy jsem zjistil, jak málo stačí k dvojitému vidění.
      „Pí... písař...,“ překvapil jsem sám sebe. Ústa mě ale rozbolela ještě víc. Pevně jsem se rozhodl, že tomuhle násilníkovi už nic neřeknu.
      To jsem ale ještě nevěděl, jak se mýlím.
      „Co jsi viděl?!“
      Vraždu, blbečku.
      „N... nic...“
      Hrdinně jsem se pokoušel držet svého plánu a ani neceknout. Pravda, řekl jsem mu nic, ale to se přece nemohlo počítat. Mou osnovu výslechu narušil další úder pěstí, který mi asi vyhodil sanici z kloubu. Rozhodně to tak bolelo.
      Rána otočila mou hlavu doprava. Nad mým kolegou, kterého jsem nikdy předtím neviděl, se skláněl spolupracovník mého žalářníka, jen s poněkud brutálnějšími praktikami. Krev z proříznutého hrdla potřísnila od prachu a špíny šedivou kytli, hlava klesla na hrudník. A já nasucho polkl.
      Panebože, asi budu zvracet.
      „Jak ses tam dostal? Kdo tě poslal?!“
      „Ná... náhodou... ni... nikdo...“
      Další, tentokrát levý hák, už ani nebolel. Možná to bude tím, že jsem ho skoro ani necítil. Bezvědomí je krásná věc.

      * * *


      Vyrůstal jsem v tom malém, zapadlém městečku s jednou jedinou klášterní školou pro chlapce. Ano, tak přesně tam jsem chodil já. Spolužáci mě moc rádi neměli, asi proto, že mi žádný z předmětů nedělal potíže jako jim. Dobrou polovinu z nich jsem pak potkával někde jinde. Obyčejně končili jako tovaryši u svých otců nebo někde na učení, popřípadě je lidé mohli vidět na Šibeničním náměstí, kde byli hlavní atrakcí dne. Ani nevím, co z toho bylo lepší.
      Skrz znalost historie, ciselování rétoriky, znalost různých jazyků a učené disputace jsem se prokousal až na pozici asistenta místního historika a písaře. Je zajímavé, kolik lidí, kteří dřív šikanovali a nadávali, se mi začalo málem klanět. Není na tom upřímnosti, ani co by se za nehet vešlo, ale člověka to docela potěší.


      * * *


      Cela docela smrděla. Tahle ‚místnost‘ si vlastně tak honosný a vzletný název vůbec nezasluhovala. Páchla, a jak. Nejvíc mě iritovalo, že jsem neviděl ven. To mělo jednoduché a prozaické vysvětlení – nebyla tam žádná okna. Bez toho, abych alespoň zahlédl slunce, jsem nemohl určit, kolik je hodin. Místo toho jsem tedy plánoval útěk a myslím, že mi to trvalo celou věčnost – čas se stal opravdu relativním.
      Dveře byly dřevěné, těžké a hlavně bytelné, takže jsem si málem vykloubil rameno, než jsem po třech pokusech vzdal naivní snahu je vyrazit. Ať tak nebo tak, dorazil vzápětí podsaditý, zarostlý chlap, který páchl snad ještě hůř než celá místnost. Ani jsem se nebránil, když mě prudce zdvihl z podlahy – lavice byla totiž luxusem, který mi nebyl dopřán – a vedl ven. Domýšlel jsem se, že na další ‚výslech‘. Alespoň, že krev na rtech už stačila úplně zaschnout.
      Kus vedle mě vedl další žalářník vysokého, svalnatého muže. Všiml jsem si, jak jeho oči hoří nenávistí a žíly na odhalených pažích se vzdouvají vztekem. Možná se mi to ale jenom zdálo. Ten chlap se rozhlížel po okolí, díval se na mě, na dva bachaře poblíž. Pomalu jsem začal cítit neodbytnou potřebu dojít si nebo spíš utéct někam na záchod, ale nedovedl jsem ani otevřít ústa, natož abych snad něco řekl.
      Šli jsme po schodech. Zničehonic se ten dlouhán ohnal dozadu a srazil toho svého dolů. Pak sáhl svázanýma rukama po meči, který se houpal druhému u pasu, a tasil. Hrubě mě odstrčil na stranu, rozmáchl se a ťal. Na tvář mi dopadlo pár teplých krůpějí. Když jsem je setřel, zjistil jsem, že je to krev.
      Ne, já tu nebudu zvracet. Vybliju se tu z podoby.
      Zhluboka jsem se nadechl. Vysoký, snědý chlap odkopnul setnutou hlavu dolů, pak si klekl, chytil mezi koleny jílec meče a zkušeně přeřezal svoje pouta. Rozhodně to vypadalo zkušeně, já bych si už jen při pokusu o tohle amputoval obě končetiny v zápěstích.
      „Nastav ruce,“ vybídl mě.
      Poslechl jsem, ale hrozně se mi třásly. Stál přímo přede mnou, hlavu na stranu, přimhouřená víčka. Pak se znovu napřáhl. Pevně jsem zavřel oči a zaťal zuby, aby tolik nejektaly. Mířil přesně a já byl volný.
      „Pojď.“
      Šel jsem.

      * * *


      Jednou mě povinnost zavedla k hradnímu kronikáři. Hrad pro mě byl jednou velkou neznámou, sotva jsem si pamatoval cestu do knihovny. Když byla záležitost ohledně starých rukopisů vyřízena a já se vracel zpátky, zaujalo mě několik kusů těžkých kyrysů, visících na stěně. Kdybych jeden z nich na sebe oblékl, pravděpodobně by mi zpřelámal všechny kosti v těle a přibil k podlaze. Šel jsem tak dlouho, až se přede mnou objevily velké, ozdobné dveře. Netušil jsem, kudy zpátky, abych se vůbec z toho bludiště dostal, tak jsem otevřel. Baron, lenní pán zdejšího kraje, poulil oči. Jenže ne na mě, ale na toho chlápka, co mu právě vyráběl další dýchací otvor v krku. Zmizel jsem jak pára nad hrncem a myslel, že budu mít pokoj.
      Člověk míní a život mění...


      * * *


      Nevěděl jsem, kam mám jít, a můj nový společník zjevně taky ne. Bloudili jsme, já se bál a on zabíjel. Zkušeně, rutinérsky. Měl jsem chuť najít nejbližší vědro a vyprázdnit do něj obsah žaludku, ale jak bych pak před ním vypadal? Proto jsem vydržel, s vypětím všech sil.
      Po mrtvých taky zůstávaly zbraně, ale ruce mě neposlouchaly. Hlava chtěla, chtěl jsem si jednu z nich vzít, ale nevím, co bych s ní dělal. Navíc přece nosit zbraně mohli jen duchovní, šlechta nebo někdo, komu dal šlechtic povolení. Křečovitě jsem se chtěl přesvědčit, že si tu zbraň prostě nemůžu vzít.
      Neznámý si z toho nic nedělal. Šel dál a já jako pes za ním. Pak narazil na slepou chodbu. Tedy, narazili jsme. Otočil se, já taky. Tři chlapi, nevysocí a hubení, s meči. Nemluvil, jenom mě strhnul za sebe a chytil obouruč svou zbraň. Bránil se a dva z nich zabil, ten třetí ho ale bodnul do boku. Viděl jsem, jak se pod ním podlomila kolena a jak ho černovlasý chlap se sivýma očima sekl ještě jednou do obličeje.
      Něco se zlomilo. Nevím, co to bylo. Jen zázrakem jsem prsty sevřel meč, který upustil, ještě ve vzduchu. Vůbec mi nesedl do dlaně, zvyklé na olůvko a pergamen. V životě se mi do rukou nedostalo nic podobného, krom břitvy. Nikdy se mi nic takového do rukou nemělo dostat.
      Namířil jsem ho špičkou proti svému prvnímu nepříteli a bodl, prostě jen bodl, už proto, že jsem nevěděl, co jiného bych s ním měl dělat. Samotného by mě zajímalo, jak se mi vůbec povedlo ho zasáhnout. Z úst mu uniklo něco jako překvapený vzdech. Skoro nesměle jsem z něj meč vytrhl. Chytil se mých ramen, bolestivě do nich zaťal prsty a pomalu se sesunul k zemi. Trvalo to nekonečně dlouho.
      Po chvíli rozpačité chůze vpřed mě do tváře zasáhl proužek světla. Jasného světla, které mě objalo, když jsem se dostal ven. Slyšel jsem za sebou hlasy, držel v rukou zkrvavený meč a jen stěží se ovládal, abych ho někam neodhodil. Musel jsem jít, nebylo na výběr.
      Hlasy sílily a já udělal pár prvních nejistých krůčků na znovu nabyté svobodě...

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /17 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Corwin1
      DonSimon2
      Ess2
      Ferro_the_King1
      Heldret2
      Holyan3
      Hunter1
      Jakub.s2
      Jon3
      Kanyapi2
      Lordamen2
      Lutus1
      Meladyanne1
      Milwa2
      Mytrim1
      Nefer2
      Nonsence3
      Teranell2
      Winitar1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).