Duší celkem: 1079
Přítomných duší: 3
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Literární rubrika – Múza jako motýl
      Moire

      28. března 2018

       
      Nevím, co jsem si myslela, když jsem přišla s nápadem napsat další literární rubriku. Posledních několik dní se utápím v autorské krizi jako kotě v tekutém písku. Ne že by mi chyběly nápady, ale postrádám slova. A Múzu.

      Před očima se mi míhají střípky, scény, charaktery, ale všechno to postrádá cenu, chybí-li ta esence, tmel, který spojí všechny kousky dohromady. To pojivo představuje tu tenkou, a přitom bytelnou hranici mezi spletitou mozaikou a dětskou koláží. Zatím se v této rubrice řešilo především to, co a jak, když už se dostaneme k psaní. Já chci psát o tom, co se stane, když to psaní prostě nejde.

      Múza je jako motýl. Čím intenzivněji se ji snažíme chytit do dlaně, tím usilovněji uniká. Jakmile ale člověk odevzdaně padne do trávy, ona se vrátí a přistane mu na rameni. Neplatí to jenom s psaním, je to pravidlo v životě, že věci, které po kterých toužíme, najdeme, až když je nehledáme. Psaním, stejně jako všemi jinými uměleckými činnostmi, se autor otevírá a vydává část sebe napospas světu. Ti, kteří si o sobě myslí, že jsou bezednou slánkou, ze sebe ještě nikdy nevydali vše. Autor ze sebe extrahuje to, co ho činí vším, vlastní duši, a aby ji přetvořil na něco hmatatelného, musí vzniklé prázdno zase něčím zaplnit.
      Múzu i ducha je třeba živit. Aby bylo možné produkovat, je potřeba konzumovat. Není možné stát se plodným, a přitom ne plytkým autorem, pokud se budeme vyhýbat cizímu umění. Světu. Zkušenostem. A životu.

      Jeden můj známý, když jsem se ho zeptala, jaké knihy čte, rezolutně prohlásil, že přeci žádné, protože nechce riskovat, že by jakkoli ovlivnily jeho vlastní tvorbu. Ani za Boha si nenechal vysvětlit, že je to právě naopak. Že čtením cizích děl, prohlížením obrazů, filmů i poslechem hudby mapujeme naše obzory a rozšiřujeme je. Odmítat cizí díla je jako zavřít se mezi čtyři stěny a psát o světě venku. Od prázdnoty není kam se odrazit.
      Umění je jako horkovzdušný balón, díky kterému vidíme široko daleko. A i přes to za obzorem zůstávají celé světy, nedočkavé a prahnoucí po tom, být objeveny. a prozkoumány. světy, které zase posunou o něco dál ty, kteří přijdou po nás. Každé další dílo zvedá balón zas o něco výš.
      Nemůžu nikomu radit, co má dělat, když uschne pramen inspirace a všech devět Múz odejde neznámo kam. Můžu se jen podělit o to, co pomáhá mně a mým známým. Neexistuje nic, z čeho by nápady, atmosféra, příběhy čišely víc než z hudby. Přitom je hudba tak snadno interpretovatelná, cítěná a vnímaná každým úplně jinak. Je v ní tolik možností. Dnes už si málokdo umí jen tak sednou a poslouchat hudbu jen pro poslech hudby, ne jako zvuky v pozadí. Neprovozovat u toho druhou činnost.
      Ale právě v těch opomíjených chvílích to přichází. Absolutní většina toho, to jsem kdy vytvořila, byla inspirována hudbou a vznikala za poslechu. Každé dílo má svůj vlastní playlist.

      Další věc – poezie. Zde je to rada především pro prozaiky. Inspirovat se poezii, pokud chci psát poezii, není dobrý nápad. Vznikají tak leda klišé, kopie, parafráze, paběrky ( ano, třeba i takhle). Překvapivě to ale nefunguje v případě inspirace prózy prózou. Napodobováním stylu našich oblíbených autorů sice nevznikají převratná díla, ale pomáhá to formovat náš osobní styl do budoucna.
      Prvních několik povídek pak nestojí za řeč, ale s každou další se vyhraňujeme a nalézáme sami sebe. Je přínosnější inspirovat se geniální scénou z nejnovější knihy našeho srdcového autora než znovu a znovu psát variace na ty samé dva naprosto epesní, které se ale skládají ze šesti slov a dvou velmi excentrických metafor. Možná mě za předchozí odstavec budete chtít kamenovat, ale počkejte s lynčováním, alespoň dokud se to nepokusím vysvětlit. Vnímejte, co čtete. Jak autor zakomponovává myšlenky postav do popisu okolí, jak uvádí nové postavy do děje? A jak to sakra dělá, že proud vědomí není jen snůškou nesmyslů, ale něco, co v podstatě rámuje celý děj…? A dá se to číst? Jak se vyhýbá používání stále stejných slov stále dokola? Až si příště budete zamyslete se nad tím, jak autor takový text vytvářel, studujte ho stejně, jako byste studovali vlastní dílo, když se rozmýšlíte, co dál. Buďte pozorní.

      Ale ne pořád. Občas vypněte, nechte se unést, plujte a užívejte si. Vychutnávejte si umění a teprve potom zkoumejte, proč vás uchvátilo. A pak pište to, co by uchvátilo vás. I ti nejlepší a slavní malíři se učili tím, že znovu a znovu kreslili reprodukce a kopie děl jejich předchůdců. Učili se různé tahy štětcem, jejich efekt, práci s barvami, se světlem. Nešlo o to přejmout cizí způsob za vlastní, ale vyzkoušet si jiný pohled na svět. Naučit ruku, trénovat přirozenost, aby dokázala na papír přenést přesně to, co si mozek přeje. Zdokonalení nástroje. A nástrojem spisovatele jsou slova.
      Není žádoucí naučit se popisovat svět v cizích barvách, ale osahat si různé pohledy na svět, chodit v cizích botech, abychom zjistili, které barvy sedí do naší palety. Protože dokud nepoznáme barvy, náš svět zůstane černobílý. Studánek, ze kterých lze čerpat, je tolik, kolik je lidí na zemi. Tou největší z nich je život. A to, že si procházíme malou autorskou krizí, neznamená, že je po všem.

      Naložte se do vany s dobrou knihou. Otevřete si poezii. Vypněte. Psát jeden odstavec stále dokola znovu a znovu nemá smysl. Píšu tenhle článek v naprostém tichu a v práci. Každou chvíli odbíhám. Nedám dvě kloudné myšlenky dohromady. Možná by tenhle článek byl o něco lepší, kdybych se nemusela nutit psát, ale mohla si dát na čas. Alespoň je ale vidět, jak to potom dopadá.

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v únoru 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).