Duší celkem: 1045
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Místo na slunci - 2. díl
      Kanyapi

      28. listopadu 2005

       
      RIMMON

      Všechno to dávalo smysl až příliš. Bylo to jasné. Někdo ukradl knihu, JEJÍ knihu nekromancie, její studnu příšerných snů, její minulost, a použil ji. Jistě. Jsou jen dvě možnosti. Buď je teď kniha na stole Duana a on už stahuje smyčky kolem jejího domu, nebo...
      „Musím na zámek,” vyhrkla a zmizela na schodišti do patra.
      Plavovláska se nespokojeně protáhla a zívla. „Teď, v noci? Co chceš dělat? Proč?“
      „Nemám čas. Promiň. Jdi spát...” prolétla síní s malým balíčkem pod paží a zabouchla za sebou dveře. Enid se ještě jednou protáhla. Jak myslíš, řekla si sama pro sebe. Jak myslíš...

      Ve městě nebylo živáčka. Z věže odbili jednu hodinu po půlnoci. Chladný noční vzduch jí osvěžil rozpálenou hlavu. Snad tam kniha ještě bude, někde tam být musí. Je to možnost. A ona neměla na vybranou. Sotva přemýšlela o tom, co jiného by ji tam ještě mohlo potkat. A přitom to bylo tak triviální.
      V zámeckém parku se zahalila do pláště, který nesla podpaží, udělala rukou nepatrné gesto a pohltily ji stíny. Psi, kteří se před pár vteřinami řítili směrem k ní, proběhli kolem, jako by tam vůbec nebyla. Zatímco jejich štěkot dohasínal na druhé straně zahrady, spěchala k zadnímu traktu. Nádvoříčko osvětlovala jediná lucerna. Všude bylo ticho, jen z dálky se ozýval křik páva. Zámek u vchodu pro služebnictvo pro ni neznamenal žádnou překážku. S dlaní na klíčové dírce naslouchala titěrnému cvakání uvnitř mechanismu a pak už jen vzala za kliku. Dveře ani nezaskřípěly, když je otevírala. Kdyby neměla takový strach, samolibě by se usmála.
      Kráčela důvěrně známými chodbami. Dokud se držela stinných koutů, chránilo ji kouzlo, a tak prošla kolem strážců v prvním patře, aniž si čehokoli všimli. Byla teď v chodbě, kde se nacházely ložnice i Jacquesova pracovna. Do té zamířila nejprve. Samozřejmě bylo zamčeno, ale to nebyla překážka pro čarodějku, jako byla ona.
      Místnost byla nevelká, plná knih a regálů. Ze zdí se šklebily znetvořené kančí tlamy a slepě zíraly srnčí oči. Na stole u okna stál velký globus, deska byla plná papírů. Lusknutím prstů rozsvítila jednu svíci a namátkou brala listiny do rukou. Její pozornost upoutal dopis ležící téměř navrchu. Písmo, jak jinak, jí bylo povědomé, nedokázala si ale uvědomit, kde ho už viděla.

      Kníže,
      vaší prosbě vyhovím.
      Potřebuji jen jedno, knihu, která obsahuje potřebné magické formule a návody. Je to zakázaný spis, jmenuje se Nekromancium. Zpravidla bývá vázaný v černé kůži, je menšího formátu, na deskách mívá stříbrné písmeno N. Bez této knihy je vaše žádost nesplnitelná. Očekávám, že ji do zítra opatříte.
      PS: Pokud budete v rozpacích, obraťte se na místní čarodějku.

      Podpis samozřejmě chybí… Hněv ji doslova roztřásl. Bylo to přesně tak, jak se domnívala. A ten, kdo knížeti pomáhal, je bez jediné pochyby Duan. Vždyť Jacques sám mluvil o tom, že jedná podle jeho pokynů. Ten had! To jeho je písmo na dopise, určitě je jí povědomé odtud, docela jistě. Jak se mohl opovážit! Doufám, že ho démoni vyšších sfér při invokaci roztrhali, doufám, že se nevyhnul spáru zla, doufám… Nenávist… V hlavě jí hučelo.
      Ta kniha tu někde je, musí tu být. Rozhlédla se kolem. Stovky polic, desítky skříní, nespočet tajných skrýší. To nikdy všechno neprohledá. Pak se rozhodla. Už neměla co ztratit. Ne nadarmo byla tolik dlouhých let velekněžkou Nekromancia. Palcem a ukazováčkem zhasila svíci, voskem potřísněné prsty natáhla před sebe dlaní vzhůru a šeptem invokovala Vidoucí stín.
      Vidoucí stín… Jako by se v její dlani náhle cosi pohnulo, jako by se tma kondenzovala a svíjela, protahovala se jí mezi prsty jako nit. V okamžiku se před ní vznášel pohybující se přelud, záhyb tmy, úlomek chladu. A čarodějka jako by náhle povyrostla. I její tvář se proměnila k nepoznání. Vrásky smíchu kolem úst se zkřivily, lícní kosti vystoupily, pleť měla šedozelenou. Velké oči se ještě rozšířily a planuly teď zlým, chladným světlem. Kolem hlavy jako by měla náhle černou svatozář, v zátylku cítila známé mrazení a prsty se jí chvěly nepříjemným mravenčením. Nehlasně pohybovala rty. Stín se rozptýlil po místnosti do dlouhých výběžků a zatímco tajemným, temným způsobem své zapovězené existence hledal stopy zla, stopy sladké vůně Knihy, s hlavou lehce zakloněnou vychutnávala Moc. Pak rázným pohybem stáhla stín k sobě a vydala se dál. Tady kniha nebyla a ona tušila, kde ji najde.
      Před těmi dveřmi se jí doslova zježil každý chloupek na těle. Byla u cíle. Cítila TO, cítila přítomnost zla a byla by na to přísahala. Věděla, co uvidí za dveřmi na nočním stolku.
      Když se nekromant promění, vidí všechno jinak. Temná stránka světa k němu promlouvá, zlé věci jsou plné energie. Když držela Knihu v ruce Dayn-čarodějka, cítila maximálně bolest, a někdy ani to. Když otevřela Knihu Dayn-nekromantka, zaplavila jí bílá záře, písmena vystupovala ze stránek jako živá a vlídný hlas smrti k ní promlouval. Jak absurdní. Bojíme se utrpení, a přesto ho tak často vyhledáváme. Než otevřela dveře, snad se na ten hlas dokonce těšila. Skutečnost pro ni byla opravdovým šokem.

      Seděla na posteli. Sukni měla vykasanou ke kolenům a nahé nohy stočené pod sebou. Dlouhé rudé vlasy si rozčesávala kostěným hřebenem. Když Dayn vstoupila, otočila se a probodla ji pronikavým, zkoumavým pohledem. „Čekala jsem tě,” řekla.
      Nekromantka zaťala pěsti a zase je rozevřela. „Já tebe,” zalhala chladně.
      Napětí v ní stoupalo jako sloupec rtuti, jako by rostla, jako by se stín kolem ní zvětšoval a temněl. Žena na posteli se pomalu napřimovala, oči jí zářily jako šelmě, ačkoli ruka s hřebenem zůstala na půli cestě k hlavě. Potom se prsty na kostěné rukojeti rozevřely a hřeben klepnul o podlahu. Usmála se a odhalila bílé tesáky. Dayn bušila krev v hlavě.
      Upírka skočila.
      Člověk, který by nějakým zrůdným omylem zhlédl to příšerné divadlo, by dozajista zešílel strachy. V jedné chvíli prořízly bílé paže s dlouhými drápy zatuchlý vzduch temné komnaty, rusé vlasy vyplnily prostor jako krvavý závoj, vysoká temná postava jindy drobné Dayn vztáhla ruce před sebe v obranném gestu - a v příštím okamžiku se roztříštila do tisíce stínových kousků, mezi kterými pružné tělo upírky prolétlo jako vodní tříští. Dopadla na podlahu po kočičím způsobu a zasyčela. V opačném koutě místnosti se nekromantka materializovala zpět do své postavy - připomínajíc optický klam, vzduch se zavlnil a byla zpět. Protáhla si ruce zaklesnuté do sebe a přimhouřila nenávistně oči.
      „Jak se ti líbí tvá nová existence, Ruby?” začala konverzaci.
      Upírka se křivě usmála: „Rimmon, čarodějko, jmenuji se Rimmon. Ruby je můj matný denní stín.” Dlouhým krokem přistoupila k lůžku, usedla a mlčky dlaní poklepala na deku vedle sebe. Čarodějka bez zaváhání přisedla z druhé strany postele. Byly od sebe teď vzdáleny sotva půl metru. Pleť upírky byla bílá a matná, ale oči se jí leskly. Její vlasy se vzdouvaly a plazily po nahých ramenech jako živé, hruď se jí zdvihala a klesala, z každého centimetru jejího těla čišela živočišná smyslnost. Dayn byla jako její dokonalý protiklad, jako by byla jen odrazem v zrcadle. Nepřirozeně šedá kůže zdála se vyzařovat stín, připustíme-li takový protimluv. Veliké temnotou lemované oči hleděly na Rimmon klidně a zle. Rty se zúžily a lesk kaštanově ryšavých vlasů pohasl v temnotě stínové aureoly. Jako by někdo vdechl život perokresbě ze starého bestiáře, byla jen černá a bílá či spíše mrtvolně zelenošedá.
      Hleděly na sebe. Dayn s nelibostí zaznamenala, že upírce nedokáže číst myšlenky - jako by ani žádné neměla, vítr prohánějící se prázdným sálem... Tak řekni něco! syčela v duchu.
      „Tak myslím, že tahle nová podoba se mi bude líbit víc,” protáhla líně Rimmon. „A náš milý kníže bude taky jistě rád,” ušklíbla se. „Rimmon naplní jeho tužby daleko...” upírka si smyslně olízla špičáky, „... daleko rafinovaněji.”
      Pohyb, kterým nekromantka vytáhla ze záňadří stříbrnou dýku, byl nepostřehnutelně rychlý. Její bodnutí však jen proseklo vzduch, když ji sokyně jedním bleskovým švihnutím ruky smetla z postele. Dýka zařinčela o zem a než se stačila Dayn zvednout, držela ji v ruce upírka. S úsměvem vyzkoušela špičkou prstu ostří a odhodila zbraň do kouta. „Impozantní, ale zbytečná snaha,” pokrčila nos.
      Stín, který nekromantku obklopoval, se rozepjal jako křídla. Zdálo se, že ani nevstává sama, že ji temnota okolo ní zvedá a obklopuje, že vyrůstá ze země, až se najednou zase tyčila nad Rimmon. Pomalým gestem zvedla ruce, dlaně obrácené dolů. Vzduch kolem ní vřel pohybem. Zdálo se to jen, nebo se ve stínech objevovaly tváře, znetvořené škleby, přeludy, spárky, drápy, křídla? Spustila ruce, ale rej nestvůrností ji obklopoval jako hejno hravých psíků obklopuje svou paní.
      „Rimmon, vím, že tě svět mrtvých neděsí. Neděsí tě ani svět živých. Ale tady pro tebe není místo a já nedovolím, abys tohle město vysávala,“ řekla, jako by ji zaklínala, pomalu a bezvýrazně. Upírka se jen uchechtla a sjela z postele.
      „Já toužím po lásce stejně jako ty, Dayn. Dopřej mi ji. Žít a nechat žít, co říkáš?“ zasyčela ironicky, téměř se jí dotýkajíc tváří.
      „Ty netoužíš po lásce. Toužíš využívat a zneužívat,“ odvětila Dayn chladně, aniž by jen o milimetr uhnula. Docela zřetelně cítila divnou, dráždivou vůni upírky a zblízka hleděla do jejích překrásných temných očí.
      „A ty snad ne?“ zašeptala Rimmon. Vzduch se chvěl napětím.
      „Ne,“ řekla pevně nekromantka a položila dlaň na upírčinu ruku. „Ne, já ne.“
      Cukla, ale Dayn ji stiskla pevně. Kolem jejich téměř se dotýkajících hlav kroužily a poletovaly stíny.
      „Vím o tobě vše. Jsi čarodějka. Všechny muže svého života jsi jen využívala. Copak ty dokážeš milovat?! Nelži sama sobě,“ syčela jí Rimmon do očí. „Já nejsem o nic horší než ty, naopak. Já to všechno nedělám jen z nudy!!!“ Poslední slova vykřikla.
      Čarodějka semkla rty a oči se jí zúžily. „Nikdy,“ šeptala hlasem plným nenávisti, „nikdy mi ani jediný z mužů, které jsem, jak ty říkáš, využila a odhodila, nezůstal lhostejný. Tomu TY, upírko, nemůžeš rozumět. Jsem čarodějka, ale pořád jsem člověk. Všichni ti muži ve mně stále jsou a já se neprokousávám životem snadno, bez výčitek. Bez příběhů. Bez vzpomínek.“ Odmlčela se a Rimmon ticho nenarušila. Vpíjela se do tváře nekromantky, jako by četla myšlenky ona jí.
      Po chvíli Dayn znovu promluvila, ale tentokrát byl její hlas jiný - jako by ani nemluvila ona. Jak mohla Rimmon tušit, že se v nekromantčině srdci rodí démon, že její mysl prostupuje jeho medový, mrazivý, chvějivý hlas. Jak mohla vědět, že k povolání temného Služebníka nepotřebuje bývalá velekněžka Zla žádnou knihu, jak mohla vědět, že žije celé ty dlouhé roky uvnitř ní jako ten nejrafinovanější trýznitel. Jak mohla vědět, že jestli se jí někdy dotýkala smrt, pak to bylo teď, rukou drobné čarodějky?
      Jak to mohla vědět? Rimmon byla dítě Stínu, věděla to intuitivně. A přesto nic neučinila. Její zvědavost byla silnější než varovný hlásek v hlavě.
      „Ruby…“ řekl hlas. Oči upírky se rozšířily. Údivem? Strachem? Dayn, či spíše její vlnící se stínový odraz, se naklonil vpřed, dotkl se tváří tváře - a prošel skrz. Rimmon pocítila ledový chlad, který jí pronikal jako mráz sklenicí vody. Několik okamžiků paralyzovaně naslouchala hlubokému hlasu, který se teď ozýval v její vlastní hlavě. Cítila, že ztrácí vědomí. Zavřela oči… zaklonila hlavu…
      … a pak, jako když se ryba vymrští nad vodní hladinu, v jediném okamžiku jasném jako lusknutí prstů uviděla sama sebe sedět na posteli, obklopenou stínem, hroutící se, vysátou, mrtvou. Máchla prudce oběma rukama. Temnota se rozplynula jako dým.
      Byla tu sama a byla živá. A je pryč, pomyslela si. V uších jí dozníval táhlý ženský vzlyk.
      „Vyhrála jsem, čarodějko. Takhle mě nedostaneš.“
      Vstala, otevřela okno a vyhlédla do zahrady. Nádherně sytě modré nebe křižovali netopýři. Spokojeně se usmála.

      JEN PÁR DNÍ

      Lucien otevřela celá rozesmátá. Ještě se přes rameno ohlížela do domu a něco volala, pak se obrátila zpět a spustila: „Paní, slyšela jste to? Komtesa se...“ zarazila a větu dokončila s ústy úžasem dokořán „… uzdravila.”
      Na Dayn nebyl pěkný pohled. Zapadlé, krví podlité oči, mrtvolně bledá pleť, modřiny a podlitiny na krku, na rukou... Vklopýtala do domu a zhroutila se na podlahu. Na nic se neptej, chtěla ještě říct, ale vyšlo z ní jen zachraptění.
      Když je jednou démon probuzen a přiveden na svět, když je mu jednou nabídnuta kořist, když se jí už dotýká - a když ji přesto nedostane, je s ním těžké pořízení. Jakmile se znovu materializovala ve svém těle, vyčerpaná a rozzuřená, nastal boj. Celou noc zápasila čarodějka o vládu nad svým vlastním nitrem, celou dlouhou noc se svíjela na loži, kde byla jen několik hodin předtím oživena bytost z jiného světa, křičela a dusila se, zatímco za dveřmi pobíhali strážci a báli se vejít. Do konce života asi nepochopí, kde v sobě shledala tolik síly, že se dokázala teleportovat alespoň do zahrady, a jak se dostala domů...
      V následujících dnech ležela ve svém pokoji, vyháněla všechny vyjma Enid a pila. Paranoidní stavy ji téměř neopouštěly. Do ochraptění proklínala sama sebe za to, že neodolala pokušení použít nekromancie, zoufale bojovala s abstinenčními příznaky závislosti na Tmě, nesčíslněkrát se vrhla k oknu, aby pátrala po eskortě, která ji odveze na exekuci, každičkou noc očekávala s očima rozšířenýma šílenstvím návštěvu Rimmon. Nechápala, jak mohla upírka přežít útok démona a děsila se toho o to víc, že ona samotná ho málem nepřežila. V jejím pokoji byl strašný chaos, věci poházené po zemi, střepy, prázdné lahve. A mezi tím vším polonahá, téměř stále opilá dívka, kterou nakonec její přítelkyně musela uspat jednoduchým zaklínadlem.
      Jedné noci Dayn probudil zvuk ze zahrady. Posadila se na posteli, okamžitě vystřízlivělá. Naslouchala, nic dalšího se však neozvalo. Spánek ji ale mezitím docela opustil. Najednou chtěla vstát a jít dolů, chtěla jíst a chtěla s někým mluvit, ale zapletla se do rozházeného šatstva a nedůstojně sebou švihla na zem. Zůstala ležet a přemýšlela. Ať už je to konec, nebo ne, stále tu má nevyřízené účty. Musí mluvit s knížetem. Musí se mu pomstít - a musí se pomstít Duanovi, tomu především. Ale ze všeho nejdřív se musí vypořádat s Rimmon. Pak? Pak by mohla ... Ano, napadlo ji to, mohla by se znovu stát nekromantkou, skrýt se Kapitule a žít...
      Ne. Rozhodla se, že za tuhle cenu už nechce nic, ani kdyby to byl její vlastní život. Té noci ji její šílenství definitivně opustilo.

      INTERMEZZO

      Upila ze skleničky a slastně zamlaskala.
      „Je úplně nový, paní! Včera ho přivezli z jihu! Říkal jsem si, že ho musíte ochutnat.“ Sklepník byl bez sebe radostí, že může své stálé zákaznici předvést nejlepší zboží. Dayn se na něj usmála: „Opravdu výborné, mistře. Odkud ho přivezli, a kdo?“
      „Z Arhia, elfové, a…“ zakuckal se potěšením „… musíte vidět jejich koně! Jsou to ty černý fešáci, jako byla vaše Diana.“
      Čarodějka se smutně usmála. „Ráda se na ně podívám. Ale Diana byla výjimečná. Škoda jí.“
      „No jistě, škoda,“ přitakal sklepník. „Ale ten váš novej koník je taky moc fajnovej. Viděl jsem vás na něm…“ nedokončil. Její vyjížďky s knížetem nebyly právě vhodné téma. Přešla to mlčením. Věnovala se vínu. Pak vstala a položila na stůl minci.
      „Děkuji, mistře. Byl to zážitek, jako vždy. Máš nejlépe zásobený sklep v celém kraji. Pošli mi…“ zamyslela se a úkosem přitom vyhlížela zadními dveřmi na dvůr, kde vykládali zboží, „… pošli mi 40 lahví.“ Sklepník se málem přelomil v půli od samých díků.
      „A…„ dodala se zvědavým úsměvem, „kde že mají ty koně?“

      Na dvoře stál vůz a několik elfů z něj vykládalo sudy. Jeden právě vyváděl ze stáje velkého šimla, tahouna. Vydala se za ním a nemýlila se, mířil zadními vraty k ohradě za domem. Vypustil koně k ostatním, právě k těm, na které se Dayn přišla podívat. Elf se opřel o klády a pozoroval vraníky. Postavila se vedle něj. Nějakou dobu jen mlčeli.
      „Přišla jste se na ně podívat?“ oslovil ji konečně a ukázal bradou do ohrady. Otočila se k němu a usmála se. „Ano, sklepník mě upozornil. Také jsem měla klisnu toho plemene, ale těžce se poranila při lovu. Přišla jsem o ni.“
      „Taková škoda… tihle se k lovu nehodí. Používáme je na dlouhých cestách,“ rozpovídal se elf. „Vydrží víc než kterýkoli jiný jezdecký kůň.“
      Dayn pohodila hlavou: „Vím, proto jsem si taky Dianu pořídila. Hodně jsem tehdy cestovala.“
      Odmlčela se, ale koutkem oka pozorovala elfa. Byl oblečený podle jižního obyčeje, dlouhou koženou vestu přetaženou přes jemně tkanou plátěnou halenu, vysoké jezdecké boty a u pasu stočený bič. Vlasy měl rozpuštěné a až do pasu, jen krajní prameny měl stažené vzadu řemínkem, aby mu nepadaly do tváře. S jistým zalíbením pozorovala tu nezvykle útlou, bezvěkou tvář, úzké světlé oči a vysoké čelo. Po velmi dlouhé době si vzpomněla na rodinu, u které vyrůstala. Zamyslela se a už neviděla jeho - viděla svou elfskou pěstounku, své přátele, osadu v lesích… Vzpomínky - přepych, který si normálně nedovolovala. Jak dlouho hledala své místo mezi elfy? A jak dlouho ho hledala mezi lidmi? Lidé ji ale v posledních dnech znovu zklamali. Už naposledy. Snad by… snad by se mohla ještě vrátit k elfům?
      Z přemýšlení ji vytrhl jeho hluboký, příjemný hlas.
      „Paní?“ Elf se nepatrně uklonil. „Musím už jít, ale pokud byste měla zájem, pozval bych vás dnes k večeru na vyjížďku.“
      Měl velmi hezký úsměv a nebyl to člověk, ač byl muž. Proč by odmítala?

      Klisna, kterou přivedl pro ni, byla překrásná. Měla drobnou krátkou hlavu, silný svalnatý krk, hřívu a ocas rozčesané do jemné hedvábné záplavy a na spěnkách dlouhé rousy, takže její lehké nohy dopadaly na zem s půvabným důrazem. Když se čarodějka vyšvihla do sedla, kobylka se pod ní roztančila - nebylo možné ji udržet na jednom místě. Dayn si nehrála na vysokou jezdeckou. Místo aby se pokusila kobylku zklidnit a nechat ji uvyknout novému jezdci, vrazila jí paty do slabin a vyrazila vpřed tak rychle, že kopyta elfova hřebce za sebou ani neslyšela. Mířila přes pole a pastviny k lesu, řítila se po dlouhé cestě do svahu a obdivovala klisninu sílu. Ani tady v kopci na okamžik nezpomalila, jako by jezdkyni chtěla dokázat, že se nenechá jen tak lehce ovládat. Mezi stromy Dayn stiskla zvíře koleny a přitáhla otěže. Klisna jakoby proti své vůli zpomalila a otočila se na jemnou pobídku, i když neustálým přešlapováním dávala najevo, že není s neznámým jezdcem smířena. Dayn ji spokojeně popleskala po krku a konečně se podívala po svém společníku. Byl to hezký pohled, černé vlasy, černá hříva, vydupali do příkrého svahu a zastavili pár metrů od ní. Hřebec ztuhnul jako socha.
      „Má klasický výcvik!“ křikla a ukázala na hřebce bičíkem. Elf se na ní podíval… zvláštně.
      „Ano,“ křikl v odpověď. Pak koně prudce pobídl a ten jen poskočil vpřed a cvalem se vřítil mezi stromy. Když se za nimi hnala, pociťovala po dlouhé době zase tu divokou radost a život byl opět nádherná hra. Všechno to, co leželo před ní, ji vzrušovalo a lákalo. Ne nejméně černovlasý neznámý.

      „Ess`ae Tanagwetill. Qui ess´tae?“
      Leželi vedle sebe v trávě, ona si hrála se stéblem, on dřímal, ruce pod hlavou. Koně se pásli opodál. Jeho hlas ji překvapil, trhla sebou. Odpověděla váhavě, s nedůvěrou: „Quie dicett´an te?“
      Otočil se na bok, aby na ni viděl. „Nikdo mi to neřekl. Poznal jsem to. Qui ess´tae? Jak ti říkali elfové? Chtěl bych to vědět…“
      Vzpomínky ji přemohly. Otočila se k němu a dlouho se na něj jen dívala. Jeho tvář byla neproniknutelná a jí se příčilo číst mu myšlenky. Přesto poznávala vše, stejnou tvrdost, stejný zdánlivě lhostejný pohled, stejný střeh, skrytý za lenivým úsměvem. Jiný způsob myšlení, jiný úhel pohledu - na elfech bylo všechno jiné - a všechno jí to bylo tak blízké. „Ess`ae Tuonell,“ zašeptala.
      Položil jí prsty do vlasů. „Tuonell, minn´ae te.“

      Jednoho dne na ni za její zahradou čekali dva. „To je můj bratr, Tuonell. Chtěl jsem ti ho představit.“
      Alghor byl menší než Tanagwetill, sličný a veselý. Objal Dayn a políbil ji na obě tváře.
      „Jsem rád, že tě poznávám,“ usmíval se na ni. Napadlo ji, kolik z toho, co Tanagwetillovi o sobě vyprávěla, asi ví - byl k ní nezvykle vřelý. Uvědomovala si však, proč tomu tak je. Snad jí z toho až přeběhl mráz po zádech, ačkoli nemohla říct, že by se bála. Když vás někdo miluje, když si tím jste jisti, nepociťujete strach.
      Ten večer i mnohé další večery plynuly jako ve snu. Přestala myslet na nebezpečí, které se ji předtím zdálo obklopovat, ostatně, nikdo se neobjevil, žádný zatykač, žádný Duan s eskortou, dokonce ani kníže se neozval. Na zámku se pořádaly plesy, Ruby byla středem pozornosti a nikoho by nenapadlo spojovat právě ji s vraždami, které se v podzámčí množily. A Dayn, městské čarodějce, to bylo najednou lhostejné. Znechutila si všechno kolem sebe o to víc, oč raději měla dlouhé projížďky liduprázdnou krajinou v doprovodu svého tak nenadále získaného společníka. Tanagwetill s bratrem obvykle večeřeli u ní nebo všichni seděli dlouho do noci ve vinném sklípku. Enid, zpočátku rozpačitá, brzy našla v té společnosti zalíbení a Dayn ji mnohokrát pohledem varovala - nebylo to ale třeba. Tanagwetill byl jen její, viděla to na něm a čím dál víc do toho sama zabředávala. Jestli ho milovala? Nebyla si tím jistá. Ale rozhodnutí, že opustí město a odjede na jih s ním, v ní rostlo a sílilo stále víc.

      Až do onoho dne.
      Vraceli se z večerní vyjížďky. Alghor zabočil směrem k městu, Tanagwetill ji doprovázel domů. Zastavili se ve svahu a dívali se za odjíždějícím. Dayn zvedla ruku a mávala mu, dokud nezmizel. „Jako malá,“ dobíral si ji elf.
      Zvážněla. „Tane, ale já nejsem malá. Jsem velká a jsem čarodějka. Jestli víš, co tím myslím.“
      Pobídla koně ke stáji. Mlčky ji následoval. Promluvil až u večeře. Tentokrát byli sami, protože Enid se necítila dobře a zůstala ve svém pokoji.
      „Ty jsi čarodějka a já jsem elf. Neptám se tě na věk ani na jiné věci, nehledě na to, že by to bylo .. ehm… nezdvořilé. A ty ses nezeptala mne. Ale ať je to jakkoliv… Nechceš odjet se mnou?“
      Zamyšleně se na něj podívala. „Víš, tohle město je pro mě plné vzpomínek, které nenávidím. Vlastně jsem uvažovala, že bych odsud odjela ráda. Ještě nedávno jsem si myslela, že mi zbývá jen pár dní života,” zachytila jeho pohled, ale pokračovala dál, „a teď se zdá, že to nebylo tak horké... a vlastně mne napadlo, že bych mohla zkusit zapomenout na magii a… snad se pokusit i žít mezi elfy… jako dřív. Třeba bych to dokázala.“ Zmlkla a podívala se na něj.
      Neusmíval se. „To musíš vědět ty,“ řekl.
      „Ano. Uvidíme. Ale předtím tu musím ještě něco vyřídit.“
      Hledala slova a nechtělo se jí to všechno vyprávět. Točila v prstech sklenkou vína, které pocházelo z arhijských vinic.
      „Tane…“
      Začala, ale nedokázala pokračovat. Tolik se jí nechtělo, ale asi mu to bude muset říct, o tom, co tu nemůže zanechat, i když by hrozně ráda byla tak sobecká.
      Nakonec našla slova o mnoho později. Leželi pod otevřeným oknem v jejím pokoji, dovnitř voněla noc a doléhaly zvuky ze zahrady. Zahoukání sovy, pofrkávání koní ve stáji, psí štěkot. Natáhla ruku a prsty mu projížděla vlasy. Chytil její dlaň, políbil ji, vysmekla se mu a hladila ho bříšky prstů po tváři.
      „Tane?“
      „Ano, lásko?“
      „Víš, proč už tolik nocí nikdo nevychází ven? Proč se lidé bojí? Proč tak často zvoní umíráček?“
      „Samozřejmě,“ odpověděl bez váhání, „ve městě je upír, řekli nám to hned první den.“
      „A ty se ho nebojíš?“ zeptala se.
      Opřel se o loket a podíval se na ni. „Tuonell, zrovna dnes jsme o tom mluvili. Já už mám leccos za sebou. Dokonce i setkání s upírem. Není mi dvacet a ani… Ani padesát. Nebojím se ho. Měl bych snad? Jsem na světě moc dlouho na to, abych panikařil, když zaslechnu něco o potvoře z podhradí. Ale proč o tom mluvíš?“
      Pokračovala bezbarvým hlasem. „Není to upír, Tane, je to upírka. A je to zatraceně mocná upírka. Povstala jako noční stín té dívenky na hradě, Ruby.“
      „Slyšel jsem o ní, myslíš tu komtesu. Prý je překrásná…“
      Teď se prudce zvedla čarodějka. V jejím hlase zazněl hněv:
      „Ano, Tane, je nádherná. Kdybys ji viděl, zamiloval by ses. Je to její moc. Není člověk, je…“
      „Elfka?“
      „Ne… je to dítě nějakého boha.“
      Tanagwetill na ni zaraženě pohlédl.
      „Nemůžu ti to vysvětlovat, ale všechno se to stalo skrze černou magii a já jsem tomu nedokázala zabránit. Rimmon, ta upírka, teď touží po krvi. A navíc je to… jak to… No, je něco jako má sokyně. Jenže, Tane, já použila tu nejmocnější a nejstrašnější věc, kterou znám, abych ji zničila, a málem jsem to nepřežila. A teď nemůžu…“ Stiskl jí ruku, až křečovitě, a přerušil ji:
      „Tuonell, vím, co chceš říct. Ráda bys ji tu nechala, ale nedokážeš to, protože si myslíš, že jsi to nepřímo zavinila. Je to tak?“
      Přikývla. Seděli vedle sebe a mlčeli. Ticho přerušil Tanagwetill: „Dobře, tys ji nedokázala zabít magicky, ale proč by na ni neměl fungovat obyčejný poctivý dubový kolík?”
      „Měl by,” odpověděla rychle Dayn. „Popravdě, myslela jsem si, že...” podívala se na něj zkoumavě a odvrátila hlavu. Teď dělám něco, co bych neměla, pomyslela si.
      „Je na ni vypsaná odměna. Dost peněz, myslím.”
      Vstal a začal se oblékat. „Rozumím ti, Tuonell. Půjdu a zabiju ji, jestli si myslíš, že to dokážu. Nebojím se jí, říkal jsem ti, že to nebude první upír, se kterým se setkám. Někdy ti to budu vyprávět.”
      Dayn seděla na posteli, kolena přitažená k bradě a mlčky ho pozorovala. To doufám, že budeš, pomyslela si. Zmocňoval se jí divný pocit, snažila se ho zaplašit a opět hledala slova. Vlastně jí to přišlo jako dobrý nápad, nahnat ho do toho, měl k tomu všechny předpoklady, ale proč tedy měla pocit, že dělá chybu?!
      „Až to vyřídím, ještě se sem vrátím!“ usmál se na ni. Políbil ji a byl pryč. Opatruj se, chtěla mu říct. Opatruj se, řekla mu v duchu. Možná tě miluju, řekla mu v duchu.

      Probudila se s výkřikem, zalitá potem, nezvladatelně se třásla. Příšerný sen. Vize. Oknem dovnitř pršelo. Tma. Ze země ve spěchu sebrala hedvábný pléd, přehodila jej přes noční košilku a…

      PŘÍLIŠ MNOHO PŘEKVAPENÍ

      … vyřítila se ze dveří. Lilo, okamžitě byla promočená na kůži. V šílené chvatu se rozhlédla. Uviděla je hned. Alghor, bledý ve světle luceren jako smrt, vedl za uzdu promoklého koně, otevřený vůz drkotal kalužemi. Vedle něj, rukama se přidržujíc postranice, šli s hlavami sklopenými tři elfové.
      „Nee!“
      Vykřikla a rozběhla se k nim. Vytřeštěná hrůzou oběhla vůz, aniž se na ně podívala. Děsila se toho, co uvidí.
      Tělo ve voze bylo přikryté koňskou houní. I v tom dešti ucítila povědomý, odporný, sladký zápach krve. Oči se jí zalily slzami. Stála, neschopná slova, bez hnutí, bez hlesu. Jeden z elfů k ní přistoupil a dotkl se její ruky. Jako by se v ní něco zlomilo, naklonila se, zapotácela a vrhla se k vozu. Několikeré ruce ji zachytily a stáhly zpět. Zoufale se otočila na elfa, který jí pevně svíral paže. Jeho tvář se zdála být vytesaná z kamene. Nohy jí klouzaly, jak se snažila vyprostit. Zachytila Alghorův pohled - jen sklopil víčka a zcela neznatelně zavrtěl hlavou. Déšť smýval z vozu krev a pod koly se tvořila rudá kaluž. Promočená koňská houně zplihle visela přes otevřenou postranici, odkapávala z ní voda. Z praménku černých vlasů, který zpod ní vyklouzl. Stáli tam snad hodiny... a možná ve skutečnosti uběhlo jen několik málo minut. Neplakala. Nemohla. Na tvářích ji studil déšť.
      Přistoupila k vozu, už jí nebránili. Natáhla roztřesenou ruku, zaváhala. Pak rázným pohybem strhla deku.
      Couvla a vrazila do Alghora. Položil jí zezadu ruce na ramena. Dlouho, předlouho se dívala na mrtvé tělo. Tanagwetillova tvář byla znetvořená ostrými spáry. Jeden oční důlek byl rozervaný, druhé oko milosrdně zavřené. Z pootevřených úst zkřivených nehezkou grimasou bolesti vytékal pramínek krve. I bílé zuby byly zbarvené rudě. Dlouhé, nádherné, černé vlasy teď visely z vozu dolů zacuchané a slepené krví. Hrdlo měl rozervané doslova na kusy. Bez citu, jediné myšlenky, jako by byla sama mrtvá, dívala se na změť přetrhaných tepen a rozdrcenou páteř v obnažené ráně. Halenu měl Tanagwetill roztrhanou a širokou neopálenou hruď křižoval bezpočet hlubokých šrámů.
      Alghor pustil dívčina ramena, přistoupil k bratrovi a opatrně mu stáhl z šíje řemínek s kovovým amuletem. Neřekl ani slovo, vzal čarodějčinu třesoucí se ruku do své a vtiskl jí do dlaně studený, krví potřísněný kov. Zavřel její rozevřenou dlaň, sklonil se a políbil prochladlé prsty. Stála jako mramorová socha, sevřenou pěst zvednutou k srdci. Alghor se k ní natáhl ještě jednou, naposledy. Zlehka jí sňal z ramen hedvábný pléd, promočený a ztěžklý, a zakryl jím Tanagwetillovo zakrvácené tělo. Pak se na ni naposled podíval.
      Déšť stále, vytrvale padal na tichou ulici. Bílý pléd se barvil krví. Přistupovali k ní jeden po druhém. Dívala se na Tanagwetillův obličej, milosrdně nezřetelný pod hedvábím. Sklonili se, políbili ji na tvář a zašeptali stejná slova:
      „Sbohem, sestro.“
      Viděla křivku jeho klenutého obočí. Alghor trhnul otěží. Dívala se na Tanagwetillovo vysoké čelo, jako zázrakem nedotčené upířími spáry. Vůz se pohnul a poskočil. Dívala se. Tělo na voze sebou trhalo v drkotavém pohybu kol na nerovné dlažbě. Dívala se, až najednou stála na ulici úplně sama.

      Vracela se domů. Ačkoliv, nebyl to vlastně její domov, necítila k tomu domu v zapadlé ulici nic. Vůbec necítila nic, jen hroznou, smrtelnou únavu. Život ji zase přestal zajímat. Vystoupala po schůdkách, prošla otevřenými dveřmi do chodby, zanechávajíc za sebou mokré stopy, a vstoupila do haly.
      Stál tam, ve tmě, a čekal na ni.
      Přece jen našla důvod, proč žít.
      „To se mi snad jenom zdá!” zasyčela nenávistně.
      „Dayn, zadrž!” řekl rychle a vykročil k ní.
      Vymrštila ruku před sebe a na koncích prstů jí zaplál věnec ohně. Nenávist ji ovládla, nevěděla ani, co dělá.
      V jeho tváři byl zmatek a nepochopení.
      „Dayn!”
      „Mlč!” syčela. „Už ani krok.”
      „Přišel jsem...” chtěl něco říci, ale z její dlaně vyšlehl sloupec energie a odhodil ho na stěnu.
      Dopadl tvrdě - lapaje po dechu, zvedal se ze země.
      „Jak... ses... mohl ... opovážit!” vyrážela ze sebe, „Ty hnusný hade! Zradit MĚ! Přišel sis pro mě, co?!”
      Nestačil se ani narovnat, kolem hlavy mu šlehl plamen a zapálil knihovnu i jeho plášť. Třásly se jí ruce, nemířila. Serval hořící látku z ramene a natáhl k ní ruku:
      „Dayn, přestaň, všechno je jinak.” Oči jí plály vzteky. Proč se tváří, sakra, vždycky tak klidně!
      „Vezmu tě s sebou, vrahu!“ zavřeštěla.
      Otevřel ústa, ale nový poryv energie ho jako beranidlo odhodil na doutnající knihovnu. Několik tlustých svazků mu spadlo na záda.
      „Sakra, počkej!“ chraptěl.
      Slyšela sama sebe nepříčetně řvát: „Nepočkám! Na nic už čekat nebudu!“
      Duan stál proti ní. Tvář a vlasy měl ožehnuté plamenem, levá ruka mu visela bezvládně podél těla. Prudce oddychoval, jak se snažil chytit vyražený dech. Díval se na ní vyčítavě, zoufale. Cítila se příšerně.
      „Skončím to…“ zašeptala, ruku stále napřaženou proti němu. Skončím to, dřív než zjistím, že tě nedokážu zabít, pomyslela si. Oči se mu zúžily do nenávistných štěrbin, jako by se díval skrz ni, za ni. Zdravou ruku zvedl k opasku.
      Dotknul se jí ledový spár strachu. On je doopravdy vrah, chladnokrevný - a bez citu, věděla to odjakživa. Mocnější ve všem - v intrikách, v nenávisti. Mstivější, rychlejší. O vteřinu rychlejší než ona. Jeho kovová hvězdice zasvištěla vzduchem - halu pohltil oblak ohně - dvojí výkřik…
      … ani jeden však nevyšel z jejích úst. Prudce se otočila. Za ní ležela v otevřených dveřích Enid, hvězdici zaseknutou vprostřed čela. Docházelo jí to pár vteřin.
      „Duane!“
      Ležel v hořících troskách knihovny, šaty na něm doutnaly. Ruce se jí třásly tak, že jednoduché zaklínadlo mlha se podařilo až napotřetí. Uhlíky prskaly a páchly v oblacích páry. Klekla si k němu, slzy jí padaly na ruce. Oči měl křečovitě zavřené. Přitiskla k sobě jeho bezvládné tělo a rozplakala se. Trvalo to snad půl hodiny, než ji roztřásla zima a ona si uvědomila, co se stalo. Jako by se probrala ze zlého snu. Duan byl stále v bezvědomí.
      Poprvé za život blahořečila své zbrklosti. Oheň ho čelně vůbec nezasáhl, zničil jen knihovnu a část zařízení haly. Vlasy i obočí měl sice sežehnuté, ale rozsah popálenin byl na takový útok zanedbatelný. Položila mu dlaně na prsa a pustila do něj energii. Téměř okamžitě otevřel oči.
      „Duane,“ začala zbrkle, zatímco se na ni unaveně díval. „Nevěděla jsem… Bože, myslela jsem si, žes mě zradil, žes to byl ty, kdo na mě poštval tu bestii, myslela jsem si, že sis pro mě přišel, Jacques mi s tím vyhrožoval, řekl, že…“
      Přerušil jí tiše, vyčítavě: „Přišel jsem tě varovat, Dayn. Ale ty jsi pořád tak strašně zbrklá. Mohlas mě zabít.“
      Znaveně zavřela oči: „Byla jsem přesvědčená, po tom všem, žes přišel zabít ty mě. Myslela jsem, žes…“
      Jeho hlas zněl konejšivě: „Přišel jsem ti pomoct. I kdybych tě neměl tolik rád…a já mám… zasáhl jsem do tvého života tolik, že budu za tebe až do konce svých dnů cítit zodpovědnost.“

      Zapálili oheň v krbu a choulili se k sobě v dekách na jednom křesle. Ve vzduchu visel zápach spálené kůže a ohořelých knih. Držel ji kolem ramen. Konečně čarodějku přemohla únava. Začala mu v náručí usínat, ale zdravou rukou jí stiskl paži:
      „Nespi. Přijel jsem ti něco říct a to nepočká. Ani do rána.“
      Jeho vážný tón ji probral. „Povídej,“ zamumlala.
      Ušklíbl se. „Tak prve musíme odklidit mrtvolu. A zadruhé, čeká nás dneska ještě jedna vražda, tak se prober.“ Teď už byla probuzená dokonale.
      „No ano, proč myslíš, že jsem tu?“
      Mlčela.
      „Když nejsem zrádce já, je to někdo jiný, to má logiku, co myslíš, čarodějko?“ zeptal se ironicky a hned pokračoval: „Kdepak se toulá dnes tvá služebná, ta hezká husička, co ti krade víno ze sklepa?“ ignoroval její překvapený výraz a mluvil dál. „No ano, zrovna tu jsem potkal před pár dny v Justičním paláci. Co bys řekla, že chtěla? Samozřejmě, podělit se o své malé tajemství. Nabídl jsem jí pomocnou ruku, odvedl ji do své kanceláře, nalil jí víno, nabídl bonbony… jsem velmi okouzlující muž, však víš. Svěřit se mně, to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Šéf tajné policie je přece ten pravý člověk na zatýkání odpadlických čarodějek.“
      „Sakra…“ uklouzlo Dayn.
      „Přesně, Dayn. Kdyby místo mě potkala kohokoliv jiného, jsi už na cestě na hranici.“
      „Ta mrcha. Zabiju ji.“
      Nehezky se usmál. „To je přesně to, co musíš udělat.“
      Sjela ho ironickým ohledem. „Zas ve svojí kůži, co?“
      Vstal, shodil ze sebe deku a zaklel. „Ne tak docela. Co takhle něco na zlomenou ruku? Začíná nepříjemně přicházet k sobě. Musel jsem to schytat zrovna do levačky?“
      Ušklíbla se.


      V svém pokoji služebná nebyla. Neustále ji proklínajíc, prohledávala čarodějka dům. Duan zatím odtáhl tělo mrtvé plavovlásky do zahrady a navršil na ně hromadu dřeva. Když se vrátil, našel Dayn v kuchyni.
      „Nebyli jsme první, kdo se chtěl zbavit svědka,” prohlásila lakonicky.
      Služebná ležela naznak na roštu u pece. Ve tváři měla překvapení. Dvě drobné ranky na pravé straně krku téměř nekrvácely.
      „Vždycky si říkám, jestli ty upíři napustí nakonec do rány něco, co pomáhá srážení krve. Nikdy to nekrvácí,“ poznamenal a otřel si dlaně do její odhozené zástěry.

      KRÁLOVSKÝ TRIBUNÁL

      „Vznáším obvinění proti Enid an Gwyhar, člence Kapituly, která svévolně porušila zákon a použila zakázanou knihu Nekromancium, aby přivedla k životu mrtvé tělo komtesy de Santon!“
      Mezi mágy to zašumělo, jedna čarodějka s vlasy staženými do uzlu dokonce pobouřeně vstala, ale přísný pohled cechmistra ji umlčel. Velitel královské tajné policie, Duan Lyontard, v šarlatovém plášti s vysokým límcem, důstojný a hrozivý jako spravedlnost sama, přecházel zasedací síní a jeho hluboký hlas se odrážel od mramorových stěn. Seděli tu všichni - ministr obrany, znuděný a bez zájmu, ministr vnitra, visící očima na mluvčím, celá Kapitula v černých pláštích, s neproniknutelnými výrazy, zástupci tajné policie, ruce vážně složené na stole, byla tu Dayn v tmavomodrých sametových šatech, prohlížející si po očku ostatní, byl tu kníže Jacques Montalban, který sotva zakrýval nezvladatelný třes rukou, vedle něj, tvář zbrázděnou hlubokými vráskami, seděl hrabě Santon a v čele samotný král, hlavu nakloněnou, jak se zájmem čekal, co se z celé věci vyvine. Přímo proti němu, na druhém konci stolu, stála útlá dívka v bledozelených šatech, spoutaná na rukou. Oči měla sklopené, ale držení těla prozrazovalo aristokratický původ. Komtesa Ruby de Santon.
      „Navrhuji pro obviněnou Enid an Gwyhar trest nejvyšší, smrt upálením.“
      Už se stalo, ušklíbla se v duchu čarodějka.
      „A dále. Obviňuji Lucien Bolton, toho času zaměstnanou u čarodějky residentky knížectví Montalban, z těchto zločinů: Napomáhala při nekromantských rituálech Enid an Gwyhar, spolčovala se s nestvůrou jménem Rimmon a konečně přímo zavinila smrt nejméně jedné další osoby.“
      Ještě krádež vlastního Nekromancia bývalé velekněžky Řádu temných, doplnila si pro sebe Dayn.
      Ministr vnitra vstal a rozhlédl se po přítomných. „To jsou vážná obvinění, sire. Máte pro to nějaké důkazy?“ Duan Lyontard kývl na jednoho ze svých mužů, který okamžitě vytáhl z pláště tlustý svazek listin a položil ho mlčky před ministra. Chvíli bylo slyšet jen šustění papíru. Pak ministr podal papíry s úklonou králi a pokýval při tom hlavou na znamení své spokojenosti.
      „Faktem zůstává, že obviněné ženy nemohou být již po zásluze potrestány, neboť obě dvě padly za oběť tomu, co přivedly na světlo světa. Je tu však ještě někdo, kdo nese za celou věc odpovědnost.“
      Jeho poslední slova zapadla do ticha v síni jako kámen do bažiny.
      Dayn tiše vdechla a rozhlédla se po ostatních, Santon sevřel desku stolu, až mu zbělely klouby, král se zkoumavě naklonil kupředu...
      „Je to TENTO muž!“ zahřímal Lyontard.
      Jacques Montalban vyskočil z místa, až porazil židli. Nastala vřava. Všichni o překot vstávali, mluvili jeden přes druhého a v jejich hlasech zanikalo Jacquesovo nesouvislé koktání. „Já to... cože? Já to neudělal! Přísahám. Nemám s tím nic společného, to ona... to ona... to on...“
      Velitel tajné policie pohlédl krátce na krále, jako by čekal na jeho souhlas, trhnul hlavou a vyštěkl: „Odveďte ho!”

      Když vycházeli ze sálu, odvážila se polevit v ostražitosti, se kterou se chránila proti telepatickým průnikům přítomných mágů, a dotkla se myšlenkami jeho myšlenek.
      ´Ne že by mi to vadilo, ale proč jsi ho hodil přes palubu?´
      ´Starý dluh, Dayn. A vypadni z mojí hlavy. Neriskuj.´
      Nebyla to bolest, co ji bodlo. Jen jisté uvědomění.

      Svět se vlastně nemění. Stále se dotýkám stejných ran, stále jsem lhostejná nad stejnými místy příběhu. Stále se vracím v nekončícím kruhu. Svět uvnitř mojí vlastní hlavy, tristní pohled na sebe samu, jak se potácím podél zdi. Taková únava... taková únava - a na konci stojím zase tam, odkud jsem vyšla...

      EPILOG

      Kráčela chodbami hradního vězení jako stín. Lehký šedý plášť, do kterého byla zahalena, šepot, který nezřetelně splýval z jejích rtů - vysoký stín na kamenných zdech, nic víc. Před kovanými dveřmi stála stráž. Muž si jí nepovšimnul, dokud se nedotkla něžnými prsty jeho tváře. S úlekem položil ruku na jílec meče, ale hlas sametový jako křídla netopýrů utišil tlukot jeho srdce. Její dlaň na jeho ústech. Vůně. Bezedné propadání do snu.
      Zamkla za sebou dveře a opřela se o ně. Ruby otevřela oči, chvíli se na ni dívala, pak se posadila a ospale protáhla.
      „Čekala jsem na tebe,” řekla hlasem tak překrásným, že její věznitelé museli mít v uších vosk, když ji zakovávali.
      „Nespěchala jsem,” odpověděla jí čarodějka.
      Hleděly na sebe celou věčnost. Nakonec promluvila Ruby.
      „Čekáš na Rimmon?”
      „Ano,” přikývla Dayn.
      „Dočkáš se.”
      „Já vím.”
      Po chvíli dodala: „Byla jsem u tebe, když jsi umírala.”
      „Já vím,” usmála se smutně dívka.
      Čarodějka se přece jen rozhodla začít rozhovor: „Ty víš, proč jsem přišla za Rimmon, že?”
      „Vím toho víc, než bych chtěla.”
      „Pak bych se možná raději s Rimmon nepotkala,” řekla zamyšleně Dayn a mimoděk se dotkla amuletu, který se jí leskl ve výstřihu. „Chtěla jsem se jí zeptat na pár věcí, ale snad budu radši, když je nebudu vědět.”
      Ruby vstala a vykročila k ní, ale řetězy ji strhly zpět. Její hlas zněl nekonečně sladce:
      „Dayn...”
      „Mlč!” utnula ji čarodějka chladně. Přistoupila k ní, položila ruku na její okovy a zavřela oči. Zámky zacvakaly. Vztáhla ruku a otevřela v nejbližší stěně ohnivě planoucí portál.
      „Proč to děláš, Dayn?!” řekla Ruby vyčítavě.
      Čarodějka k ní zamyšleně vzhlédla.
      „Pohybujeme se v kruhu, já i ty. Smrt, odplata, vzkříšení.... a zase smrt. A další odplata. Jediná cesta ven, kterou vidím, je kráčet hlavou proti zdi.”
      Ruby visela očima na jejích ústech a docela nepatrně se usmívala.

      Když vstupovala do portálu, ještě jednou se ohlédla. Čarodějka Dayn stála uprostřed místnosti a v dlani svírala kovový amulet.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /64 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aandromeda1
      Adelka1
      Alichai1
      Ayira1
      Bakhita1
      DonSimon1
      Eriu.Anellien1
      Extremer1
      HadejKdo1
      Heldret1
      Horyn1
      Hrun1
      Jakub.s1
      Jamelka1
      Jon1
      Kolaps1
      Liep2
      Liza.Ginmi1
      Lutus1
      Meladyanne1
      Mennolly1
      MorganaLeFay1
      Nefer1
      Nevyn1
      Okeya1
      Perilan1
      RickDevon1
      Scarecrow1
      Shellma2
      Teranell1
      Trpasle1
      Tufak1
      Wessna1
      Winitar2
      Zarabeth2
      Zarathustra1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).