Duší celkem: 1091
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Za světlem
      Anyen

      17. prosince 2005

       
      Tisíce zvuků velkoměsta mu splývaly v neurčitý a nic neznamenající šum, jenž mu nepřetržitě zněl v uších. Nerozeznával všechny ty zvuky a ani se o to nepokoušel. V zorném poli se mu míhala směs tvarů a barev, které se rozmázly v neuvěřitelné, abstraktní dílo.
      Jeho auto stále zrychlovalo, ale on dál držel nohu na plynu. Řítil se nočním městem jako blesk, co se snaží prorazit tou veškerou lidskou hloupostí. Myslí byl úplně někde jinde, tam, kam lidský rozum nesahá, tam v tom jednom nevysvětlitelném jevu z mnoha. Rozechvělé tělo mu zaplavoval adrenalin, životní funkce se stále zrychlovaly a na spánku mu prudce začala pulsovat tepna. Před očima mu blesklo červené světlo semaforu a zmizelo stejně rychle, jako se ozvala obrovská rána, která mu otupila smysly.
      Chvíli bylo naprosté ticho, ve kterém slyšel jen tlukot vlastního srdce. Pak se dostavila náhlá vlna nesnesitelné bolesti, jež mu drtila každý centimetr jeho křehké tělesné schránky. Ta bolest byla tak strašná, že se při zbytcích vědomí úzkostlivě modlil, aby radši zemřel, než snášet taková muka. Ale jeho prosby se zdály nevyslyšeny.
      Do ticha v jeho hlavě se mu jako vidina ze snu pomalu začala vkrádat kvílivá píseň sanitní houkačky. Neustále nabývala na intenzitě, až se ze zdánlivého přeludu stala skutečnost.
      Sevřely ho něčí ruce a za ukrutných muk ho vytahovaly z hromady šrotu.
      „Proboha, nechte toho!“ zařval, co mu síly stačily, ale z jeho úst plných krve nevyšel ani náznak zvuku. A ten někdo pořádně zabral, aby mu uvolnil nohu uvízlou ve zdemolované karosérii ještě před několika okamžiky luxusního Mercedesu. Ta bolest, co se vzápětí dostavila, už překročila i práh snesitelnosti, a tak upadl do stavu bezvědomí...
      „Dejte mu okamžitě kyslík!“ zavelel výrazný hlas a protrhl prázdnotu mysli jako blesk noční oblohu: „A podejte mi rychle difibrilátor!“ Hrdlo mu rozechvěl prudký nádech a na prsou ho zamrazily dva kusy chladného kovu. Ztuhlé srdce zasáhla obrovská dávka energie a jako atomový hřib a tlaková vlna se mu prudce rozlétla do těla. Každý kousek tkáně byl zasažen ohnivou střelou a on jako by byl vyražen ze svého vlastního těla.
      Jen pár chvil uplynulo od toho okamžiku, ale jemu to připadalo jako celá věčnost. Jako by se mu dostalo příležitosti žít znovu. Ale to bylo jen jeho velké přání, které ho ještě drželo při smyslech, ač mizerných. Jedno však věděl jistě... Kdyby tu možnost měl, tentokrát by nebránil svým vášním, které mu nakonec umučily srdce.
      Jenže nyní se tu tak vznáší ve vzduchu a hledí na své vlastní tělo, kolem kterého se hemží doktoři, jako mravenci kolem kořisti. „Nééé! Já nechci! Co jste mi to provedli?“ přistihl se, že zoufale křičí do hloučku lidí v bílých pláštích, ale nikdo si ho nevšiml a všichni se dál věnovali své zbytečně usilovné práci.
      Místnost se s ním z ničeho nic zhoupla a začala se vzdalovat. Úzkostlivě natáhl ruku v naději, že by ten mizící bod chytil: „Já nechci umřít... Teď ještě ne!“ až teď si uvědomil, že si život dostatečně neužil.
      Jak rychle člověk mění své názory a prosby. Vždyť to není dlouho, co se modlil za smrt. A nyní propadal zoufalství nad ztrátou života, kterým prve pohrdl. Byla tedy jeho první prosba vyslyšena? Nebo to byla jen náhoda, kterou spletla nevyzpytatelná vlákna osudu? V Boha ale nevěřil a fatalisty odjakživa opovrhoval. Možná to byl právě trest za jeho zaslepenost. Ale teď neměl čas o tom přemýšlet.
      Místnost již zmizela v dáli a okolo něj se rozprostřela tma. Ne taková, jakou jsme zvyklí vídat i za těch nejčernějších nocí, ale absolutní a naprostá tma, kdy vaše oko není schopno rozeznat jediný tvar či záblesk nepatrného stínu. Hleděl do té černočerné tmy, která byla tak hustá, že by se dala i krájet, a čekal. Čekal, co bude dál...
      „Ale co když už nic víc není?“ blesklo mu hlavou a v hrudi mu rostl pocit deprese, jako obrovský balón, co se chystá každou chvíli prasknout. Bál se, že tohle je stav, ve kterém už zůstane navěky. Stav nekonečné prázdnoty, beznaděje a zatracení. Ale co když je to jen doznívající činnost mozku? Mozek přece pracuje ještě nějakou dobu potom, co již naše tělo zemře. Je tedy možné, že je to pouze jedna velká iluze, která se vynoří z hlouby našeho podvědomí jako ranní sen? Možná... Ale v té tíživé prázdnotě už nevěřil ničemu.
      Z temnoty se náhle vyhoupl zářivý bod a té husté černi dal nádech jemné tmy. „Tak přece jen to nebyl konec...“ povzdechl si s úlevou. Bod se přibližoval a zvětšoval, až mu zaplnil téměř celé zorné pole. Najednou se přestal pohybovat a zůstal viset v prázdnotě. Oslepovala ho zlatavá záře a k uším mu doléhala rajská melodie, byla tak jedinečná a tak krásná a naplňovala ho touhou. Touhou konečně vlétnout do té hřejivé záře a stanout na druhé straně. Nevěděl, co ho tam čeká, ale hudba ho usvědčovala v tom, že určitě něco nádherného.
      „Můžeš se ještě rozhodnout,“ ozval se odnikud chladný hlas a vytrhl ho z božského opojení. „Máš možnost se ještě vrátit...“ To něco k němu promlouvalo pomalu a bezvýrazně, „a vášnivě si prožít zbytek života.“
      „Nééé! Dej mi pokoj! Zmiz! Já chci tam!“ křičel a zběsile se natahoval za světlem a hudbou.
      „Jsi si jist, že je tvá volba správná?“ pochyboval hlas a měl proč. Nejdřív prosil o smrt, pak zas o život, který si neužil a který teď opět odmítá. A přitom na světě je tolik krásy, že člověk má někdy pocit, že to jeho srdce už neunese a praskne. Jenže on byl tak zaslepený...
      „Vypadni a nech mě jít!“ zařval nepříčetně z plných plic.
      „Tak dobře. Když chceš, tak si tam jdi,“ odvětil ledově hlas a v prázdnotě se z ničeho zvedl vítr, který toho nevděčníka hnal přímo do záře. Na tváři se mu rozprostřel blažený úsměv a v očích mu planula nezkrotná nedočkavost, až se ponoří do té mlhy a ocitne se na druhé straně. Už cítil teplo, které sálalo ze záře, už se nataženýma rukama nořil skrz a ta hudba... Byla stále silnější a krásnější! Stačilo pouze několik okamžiků a záře ho zcela pohltila... Ale hudba utichla... Žádná druhá strana není!... To jediné si ještě uvědomil, než se zcela rozplynulo i jeho vědomí... Pak už nebylo nic...

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /20 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      Alichai2
      DonSimon1
      Ferro_the_King1
      Holyan2
      Jon2
      Kanyapi1
      Liep1
      Lutus1
      Meladyanne1
      Mennolly1
      Nefer1
      Perilan1
      RickDevon3
      RubinTiger1
      Teranell3
      Trpasle1
      Tufak1
      Wessna1
      Winitar3
      Zarabeth3
      Zbynasuper1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).