Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 4
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Liščí vrch
      Yavanna

      20. října 2014

       
      Za oknem autobusu se zvedal zalesněný vrch. Z něj shlížela do kraje zřícenina staré hradní věže. Dávno vytlučenými okny probleskovala sytě modrá obloha a sluneční paprsky se odrážely od kamenných zdí, jejichž spodní polovina se ztrácela mezi špičkami stromů a skalnatými výběžky.
      Dole pod kopcem se neuspořádaně krčily domky jako kostky rozsypané stavebnice.
      Dvě sedmnáctileté dívky se zaměřily na chalupu úplně na kraji vsi nahoře u lesa. Červená střecha, bílé zdi a spousta zeleně všude kolem. Jejich domov na dva nádherné odpočinkové měsíce.

      Na druhý den je slunce probudilo šimráním paprsků na tvářích. Po snídani se rozhodly vyšplhat k věži, kde se budou moci zcela nerušeně trénovat v šermu. Mraky hlásaly propršené odpoledne, takže se později už nikam nedostanou.
      Příhodně dobově oblečeny s mečem u pasu se vydaly vzhůru zadními dveřmi. Přeběhly dvorek, pár metrů louky a vnořily se do lesní zeleně.
      „Komu to vlastně patřilo?“ ozvala se černovlasá Pavla za Zuzčinými zády.
      „To se přesně neví. Předpokládá se, že byla postavena kvůli ochraně kupecké stezky, která tudy vedla. A jediný doklad udává nějakého loupeživého rytíře Petroslava. Ale říká se jí Lišákova věž, asi podle vrchu,“ pokrčila rameny blondýnka.
      „Nejspíš tu už tenkrát lišky dávaly dobrou noc,“ nadhodila kamarádka s úsměvem, zatímco stoupající terén byl stále prudší. „Je to tu horší jak v džungli,“ protáhla se namáhavě skrz zelenou stěnu mladých ohebných prutů až ke skále. „Podívej, jeskyně,“ ukázala na černý otvor ve skále.
      „Loupežnická, prý je v ní schovaný poklad,“ mrkla na ni Zuzana.
      „Kecáš,“ odtušila kamarádka, přesto se přiblížila až ke vchodu a zvědavě nakoukla dovnitř. Moc vidět nebylo, slunce se již před chvílí skrylo za mraky a lesní šero zhoustlo.
      „Ne, vážně se to povídá. Prý tam lapkové skrývali kořist ještě dřív, než postavili tu věž,“ vykládala jí Zuzana za zády, zatímco zaujatě natahovala hlavu dovnitř a mžourala do šera uvnitř. „A ti mrtví to teď hlídají,“ ztišila hlas až do dramatického šepotu, který nechala přejít do napjatého ticha. „Huh,“ vybafla a hmátla Pavle na rameno.
      „Jej,“ vypískla tmavovláska polekaně. Zuzana se rozesmála na celé kolo. „Seš pitomá,“ odsekla naštvaně. Už chtěla odejít, když ji něco zaujalo. „Možná na tom pokladu něco je,“ zpozorněla a zašťárala prstem mezi kameny. Vytáhla zašlé nazelenalé kolečko s napůl rozeznatelnou liščí hlavou na jedné straně a nějakými nečitelnými znaky na druhé. V jednom místě mělo provrtáno dírku nejspíš na zavěšení.
      „Ukaž,“ natáhla Zuzana ruku po objevu. „Není to moc vidět. Chce to vyčistit,“ přetřela kusem haleny líc.
      „Dej to sem, já to našla!“ hmátla Pavla po přívěsku, když náhlý poryv větru rozkymácel větve a serval z nich kusy listů. Dívky vběhly do úkrytu. Právě včas, aby zůstaly suché.
      „Víš, kam to vede?“ zajímala se Pavla zkoumajíc s nataženým krkem temnotu v chodbě.
      „Nikam. Už jsem tady byla, je to zavalené,“ odvětila Zuzana s jistotou. Při vymýšlení příběhu o lupičích, pokladu a nalezené minci jim rychle uběhl čas. Přestalo pršet a znovu vysvitlo slunce. Zahnalo temnotu hlouběji do chodby.
      „Je docela dlouhý?“ zvědavě obhlížela černovláska tunel.
      „To je divný, tady na kraji byl ucpaný. Určitě se netáhl až tak daleko. Že by to někdo vykopal?“ uvažovala nahlas. „Je tam nějaká zatáčka,“ mžourala do tmy. „Víš co, zajdeme si pro baterku a vrátíme se na průzkum,“ navrhla Zuzana.

      „Říkal jsem, že to máš odemknout! A podívej se, jak vypadám!“ zazněl z tunelu tlumeně rozčilený mužský hlas.
      „Tak si to tak neber. Trochu se to nepovedlo, no,“ omlouval se druhý, jen o něco hlubší.
      „To říkáš vždycky!“ odsekne první.
      „Jestli chceš, dám to do pořádku,“ nabízí smířlivě viník. Zatímco se jejich slova stávají hlasitějšími, jsou stále blíž a blíž.
      „Ať tě ani nenapadne!“ zarazí ho ostře první. „Bohové vědí, co by z toho zas bylo!“ zachrastí nohou drcené kamínky a ze tmy se vynoří vyšší štíhlý bahnitý tvor, z jehož siluety svítí bílé oči. Hned za ním se ukáže i druhá postava. Muž, či spíše ještě jinoch asi dvacetiletý. Stejně jako noy je oblečen v modré haleně, kožených kalhotách a vysokých botách, jež se už stovky let nenosí. Rusé vlasy má svázány koženou šňůrkou do ohonu. V ruce drží dlouhou hůl se zeleným kamenem na konci. Překvapeně se zarazí, jakmile dívky spatří, stejně jako ten první.
      „Vás neznám? Co tu děláte?“ promluví tvor, v němž lze po chvíli zkoumání rozpoznat člověka, jež vypadá, že právě vylezl z bažiny. Oči mu utkví na zbraních.
      „Na to samé se můžeme zeptat my vás,“ odvětí srdnatě Pavla, zatímco Zuzana se ztrácí v zelených očí toho druhého.
      „No, no, já se ptal dřív,“ založí ruce v bok blátivec. Než se dostane ke slovu někdo další, ten v modrém prstem nakreslí ve vzduchu malý obrazec a pronese podivné slovo. V tu chvíli bahno spadne a před dívkami se objeví stejně starý jinoch, který je tomu prvému nápadně podoben. Ovšem tento je oblečen do kožené kazajky.
      „A je to, Viléme,“ usměje se.
      „U Merlinově vousu, Vojto! Co jsem ti říkal!“ utrhne se Vilém na bratra, aniž by se na něj obrátil. „Mohla ze mě být taky žába,“ zabručí, mnohem smířlivěji. Stále však nespustil oči z dívek před sebou. Zejména z rukou poblíž zbraní.
      „Proč hned neřekneš, že jsi od nás,“ sklouzne pohledem k naleštěné měděné minci. Jeho ostražitost i podezřívavost ustoupily stranou. „Netušil jsem, že nám Dan pošle dívky. Spíš potřebuji ostřílené chlapy.“
      Pavla už chtěla něco odseknout, ale Zuzana jí smířlivě položila ruku na rameno. „Já jsem Zuzana a tohle je Pavla,“ ukázala na přítelkyni. „Přijely jsme teprve včera. Vy jste zdejší?“
      „Jo,“ přikývne. „Já jsem Vilém přezdívaný Liška,“ představí se.
      „A já Vojtěch,“ usměje se na Zuzku druhý v modrém.
      „Mistr magického umění jsi zapomněl dodat," rýpne si do něj Vilém.
      „Cože je?“ vyjede z Pavly.
      „Kouzelník,“ dodá Vojtěch. Ovšem když vidí nevěřící tváře dívek, zvedne ruku a luskne prsty. Opět pronese podivné slovo a nad jeho holí se rozzáří světelná koule.
      Ačkoliv se Vilém nezdá překvapen, nedá se to říci o dívkách.
      „Jak to děláš?“ vyptává se Zuzana.
      „Normálně,“ odpoví za něj Vilém, „i když s ním jeden nikdy neví, co z toho nakonec bude,“ dodává odevzdaně, ale hned pokračuje. „S tím mečem bych se radši neukazoval. Zrovna včera se ztratila pátá karavana a Petroslav je schopnej pověsit kohokoliv, kdo má u sebe zbraň.“
      Pavla se tvářila zmateně. Neslyšela ve zprávách nic o tom, že by se tady nebo vůbec někde někdo ztratil.
      „Já bych za to moc nedal, že za to může sám,“ vysvětluje Vojtěch. „Zahrává si s černou magií. Je tu cítit na sto honů.“
      „Radši odsud zmizíme. To tvoje nepodařený kouzlo mohlo něco spustit,“ pobídl všechny k odchodu Vilém. Vyšli do zeleně lesa a zmizeli v hustém podrostu. Prodírali se směrem ke vsi rychle a mlčky. Když se konečně dostali na kraj, dívky nevěřily vlastním očím. Místo domků s omítkami se tu krčily hrubě opracované chalupy se slaměnými střechami. Auta nahradili kozy, slepice, husy, kachny, prasata i nějaká ta kravka a kůň. Místo louky se dívaly na čtvercová políčka. A asfaltová silnice se převlékla do hávu z hlíny a kamení s vyježděnými kolejemi od kol vozů. Tam, kde byla jejich chalupa, se nacházel větší dům s kamennou podezdívkou, stájemi a dvorkem.

      Kamarádky na sebe nechápavě pohlédly. Jedno jim však bylo jasné už teď. Ať už se to vysvětlí jakkoliv, tyhle prázdniny budou nepochybně nevšední…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /2 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Guner1
      Kanyapi1
      Lutus1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).