|
Nesu si Gellnera,
(který byl levnější,
než platit
upomínky v knihovně)
a přemýšlím,
jestli mě taky prokleje
a tak radši
pro jistotu
koukám všude kolem sebe
sleduju
a pozoruju
potkávám
a zdravím
a usmívám se.
Na pana dirigenta:
na Beethovena je jen
trochu moc veselý.
Paní za volantem
nervózní
jen nevím jestli ze svého tlustého manžela
nebo z toho velkého auta.
A další se na mě směje,
asi proto,
že si veze jen malé děcko.
A další
na plakátě
tváří se
jakoby ten koncert ani mít nechtěla.
A potkávám tolik lidí.
Někteří spěchají.
Honí se.
Vážní a zamračení.
Jsou tak krásní,
všichni ti ostatní.
A pak slunce,
(celou dobu dělá hodné)
zničehonic
se začne oblékat do růžové mlhy
a říká, že už mám jít domů.
A já si vzpomenu na kamaráda,
a vyplazím na něj jazyk,
protože vím, že i ta růžová je barva.
Teď píšu,
(Mohl bych říct taky 'teď to čteš'
a obě teď by splynuly v jedno potom),
píšu jenom proto, abych se mohl zeptat
PROĆ?
A odpovědět si
že NEVÍM,
možná na nic
a možná taky ne.
|