Duší celkem: 1087
Přítomných duší: 8
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Poslední povídka
      Harrieta

      18. prosince 2014

       
      Seděla u počítače a mračila se na monitor. Všude bylo ticho, jen polena v krbu praskala a vydávala horké vzdechy. Druhý advent je tady, Vánoce klepou na dveře a s nimi i termín odevzdání poslední povídky. Jenomže múza nikde, nápad taky žádný. Ještě chvíli seděla a zírala na prázdný monitor před sebou. Pak se rázně zvedla a šla si do kuchyně připravit svařák. Měla ráda ten předvánoční čas,všechny ty vůně, dárky, světla, shon i tlačenici v obchodech. Pomalu zdobila dům, gruntovala a pekla cukroví. Moc se těšila na všechny, kteří k ní přijedou na svátky, i na své kulaté narozeniny. Jen jeden tu nebude, povzdechla si. Zato tady letos bude plno dětského smíchu. Dceru Kamilku přiveze manžel i s půlročním Davídkem a jeho sestřičkou, tříletou Týnkou. Letos si udělal čas i syn Marek, přiveze svou přítelkyni a dvouletou Sabinku. Adriana, její vydavatelka, přijede s manželem a dvojčaty, Péťou a Pájou. Jsou jim teprve tři a půl roku, ale je to pěkné raubířské duo. Avšak jsou moc roztomilí, nejde se na ně zlobit.
       
      Jen ta povídka. Ta jí dává tentokrát zabrat. Hodila si přes rameno pléd, donesla svařák na stoleček kousek od krbu. Sedla si do velkého ušáku a zahleděla se ven. Na krajinu začínal padat soumrak a francouzským oknem sem dopadala hra barev a stínů. Chvíli se tím kouzelným pohledem nechala unášet, ale pak znovu začala přemýšlet o povídce. Po chvilce se přistihla, že usíná. Zvedla se z pohodlného křesla, trochu se protáhla a přešla k počítači.
      „Musím si koupit konečně ten noťas, vždyť bych mohla psát kdekoliv,“ pomyslela si. Automatickými pohyby zapnula počítač, posadila se co nejpohodlněji a její mysl už znovu brouzdala někde, kde se schovávají nápady.
       
      Najednou se zarazila. To, na co tak upřeně hleděla, byla blikající obálka. Fascinovaně na ni hleděla a intenzivně přemýšlela, kdo by jí mohl psát. Nakonec si řekla, že nejjednodušší bude poštu otevřít. Cítila se, jakoby jí někdo nakukoval přes rameno, ohlídla se. Nikdo tam nebyl.
      „Taky kdo by tu byl? Vždyť tu bydlím sama a všechny dveře i okna jsou pod alarmem zamčené,“ broukla si jen tak potichoučku pro sebe. Pak rozhodným kliknutím otevřela poštu. Stálo tam: „To dáš, já ti věřím, jen se kolem sebe rozhlídni, mysli a začni psát. Ano, já ti věřím.“ Jak dlouho na ta písmenka koukala, neví. Hledala, kdo poštu odeslal, kolonky byly prázdné, podpis chyběl.
       
      „Asi nějaký omyl. Kdo by mi to psal? Adriana ne, ta by se podepsala a hlavně by si neodpustila několik štiplavých poznámek.“ Usmála se. Znala ji dlouho a taky věděla, že teď v předvánočním čase má plné ruce práce. A to nejen v redakci. Hodně času jí zabírala dvojčata. Při vzpomínce na ně se musela zasmát. Minule tady lezli po kolenou, pak se uvelebili pod palmou v rohu a cpali se čokoládovými dortíky. Vypnula počítač. Dneska už nic nenapíše, to jí bylo jasné. Ještě než usnula se rozhodla, že ráno brzo vstane a určitě ji něco napadne. Nejhorší je vymyslet nějaké téma a začít, pak už to jde celkem samo. Ještě chvíli civěla do tmy a usmívala se. Jakoby ji vánek hladil po tváři. Za chvíli spokojeně usnula...
       
      Po několika dnech, kdy popsala nejméně dvacet stran a smazala jich snad ještě víc, sedla znovu k počítači. Otevřela poštu. Zklamaně ji zase zavřela. Kdepak, nic tam neblikalo, asi to byl vážně omyl. Zavřela ji a jen tak, bez jakéhokoliv úmyslu, na namodralé pozadí napsala: „Tobě se to lehko řekne. Jenže dny utíkají, uzávěrka se blíží a já nemám nic. Ani písmeno.“ Otráveně se zvedla a začala přecházet po bytě, tu něco urovnala, tam zase narovnala obrázek na stěně.
      „Kdyby tady někdo byl a poradil. Chtělo by to múzu“ přistihla se, jak si potichu povídá.
       
      Zastavila se před zrcadlem, chvilku pozorovala svůj obraz. Jakoby se k něčemu odhodlávala. Pak s vážnou tváří nahlas řekla “ Víš ty co, můj milý? Já vím, že tady někde jsi. Nevím, kdo jsi ani nevím, jak se jmenuješ. Ale uděláme dohodu, ano? Dej mi nějaké znamení, abych věděla, že tady jsi a chceš mi pomoci. Ve dvou se to líp táhne. Pomůžeš mi?“ Jen to dořekla, připadala si jako blázen.
      „Děvče, děvče, měla by sis zajet do Brodu, aby sis prohlídla, do čeho tam vlastně půjdeš,“ řekla si v duchu a trochu se zasmála. A pak se to stalo. Ozvala se rána a vzápětí zacinkaly zvonky.
       
      Rozechvěle se vydala spěšnými kroky do druhého pokoje. Na zemi tam ležela váza a vedle ní obraz, který spadl ze zdi. Zvedla jej, byla na něm podobizna jejího muže. Muže, který už s nimi nikdy nebude a na kterého stále s láskou vzpomíná. Prudce se otočila.„Bastiane, to seš ty? Tys mi přišel pomoci?“
      Nic.
      I když, ta záclona se pohnula? Jen maličko, nebo se jí to zdálo? Pomalu zvedla vázu, zamyšleně ji postavila na její místo a urovnala umělé květiny. Podobiznu Sebastiana pověsila zpátky na skobičku. Jen tak, mimoděk, pohladila tu milovanou tvář. Stále čekala, co se stane, ale už bylo zase jenom ticho. Jenomže jí se zdálo, že je to úplně jiné ticho než dřív. Takové naplněné láskou, přátelstvím a hlavně tajuplným spojenectvím. Usmála se a kývla souhlasně hlavou.
       
      Do Vánoc zbývalo už jenom pět dní. Pokud to nedá, Adriana přijede a bude křičet, co křičet, bude řvát. Ostatně jako vždycky, když hoří termín. Jenže tentokrát by měla proč. Všechno už je dávno domluvené tak, aby vyšla celá kniha, nejdéle na začátku roku. Včetně téhle poslední, dvanácté povídky. Nejlépe odevzdat do Štědrého dne, a tak si tenkrát řekla, že jí to splní. Dá své přítelkyni poslední povídku pod stromeček. Ovšem teď nemá ještě nic a zbývá už jen pět dní.
       
      Nakoupila dárky i jídlo, napekla cukroví, vygruntovala dům od sklepa až po půdu. Všechno nazdobila. A přemýšlela. Dva dny chovala naději na jeho pomoc. Občas na něj mluvila. Říkala mu „ty můj milý“. Občas se cítila trapně, jindy zase směšně, ale po celou tu dobu hledala usilovně nápad. Možná právě proto nepřicházel. Znamení žádné, jen ten příjemný pocit, že tu není sama, ten ji po celou dobu doprovázel. Nakonec koupila už i stromek, nádhernou jedli až ke stropu. Děti budou nadšené, ustrojit ho dalo práci skoro na celé odpoledne. Stálo to za to, vánoční krása...
       
      Navečer si unaveně sedla před počítač. Zapnula jej a tam, na modré ploše stálo sněhobílými písmeny napsáno: „Dnes máš poslední šanci. Sedni a piš, prosím.“ Vyskočila a začala křičet na celý dům.
      „Co si myslíš, že jsem stroj? Nic mě nenapadá, jako by mi někdo ty myšlenky ukradl!“ Jak vztek přišel, tak rychle zase odešel. Sklesle přešla k oknu, opřela o něj čelo a pozorovala vločky, které tiše tančí svůj sněhobílý tanec.
      „Vypadají jako malé baletky, jež tančí své labutí jezero,“ řekla tiše. A právě v té chvíli to přišlo. Pomalu se otočila k psacímu stolu. Stále ještě nevěřila, že je to tady. Otevřela dokument a začala psát. Psala a psala, jakoby jí to někdo snad diktoval. V tichém pokoji jen jemně vrněl počítač a bylo slyšet klapání klávesnice. Přesto se několikrát ohlídla a usmála.
       
      Poslední tečka, rychle zazálohovat. Teprve teď si mohla oddechnout. Unavené oči se odlepily od monitoru. Pomalu se postavila a narovnala záda.
      „Můj milý. Nevím, zda jsi Bastian ani jestli je to tvoje práce, ale mám to. Děkuji ti, žes tu se mnou byl... že jsi.“ Pustila si rádio, hlasatelka právě oznámila, že už je 24. prosinec, Štědrý den. Den jejích padesátých narozenin. Den, kdy přijedou její milované děti a vnoučátka. Štědrý den, kdy se rozdávají dárky a otevírají lidská srdce. Ona svůj slib splnila a Adriana dostane pod stromeček její poslední povídku. Usmívala se, zase po dlouhé době se cítila šťastná. Uléhala s klidným svědomím, unavená, ale spokojená. V polospánku se jí zdálo, že tady znova někdo je. Bylo to daleko intenzivnější než kdy dřív. Neměla už sílu se zvednout, usnula s úsměvem na rtech.
       
      Probudila se do bílého dne. Doslova a do písmene. Sníh pokryl celou krajinu nevelkou vrstvou. Konečně po letech bílé Vánoce. Na nočním stolku ležela rudá růže. Vzala ji do ruky a pak nasála její nádhernou vůni. Milovala růže. Uvařila si kávu , nakrájela vánočku a sedla si s tím k počítači. Otevřela povídku a ještě jednou si ji v klidu přečetla. „Učesala“ pár vět, sem tam něco opravila. Pak spokojeně kývla.
      „Ještě kdybych věděla, kdo mi s tím vlastně pomohl, pak by mi už nic ke spokojenosti nechybělo.“ Obálka začala blikat téměř okamžitě. Chvíli nehnutě seděla a pak ji rozklikla. S úsměvem si přečetla: „Celou dobu to víš, nebo aspoň tušíš. Ano, jsem to přece já, Duch Vánoc.“
      Usmála se, kývla a naposledy zašeptala: „Děkuji.“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /8 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Cliff51
      Kanyapi1
      Kibe4


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).