Duší celkem: 1079
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Vrahovy slzy - Rozsudek
      Perilan

      16. ledna 2006

       
      Černý kůň se sametově lesklým tělem stál za měsíčního světla ve stínu hradeb. Nehýbal se, vypadal jako přenádherná socha, dílo velkého mistra, jen oblaky páry, které se valily z jeho nozder, napovídaly, že je tomu jinak. Strážný u brány měl nasazený nepřítomný výraz a jemné šupinky jeho zbroji se leskly, když se jeho hruď rytmicky pohybovala nahoru a dolů. Uvnitř hradu plála co deset sáhů mihotavá světla pochodní, která za nočních hodin dávala prostorám uvnitř hradu tajemný nádech, podporovaný charakteristickou vůní smoly z pochodní. Odrazy světel, které žily na zdech svými vlastními životy, náhle narušil obezřetný pohyb. Lehkonohá postava rychle proběhla kolem a ukryla se za nejbližším rohem. Obezřetným zrakem pozorovala, kterak muž z hlídky prochází bez jakéhokoli podezření kolem.
      Rychlý tlukot srdce a přeběhnutí do dalšího rohu. Lehké zašramocení v tmavém koutě chodby. Znuděný strážný polechtal prsty jílec svého meče a přišel obezřetně blíž. Kolem něj se mihnul tmavý plášť a za zády ucítil něčí kroky. Ten někdo ho rychle chytil za hlavu a zkušenou rukou našel ostřím dýky krční tepnu. Strážný zachroptěl a dopadl s hlukem k zemi. Postava se rychle, téměř bojácně rozhlédla a spěšně odtáhla umírajícího do téhož koutu, který jí poskytl úkryt. Hradní chodbou se nadále rozléhal ledabylý, klidný krok. Dveře tiše zavrzaly. Hradní pán Gatheray pokojně oddechoval, leže na pelesti. I přes tmu v místnosti by náhodný pozorovatel nemohl nepostřehnout dva plamínky zjevivší se v očích vraha. Stáhl si kápi z čela a s povzdechem se zadíval z okna na měsíc v úplňku. Blonďaté vlasy zabijáka získávaly při jasném světle měsíčního kotouče stříbřitý nádech. Zvonivý smích se rozlehl po místnostech. Ženský smích. Gatheray se rozrušeně opřel o lokty a s pokleslou čelistí pozoroval zelené oči a blížící se čepel. Jeden jistý úder do krku zhasil život Gatheraye. Ráno najdou pokojské ležet v krvi svého pána s vyděšeným výrazem, zračícím smrt, v obličeji. Odhalená vražedkyně se nenamáhala opět si nasadit kápi a stejně klidným krokem se vracela ztichlými chodbami ke svému koni, který čekal venku.

      Nalatir poháněl svého koně úsečnými povely, které působily do ticha noci téměř ozvěnovitě. Jel ale pozdě a někde uvnitř to věděl. Sotva přijel k hradbám, všiml si jejího koně a potichu elfsky zaklel. Útlá postava právě přicházela a jedním obratným pohybem se vyhoupla na koně. Vrhla po Nalatirovi všeříkající pohled a jemu samotnému přistál na tváři vzdušný polibek. Jeho tvář se zkřivila do ironického úšklebku. Neměl co tu víc dělat. Obrátil koně a rozjel se vstříc přívětivé náruči noci.
      Vracel se k Hasenu, který se mu začíná stávat osudným, tentokrát už nespěchal. V dálce, tam, kam dohlédne jedině elfský zrak, plápolaly pochodně Hasenské východní brány. Ze strany k němu přijížděl další kůň. Nenesl na svých zádech jezdce, ale jezdkyni. Ladně seskočila a přišla blíž, až jeho koně chytla za uzdu. Tiše sesedl a podíval se jí do očí.
      „Proč ses vrátila?“
      Zvrátila hlavu k nebi a nepřítomně odpověděla:
      „Omluva, přivítání... náklonnost...“ zkoumavě mu pohlédla do tváře. Hodně jasu z jeho očí vyprchalo od doby, co se poprvé setkali. Vystřídal ho chlad.
      „Už je to přece dávno, Mel...“ pravil rozpačitě.
      „Ale nezapomínáš. Ani ty, ani já,“ dodala s tichým úsměvem.
      Přiblížil se tak, že na svém těle cítil její horký dech.
      „Nikdo nezapomíná. Ať už na to dobrý, nebo na to špatný... a znova už...“
      Váhavě k němu přistoupila a dlouze ho políbila. Pak se odtáhla a sklopila oči k zemi. Naposled ho pohladila po tváři a zašeptala:
      „Promiň... musím ještě něco udělat... pak bude klid...“
      Kůň, sotva na pár metrů od Nalatira, neklidně zaržál a po několika rychlých povelech své paní ujížděl cvalem pryč.

      „Neudělal’s to, co?“
      Gaundeho přivítání nepatřilo k nejvřelejším.
      „Byla tam dřív,“ odpověděl s ledovým klidem Nalatir.
      „To mě ale nezajímá, to si piš. Vrať mi prachy, co máš jako zálohu.“
      Nalatir vytáhle zpoza pláště hnědý měšec a hodil ho na stůl. Pak s opovržením sobě vlastním dodal:
      „Lepšího, než jsem byl já, neseženeš. Ona jediná mi může stačit a na tu nemáš, víš to až moc dobře.“
      Gaunde se pohrdlivě usmál. „Ptal se tu po tobě Faret. Jestli nečeká venku, tak by byl až moc blbej.“ Gaunde se klidně zvedl a odkráčel pryč. „Ukažte mu dveře, a hned.“
      Bylo to už dlouho, co vrah naposledy cítil strach. Teď rozeznal jeho jemný záchvěv, jako když někdo odhrne část opony. Ihned ho ale zadusil vědomím toho, kolik horších situací už přežil. Když opustil podzemní kobku, bodavě ho zasáhl chlad. Krátce se otřepal a od úst mu začaly stoupat pára.
      Zvláštní ticho…

      Faret opět přešlapoval strážnici a o svém příteli moc dobře věděl. Stejně tak tušil, že je to možná poslední chvíle, kdy se s ním uvidí. Konečně přišel pacholek a cosi mu pošeptal do ucha. Kapitánova tvář během chvilky vystřídala bezpočet výrazů. Spěšně pokynul všem přítomným a rychlým krokem vyšel z místnosti, zatímco se ho všichni jali následovat. Doběhli k nejjistějšímu východu z kanalizace a Faret začal gesty rozdávat příkazy. Pak konečně vyšel. Sebejistý jako vždy, ve vycházejícím úplňku víc než kdy dřív zářily jeho stříbřité vlasy. Mladý kapitán oněměl radostí lovce a očekáváním. Vrah zbystřel a přikrčil se jako kočka číhající nebezpečí. Ani se neohlédl a vyběhl pryč. Faret stačil jen vyštěknout:
      „Za ním!“
      Nalatir si za běhu srovnával v hlavě, jak vypadá situace. Když zjistil, že už dál nemůže jít a že je v pasti, zastavil se a začal krotit prudký dech. Na tváři mu rostl pobavený úsměv a sám netušil proč. Byla tma, a tak strážní, kteří elfa dohnali, nic neviděli. Pak se do napjatého ticha ozvaly táhlý, řezavý zvuk. Elf si vůbec nedělal starosti s tím, aby meč vytáhl potichu. Obrátil se a s výrazem sebejistoty ve tváři, drže dlouhý, lehce zakřivený meč s bílou rukojetí, přišel blíž, až ho zasáhl právě se rodící rozbřesk a meč se zlověstně zableskl. Černý plášť měkce dopadl k zemi. Všichni přítomní vojáci v ohromení ucouvli, až příliš dobře věděli, jaké přesile dokázal vrah v minulosti úspěšně čelit. Až na jednoho, jediný Faret se sebevědomím, které jeho samého překvapovalo, přišel k Nalatirovi až nebezpečně blízko.
      „Nechte nás a vraťte se na strážnici,“ zavelel autoritativně Faret. Strážní na moment zaváhali.
      „Nerozumíte rozkazu?!“
      V tu chvíli se nádvoří v chudinské čtvrti vylidnilo a dva muži stáli nehybně proti sobě. Mladičký úsvit přerušila mračna a zakrátko začal prostranství zkrápět déšť. Provazci deště zkrápěný kapitán se vítězoslavně usmál.
      „Budeš souzen za vraždu královského místodržícího Gatheraye, víš to?“
      „Zažil jsem už tolik křiváren, že ty se svým obviněním mě těžko překvapíš.“
      Nalatir v prudkém pohybu pročísl provazce deště a namířil meč protivníkovi do očí. Neměl co ztratit a když měl ztratit život, který pro něj pomalu pozbýval hodnoty, tak ne sám a zadarmo. Ještě v něm zůstalo něco bojového ducha z jeho učednických časů v chrámu Aten-Cheru.
      Faret ustrnul pohledem na lesknoucí se čepeli a překvapeně svraštil obočí. Meč se zvednul k elfově tváři a pak se vrátil do původní polohy. Kapitán se podíval do jeho modrých očí, naprosto nehybných. Přísně stažené rysy tváře.
      Vzduchem zasvištěla chladná ocel a narazila za řinčení do taseného kapitánova meče. Nalatir zůstal stát bez hnutí, zaklesnutý svou zbraní do Faretovy. Opsal špičkou meče rychlý oblouk, vymanil se ze sevření a následně srazil protivníkův meč k zemi. Faret se zapotácel a utržil ránu pěstí do levé líce. Dokázal se ale udržet na nohou a znovu vytvořil ze svého a Nalatirova meče mlýn uprostřed přívalů vody. Vrah začal pomalu zrychlovat své pohyby, Faret jen s největšími obtížemi odrážel jeho vířící čepel.
      Nalatir si prudké pohyby rukou, rychlé úkroky i obratnou práci zápěstí začal opravdu užívat. Naposledy uhnul kapitánovu protiútoku a těsně zkřížil jeho meč se svým. Krouživým pohybem trhnul čepelí dolů a pak opačným směrem. Faretova zbraň vyletěla do výšky a zařinčela o dláždění několik metrů od něj. Teď proti němu stál zcela bezbranný, bez zbraně v rukou. Oba promoklí na kost, déšť nemilosrdně mučil jejich těla a kapkami kreslil obrazce přes jejich tváře.
      Nalatir se chystal došlápnout a udělat půlobrat zakončený horizontálním sekem na protivníkův krk, ale sotva se meč zvedl do výšky jeho očí, ozval se tichý mechanický zvuk a vzduch prořízl zvuk střely. Elf vykřikl a chytil se za rameno. Naposled se ohlédl a uviděl Gaundeho s kuší, jak mizí ve stokách. Přes tvář mu přejel hořký úsměv. Sok ho srazil k zemi a bez milosti mu složil ruce za záda.
      „Nalatire Ke’Lantechu, zatýkám tě za vraždu Gatheraye, královského místodržícího.“
      Faret uchopil Nalatira bez větších ohledů za rameno a vedl ho mezi provazci deště ke strážnici.

      Seděl na slámě a s ironií sobě vlastní se obdivoval luxusu místních cel. Vyměnil si kyselý úsměv se strážným, který stál před mřížemi. Myšlenky byly pryč a sám tušil, že je konec. Dost možná dobře, stejně s tím chtěl skončit. Peněz bylo dost a on chtěl odpočinek. A teď? Dokonce bude věčný. Jíst odmítal, neměl chuť ani náladu na jídlo. Jedinou kratochvílí mu bylo deptání ‚svého‘strážného ledově klidným pohledem, který svým chladem a lhostejností bodal hluboko v mysli toho druhého.
      Hlídající muž se prudce ohlédl za nedalekým šramotem. Vzduchem zarotovala dýka a zabodla se mu do krku. S chrčením se sesunul k zemi. Za rohem se objevil Kalsami a v úsměvu ukázal své zažloutlé zuby. Nalatir se na něj podíval s otázkou v očích, ale dál mlčel. Hobit neváhal a paklíčem během chvilky otevřel dveře.
      „Proč ty?“
      „Ále, někomu jsem to slíbil.“
      „Komu?!“
      „Není důležitý. Jdeme.“
      Nalatir měl dojem, že v dálce zaslechl povědomý hlas... přesto rychle potlačil veškeré myšlenky a nechal se vést ven. Kalsami opět ukázal svou třídu.

      Poprava se blížila, ale Faret netušil, že hlavním lákadlem nebude Nalatir. Ani moc nezuřil, když se to dověděl, aspoň měl postaráno o vzrušení, až se znovu potkají. Prvně tomu nevěřil, ale teď měl podivný pocit, že se s ním ještě někdy uvidí. Kat už čekal u špalku a pomalými tahy brousil velký obouruční meč. Ve skřípavých zvucích bylo něco zlověstného, co zneklidňovalo i jindy nadšené návštěvníky poprav. Po náměstí se rozhostilo ticho, odsouzenou přiváděli uličkou. Každému učarovala její krása, nikdo nic neházel, jakkoli to bývalo samozřejmostí. Přes veškerou potupu si uchovala svou hrdost a i Faret si v tu chvíli byl jistý, že našel správného vraha. Elfova odevzdanost mu byla podivnou už ve chvíli, kdy se s ním předevčírem střetl.
      Nalatir vyhlížel ze středu davu, s jistotou naprosté anonymity. Stál tam, ruce založené pod širokým pláštěm, s kápí naraženou hluboko do čela. Když odsouzenec vystoupil na stupínek, vrah přestal dýchat a krev mu zamrzala v žilách. Neomylně ho v davu vyhledala pohledem a našla i sílu se usmát. Její tvář hyzdila podlitina přes levou líci. Před dav předstoupil exekutor a začal číst z dekretu:
      „Meliano Oreyn, vražedkyně královského místodržícího Gatheraye, byla jsi shledána vinou před řádným soudem, jenž vynesl rozsudek smrti. Přeješ si něco říct, než bude rozsudek vykonán?“
      Ticho prořízl onen zvonivý smích. Dav hlesnul a Nalatir za téměř nerozpoznatelného pohybu rtů sklonil hlavu. Naposledy se podíval, když kat připoutával Melianu ke špalku. Na tváři mu přistál vzdušný polibek. Halas utichl a vzduch rozrazil švih chladné oceli, který ukončil život jediné spřízněné duše, kterou kdy vrah doopravdy měl.
      „Naaaaaaaai!“
      Hlas plný bolesti protrhl dusné ticho. Lid se rozestoupil a Faret spatřil černou postavu, která právě padla na kolena.
      Nalatirova ústa šeptala potichu elfskou modlitbu za duše zemřelých. Po lících mu kanuly slzy, první a poslední v životě. Kapitánova ruka okamžitě spočinula na jílci meče. Stál tam. Bezmocný, zlomený. Přesto se Faret nedovedl přinutit k těm několika krokům, aby pro něj došel. Lid se trousil do svých domovů a uprostřed náměstí, několik metrů od popraviště, ještě dlouho poté klečel muž, jenž ztratil vše, jak z kamene vytesaný. Mrtvolným tichem se nesl tichý vzlykavý hlas, donekonečna opakující ta samá slova...

      Týden co týden, každé úterý o pátém odpoledním zvonění, vyhasl jeden život, nejdřív exekutorův, pak katův, i na katovy pacholky se dostalo. Na povrch se drala bolest vraha se svědomím. I Faret se nějakou dobu strachoval o své vlastní bytí a nebytí, ale jak čas postupoval, získával neochvějnou jistotu, že on tím posledním nebude. Šestý týden, v úterý o pátém úderu kostelního zvonu, procházel kapitán skrz náměstí, kde dosud stál stupínek s neumytou krví poslední popravené. Když se na něj blíže zadíval, úlekem se mu málem zastavilo srdce. Na pódiu ležela černá postava, které z hrudi čněla bílá rukojeť. Faret mrtvolu otočil. Neklidné rysy Nalatirovy tváře byly pryč. Utrpení v jeho tváři natrvalo zanechalo svou stopu. V ochablé levici spočíval list vysvětlující vše. Posledním viníkem byl on sám, který se ve vězení neobrátil za tak známým hlasem. Město bylo ještě dlouho každé úterní odpoledne ztichlé...

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /13 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      Alichai2
      Athelas11
      Bakendrid1
      Corwin1
      DonSimon1
      Ferro_the_King1
      Heldret1
      Holyan1
      Jakub.s1
      Jase1
      Jon1
      Kanyapi1
      Kraal2
      Lordamen1
      Lutus2
      Meladyanne1
      Mennolly1
      Milwa1
      Mofik1
      Nevyn1
      Odileth1
      Romualdo1
      Tas1
      Teranell2
      ToxaLandor1
      Trpasle1
      Tufak1
      Winitar1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).