DarkSide – „A teď zemři, prašivče!“ (aneb směšné a nesplnitelné hrozby PJe) Pavettka 12. července 2018
Červen je protkán bělostnou nití smrtelné tematiky, a tak i DarkSide shání pomyslnou kosu a rychle si pouští Requiem. Také (leč nechtěně) je nebe pokryto šedým zákalem mraků, na Islandu se nám trochu rozkašlala sopka (teď už tedy upouští jen páru) a zprávy o počasí sklesle prorokují bouřky. Už tu chybí pouze a jedině pátek třináctého! Bohužel, se vším ostatním je to už trošku horší. DA jako by se děsilo smrti. Skoro by se dalo říct, že nemá daleko od toho, začít jí říkat Vy-víte-která. Ať se koukám, kam se koukám, hrozí smrtelné nebezpečí jen nebohým mocichtivým cizím postavám a RP. V krčmě aby normální člověk chodil v protiatomovém oděvu, pod ním měl azbest a pro jistotu své plíce v dostatečném předstihu přesvědčil, že oxid uhličitý se dá také dýchat. A přesto přese všechno sem nesmí smrt. Můžete přijít k jakýmkoliv zraněním, ale i tak vyjdete ven živí, a to i v případě, že na důkaz své bezmocnosti před ostatními zasalutujete vlastními střevy. Nevyléčitelná jsou tam pouze ega hráčů a kchůl zranění/poškození, která postavám dodávají na jisté… fantastičnosti. S hmatatelným zármutkem se tedy obracím k brůžům, zda se Smrt nezatoulala právě tam. Beznadějně. Mám pocit, že Smrt byla pro jistotu ukřižována a Dawon ji hlídá v zajetí 8bitu. Proč neumíráme? Odpověď je zoufale jednoduchá, že? Ty ji moc dobře znáš. Naše vymuckané postavičky, modelované naší zhýralou fantazií, náš klíč k úniku do světa, kde máme uznání, schopnosti a možnosti změnit vše, co se nám zamane, dokonalé oči a vždy bravurně upravený účes, přeci nesmí umřít! Kolik hodin života jsme jí věnovali, hm? To my ji vyrvali z nebytí a vrhli ji do osamělého života, abychom ji měli jenom pro sebe. Tak jako ve starém Souboji titánů jsme rozdrtili hliněné figurky rodin našich reků a rozházeli přátele, popřípadě jsme je v jejich očích znetvořili („Oni tě přeci nechápali!“). Tím odpadl strach o blízké a mohl se zrodit nadhled postupně se měnící v cynismus. Ať uděláme cokoliv, náš malý zázrak přežije. Co nám mohou? Napsat teatrální odstavec o smrti, a pak stejně kliknou na „Vyhodit postavu“. Směšné. A co, když tenhle svět pro nás nebyl dost dobrý, půjdeme jinam, kde za nás budou rádi! Takhle podané to zní opravu drasticky, což? Ale v zásadě to tak je. Smrt je něco, co dodává ději na realističnosti a strachu na opravdovosti. Je jasné, že se postava nějak smíří se smrtí rodičů ve svém dětství a pěstičkou slíbí pomstu, už jenom proto, že se na historii postavy brzy zapomene a zůstane zde pouhý fakt, že postava je vyděděncem bez závazků. Taková bytost se pak bojí jen o sebe. Zamyslet se ale musíme nad tím, co by s námi udělalo, kdyby na DA existoval Hřbitov mrtvých postav (který by, jen tak mimochodem, mohl sloužit jako velmi pěkná ukázka kompletně sepsaných postav pro nováčky) a vedle tlačítka Vyhodit i tlačítko Zabít. Někteří by to asi vzali sportovně, ale jiní by si začali dávat panický pozor. Byli by naši hrdinové ještě stále těmi dobrodruhy bez bázně a hany, s horním rtíkem bez ustání zvrásněným do sarkastického úsměvu? Nebyli by to pak spíše vylekaní králíci? Opatrní, nevrhající se do očividných nebezpečí, nepotulující se od čerta k ďáblu ale od opatrnosti k jistotě? Plakali bychom pro své miláčky? Hráči by to jistě zpočátku považovali za hloupý vtip a pravděpodobně by při své neaktivitě z pouhé apatie mávali rukou se slovy: „Tak mě klidně zab.“ Anebo by hodně rozvažovali, ke komu a s jakou postavu půjdou do příběhu, popřípadě by se do krve hádali a hlasitě pomlouvali PJe zabijáka. Ono je totiž vždycky lepší hledat chybu v druhých (DarkSide o tom něco musí vědět!) než v sobě. Třeba by se ale časem hrany obrousily a hráči by si zvykli na reálné riziko smrti svých postav, a tak by se později nebáli riskovat a umírat pro dobrou věc (jistě by na Hřbitově mohl být prostor pro dojemný či vtipný epilog). A pak, pak by se třeba i objevovalo čím dál víc postav, které mají rodinu, na níž se mohou obrátit, přátele či další zajímavé cizí postavy kromě nepřátel. Já osobně bych za to byla ráda. Jako pro PJe je pro mě daleko jednodušší vymýšlet zlé hochy a děvčata než spojence a přátele. Jen velmi těžko se dá odhadnout, co se hráči při tvorbě postavy honilo hlavou a jak si to své okolí vlastně maloval. Možnost smrti také odebírá postavám onen zdánlivý pocit nezničitelnosti a nepřemožitelnosti, kdy jim projde s prominutím jakákoliv blbost. Myslím třeba takové okaté pohrdání a vysmání se upírovi do tváře, když jste banda lidských hrdinů bez kousku stříbra. Pokus okrást hlavního sicca daného města za bílého dne a se slovy „nějak to dáme“. Chlubení se v krčmě, jak dokonale vzplála ona stodola, atd., atp. Je to, pravda, taková zkouška ohněm, ale i to je způsob vzdělávání se a pokus o lepší orientaci v tom, co je reálné/ nereálné/směšné/beznadějné/ulítlé/vzrušující. Jako PJ vám sama za sebe vzkazuji: „Pustila jsem vás do svého světa, milí hráči, a jste to vy, kdo vraždí (zabíjí/ exhumuje/upaluje/drtí/rozemílá na kaši/dává čočku/ atomizuje/vyhazuje do povětří/avado kadavruje/věší/…), nenávidí a ničí pověst (pomlouváním/zesměšňováním/ vydíráním/rebelantstvím/hanobením/odhalením/ křivou nebo pravdivou výpovědí) mým vymazleným cizím postavám! A co VÁM dává právo prohlašovat, že si to zaslouží?!“ Opět zjišťuji, že máte DA rádi, nevidíte zde žádný problém, a tedy nemáte potřebu práskat tyto neexistující nekalosti DarkSide, ale věřte, že DarkSide má temné havrany ráda! Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v červnu 2011.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]