Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Mlhy megáče
      Liquerier

      19. března 2018

       
      „Co si nepamatuju, to se nestalo.“ Přesně tuhle frázi používá jeden můj známý velice často, a i přesto, že bych ji v tuto chvíli použil rád také, to z mnoha důvodů není možné. Protože ono se to stalo. Vše se odehrálo během jednoho červencového víkendu, uprostřed krásné přírody, nedaleko Jičína...

      Už je to tady! Už zítra! To byla myšlenka, která mě provázela celým čtvrtečním dnem. To, na co jsem se těšil, bylo za humny. Zbývalo jen jediné: sbalit si pár nutných věcí, několik lahví s čirou tekutinou (neplést s vodou) a přežít pátek v práci. Všechny tři body se podařilo splnit na jedničku, ani jsem se nenadál a už jsem si to štrádoval po Hlavním nádraží v Praze. Stačila chvíle pátrání, jeden telefonát a skupina spolucestujících vikingů byla objevena v přilehlém restauračním zařízení. Po nákupu hromadné jízdenky jsme se všichni přesunuli do vlaku a začal jeden velký mejdan.

      Cesta to byla víc než úžasná.
      Padla první láhev s čirou tekutinou (neplést s vodou) a načala se plastová láhev s hnědou tekutinou (neplést s čajem). Čas rychle ubíhal a kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se za okny jičínské nádraží. Zde jsme měli čekat na odvoz v podobě skvělého a ochotného Winitara. Ten také záhy dorazil, naplnil svůj automobil polovinou vikingů a s příslibem brzkého návratu nás odeslal do nádražní restaurace, kam jsme se zbytkem okamžitě vyrazili, protože vedení se co? Nemá odmlouvat.
      Jak Winitar slíbil, tak se stalo. O několik piv později byl zpět a my mohli pokračovat v cestě do hlavních ubikací. Následovalo obrovské vítání a objímání. Někteří lidé se znali pouze z internetu, ale nečinilo jim žádný problém padnout druhému do náruče nebo ho i přátelsky políbit.
      Po oficiálním zahájení, kde jsme se dozvěděli z úst DonaSimona pár základních pravidel, už nic nebránilo tomu, aby si každý našel zábavu dle svého gusta. Někdo zaútočil na stolovky a karty, jiní zajali kuchyň s pípou, další prohlásili za své hájemství promítárnu a někteří, tak jako já, po několika málo hodinách podlehli dlouhé cestě a vydali se do říše snů. Sobota, nejnáročnější den megasrazu, jakse ukázalo později, na nás teprve čekala.

      Do sobotního rána mě, zdaleka ne jediného, z postele vyprovázelo fiktivní zvíře, ne nepodobné předchůdci člověka. Po několika chvílích v kuchyni byly však potíže zažehnány a sobota mohla udeřit v plné síle. Spustil se déšť, který trval téměř celý den a na jehož konci jsme všichni vydatně povečeřeli. Ptáte se, o čem to mluvím? Správná otázka. Velký dík patří Sliverovi, který s nasazením vlastního zdraví pečoval o dvě obrovské kýty rotující nad zakrytým ohništěm. Ale nepředbíhejme.
      Sobota se nesla ve znamení her a turnajů. Karetní hry střídaly šachy, šachy střídaly deskovky, hráč střídal hráče. K tomu všemu byla vyhlášena hledačská hra „O rumcajzův poklad”, a tak přilehlé lesy a háje křižovali pátrači lační kýžené odměny. Do toho všeho běžela filmová linie – seznam promítaných snímků je pro zájemce k dispozici na oficiálních stránkách srazu – a ‚společenská‘ linie v kuchyni a venku, pod stříškou mimo dosah deště. Čím ta se zabývala, je zřejmě jasné – pro nechápavé jen dodám, že předchůdci člověka navštívili leckteré nebožáky i v neděli ráno.
      Nelze opomenout ani několik tématických přednášek, které v pravidelných intervalech vstupovaly do již zmíněné filmové linie a rozhodně stály za pozornost. Jak se blížil večer, dohrávaly se i ty nejpomalejší turnaje a zdálo se, že se sobota chýlí ke svému konci. Opak byl však pravdou. Rozjela se úžasná zábava, od pečených kýt přes různé debaty – nehledejte za tím nic zvlášť hlubokomyslného – po diskotéku u rádia. Každý se bavil s každým, přátelé opic (a lvic) později i sami se sebou, jedlo se, pilo a smálo. Pomalu utichající ryk posledních vytrvalců znamenal příchod posledního dne srazu, neděle.
      Ta se už od rána nesla v pohodovém tempu a dopíjení zásob, včetně posledního sudu. Po nezbytné snídani se přešlo k vyhlašování vítězů sobotních turnajů a udělování diplomů za zásluhy. Nejvíce diplomů získal po právu Sliver, který obětavě riskoval své zdraví pro spokojenost našich žaludků. Zbytek dne už se nesl v očekávaném duchu – uklízení, balení, loučení a odjezdu domů.

      Závěrem je třeba poděkovat všem, kteří se podíleli na realizaci tohoto srazu, protože se jim to podařilo na výbornou. Všechno šlo jako po másle právě jejich zásluhou – a tak by jim měla patřit naše velká poklona. Nezbývá než doufat, že si všichni sraz užili, jak plánovali, a trpělivě čekat na příští rok. Laťka je z toho letošního pořádně vysoko. Jičín rulez!

      Pážinka:
      „Skvělý sraz, ze kterého jsem si odvezla hřejivý pocit u srdíčka, spoustu pěkných vzpomínek, hodně nových známých a jednoho opravdu dobrého kamaráda, a ti se hledají velmi těžko, proto si toho nesmírně cením.
      ... A pak jsem si odvezla ještě jednu prohranou sázku, takže budu muset jedné osobě příští rok políbit boty, protože jsem tak hloupá, že se vsázím, ale když jsem to řekla, tak to holt budu muset dodržet...” :)

      Andoras:
      „Mně se na megáči asi nejvíce líbila celková atmosféra. Byla tam suprová pohoda. Přesto, že to bylo jen na tři dny, uteklo to rychle... Je fajn zážitek, koukat se zase chvíli na lidi z masa a někdy i kostí, namísto 64x64 pixelových obrázků.
      Jako jedinou smutnější věcí bych shledával to, že se na megáči nevyskytovalo žádné pádlo – kytara.” :))


      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v srpnu 2009.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).