Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Místo na slunci - 1. díl
      Kanyapi

      21. listopadu 2005

       
      NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA

      Když přijížděla k brance, zpomalila koně, natáhla se přes jeho krk k závoře, zvedla ji a zatímco kůň vytáčel zadníma nohama půloblouk, otevřela vrátka. Zacvakly těsně za nimi, koník naposledy zrychlil, proběhl mezi stromy sadu – nesnažila se ho zadržet – a zastavil před stájí. Vyndala nohy ze třmenů, protáhla si slastně špičky, poplácala ho po krku a sjela dolů. Mezi keři přicházela dívka. Dayn de Vey se na ni usmála, podala jí otěže a bičík, naposledy pleskla koně a zamířila k domu. Na terase mezi květináči s pomerančovými stromky, které byly jistě jediné ve městě, se ještě ohlédla – ve stínech mezi hlohy a jasmíny zářily do šera zahradní lampy, ale nebe bylo ještě světlé, sytě šmolkové. Spokojeně se usmála.
      Rázně vkročila do domu, popaměti si stahujíc jezdecké rukavice, ale v hale se zarazila. Proč zase přišel tak nečekaně! Rozvaloval se v křesle u hořícího krbu, drahý fialový plášť přehozený přes opěradlo. V ruce měl sklenku, jistě se hrabal ve sklepě a vybral nejlepší víno, které si šetřila. Na rtech mu hrál sebejistý úsměv. Až moc.
      „Ale, nejsem tu vítaný host?“ usmál se lišácky, když rozladěně hodila rukavice na stůl.
      „Změnilo by se něco, kdybych řekla ne?“ oplatila mu zlomyslnost. Vzala mu sklenku z ruky, přičichla, ochutnala a vrátila ji s rezignovaným zamručením. Napil se pomalu, podíval se na ni přes sklo a zase se usmál.
      „Líbíš se mi, když se zlobíš,“ řekl.
      Opřela se o opěradlo dlaní, sklonila hlavu až k němu a zblízka si ho prohlížela. Světlé, krátce střižené vlasy, šedé přivřené oči, třídenní strnisko neladící s přepychovým oděvem a ve tváři vráska od cynického úsměvu… Hněv v ní odtával jako kostka ledu. Dotkla se jeho ramene a už na cestě ke schodišti prohodila spíš pro sebe:
      „Byla jsem jezdit, převléknu se…“
      O půl hodiny později scházela po točitých schodech dolů. Měla zelené saténové šaty a křišťálové šperky, které jí dal on. Byla v pokušení schválně je nechat zavřené v kazetě, ale rozmyslela si to kvůli možnosti pozorovat jeho špatně skrývané potěšení. Nemýlila se. Vstal, jako ostatně vždy v takové situaci, odložil sklenku – neuniklo jí, že je znova dolitá – a s úklonou jí políbil ruku. Věnovala mu blahosklonný úsměv, odtáhla ruku, kterou podržel ve své, a sedla si ke krbu proti němu. Když se labužnicky opřela, prohodila: „Tak si přestaneme hrát a ty mi řekni, co po mně zase chceš hnusného.“
      Naklonil se vpřed, rychle, s křivým úsměvem, jako rys. Jeho hlas zazněl ostře:
      „Ne vždycky, kočičko, ne vždycky.“ Pak se znovu narovnal a divný lesk se mu ztratil zmizel z očí.
      „Dnes tu jsem jako soukromá osoba,“ usmál se, tentokrát docela hezky. Vstala, nalila si víno a zůstala stát u krbu.
      „Vím, že jsi přítel, Duane, ale…“
      Oči jí mimoděk sklouzly ke knize, která ležela na zemi vedle jeho křesla. Předešel její pohyb a zvedl ji.
      „Lásko, ty jsi sebevrah. Pořád ji máš? Můžeš mi říct, proč takhle riskuješ?“ Poslední otázka byla spíš pokáráním.
      Odpověděla bezbarvým hlasem: „Neříkej mi tak, víš, že mi to vadí. A do té knihy… ti nic není.“
      „Samozřejmě, že je…“
      „Není. Je to minulost.“
      „Minulost? Prosím tě, kde žiješ?“ vyprskl. „Zbav se tedy té své minulosti, radím ti dobře. Stále dostávám na stůl obvinění proti bývalým členům Nekromancia, udání na držitele Knihy, stále se věší, upaluje, uřezávají ruce. Kde žiješ, Dayn?“
      „Mlč!“ zajíkla se. „Přišel jsi nevhod a nevhod mluvíš. Nevím, proč jsem tě už nedala vyhodit!“
      „Ale prosím tě. Ty bys chtěla dát vyhodit mě? Mě? Promiň, to je nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel.“
      Zasmál se neupřímně, ale s jistým pobavením. Pak vstal. Stáli vedle sebe, dívali se do ohně a mlčeli. Ať chtěli nebo ne, život je nerozlučně spojil. Dokázal jim, že v hloubi srdce jsou si absurdně blízcí, protáhl je nenávistí a boji a zanechal trpké a pyšné, bez citu, bez touhy něco změnit. Hráči, kteří hráli o všechno a se vším, protože nic než všechno už nebylo zajímavé.
      Dayn to měla o něco snazší, jeho myšlenky pro ni byly snadno čitelné, telepatii používala nevědomky, dávno odhodila stud nebo předsudky. On zase dobře věděl, že si v něm čarodějka čte jako v otevřené knize a cynicky jí odhaloval temnotu svého nitra. Jako by se dívala do zrcadla. Jako by se jim oběma vysmíval. Vždycky byl takový… cynik.
      Odkašlala si. „Proč jsi přišel?“
      „Opravdu jsem chtěl přijít jen tak. Zastesklo se mi.“
      „Nevěřím,“ odvětila okamžitě bez zaváhání, až trochu překotně.
      „To mě tolik nenávidíš?“ zeptal se docela tiše a chladně.
      Přešla místností ke knihovně, kde pomalu a pečlivě zasunula knihu do police. Dávala si načas, i když odpověď znala. Věděla, že ho to nebude bolet, ať řekne cokoli. Byl prázdný jako ona sama.
      „Ne, vůbec ne… Pojď sem.“
      Přistoupil k ní a objali se, pevně a dlouze. Necítila nic. Věděla, proč přišel. Někdy člověk zatouží to prázdno zaplnit, ale jak hledat něco tam, kde není nic? Znamenali jeden pro druhého jen spojence v chladném světě smrti.


      DEN PŘEDTÍM A OSTATNĚ I MNOHO DALŠÍCH

      Cítila bolest. Strašnou bolest. Bylo jí do pláče a vrhla se do křesla, kde zabořila hlavu do polštáře, ale slzy nepřicházely. Proklínala by, ale nebylo koho. Ta bolest ji pronikla tak silně, že byla jako paralyzovaná. Nevěděla, na co myslí, nevěděla, co cítí, jako by v ní něco vypadlo a odumřelo. Svíjela se v hrozných mukách. Pak, jako když ji polije horko, cítila, že jí planou tváře. Uvědomila si, jakou ošklivou hru hraje sama se sebou. Co všechno dělá pro iluzi vlastní síly, co všechno zahazuje. Nenáviděla se. Nenáviděla život.
      Smrt si s ní hrála, ale nikdy si ji nevzala. Jen ukazovala dveře a muka byla o to silnější. Horečka z prázdnoty… Kniha…

      … Světem vládne chlad. Nedotýkej se cizího srdce, cizinče ve vlastním světě, neboť neexistuje nic, co by tě mohlo spojit se zdrojem tepla. Teplo neexistuje a smích je jen přelud trpící, choré duše. Pomatení blázni… Pohleďte, jak jste sami, jak je váš malý život ubohý. Hledáte a bloudíte, zoufale toužíte po štěstí, jako supi se spáry držíte chladnoucích zbytků dávno minulých citů… a každé vaše vzepětí, každá vaše emoce je jen výkřik dávno mrtvé duše. Co jest východiskem z této situace? Podívejte se hlouběji. Toužíte po citu. Toužíte zachytit se a prožívat klid, jistotu, něhu. Ale kdo je tím, po kom toužíte? Je to jen závan větru, prokluzuje vám mezi prsty. Je to písek. Prach. Padněte na zem a naberte do hrsti hlínu – milujte ji a věřte, že je plodná, že je plná naděje… Žár a mráz ji bělí a vaše kosti nakonec ztrouchniví v jejím neplodném lůně. Za čím se pachtíte? Lovíte radost? Dřete se, abyste si mohli dopřát něco, co pomine v příštím okamžiku? Jste tedy sběratelé okamžiků? …

      Jako z velké dálky dotkl se její rozjitřené mysli úsměv. Lehký, tichý a klidný. Vzpomínka na jinou dobu, možná snad jiný svět. Vstala a hrůza předchozích minut byla pryč. Zase mohla dýchat. Odhodila knihu na zem. Z ulice k ní dolehly hlasy a melodický zvuk koňských kopyt. V takových chvílích ty obyčejné zvuky milovala.

      TÝDEN PŘEDTÍM

      Honci se objevili v dálce mezi stromy. Přítomnost zvířete už nebyla jen hmatatelným pocitem. Zleva, z hlohových houštin slyšeli rychle se přibližující praskot. Kníže pobídl koně a vyrazil mezi keře. Psi jako by zešíleli, vrhali se koním pod nohy a zuřivě štěkali. Její hřebec se točil dokola a zmateně přešlapoval, zatímco rychle hodnotila situaci. Pak se nechala unést vřavou a s divokým výkřikem se vrhla za lovci. Viděla, jak se kníže ohlíží přes rameno a křičí na hlavního lovčího.
      „Tak to ne,“ zamumlala sama pro sebe a rozesmála se.
      Větve ji šlehaly do očí. O pár vteřin později vyrazila jako projektil z houští napravo od ní černá hora chlupů. Medvěd ji zaregistroval, pootočil se a zvedl na zadní. Kůň se vzepjal, řičel hrůzou. Vykřikla rozkoší, cítila praskání energie v konečcích prstů.
      Psi se na zvíře vrhli ze všech stran. Obrovitý samec máchal kolem sebe a téměř pokaždé jeho pohyb doprovázelo bolestné zavřeštění zasaženého psiska. Byli jako šílení, krev je dráždila k nepříčetnosti. Lovci napínali kuše, bylo tu najednou těsno, příliš těsno. Kníže seskočil z koně, vrhl se ke zvířeti a zarazil mu tesák až po rukojeť do hrudi. Medvěd zakolísal, chňapl do prázdna, zachytil rukáv útočníka a srazil ho do listí. Mladý šlechtic rychle vstával. Oči se mu leskly opojením. Zvíře se potácelo, ale to už ho zasáhlo současně několik šípů vystřelených z bezprostřední blízkosti. Bylo po všem.
      Dayn sjela z koně, klekla si k mrtvé šelmě a zabořila prsty do její srsti. Smála se. Zezadu se jí dotkl on. Překotně se otočila, padl k ní na kolena, divoce ji objal a políbil. V očích má ještě vraždu, napadlo ji. Lovci okamžiků, lovci emocí… napadlo ji.

      Muži nosili k praskajícímu ohni deky. Mezi kameny stál malý poloprázdný demižon s vínem a plameny v něm čarovaly rubínovými záblesky. Psi se rvali o kosti od večeře. Dayn se zachumlala hlouběji do kožešiny a strčila si do pusy kousek pečeně. Jedla pomalu, spíš maso cucala. Spokojenost jí pronikala jako teplo - a víno. Byl nádherný, teplý letní večer. Stíny borovic tančily po prostranství, na kterém se knížecí družina utábořila, vyschlá země voněla tymiánem a šalvějí. Čarodějka vyprostila jednu ruku z kožešiny a uškubla kvítek, který náhodou ještě nikdo neušlapal – hned vedle ohniště. Rozemnula ho mezi prsty a vdechla silnou, sladkou vůni. Zítra lov skončí, muži naloží medvěda na vlek za koně, družina se bude pomalu vracet do města… Ještě předtím, dnešní noci, se přivine právě pod touto velkou vlčí kožešinou k muži, který si nechá říkat kníže Jacques Montalban. Jeho divokost uhasí na pár hodin žár jejího srdce. Pak, oba s pocitem, že mají toho druhého v moci, se rozejdou nad městem. On máchne rukou do vzduchu, jeho sokol se vznese nad jejich hlavy a bude nad nimi kroužit jako symbol jejich sdílené vášně, než čarodějčin kůň zmizí v úvoze mezi poli.


      VEČER, KDY JÍ BYLO ZLE

      Vždycky je ošemetné zahrávat si. Ale začít někomu důvěřovat, to je mnohem ošemetnější.
      Vrátila se z plesu už v deset večer a narazila na jednu ze svých služebných, jak sedí v jejím křesle a hřeje si nohy u krbu. Děvče s výkřikem vyskočilo a pokusilo se prosmeknout kolem ní, ale byla rychlejší – hřbetem ruky jí vyrazila z prstů sklenku vína a rukavicemi ji udeřila do tváře. Služebná vystřelila ven, těžké dveře za ní zaduněly a bylo ticho. Čarodějka stála jako zkamenělá. Po zdi stékalo červené. Tušila, že je to levný cabernet z místních vinic, kterým podlévaly maso. Proto se nezlobila. Střepy hrály všemi barvami, dřevo praskalo a hučelo. Sehnula se a zvedla kousek skla dvěma prsty. Bylo tenké, křehké… V náhlém návalu vzteku jím mrštila proti zdi a světe, div se, malý střípek se nerozbil, jen dopadl mezi ostatní a splynul s nimi. Kéž by to tak bylo i s lidmi, napadlo ji hořce.
      Na ten ples šla s takovou chutí, s takovým očekáváním. Těšilo ji být středem zájmu, těšilo ji poslouchat šeptem pronášené poznámky o její kráse, o jejím kouzle, o jejich… byla to snad láska, co k ní Jacques Montalban cítil? Tohle u něj přece ona nehledala. A přesto, ten večer se stalo něco, co nečekala, a ona neměla ráda překvapení. Ten večer odešla příliš brzy, aby nemusela hledět na jeden poblouzněný obličej, aby nemusela vyslechnout slova:
      „Drahé dámy, vážení pánové, dovoluji si vám představit svou snoubenku, svou milovanou komtesu Ruby de Santon.“
      Ruby byla téměř ještě dítě. Pleť měla bledou a průsvitnou jako voskový papír a husté kadeře rusých vlasů rámovaly její útlý obličej jako stíny. Nad klenutým čelem v té rudé záplavě zářil diamantový diadém, dozajista dílo téhož autora, který měl tu čest ozdobit její něžnou šíji překrásným náhrdelníkem. Její temné oči zrcadlily jen dětskou nevinnost, ale její tělo bylo příslibem nádherného ženství. Mohl na ní oči nechat. Co? Divák by neodpustil ten trestuhodný eufemismus.
      Ne. On po ní šílel. Stále znovu, za každou třetí větou, a mluvil hodně a až příliš, bral její štíhlou ruku do své a tiskl na rty. Když se rozesmál, stiskl ji až k bolesti. Stále se k ní obracel, takže jeho soused po levici měl po celou hostinu zajímavý výhled na jeho záda. Noc poskočila k ránu, hudba vřískala stále opilejší kousky a nejeden pohár se válel na zemi mezi psy. Náhle hrabě Santon vstal, uklonil se směrem ke svému rozjařenému hostiteli a nabídl své dceři rámě. Dívka, která celou hostinu nepromluvila ani slova a na jejíž tváři byl stále týž krásný, nevinný úsměv, povstala a naposledy se usmála na svého snoubence, který, přerušen uprostřed řeči, zkoprněle mlčel.
      „Děkuji za nádhernou oslavu, opravdu. Myslím, že Ruby si nemohla přát krásnější zásnuby, příteli,“ oslovil ho Santon. „Nyní ji však předám péči služebnictva. Je již pozdě. Dobrou noc.“
      Jacques se nezmohl na jediné slovo. V hlavě měl příliš mnoho vína a příliš mnoho touhy.

      NEMOC

      Takhle pozdě v noci?! Dayn ležela s očima dokořán naznak na posteli, sledovala otevřeným střešním oknem půlměsíc a čekala, co se bude dít dál. Další rány na vrata, cvaknutí dveří v pokoji služebné - nebo to bylo z kuchyně? –, šoupání sandálů, závora. Rozčilené hlasy. Nespokojeně zívla a posadila se. To už se přibližovaly kroky po točitém schodišti. Jen stihla vklouznout do županu, aby ji služebná nepřekvapila nahou. Ani nepozdravila.
      „Paní, paní,“ prudce oddechovala, „posel ze zámku. Máte okamžitě přijet. Komtesa onemocněla, hrozně to spěchá…“ Nečekajíc na odpověď, pobíhala po pokoji a se svíčkou v ruce shledávala její šaty. Dayn si sedla zpět na postel.
      „Nikam nejdu,“ řekla líně a znovu zívla. „Nejsem felčar. Ani mne nenapadne skákat, jak pán píská. Řekni jim, ať zavolají doktora. Já lidi neléčím.“ … leda zabíjím, napadlo ji.
      Dívka stála před svou paní s obličejem zkřiveným strachem, v natažených rukou žmolila její šaty. Mlčela.
      „Ne!“ vřískla Dayn. „Ať chcípne, ta mrňavá holka. Nikam. A ty vypadni. Chci spát.“
      Služebná stála nehnutě, jen po tváři jí stékaly slzy.
      Bože, proč!!! ptala se sama sebe čarodějka, když se o pár minut později oblékala a scházela po schodech. Proč je prostý lid posedlý touhou ležet u nohou té nechutné roztomilé kněžny?! Chvěla se odporem, ale nějak nedokázala, nebo snad nechtěla vzdorovat přemrštěné, naivní lásce svých služebných k nové tvářičce na hradě. Knížecího posla nepozdravila, ačkoli, asi o to ani nestál. Při pohledu na ni se otřásl, těžko říci, zda odporem nebo strachy. Venku voněl vzduch létem. Byla krásná noc, a přesto tak děsivá.

      Chodby zámku se halily do hlubokého ticha. Světlo pochodně, kterou posel nesl, sotva stačilo ozářit nejbližší zdi. Jejich kroky zněly dutě a utichaly v černočerné tmě. Zato u lůžka nemocné byl zmatek. Lékaře samozřejmě volali také, pobíhal po místnosti a něco mumlal. Když se dveře otevřely, Jacques vyskočil od lůžka a vrhl se k Dayn. Docela zapomněl na to, co mezi námi bylo, napadlo ji, když jí sevřel obě dlaně zpocenýma rukama a prosebně na ni hleděl. Ne, nezapomněl. On v tom snad ještě spatřuje důvod, abych mu teď pomohla, docházelo jí, zatímco on drmolil:
      „Dayn, Dayn, pomoz jí, zachraň ji, nechápu to, prosím, prosím…“
      Umlčela ho pohybem ruky. Oči všech se obrátily k ní. V naprostém tichu přistoupila k lůžku, trošku zvrhle zvědavá na to, co uvidí.
      Nebylo pochyb o tom, že dívka umírá. Její téměř neznatelný dech, doširoka otevřené prázdné oči zarámované temnými kruhy, suchá, chladná kůže. Dotkla se konečky prstů její paže. Překvapilo ji to. Nepocítila ani záchvěv lidského tepla, ani stopu životní energie, jako by ta dívka už bylo mrtvá, a přesto se její hruď ještě zvedala a klesala. Je opravdu krásná, napadlo Dayn, opravdu. Až nelidsky. Sklonila se k ní a pohladila ji po tváři. Kníže za jejími zády hystericky vzlyknul. Zakolísal, jako by ztratil rovnováhu, a vrhnul se k lůžku. Čarodějku přitom odstrčil stranou, sevřel bezvládnou paži své snoubenky a mezi jednotlivými vzlyky ze sebe vyrážel její jméno… Její komorná se rozplakala a utekla z místnosti. Nedovřené dveře zavrzaly.
      Dayn ta scéna rozladila, naplnila beznadějí a hněvem. Tím především.
      „Odveďte ho!“ rozkřikla se podrážděně na ostatní, kteří stáli jako zařezaní kolem. „Zmizte!“

      Když odešli, zavřela za nimi dveře. Sedla si na pelest, položila dlaně křížem na prsa drobounké dívky, nadechla se, soustředila a zavřela oči. Cítila, jak se v ní sbírá energie – známé příjemné chvění v prstech, přecházející až k pálení… ano, je to silné… cítila, jak z ní odtéká síla, jak je vyčerpávána chorobou uvnitř umírajícího těla. Snažila se na nic nemyslet. Minuty běžely. Překvapovalo ji, že tah v prstech spíše sílí. Přelila už do ní tolik energie, mělo by to utichat a ne naopak. Prsty ji brněly, pak chvění až v pažích, v ramenou, bolest na prsou… Roztočila se jí hlava. Životní síla do ní padá jako do studny, napadlo ji, a žádná odezva? Tolik energie by vzkřísilo i mrtvého! Co to má znamenat?! Dayn pocítila záchvěv strachu, jen malý dotek paniky. Opírala se teď oběma rukama o umírající a hlava se jí točila. Už nedokázala proud, který z ní odcházel, ovládat ani zastavit.
      „Ruby!“ vykřikla. Někde hluboko v hlavě jí odpovědělo hluboké, mučivé, dlouhé zaúpění. Pak se zhroutila z postele na podlahu.
      Ticho. Čas odměřovalo jen odkapávání vosku z desítek svic v místnosti. Stíny se křižovaly na mramorové podlaze. Vysoký stín vyřezávaných sloupků postele, záhyb baldachýnu, siluety flakónů s léky na toaletce, její vlastní zhroucená postava a nad tím vším, přes okraj pelesti, jako memento blížící se smrti nepřirozeně štíhlá ruka Ruby. Zírala na to hodnou chvíli, než jí to došlo. Ta ruka! Nevrhá stín! Jak to, že si toho ještě nikdo nevšiml?! Horečnatě začala bezvládné tělo prohlížet. Ne, nepotí se. Proto ta suchá pleť. Suchá a chladná. Nepotí se, nevrhá stín – je to možné? Ta dívka je… božského původu! Čarodějka v úžasu přitiskla dlaň na ústa.

      ZLÁ NOC

      Dohonil ji až ve Velkém sále, odcházela rychlým krokem s hlavou sklopenou. Když zaslechla jeho kroky, ještě zrychlila. Chytil ji za loket a prudkým trhnutím otočil k sobě. „Kam jdeš! Vrať se!“ vyhrkl.
      „Jacquesi, nech mě,“ zaúpěla. „Nedokážu jí pomoct…“ Pustil její ruku a zíral na ni.
      „Je to pravda, Jacquesi, není v mé moci vyléčit ji. Modli se. To jediné by jí ještě mohlo zachránit, jestli věříš v bohy. Jestli věříš v ni.“
      „Nechápu, o čem mluvíš. Jaké bohy? Dayn, vrať se a pomoz jí. Je to ještě dítě, potřebuje tě,“ opakoval nechápavě.
      Čarodějka nevydržela: „Prosím tě, nech mě,“ vyjela na něj, „Není jí pomoci. Smiř se s tím.“ Pak, jako by si uvědomila příkrost svých slov, zmírnila.
      „Snad lékař, snad na něco přijdou. Já tu jsem opravdu zbytečná. Nech mě jít.“ Věděla moc dobře, že lže, věděla moc dobře, že když nepomohla ona, nepomůže už nikdo – a on to věděl také. Po tváři mu stékala slza. Zvedla ruku, dotkla se lehce jeho paže a odcházela. Bez pozdravu.
      Když byla u dveří, zaslechla jeho šepot.
      „Dayn.“
      Zastavila se.
      „Dayn, použij svou moc. Zachraň ji. Můžeš to udělat, nikdo se to nedozví…“ Význam těch slov jí docházel pomalu. Pomalu, ale jistě. Bledá jako stěna otočila se.
      „Co to říkáš?“ hlesla.
      „Ano, Dayn, já to vím. Vím to dávno. Duan mi to řekl. Něco mi dlužil, dal mi seznamy. Samozřejmě, nejsi v nich, ale já se ptal. Tušil jsem to. Jsi příliš mocná, Dayn,“ mluvil bezbarvým, monotónním hlasem šílenců, jako by se nemohl zastavit. O čarodějku se pokoušely mdloby. Zlá noc, napadlo ji.
      „Vím všechno, Dayn. Nemůžeš to neudělat, kvůli mně, kvůli ní. Kvůli sobě. Nekromanti jsou štvanci. A ty jsi čarodějka residentka. Tví vlastní soukmenovci by tě zabili, kdyby věděli, žes unikla. Nedozví se to, všichni zemřeli v hrozných mukách, Dayn. Všichni, co byli jako ty. A ty si tu žiješ v přepychu, štěstí, blahobytu.
      Celý tvůj život je jen zámek ze skla. Všechno vím. Stačí jediné mé slovo a sám velitel tajné policie Duan Lyontard tě odvede v poutech na hranici. Použij Knihu a zachraň Ruby, přikazuji ti to. Nemáš možnost volby.“
      Tak to přece přišlo. Všechna bolest, potlačovaný strach, výčitky, samota a nedůvěra, které v sobě dlouhá léta dusila, vybuchly jako oheň. V jednom okamžiku vymrštila ruku do vzduchu, na koncích prstů jí vzplál modrý záblesk a síň se rozzářila jejím hněvem. Vzduch naplnil zápach ozonu.
      „Jestli mám zemřít, nepůjdu sama,“ zaduněl její hlas prázdným prostorem. Tvář měla jako z mramoru, stěží se ovládala. Kníže klesl bezmocně na kolena a rozhodil ruce:
      „Ona! Jde o ni! Můj život je bez ceny…“
      Ticho přerušovalo jen slábnoucí praskání elektrických výbojů. Světlo matnělo, až zaniklo docela. V modrém šeru bylo sotva vidět do zoufalé tváře Montalbanovy, sotva zahlédnout, jak žena spouští ruku, jak se otáčí a odchází. Na prahu se ještě zastavila.
      „Nemohu pro tebe použít černou magii ani nekromantskou praxi, nemohu to udělat proto, že důsledky by mohly být strašnější než samotná smrt.“
      Mlčel.
      „Ani kdyby ses mne rozhodl zničit, neudělám to. Promiň.“

      ZLÝ DEN

      Oknem dovnitř pražilo slunce. Z haly k ní doléhalo cinkání nádobí a tlumený hovor. Seděla na posteli, v hlavě dokonale prázdno. Bylo jí, jako by se už všechno zhroutilo, a obávala se, že je to jen otázkou několika málo hodin. Co ji mrzelo nejvíc, byl Duan. Čím víc na to myslela, tím víc to bolelo. Ta hořkost! Najednou, když byla její důvěra pryč, když se schylovalo ke konci, si uvědomila, že na něj myslela až příliš. Zase ta zatracená důvěřivost! Tu chybu už neudělám, říkala si, a vzápětí se musela hořce smát. Jak dlouho to bude ještě trvat?
      I služebná, ta hloupá holka, si všimla strhané tváře své paní a mlčela. Potají utírala oči do zástěry, zprávy ze zámku se šířily neuvěřitelně rychle. Dayn vlastně spala až do oběda a teď neměla ani hlad. Sotva ochutnala. Nemohla přestat myslet na umírající dívku. Trošku si namlouvala, že pro ni ještě něco může udělat, a tak všechny vyhodila z místnosti a chaoticky přehrabovala knihovnu. Hlava jí třeštila. Za chvíli se mezi jídlem na stole a po zemi válely desítky knih a listin. Samozřejmě to našla: O původu božského, jakož i jeho rozličné popisování, dílo mnicha Aubriona z minulého století.

      Jest to možné, aby se i mezi obyčejnými smrtelníky objevilo dítě božské? Donedávna domnívali jsme se, že nikoliv. Říkám vám však, ano, je to možné. Vždyť i rozličné víly a faerie v lesích se zdržující často s bohy lesními obcují a jejich moc pak svým potomkům předávají. A není zase vyloučené, že víla takováto obloudí srdce muže jakého a s ním pak božského potomka zplodí. Varuji vás však naléhavě před takovými ženštinami. Nám lidem jest toliko s lidmi být a lidem život dávat. Nikdo ani domyslet nedokážeme, jak strašné věci bychom mohli v život uvésti, dopouštějíce se smilstva s bytostí nezemskou. Božská podstata je nebezpečný dar. Dobro a zlo musí zůstati v rovnováze. Dítě božské jednou v tento svět přišedší světu mnoho krásy přinese a každý, kdo pohlédne do jeho jasné tváře, navždy propadne jeho kouzlu, stále však bude ohrožováno poryvy zla tu vanoucími a nepoznáme ni dne ni hodiny, kdy jeho dobrotivá podstata bolestivě se zvrhne.“

      Kniha jí vyklouzla z ruky. Je to tak, jak jsem si myslela, zašeptala si pro sebe. Ach bože.

      Snad aby se vyhnula bolestným, vyčítavým pohledům služebné, odešla raději do města. Nepřítomně vrážela do lidí na náměstí, hladila látky na stáncích, roztržitě prohlížela zboží z Jihu, postála pod podloubím ve vinařském Archivu. Na Ruby už nemyslela, myslela na toho, kdo ji zradil, nebo v příštích hodinách – či minutách? – zradí. Bude to Duan, kdo ji odvede? Ano, jistě, kdo jiný. Kníže se na něj už jistě obrátil.
      Zdálo se jí, že se za ní lidé otáčejí se záští v očích. Doopravdy ji to nemrzelo. Nemají ji rádi, protože spala s jejich knížetem a snad ji i podezřívají… Ale co, teď už je to opravdu jedno. Pomyslela na Ruby, jak leží v temné komnatě, nehýbe se, hledí slepýma očima do prázdna. Právě v tu chvíli, nebo snad o pár vteřin později, ozval se zvon ze zámecké kaple. Hluboký, temný hlas naplňoval ulice a prostranství, sílil a mohutněl, jak se k němu přidávaly zvony z městských kostelů a svatyní a naplňoval srdce všech bázní. Pak jí to došlo. Kus od ní jedna žena ječivě vykřikla a padla na kolena, štkajíc do zástěry. Z různých koutů náměstí se začal ozývat pláč. Muž vedle ní stál a po tvářích se mu koulely slzy. Lidé poklekali a modlili se na ulici.
      Strašné, pomyslela si a spěchala tou žalostnou scenérií domů. Hluboký, dojemný hlas zvonů ji doprovázel. Už vcházela do ulice, kde stál její dům, když ke svému nesmírnému překvapení zahlédla v davu známý obličej. Až se jí zastavilo srdce. Žena se na ni na okamžik podívala a spěchala dál. Nepoznala mě, podivila se a rozběhla se za ní: „Enid!“
      Krásná plavovláska se konečně zastavila. „No ne, Dayn, co tu děláš?“ vykročila jí vstříc.
      Objaly se. „Já tu žiju, Enid, ale co tu děláš ty?“ drmolila čarodějka. „Máš tu snad práci? Ne, neříkej mi nic, nezajímá mě Kapitula ani její problémy! Pojď, musíš se ubytovat u mě!“ a táhla přítelkyni za loket ke svému domu.
      „Dayn…“ Plavovláska se jí jemně vykroutila. „Teď ještě něco zařídím, ale moc ráda tě navštívím večer,“ omlouvala se. Pak, po chvilce mlčení, dodala: „Moc ráda tě zase vidím, sestřičko moje. Chybělas mi…“

      Už se setmělo. Čarodějky seděly spolu u krbu a popíjely. Plavovlasá Enid v blankytných šatech, nohu přehozenou přes nohu, slastně rozvalená v křesle, točila sklenkou v ruce a koutkem oka si prohlížela svou přítelkyni. Ta se opírala lokty o kolena, nakloněná nad oheň, jako by nad něčím přemýšlela. Bílé víno házelo jantarovými záblesky. Mlčely.
      „To je víno z jihu, Betsabyth,“ prolomila ticho Dayn. „Je to mé nejmilejší, na koleji jsme ho neznaly,“ obrátila se na Enid. „Je dost drahé. Pěstuje se jen na jedné hoře a tohle je…“
      „Prosím tě,“ přerušila ji přítelkyně netrpělivě. „Co se děje, sestřičko? Nevykládej mi tu o víně, vidím, že se něčím trápíš. Tak ven s tím.“
      Dayn dlouho mlčela. Třásly se jí ruce. Celou tu dobu bojovala se slzami. Nakonec se ovládla. Zvedla hlavu a zhluboka vydechla. „Jdou po mně, Enid. Je konec.“
      V nastalém tichu cvakly dveře.
      „Paní?“
      Čarodějka se unaveně otočila v křesle. Služebná stála až vzadu, u dveří do kuchyně.
      „Lucien, tohle je má přítelkyně, Enid an Gwyhar. Postarej se o pokoj pro ni a nechej nás o samotě, ano?“
      Obrátila strhanou tvář zpět k plavovlásce. Enid se k ní naklonila a stiskla jí ruce, oči rozšířené údivem. „To snad ne, sestřičko! Kdo, co se stalo? Totiž… jak ti můžu pomoci?!“
      „Nevím. Nijak,“ vysmekla se jí a dolila si víno. „Víš, nejvíc mě mrzí, že jsem věřila jemu.“
      „Lyontardovi?“
      Dayn sebou trhla. „Jak to víš?“
      „Myslela jsem, že ty a on…“ opáčila udiveně plavovláska. „A ne snad? Uhodla jsem to? Vždycky jsi mi všechno říkala a…“
      „Už jsme se dlouho neviděly,“ vzdychla Dayn. „Škoda.“

      Večer pokročil. Vedle krbu stály v řadě prázdné lahve. Bílé víno se prořezávalo do čarodějčina mozku – seděla na zemi, hlavu položenou v klíně své přítelkyně. Bylo jí tak tupě, těžko, prázdno. Už hodnou chvíli jen mlčela a nechávala se vískat v kaštanových vlasech přítelkyninými zamyšlenými prsty.
      „Enid?“
      „Ano?“
      „Myslíš, že náš život měl nějaký smysl?“
      Chvíli obě mlčely. Pak Dayn pokračovala: „Víš, hodně jsem o tom přemýšlela. Můžu mít všechno a nic z toho pro mě opravdový smysl nemá. Jediná věc, kterou nezískám ani za peníze, ani pomocí magie, je lidská duše. Všechno ostatní je hra, bez které by se člověk obešel. Milovalas někdy někoho?“
      Plavovláska odpověděla váhavě: „Ani nevím. Chlapi za to nestojí. Nevěřím jim. Když jim uvěříš, vždycky to nakonec jenom bolí.“
      „Přesně!“ Dívka prudce zvedla hlavu. „Nenávidím je!“
      Řekla to rychle, ale pak jako by se zarazila.
      „Vlastně… ale…“
      „Co ale…?“ navázala Enid.
      „Nic. Je to příšerně dávno… Jako by se to ani nestalo,“ zvedla se a přešla ke knihovně, kterou služebné mezitím stačily uklidit.
      „Něco ti přečtu, ano?“ Hodnou chvíli prohledávala řady knih. Enid ji klidně pozorovala. Viděla, jak její pohyby znervózněly, jak si pro sebe mumlá… pak prudkým trhnutím vyhodila část přední řady na zem. Knihy se rozletěly. „Sakra! Ty nány pitomý, copak jsem jim to nepovídala stokrát?! Všechno rozvrtají,“ otočila se na plavovlásku.
      „Nemůžu to najít.“
      „Co hledáš?“ otázala se lehkým tónem. Dayn horečně vyhazovala knihy na podlahu. Pak se bezradně posadila. „Sakra. Nemůžu to najít,“ zamumlala znovu a přejela si rukou tvář. Chvíli jen hleděla na prázdné regály. Pak se unaveně zvedla a začala knihy brát jednu po druhé do ruky a rovnat je zpátky.
      Přítelkyně odložila sklenku na krbovou římsu a přistoupila k ní. „Pomůžu ti. Co vlastně hledáme?”
      V tichu přerušovaném jen šustěním obracených stránek, v pološeru prosvětlovaném dohasínajícím ohněm z krbu sbíraly knihy. Dayn vystřízlivěla. Hlavu měla prázdnou, dokonale. Jako v halucinacích zvedla z podlahy poslední knihy a už viděla, že ta jediná mezi nimi není. Stála s knihou v rukách, bledá jako přízrak, a hleděla na Enid s výrazem odsouzence. Co jsme hledaly?
      Přemohla záchvat hysterie, ale hlas se jí zlomil:
      „Nekromancium.”

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /44 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aandromeda1
      Adelka1
      Alichai1
      Alizee1
      Aneettee1
      Ayira1
      Bakhita1
      Caisy1
      DonSimon1
      Eriu.Anellien1
      Ess1
      Extremer1
      HadejKdo1
      Heldret1
      Hewar1
      Hrun1
      Jajulena1
      Jon1
      Kolaps1
      Liep3
      Liza.Ginmi1
      Lutus2
      Meladyanne1
      Mennolly1
      Mofik1
      MorganaLeFay1
      Nefer1
      Nevyn2
      Okeya1
      Perilan1
      RickDevon1
      Scarecrow1
      Shellma1
      Teranell1
      Trillian1
      Trpasle2
      Tufak1
      Wessna1
      Winitar2
      Zarabeth2
      Zarathustra1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).