Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 8
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Dědictví III
      Perilan

      10. prosince 2006

       
      Šedooký tiefling postával uprostřed rozlehlé přijímací haly, zatímco William jako bez vlády seděl v jednom z křesel. Usuzoval, že místnost má být reprezentativní; podlaha byla z černého žilkovatého mramoru, vše kolem čišelo odměřenou elegancí. Kožená křesílka, skleněný stůl a zdi bez sebemenších ozdob, obrazů nebo podobizen. Jedné stěně vévodily obrovské křídlové dveře z vyřezávaného tmavého dřeva.
      Do tajemně vypadající secesní budovy dorazili až k ránu. Uvnitř ještě potkali dva tieflingy, kteří nesli na nosítkách bezvládného muže. Mladý student tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale utkvělo mu to v paměti. Oba, jak William, tak Laveen, byli v tu chvíli unavení, a tak šli spát. Vstávali až po poledni.
      „Tak,“ odložil starší muž na leštěnou skleněnou desku stolu hrnek s kávou, „teď, když už jsme odpočatí a plně při smyslech, tě tu mohu uvítat. Tohle je hlavní sídlo, ústředí Samarchíny v Seattlu.“
      „Možná by nebylo od věci mi vysvětlit, co je Samarchína,“ podotkl mladík otráveně.
      „To je pravda,“ připustil Laveen. „Samarchína je organizace, která sdružuje téměř všechnu populaci tieflingů na Zemi. Jedna z největších základen je právě tady, druhá tak velká je v Paříži.“
      „Samarchína...“ zabručel William. „Ústředí. Upíři. A k čemu to všechno je? Na co tu jsme? Proč jsou tady oni?“
      „Některé frakce uvnitř Samarchíny se domnívají, že jsme hrdinové z bájných dob a světů, s nimiž přišla jejich nezměrná moc a um, jež používají k potírání nestvůr z temnot – tedy upírů,“ odpověděl Laveen za rozmáchlé gestikulace hlasem, který v sobě nesl notnou dávku patosu. „Pitomosti. Osobně si myslím, že takoví si jako mladí moc často četli komiksy,“ dodal věcně. „Je jen jedna věc, kvůli níž tu určitě nejsme: ochrana lidí. Ano, lidé jsou oproti nám slabí. Co nás stojí pár dní na lůžku, obvykle zaplatí životem. Mají uboze nevyspělý organismus a nejsou ničím jiným než neohrabanou kořistí v porovnání s tak nebezpečnými predátory, jakými jsou nosferatu. A snad bychom vůči nim měli cítit určité závazky, protože jsme stále z poloviny dědici lidského rodu. Povím ti ale jednu věc: ať jsou, jací jsou, žádná rasa není ve své přirozenosti tak nezdolná a rozpínavá. Nenajdeš jiný druh, který by měl tak nezlomnou vůli k přežití a zachování vlastní existence.
      Upíři žijí ve větším počtu na Zemi už téměř celé jedno tisíciletí a jejich přirozenou potravou jsou lidé, přesto se jejich počet za poslední dvě staletí nezvedl ani o polovinu, zatímco člověk osídlil i nejzazší kouty téhle planety a počty lidské rasy se více než zdvojnásobily. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, po krátké úvaze je vše jasné; lidé si dovedou zajistit svou budoucnost i bez naší pomoci.“
      „A to je všechno? To přece nic nevysvětluje!“
      „Kam spěcháš? Času máme dost. Pokud se neprojevíš jako výjimečně neschopný idiot, čeká tě ještě hodně let.“
      William se ani nezmohl na odpověď, protože Laveen na ni vůbec nečekal. S rukama v kapsách se k němu otočil zády a na chodbě za otevřenými dveřmi mu zmizel z dohledu. V mladém tieflingovi se začaly rvát protichůdné myšlenky a touhy. Zoufale si přál být znovu ve své pracovně, zvolna pít víno a nikým nerušen pracovat. Věděl, že do světa, který považoval za svůj, patří už jen zpola – pokud vůbec to. Věděl, kde by teď mělo být jeho místo, nehodlal se však smířit s bezcitnými stanovisky toho cynického sarkasty, který sám, nikým nepozván, podlomil základy jeho života.
      Williamovy myšlenky pozvolna, nenápadně odbíhaly k možnosti ne tak nesnadného útěku. To už se ale Laveen vracel. V jedné ruce držel dvě široké, nízké sklenky, v druhé pak podlouhlou lahev se zelenkavým obsahem.
      „Absinth?“
      „Absinth,“ potvrdil klidně. „Od doby, kdy jsem začal zjišťovat, jak málo na mě alkohol působí, už nic jiného nepiju – až na výjimky. Byl bych snad radši pil čistý líh, ale některé zákonitosti platí bohužel i pro nás a v nejbližší době se nechystám oslepnout,“ podotkl a s rezignovaným výrazem pijana, kterého už pití ani nebaví, se jal nalévat.
      „Vysvětlil jsem ti,“ zvedl svou sklenku a ledabyle s ní cinkl o tu, která stále ležela na stole, „proč nechráníme lidi, a chci, aby sis to dobře zapamatoval. Nebraň je – my se nepleteme do jejich záležitostí a oni zas do těch našich. Považují nás za bytosti ze starých pověstí a mýtů a tak je to dobře. Nepřijali by to, že na světě je i někdo jiný než oni, svrchovaní páni všeho tvorstva.
      Bojujeme proti upírům, protože jsou našimi přirozenými nepřáteli. Zabíjíme je, odstraňujeme mrtvoly a zametáme za sebou stopy. To ale není náš cíl, věčná válka a ruce zbrocené cizí krví.“
      Poslední slova Laveen spíše znechuceně vyprskl, než vyslovil.
      „Na Zemi nás žije zhruba k deseti tisícům. Důkaz o existenci prvního a nejstaršího našeho rodu pochází až z roku šedesát před narozením Krista, z tehdejší starobylé Parthské říše. I po takové době, přese všechno, co se za ta staletí stalo, jsme stále vnímání jen coby jakýsi nečistý poddruh, démoničtí míšenci, hodni pouze despektu a pohrdání. My odmítáme,“ pokračoval po krátké odmlce, „... já odmítám takovou pozici. Válčíme a proléváme krev, protože bojujeme za místo na slunci pro sebe samé. Za rasu a národ, které nikdy nebyly za takové pokládány. Tím, co děláme, získáváme respekt a úctu pro nás a náš druh.“
      Teď už se sklenky chopil i William. Zelenkavá tekutina zpočátku ostře pálila v hrdle, než se její hřejivé teplo rozlilo po celém těle. Laveen už si naléval podruhé, zatímco jeho mladší společník se teprve přesvědčoval, aby do sebe obrátil zbytek na dně.
      „Také proto,“ zašrouboval šedooký tiefling víčko lahve, „nechráníme lidi. Proč by měl trpaslík bránit velikána?“
      „Není důvod,“ připustil William suše. Nevěděl proč, ale nedával mu rád za pravdu.
      „Řekl jsem ti vše, co jsem považoval za důležité. Jestli se rozhodneš tu s námi setrvat, budeš se učit dál. A i kdyby ne, pamatuj si jedno: kdo se jednou doopravdy stal jedním z darwattini, zůstane s nimi ve spojení navždy. To je určitý závazek za příslušnost k našemu druhu.“
      „Já chci vědět něco víc o nich... o upírech.“
      To slovo mu stále nešlo přes jazyk. Měl pocit, jako by se pohyboval v nějaké hloupé iluzi vlastní mysli a stejně hloupě přihrával svým výtvorům.
      „Dočkáš se. Teď ti o nich můžu říct jenom jedno: dokud nepodstoupíš aspoň formální výcvik, nevyhledávej jejich společnost. A jestli s nimi budeš sám, uteč, jak nejrychleji budeš moct. Mladý a nezkušený tiefling je pro ně lákavý cíl, už jen proto, že naše krev je posiluje víc než která jiná.“
      „Pokusím se.“
      „Trechio!“ zavolal zvýšeným hlasem Laveen. Z chodby se k nim linuly hlasité kroky a v následující chvíli zpoza rámoví dveří vykoukl snědý muž okolo třicítky, s delšími černými vlasy, které mu v rovných pramenech padaly do obličeje.
      „Už je čas?“
      Laveen mlčky přikývl. „Teď se půjdeš převléknout a absolvuješ první lekci u Trechia,“ obrátil se k Williamovi. „Pak si znovu promluvíme.“
      Mladík nejistě vstal a pomalu se vydal ke dveřím.
      „Chodbou doprava a pořád rovně,“ poradil mu jeho nový učitel. „Pak tě doženu.“
      Jakmile zmizel, oba zbývající muži na sebe spiklenecky mrkli.
      „Zatím ho trochu šetři, zkouška s ním trošku zamávala. Ale jakmile začne sám od sebe sílit a dovolovat si, dej mu pěkně studenou sprchu,“ ušklíbl se Laveen.
      „Bez obav,“ zazubil se Trechio. „Já vím, s kým mám tu čest.“

      ***

      William se s unaveným povzdechnutím rozvalil v koženém křesílku – už ho nebavilo jen tak postávat v přijímací hale. Laveen měl přijít každou chvílí; čekalo je další odpoledne úvah a teorie, kdy mladík podrobně poznával svůj druh a skrze to i sám sebe; podrobně se ale učil i o svých nepřátelích.
      Od chvíle, kdy poprvé spatřil průčelí ponuré secesní budovy ve starém jádru Seattlu, která patřila Samarchíně, uplynulo více než šest měsíců. Blátivou zimu vystřídalo studené jaro, následované uplakaným začátkem léta. Stále žil svůj starý život a patřil k nejlepším studentům fakulty, zároveň ale podstupoval každodenní bojovou průpravu s Trechiem, který se projevil jako skvělý učitel, a rozvíjel své znalosti a um mysli s Laveenem. Musel ale opustit dům v rezidenční předměstské čtvrti a přestěhovat se do malého, spartánsky zařízeného bytu v ústředí Samarchíny. Luxus vily si od té doby s neskrývaným požitkářstvím dopřával právě Laveen.
      Z dlouhé chvíle se opřel v křesílku a nohy položil na skleněnou desku podlouhlého stolu. Nezůstal tak dlouho, protože bohatě vyřezávané křídlové dveře na vzdálenějším konci haly se zakrátko otevřely. Byli v nich tři muži – dva jeho učitelé a další, jemu neznámý. Mlčky zůstali stát na prahu, jako by čekali, až vstane a vyrazí jim vstříc. William pouze líně shodil nohy na zem a zkřížil ruce na prsou:
      „Půjdete dál, nebo budeme mluvit vestoje?“ zeptal se napůl v žertu. Až poté se všichni zvolna usadili kolem lesklé desky stolu.
      „Byl tady Daniel,“ poznamenal, když se nikdo neměl k tomu, aby začal. Poručík Graham, který se před půlrokem nešťastně připletl ke sváru upírů a tieflingů, byl komunitě darwattinů dobře známý a také prospěšný. Oplátkou za záchranu života v márnici poskytoval Samarchíně krytí a, využívaje pravomocí policisty, zametal pod koberec to, o co se organizace sama nestihla postarat. Dosud občas navštěvoval ústředí.
      „Vyptával se na nějakého Antareie,“ pokračoval po krátké odmlce, „ale nikdo takový tu přece není. Odešel asi před čtvrt hodinou.“
      „To jsem já,“ ozval se hlubokým melodickým hlasem neznámý. „Zachránil jsem mu život,“ podotkl stručně, bez sebemenšího náznaku pýchy nebo vychloubání.
      William roztržitě zamrkal. Neznal všechna jména předních tieflingů – a vlastně ani nemohl -, ale věděl, že tehdy v márnici zasahoval jeden z nejschopnějších. A nejstarších. Teprve teď si ho začal blíže prohlížet. Měl ostře zelené duhovky očí, přívětivé rysy tváře poznamenané několika hlubokými jizvami a nakrátko střižené vlasy černé barvy, která v umělém světle získávala namodralý odstín. Hustou kšticí místy prokvétaly pramínky zvláštní, temně rudé barvy.
      „No,“ uťal Laveen trapnou chvilku ticha, „dneska nebudeme pokračovat ve výuce, Williame. Čeká tě... čeká nás úkol.“
      „Aha,“ snažil se mladík zamaskovat vzrůstající vzrušení. „Upíři?“
      „Přesně tak,“ kývl hlavou Antarei. „Já jsem tu proto, abych dohlédl na bezpečnost budovy, zatímco budete pryč.“
      „Jak jinak,“ utrousil Laveen. „Penzisti do akce nepatří.“
      William se rozpačitě usmál, Trechio měl co dělat, aby potlačil záchvat smíchu. Antarei zkřísl sarkastu ostrým pohledem, ale v očích mu tančily veselé plamínky.
      „Když se nosferatu někde zabydlí,“ pokračoval vzápětí, „už je odtamtud nikdy úplně nedostaneš. Každá plíseň si vždycky najde podloží, na kterém může znovu bujet. V Seattlu se ale v poslední době až příliš rozrostla; upíři dokonce koupili několik podniků a jeden hotel v centru města. Tamní luxusní restauraci přebudovali na své provizorní sídlo – to bude váš cíl.“
      „Kdo všechno půjde?“
      „My tři,“ ozval se Trechio, „a pak další dva: Marchan a Natalea.“
      Oba dva mladík znal. Byli nepochybně starší než on, protože narozdíl od něj měli svá vlastní jména v rodném jazyku, a také zkušenější. Marchan byl známý precizním ovládáním síly své vlastní mysli, zatímco v kontaktním boji na Williama nestačil. Nebylo divu; ukázalo se totiž, že v novicovi dřímá neobyčejný talent. Pro každého tieflinga bylo navíc ovládání zbraní nezbytnou nutností, kdežto telepatické a telekinetické schopnosti spíše užitečnou výhodou.
      Natalea byla vysoká štíhlá rusovláska s pronikavě žlutýma očima. Jestliže oproti svým mužským protějškům něco ztrácela na síle, doháněla to lstivostí a nevyzpytatelností.
      „Kdy tedy vyrážíme?“ otázal se William netrpělivě.
      „V noci,“ odkašlal si Antarei. „Během dne nemá mise žádný význam – upíři budou zabarikádovaní uvnitř. Za tmy máme větší šanci se s nimi utkat venku, což je koneckonců nezbytné; v omezeném prostoru by spíš využívali svých předností.“
      „A teď?“
      „Půjdeme do šatny,“ zvedl se Laveen. „Pojďte.“

      Šatna byla rozsáhlou místností s nepřeberným množstvím svrchníků, kombinéz a v neposlední řadě také stojanů se zbraněmi. Jedné ze stěn vévodila dvě obrovská zrcadla.
      „Kde jsou Antarei a Trechio?“ ohlédl se William dozadu. Oba dva muži se kdesi zdrželi.
      „Za chvíli určitě přijdou,“ odtáhl ho Laveen k jedné ze skříní. „Na, vem si tohle,“ podal mu lehký bavlněný kabát a znalecky se na něj podíval. „Bude ti akorát.“
      Mladík si chvíli kus oděvu prohlížel a pak se zarazil:
      „Co to tam je?“ ukázal na vnitřní stranu zad.
      „Pouzdra na zbraně. Když si kabát oblečeš, nejsou vůbec vidět; tenhle je navíc dost dlouhý, budeš ho mít tak akorát ke kolenům. Rukojeti budou vespodu, což je trochu nezvyklé, takže si pak ještě musíš nacvičit rychlé tasení... a taky...“
      Větu nestačil dokončit. Do šatny přišli zbývající dva. Tvářili se vážně. Důležitě.
      „Pojď sem, Wille.“
      Mlčky přistoupil.
      Antarei se bez dalšího otálení rozmáchl a prudce jej udeřil hřbetem ruky do tváře. Měl neuvěřitelnou sílu; rána mladíka doslova přibila k zemi.
      „Vstaň.“
      Pomalu se postavil. Nohy se mu třásly vztekem, strachem a respektem. Cítil protivné teplo na líci a pomalu natékající podlitinu. Instinktivně sklonil hlavu, když spatřil lesklý řetízek v rukou muže, který mu právě málem rozrazil lícní kost. Kov, na němž byl navlečen zdobený prsten s leptanými znaky, jej nepříjemně zastudil na šíji.
      „Zatím ho nos takhle,“ dotkl se Antarei vlídně jeho ramene. „Až zabiješ prvního, smíš si ho nasadit. Vítám tě mezi dospělými.“

      Nácvik se zbraněmi a zkoušení různého oblečení pokračovalo většinu odpoledne. Laveen vypadal, jako by si to opravdu užíval, a bylo to poprvé, kdy spolu trénovali boj. Trechio by nejspíš byl nad jeho síly, ale Williamovi byl víc než vyrovnaným soupeřem.
      „Proč mě uhodil?“ ozval se náhle mladý tiefling do ticha.
      „Hrdost a moc naší rasy,“ odpověděl Laveen. „To proto, aby sis je uvědomil. Vážil si jich a měl respekt. Byl věrný.“
      „Hm.“
      „Časem to doceníš.“
      „Něco mě napadlo,“ rozhodl se odvést téma hovoru jinam, když si urovnával vysoký, stojatý límec zvláštní vyztužené košile.
      „Ano?“
      „K čemu tohle?“ brnkl prstem do tuhého límce.
      „K tomuhle,“ připnul Laveen oba okraje k sobě. Když už nic jiného, upír nemá šanci tě při souboji pokousat. A kdyby tě náhodou porazil, aspoň se bude chvíli vztekat při rozepínání.“
      „Ještě jedna věc: v tomhle jsme strašně nápadní. Hned poznají, co jsme zač.“
      „To je ale úplně jedno.“
      „Jak to?“
      „Protože nás ucítí ještě dřív, než přijdeme.“
      „Jak to můžou...“
      „Prostě proto. Neptej se mě, proč to tak je; prostě nás cítí. Tak, ukaž se mi. No, vidíš! Elegantní student na nočním tahu.“
      William upřel pohled do obrovského zrcadla na protější stěně. Lehký kabát mu sahal ke kolenům, košile s vyztuženým krkem k němu dokonale seděla – byla v téměř stejné barvě. Boty se zvláštní pružnou podrážkou, jejichž vysoké zapínání skrývaly dlouhé kalhoty, umožňovaly téměř neslyšný běh, jak už si ostatně sám vyzkoušel.
      „Teď ještě zbraně,“ poznamenal Laveen důležitě a sebral ze stojanu dvě stroze vyhlížející katany. Byly mnohem kratší konstrukce, než bylo obvyklé, a proto je cvičené ruce mohly pohodlně používat zároveň. „Počkej,“ zarazil svého žáka, který už po nich sahal. „Já ti je tam dám sám.“
      „Když dovolíš,“ oslovil ho William důvěrně a meče mu skoro vytrhl z rukou, „zkusím to nejdřív sám.“
      I zkušený tiefling se musel podivit, jak lehce se mladík naučil obtížný pohyb. Ostří šlo vcelku snadno vytrhnout z pochvy, ale vrátit je tam zpět už bylo mnohem obtížnější. Mlčky sledoval, kterak si to několikrát za sebou zkouší. Pak William konečně přestal:
      „Nedáme si něco k pití? Ještě máme spoustu času.“
      „Jednou si budu vyčítat, že jsem ti poprvé vůbec nalil. Nevíš, kam jsem posledně dal tu zatracenou lahev?“

      Než se na město snesla tma, oba muži si nalili jen několik sklenek. Už to bylo dávno, co spolu mluvili jako rovný s rovným – a ne o svém společném údělu. William z toho měl dobrý pocit. Z družné konverzace je vytrhl přicházející Trechio.
      „Už je čas. Venku čeká auto.“
      Jako na povel vstali, nejmladší z trojice na sebe ve spěchu navlékl kabát, na jehož vnitřní straně už byly nějakou dobu upevněny obě katany. Pak mlčky vyšli ven, kde už čekali Marchan i Natalea. Při pohledu na ni musel mladík polknout žhavou slinu a dal by ruku do ohně za to, že nebyl sám; tieflingové málokdy měli čas na soukromí, natožpak ženy – a Natalea, v přiléhavém obleku podobném těm, které měli muži, a s rozpuštěnými vlasy plazícími se po ramenou, vypadala přinejmenším atraktivně. Marchan se tvářil soustředěně, z jeho tváře nemohl člověk, který se s ním běžně nestýkal, vyčíst vůbec nic.
      „Řídím,“ rozhodl Laveen stručně. Nikdo neprotestoval.

      „Tak pojďte, kluci,“ zavrněla laškovně Natalea, když auto začalo brzdit. Její společníci si nebyli jistí, jestli to patřilo jim, nebo upírům, kteří je museli ucítit už ve chvíli, kdy otevřou dveře. A i kdyby, nikdo se neodvažoval její výzvu přijmout. První vystoupil Marchan – ještě předtím, než vypnul vůdce skupiny motor.
      Vzduch venku voněl ozónem po bouřce, která právě odezněla. Všichni se shromáždili sotva pár stop před vchodem do restaurace.
      „Will a Trechio půjdou k zadnímu vchodu,“ začal Laveen rozdělovat rozkazy. „Já s Marchanem půjdeme odsud. Nat bude hlídkovat a případně nás varovat, kdyby se nám chtěli dostat do zad. Jasné?“ nečekal na odpověď. „Jdeme.“
      William se tichým klusem vydal za svým učitelem boje. Zatím nedávali příliš pozor, nepřátelskou společnost očekávali až uvnitř. O to víc je překvapil upír, který neslyšně sklouzl z rovné střechy a dopadl přímo mezi ně. Trechio, který byl o pár metrů napřed, vyhledal oči mladšího druha a po jeho krátkém přikývnutí vyrazil dál. Nervózní novic po paměti bezchybně našel rukojeť pod kabátem a tasil jednu katanu z pochvy. Málem radostně se šklebící upír ustoupil o krok zpět; v rukou už držel krátký, rovný meč. William si byl vědom jeho jediné výhody – rychlosti, v níž s ním nemohl soupeřit. Nesměl čekat na jeho první výpad.
      Rozhodl se využít své síly a prudce zaútočil s úmyslem vyrazit mu meč z ruky. Byl úspěšný a než se stihl překvapený upír vzpamatovat, stanul na jeho úrovni a zpětným pohybem dozadu jej proklál. Nosferatu pronikavě zařval, až tieflingovi zalehlo v uších. Úmyslně katanu nevytrhl, aby mu znemožnil zregenerování, a několika nacvičenými kroky odtančil stranou. Pak bleskově tasil i druhou zbraň z páru a v otočce upírovi, který se marně snažil dostat chladnou ocel ze svého těla, srazil hlavu. Až poté z něj prohnutý meč vyprostil.
      Chtěl pokračovat k zadnímu vchodu a dohnat ostatní, když mu v hlavě zazvonila jasná, ostrá myšlenka. Někdo volal o pomoc. Znal chvění, které doprovázelo vzkazy Laveena a Trechia; prosba nebyla od nich. Instinktivně vyrazil zpátky k hlavnímu vchodu. Za roh domu zaběhl právě ve chvíli, kdy Natalea ne právě vybíravým způsobem podřezávala jednoho z protivníků – druhý ji ale vzápětí přitlačil ke zdi a začal s ní zápolit. Byl očividně silnější a po chvíli ji povalil na zem. William zrychlil, už běžel téměř sprintem. Poslední kroky změkčil a když naposledy došlápl na levou nohu, napřáhl se pravačkou a vrhnul jednu z katan vstříc upírovi. Mířil přesně; meč se pohroužil do jeho hrudníku až po polovinu ostří. Natalea na nic nečekala, vsedě se natáhla k předkloněnému nepříteli, chytila rukojeť a prudce trhla čepelí šikmo vzhůru – k srdci. Nosferatu tentokrát nevydal ani hlásku, lapaje po vzduchu se zhroutil k zemi. Mladík k němu a rusovlásce ve spěchu přiklusal, jakkoli to vypadalo, že nemá důvod.
      „Šikula,“ usmála se a cvrnkla ho ukazováčkem do nosu. „Půjdu zkontrolovat okolí domu, ty je koukej dohnat.“
      Chvíli pozoroval její vzdalující se siluetu. Nervozita byla ta tam, prostupovala ho hřejivá radost z toho, jak se vše vyvíjí. Pak si uvědomil, co mu říkal Antarei, a sundal z krku řetízek s prstenem. Zatímco se zalykal hrdostí a zápolil s drobným otevíracím mechanismem, připlížil se k němu zezadu nenápadný stín.
      William udělal školáckou chybu – nehlídal prostor kolem sebe, ačkoli si byl vnitřně vědom neustálé hrozby. Tupou bolest, která krátce zapulzovala v zátylku, necítil dlouho; druhý úder ho poslal k zemi.
      Probudilo jej horko, tepající celým krkem. Po ohmatání našel dvě drobné ranky na krční tepně. Otupěle se rozhlédl kolem. Nebyly tu dvě mrtvoly upírů, ale tři – poblíž navíc seděla o zeď opřená Natalea. Uvědomil si, že ho zachránila ona a jeho vlastní organismus, který zabránil pozvolnému vykrvácení. Srdce mu v tu chvíli sevřela hrůza – jestliže z něj upír pil, co když...?
      Vzápětí se ale uklidnil, vzpomněl si totiž na Laveenovo poučování; proměna začíná téměř okamžitě, takže by její účinky na sobě samém už dávno poznal. Pokusil se postavit. Cítil se slabě, přesto to šlo překvapivě lehce. Řetízek s prstenem nikde kolem neviděl. Nakonec se smířil s tím, že jej ztratil. Když se ujistil, že Natalae není vážně zraněná, vešel, teď už pevně rozhodnutý, hlavním vchodem do restaurace.
      Neochvějná sebejistota, jíž na krátký okamžik předtím oplýval, než na ni sám doplatil, byla v ten okamžik pryč. Cestou narazil jen na jednoho mrtvého upíra. Podle nepřirozeného úhlu, v němž měl zvrácenou hlavu, mu někdo musel zlomit vaz. Nakonec došel až k zadnímu vchodu – tam zaslechl zvenčí se linoucí sténání. Síla už se mu téměř vrátila, takže se odhodlal k mírnému klusu.
      Sotva pár metrů od místa, kde se střetl se svým prvním opravdovým protivníkem, leželi dva muži: Laveen a umírající upír. Šedooký tiefling vypadal k smrti vyčerpaně a lapal po vzduchu. Když si William blíže prohlédl nehybně ležícího nosferatu, krve by se v něm nikdo nedořezal. Byl už téměř po smrti, o tom nebylo pochyb; hluboko v srdci měl zaraženou Laveenovu dýku. Jeho zápěstí však mokvalo čerstvou krví, od které měl ležící tiefling očividně potřísněná ústa. Mladíkovi začínalo s mrazivou jistotou docházet, že jeho učitel upírův skon draze zaplatil.
      Začínal sebou trhat v prudkých křečovitých záchvěvech. Ústa doširoka otevřená, z nichž ale neunikla ani hláska, svaly ve tváři stažené ve strnulé grimase. Zuby měl od krve; William s hrůzou pochopil, že ta už není upírova, ale Laveena samotného, jak nové špičáky prorazily tkáň dásní. Mladík věděl, že jeho rádce umírá – sám ho to učil. Přirozenost nosferatu rychle přemáhala tieflingovu slabší lidskou stránku a sama ji nahrazovala. Stával se z něj tvor, který ztělesňoval vše, co Laveen nenáviděl: zpola upír, zpola démon. Hladový zabiják.
      Když přemohl ostrou bolest proměny, pálící jako rozžhavená ocel, ztěžka se postavil na nohy. Vzpomínky na starý, teď už ztracený život mu vířily hlavou jako hurikán.
      William. To jméno se mu poznenáhla rozeznělo v lebce a jeho tvář se následně roztáhla v odpudivém šklebu, tak nepodobném charismatickému úsměvu tieflinga, jímž ještě téhož dne ráno byl. V pohrdavé pýše své démonické části si byl jistý, že mu nic nehrozí; že se mladík k ničemu neodhodlá. Pomalu se otáčel a po paměti hledal rukojeť zbraně pod kabátem.
      Pak už však stačil zahlédnout jen rozmazanou, kovově lesklou smršť, v níž se v rychlém táhlém pohybu změnil Williamův meč. Laveenův žák už byl dávno rozhodnutý. A odhodlaný.
      Udeřil prudce a přesně; šarlatové kapky letící za zkrvavenou čepelí jako ocas komety potřísnily zeď. Náhle bezvládné tělo zvolna ztrácelo rovnováhu, až nakonec přepadlo na jednu stranu a s tupým zvukem se svalilo k zemi. Teprve tehdy Laveenova hlava, jedinou ranou čistě oddělena od trupu, sklouzla z krku a zůstala ležet v temně rudém tratolišti hned vedle mrtvoly upíra.
      William dlouho chvíli bez hnutí stál a snažil se umlčet mučivé myšlenky. Pak dvěma prsty střepl krvavé šmouhy z meče.
      Nevěděl, jak dlouho to trvalo, než přišel Trechio – přestal vnímat čas. Snědý tiefling měl rozseknuté levé obočí, které stále krvácelo. Vypadal unaveně a nemluvil; s Williamem si porozuměli mlčky, beze slov. Pod mladíkem se náhle slabostí podlomila kolena, a tak se s nepřítomným pohledem upřeným do prázdna posadil na vlhký asfalt silnice. Na ramenou ucítil Trechiovy konejšivé ruce. V jedné z nich se houpal řetízek s prstenem.
      William si toho nevšímal. Teprve teď, když zabil svého rádce a učitele, si připadal jako jeden ze svých. Jako tiefling.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /25 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Citrus1
      DonSimon1
      Extremer1
      HadejKdo1
      Holyan1
      Hrun1
      Jon1
      Kanyapi1
      Kraal1
      Milwa1
      Mofik1
      Nonsence1
      Rinoli1
      Saskiel1
      Teranell1
      Tyrsa1
      Wessna1
      Wild2
      Zabovresk1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).