Duší celkem: 1022
Přítomných duší: 3
V krčmách: 1

      Knihovna

      Krásná literatura

      Sny
      Nonsence

      5. září 2010

       
      Pohodlně si lehněte, přitáhněte případně odhrňte přikrývku podle požadované teploty a míry pohodlí. Zavřete prosím oči, zklidněte svůj dech a zaposlouchejte se do mého hlasu. Je libo Tříska? Či snad jiný známý a příjemný hlas? Není problém, stačí pomyslet a rázem slyšíte hlas vaší duši nejpříjemnější. Je to ten maminčin? Proč ne, ani ženy nejsou žádný problém.
      Co to bude dnes? Létání nad moři, ladné kroužení okolo vysokých stěžňů pirátských korábů? Procházka lesem a zelenými palouky s vysokou zvěří s oříškovýma očima? Hrdinské souboje s temnými rytíři, obrana rodného království? Milování na srpku měsíce za mihotavého světla hvězd? Ten výhled musí být dokonalý... Jakže? Opravdu zrovna tenhle? A jste si jistý, že nechcete žádný jiný? Dobrá, máte ho mít...

      Byla tma. Ve tmě nebylo nic, jen... Vlastně, ve tmě BYLO nic. Nic a zároveň všechno. Jen NIC ani VŠECHNO nebylo vidět, protože tma byla tak hustá a černá, jak jen ve snech může být, totiž snová.

      Přesně uprostřed té tmy se potkali oni. Stáli naproti sobě a mlčeli.


      „Ahoj,“ řekl on.

      Chvíli bylo ticho. Prohlížela si ho a mlčela, protože mlčet je snadné.

      „Ahoj,“ odpověděla.

      On si ji taky prohlížel a mlčel. Jen tak stáli uprostřed tmy, hleděli na sebe a uplynula celá staletí.

      „Nedala by sis čaj?“ Chytil za ouško kolem letící hrneček, z něhož se kouřilo, a podával jí ho.

      „Jaký je to čaj?“

      „To nevím, nějaký černý.“

      „Je moc dobrý.“ Malinko se usmála a podala mu hrnek zpět: „Ochutnej taky.“

      Podávali si čaj, upíjeli a mlčeli. Potom on malovaný hrneček zase pustil a ten si odletěl.

      „Co děláš?“ Zeptala se ho a dala ruce do kapes barevného kabátku.

      „Povídám si s tebou přece.“ Usmál se a taky schoval ruce v hlubinách své bundy.

      „Moc ne,“ zamračila se, „ale myslela jsem, co děláš rád, jako často, chápeš?“

      „Rád a často?“

      „No?“

      „To ti nemůžu říct.“

      „Proč ne? Řeeekni!“

      „Ne! Budeš se smát.“

      „Nesmála bych se ti, fakt!“

      „Fakt?!“

      „Fakt, fakt.“

      „No já...“ Oči se jí zvětšovaly a zářily, jako když zvětšujete plamínek na petrolejce. „Já rád sním.“ Zkoumavě se na ní zadíval.

      „To je prima,“ řekla s úsměvem. „Taky mám ráda sny. Úplně nejraději mám ty o tobě.“ Usmála se ještě víc a on cítil, jak se červená.

      „Copak tobě se o mně zdá? Vidíme se dneska poprvé a...“

      „Zdá. Člověka přece nemusíš vůbec znát, aby se ti o něm mohlo zdát. Dokonce si na něj ani nemusíš přes den vzpomenout a přece, jakmile usneš víš, že existuje, že někde je.“

      „Jak můžeš někoho znát ze sna? Já tě neznám, ani nevím jak se jmenuješ. Nikdy se mi o tobě ještě nezdálo, až..“

      „Pšt!“ Umlčela ho a položila si prst na rty. „Mně se o tobě zdá. Vím, že jsi to ty, protože pokaždé vypadáš stejně. Někdy máš sice rozpuštěné vlasy, ale to je málokdy, moc je tak nenosíš viď?“

      „Ne, moc ne.“ Nakrčil čelo a zamračil se. „Máma říká, že bych se měl nechat ostříhat, že mi to nesluší.“

      „Nestříhej se, prosím!“

      „Nebudu. Ale nemysli si, že je to kvůli tobě.“

      Naklonila hlavu na stranu a dlouze se na něj zadívala

      „Sluší ti to, když se červenáš. Moc kluků, co znám, se už dneska nečervená.“

      Cítil jak rudne ještě víc a zalilo ho takové zvláštní horko. Honem se otočil a několik kroků poodstoupil.

      „Nechoď pryč! Prosím...“

      „Děláš si ze mě legraci.“

      „Ne to nedělám, věř mi. Na mou duši, na psí uši...“

      „Na kočičí svědomí. To znám.“

      „Podívej se na mě. Prosím, otoč se.“

      Udělala krok k němu a pak potichounku ještě jeden menší. Tiše stála těsně za ním a kolem proletěla kometa. Svištěla si to kdo ví kam a její ocas zářil jako miliony sněhových vloček. Objala ho kolem pasu a cítila, jak sebou malinko cuknul.

      „Bojíš se mě? Mě se nemusíš bát.“

      „Nebojím se tě.“ Vzal její ruce a propletl své prsty s jejími.
      „Nemáš se čeho bát, teď jsme spolu. Nic se nám nemůže stát.“ Opřela mu hlavu o rameno, zavřela oči a pomalu se začala rozplývat. Jako pára, jako malý mráček za slunečného dne, který rozfoukal vítr.

      „Co to děláš? Co se děje? Nenechávej mě tady!“ Otočil se a marně se snažil ji chytit.

      „Brzy se zase uvidíme. Čekej na mě, prosím, nezapomeň...“

      „Ale...“


      Byla tma.





      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /5 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Lutus1
      Mofik1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).