Duší celkem: 1067
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Ataka no Matsu
      Cmech6

      11. prosince 2005

       
      Vítr skučel.
      Ataka, krásné to místo.
      Na vyvýšené skále vládlo Ticho. Na vyvýšené skále stál zvláštní strom. Stará borovice. Rozkývanými větvemi cosi skrývala před světlem. Ne, světlo chránila. Chránila světlo před tím, co skrývala. Bylo to tělo. Muže, jenž se provinil.
      Bylo krásně v Atace.
      Pouze vítr skučel.
      Zpíval.



      „Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
      Neodpovídal, pouze na mě přemýšlivě hleděl. Měl velké mandlové oči. Ty jej zrazovaly. Takové ty oči, jenž vědí více, vidí dále…
      Věděl jsem, kdo je, já viděl jsem, jak svíral shamisen.
      Vítr skučel.
      Hirokazu Sugiura.

      „Kde to jsem?“ zeptal jsem se v duchu.
      Jeho druhý pohled se vzdálil. Díval se za mě a trochu se pousmál. Neviděl jsem tam, ale cítil jsem je v zádech. Jiné oči. Mnoho očí. Kohei Nishikawa již shinobue pevně v prstech svíral.
      Seděl mému tělu naproti. A já také seděl. Nad mým tělem kýval se strom. Vítr ke mně zpíval. A já viděl vítr tancovat.
      Druhý z mistrů věděl, co já. Cítil jsem to. Věděl, že vítr ke mně promlouvá, že tancuje. Nikdy by mě nenapadlo, že může vítr tancovat. Ale najednou mohl – uměl to. A jak jsem cítil - uměl to vždy…
      Dobrý vítr ke mně promlouval.
      Zpíval mi. Tančil.
      S a t t o.

      „Proč já?“ prolétlo mi hlavou.
      Třetí, lehce pousmál se, ale neřekl nic. Asi marné je to. Nic neřekne mi.
      Byli všude, dívali se na mě ze všech stran, směrů. Nevěděl jsem, kam jinam se mám podívat. Zavřel jsem oči. Všude
      jsem je viděl. Jen borovice hrála si s větrem na skále. Na výšině.
      Yukiko Ota a jeho shamisen.

      „Proč vy?“ vyslovil jsem v duchu do Ticha.
      Shakuhachi. Poznal jsem ten nástroj. Poznal jsem i toho čtvrtého. Kohachiro Miyata. Mistr shakuhachi. Ten, jenž mě zabil. Jeden z mnoha. Bylo jich mnoho. Jinak by mě nepřemohli. Jak silný jsem býval. Jako ta skála, na níž spočívám.
      Světlo. Všude je ho plno. Jen zde chybí. Avšak Ticha zde přebývá!
      Proč jen tady?

      „Kifu Mitsuhashi“ poznal jsem dalšího.
      Již připraven měl svůj shakuhachi. By zahrál mi. Naposled. Marně si vzpomínám. Nevím nic. Vítr zpívá mi, pouze on trhá sílu Ticha. Krásný to vítr a jeho tanec. Radostí nasál jsem vzduch. Bych zjistil, že je mrtvý.
      Vítr je mrtvý - tak už i vítr! Jen ozvěna zpívá mi. V dálce slyším Kabuki. Ne, to zdá se mi.
      Ten strom něco ví.
      Proč?

      „Vím, co mě čeká,“ ozvala se mysl má.
      Borovice skrývá mě. A mé činy. Milostivě se ke mně sklání. Chrání mě? Ale před čím? Před kým? To světlo. Je ho všude příliš. Nech mě samotného. Běž pryč. Nesnáším tě. Věděl jsem to. Její oči jsem cítil v zádech! Ayako Handa drnká si na biwu. Nech mne být.
      Nech mě ležet!

      „Ataka,“ vzpomněl jsem si.
      Ano, tak tady jsem. Krásná Ataka. To znamená, že ta borovice… Koto! Slyším koto! Kdo na něj hraje? Vítr skučí kolem mé hlavy. Bolí mě tělo. Velká rána v něm. V srdci…
      Keiko Nosaka a jeho koto.
      Borovice a její vítr.
      Já a oni.
      „Větře!“ chtěl bych zařvat, však nemohu.
      Už ne. Osmým z mistrů je Naritoshi Tosha. Osmým nástrojem je ko-tsuzumi. Osmým jsou soudcem mým. Chtěl bych tlesknout. Ale má ruka mě neposlouchá. Už mi nepatří. Je jejich. Má zbylá ruka.
      Tak jako mé tělo, můj dech.
      Tak jako vše…

      „Supi!“ již si vzpomínám.
      Oni jsou mými strážci! To oni mohou za to. Za vše! Oni mi vše vzali! Cítím jejich dech! Jen ten vítr? Proč jej také zničili? Taichi Ozaki i jehoo-tsuzumi. Jsou dalším soudcem. Proč jen vítr? Vždyť on je mým znamením. Mým poslem. Mým vazalem. I jeho spoutali? Patří jim?
      Na vyvýšené skále tančil vítr.
      Já neviděl jsem ho.
      Oči mi vzali.

      „Proč nehrajete?“ zajímalo mě.
      Proč nehrají? Ta otázka mě ničila. Trhala mě. Hiromitsu Katada. Největší z největších mistrů. Proč nehraje? Jen vítr zpívá mi. A opět. Stále jedna melodie. Stále samá. Ta samá. To vítr mi zpívá.
      Jen Ticho je na vyvýšenině. V Atace.
      Pod borovicí.

      „Nevím,“ pořád dokola, musím na to přijít.
      Cítím oči posledního. Již jsou všichni. Kruh se uzavřel. Akikuni Takahashi – Jsi poslední. Uzavíráš kruh. Jsi kruhem. Proč ta borovice tolik brání mé tělo? Proč mě? Je tu světlo! Ale není mé! Je to lest!
      Jedenáct mistrů stráží mě. Hledí na mě a vědí, proč jsem tu. Proč jsem na světě!
      Jen ten vítr a borovice.
      Ta skála.

      Jen kdybych věděl to, co oni. Jen kdybych tak mohl cítit. Jen kdybych viděl. Co ta hudba? Proč pořád dokola? Proč borovice ukrývá mé ostatky? Mé kosti, mé srdce? Proč jsem zde? Na vyvýšené skále? Proč tu jsem? Proč vidím vítr tancovat? Proč i on je mrtvý? Proč to všechno?

      Kvůli mně!?!

      Pousmál se. Už vím. Už cítím. Borovice chrání světlo! Ne mé tělo! Vítr skučí, neb snaží se mě oklamat! Je můj posel, můj vazal. Tančí kolem mě. Pořád dokola. To oni mu to přikázali! To oni jej svázali! By mě klamal! By mě zmátli! Jak chytré! Vítr a strom, oba tančí, by mě zničili. By mě zastavili! Tisíce válečníků se mě pokoušelo zastavit! Nikdo z nich se nevrátil! Již nezbyl nikdo, kdo vytáhl by proti mně. Kdo vytáhl by meč. Tak poslali je. Jedenáct jich je! Každý je mistrem. Všichni jsou mistři! Všichni jsou soudci! Uvěznili vítr, ten mě zmátl! To oni mi zpívali! To oni mi hráli! To oni mě věznili! Nás věznili! Jedenáct jich je! Jedenáct mistrů hry! Bojí se mě! Cítím to! Konečně to cítím! Vítr sílí…

      Otevřel jsem oči. Jedenáct mrtvých těl leží pod borovicí. Jedenáct mistrů, jenž se mě pokoušeli zastavit… Jedenáct soudců. Jedenáct jich bylo. Již není! Vítr již neskučí! Borovice již netančí… Otřel jsem svou katanu…
      Spálil jsem ten strom, jenž mě také zmátl! Jenž stínil mým očím! Posvátná borovice z Ataky…
      Světlo bojí se mě. Již se mě bojí. Všichni… Vítr je volný! Zase se mě bojí…
      Je zvláštní tlesknout jednou rukou – zvláštní zvuk…
      Tak dlouho jsem jej neslyšel…
      Zase se mě bojí…
      Budou pykat…
      Celý svět…

      …jehož jsem koncem…


      *******

      Pozn. autora: Jména mistrů jsou skutečná. Jedná se o japonské mistry hry na tradiční hudební nástroje. Tito hudebníci tvoří dohromady „Ensemble Nipponia“, skupinu, jenž hraje starou tradiční japonskou hudbu. Tato povídka vznikla v době, kdy jsem byl okouzlen touto hudbou a nejznámější a jednou z nejstarších japonských písní: S a t t o – tanec větru. Přiznávám, je dosti zvláštní, ale doufám, že se Vám bude líbit… ;-)

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /19 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Adelka1
      Aldiana1
      Alizee2
      Bakendrid1
      Divac1
      DonSimon2
      Ess2
      Ferro_the_King1
      Filipopo1
      Freya1
      Gallendar2
      Christopher1
      Jakub.s1
      Jase1
      Kanyapi1
      Lutus1
      Meladyanne1
      Nevyn1
      Okeya2
      Ordhin1
      Ormalin1
      Perilan1
      RickDevon1
      Trpasle1
      Tufak1
      Vexar1
      Winitar3
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).