Duší celkem: 1066
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Víkend v bahně, aneb jak to vypadá, když se fantazák definitivně zblázní
      Wingy

      12. dubna 2018

       
      Ti, kteří čtou fórum Třesk Mirelonu, si možná všimli, že v posledním zářijovém víkendu proběhla akce zvaná Erinor.

      Jedná se o dřevárnu typu svět, což v překladu znamená, že se na jednom místě sjede tak padesátka až stovka bláznů, postaví si stanové městečko, vytáhne dřevěné meče a pak si hraje… Nu… třeba na spořádané občany jednoho nejmenovaného středověkého městečka. A nejinak tomu bylo i letos.
      Dovolte mi tedy, abych vás pozvala na krátkou návštěvu svých vzpomínek na předchozích pár dní.

      Erinor je akce, na kterou se vždy těšíme již dlouho předem. Taky aby ne – možnost být několik dní někdo úplně jiný se hned tak nenaskytne. A tak jsme i letos již měsíc předem začali pomalu propadat nadšení a následně panice při pohledu na počasí… Ano, hlásili deště a zimu. Naše vzpomínky na loňský rok, kdy se přes den člověk opaloval v krásném zářijovém slunci, ale v noci mrzl i v nejteplejším spacáku, tuto předpověď ještě řádně doplnily.
      A tak jsme se v pátek v poledne, kdy panovala modrá obloha a teploty téměř letní, sešli na nádraží zabaleni v prošívkách a kožešinách a s batohy narvanými k prasknutí dekami, teplými plášti a deštníky. Naštěstí ani organizátoři nezaháleli a zajistili několik stanů – jak stylových gotických, tak již méně stylových – ale zato větších – vojenských.
      Páteční program – přivítat se se všemi, provést poslední úpravy na své postavě, postavit stany, nanosit dřevo na oheň, navečeřet se (Pozor, tenhle bod nepodceňovat! Pro některé to mohlo být poslední teplé jídlo tohoto víkendu)… No prostě práce do půlnoci. A pak spát, za romantického svitu úplňku, prozařujícího říční mlhu.
      Tím také idylka skončila. Ráno nás probudil déšť, ale organizátorské odpálení několika světlic a půlhodinka troubení na roh nás ze stanů nakonec vyhnalo. Navléknout se do kostýmu bylo dílem okamžiku, stejně jako zhltnout něco ke snídani, a pak už hurá na úvodní scénku a přečíst nástěnku:
      „Současné počasí v herním světě – jasno, dlouhodobě panující sucha snižují hladinu řeky.“ „A nezaprší a nezaprší,“ konstatoval kdosi, čímž nejen vytvořil motto dne, ale i složil smíchy hned několik hráčů v okolí. Tuto větu jsme totiž všichni vděčně opakovali ještě mnohokrát během dne, kdy se z kostýmů postupně stávaly mokré cáry čehosi, co se divně lepilo na tělo a omezovalo pohyb hráčů, a z herního náměstíčka stále hlubší a hlubší louže bahna.
      Snad během deseti minut mě pohltil kolotoč budování cechu řemeslníků, běhání na bohoslužby boha moudrosti a zkoumání tajemných míst v lese. Kolem čtvrté odpolední jsem si uvědomila, že nejen, že jsem neobědvala, ale vlastně od rána ani nic nepila. A že mi to nevadí.
      Co mi vadilo víc, to byl fakt, že jsem mluvila snad už s půlkou herního města, ale pamatovala si role sotva deseti lidí. Také jsem si uvědomila, že mi zbývá málo herního času, a tudíž se jídlo odsouvá na později. Když organizátoři v osm večer odpískali konec hry, bylo to zoufale brzo.

      Naštěstí se mě ujala má dřevárnická skupina, dotáhla mě k ohni, vrazila mi do ruky ešus s těstovinami a vydala pokyn jíst… A velitele je nutno poslechnout, že? Zvlášť, když vydává rozumné příkazy, má na povel celou gardu a člověk je ozbrojen jen dýkou… Eee… co jsem říkala?
      Aha, večeře… Jo, jistě že budu jíst… Přesto se večer protáhl zase do jedenácti, než jsem konečně opustila svou roli a padla do spacáku.
      Druhý den byl pro mě v dost jiném duchu – to už jsem totiž věděla, že po mně jde inkvizice. která se zdržuje většinou ve městě, což znamenalo já musím být v lese… Jo, rozbahněný svah klouže. A zabahněný lem šatů řeže do nohou… Ale na druhou stranu – když se hrabete do kopce dostatečně usilovně, tak to pronásledovatel vzdá. Zvlášť, když je v gotyčkách, které jak známo mají koženou podrážku a tudíž nemají vzorek (no, ne že by moje deset let staré botičky na tom byly o tolik lépe… ale o něco jo). Trošku mě vyděsil pouze okamžik, kdy jsme v podstatě viseli deset metrů nad přehradou a kamarád mi jen tak mezi řečí oznámil, že má závratě a neumí moc plavat.
      Skutečnost, že je v kroužkovce, mi na dobré náladě moc nepřidala. Herně by jej sice moje postava dokázala vytáhnout, ale ve skutečnosti? Atribut síly na nejnižším možném stupni myslím docela vyhovoval i popisu hráče…
      No, naštěstí nebyl důvod to zkoušet. Nakonec jsem stejně neutekla. Zbývala snad hodina hry, když mě inkvizice konečně doopravdy chytila. Bylo krásné vidět, kolik lidí protestovalo proti mému zatčení. Bylo krásné vidět nevěřícné pohledy spoluhráčů i profesionálně hraný údiv těch, kteří znali pravdu… Bylo krásné vědět, kolik lidí bylo ochotno se za mě postavit i proti tak mocné instituci, jako je inkvizice. Krásné a nebezpečné… Blázni, snažte se raději sami neprozradit. Potřebuji, aby můj odkaz přežil… Nakonec bylo krásné i sledovat organizátora, jak zvesela připravuje hranici. Ano, organizátor byl chemik a oheň musel jasně plát i po dvou dnech deště… A taky že plál. Elektron, moučkový cukr, trochu dusičnanů… Chycená čarodějnice byla připoutána ke kůlu, načež pohlédla na směs u svých nohou, na organizátora… Vzala popravčí kůl a i s ním couvla o nějaký ten metr dozadu. I to bylo dost blízko na to, abych jasně cítila žár ohně. Tak krásný a teplý po celé dni v dešti… Škoda, že tak rychle dohořel. A s ním i čarodějčino tělo…

      Mohlo by se zdát, že tady příběh končí. Ano, herní doba opravdu téměř skončila. Jenže bohové jsou mocní, a kdo ví, co se jim uráčí udělat příště? Takže jsem dohrávala dál ještě asi dvě hodiny po své smrti. Nakonec jsem skončila v jednom z vojenských stanů, kde hořel oheň, a kde se sešla většina zbylých hráčů. Bylo tam příšerně zakouřeno, ale hlavně teplo a současně šlo o jediné místo, kde bylo možno uvést boty do takového stavu, abych byla ochotná vzít si je druhý den opět nohy. Taky jsem na tom pracovala do pozdních nočních hodin… Kolem se postupně vystřídalo několik kytaristů, písně historizující, countryové, dřevárnické, opilecké, irské… Až ty opilecké postupně začali nabývat vrchu. Pánové vzali úkol dopít sud s pivem jako osobní výzvu, písně vystřídaly vtipy… A pak už se člověk smál prostě jenom tomu, jak se někteří snaží vzpomenout na správné znění notoricky známého vtipu o králíčkovi a medvědovi. Taktně jsem se vyhnula nabídce slanečků a přežila dokonce zelený pudink. Když jsem ve tři ráno zjistila, že centrální stanová tyč je stabilní opěrka opravdu jen pokud se o ni opírá někdo i z druhé strany, zvedla jsem se a zapadla do spacáku. Melodie písně „What shall we do with the drunken sailor“ mě doprovázela ještě dlouho ve snech a kupodivu mě přivítala i ve chvíli, kdy jsem někdy po osmé hodině ranní zjistila, že zírám do stropní stanové plachty a přemýšlím, zda mi můj močový měchýř ještě dovolí zůstat ve spacáku.
      Nedovolil. Někteří ale měli větší štěstí a tak jsem pomalu vystřídala „noční směnu“ u ohně a čekala, až se zbytek skupiny kolem poledne probere též. Tou dobou už se někteří pomalu loučili a vyráželi na vlak. Ten náš nám nakonec ujel, takže jsme si dali odpolední procházku do Chrástu pěšky. Aspoň, že nepršelo. Batoh byl ale stále těžký jako… No, jako batoh plný mokrých dek, stanů a spacáků… Když jsem se v osm večer dopotácela domů – utahaná a nasáklá kouřem jak zákon káže – začali mě všichni litovat, jaké jsme měli hrozné počasí a jací jsme hrdinové, že jsme v něm přežili celý víkend venku. A já stále ještě marně hledám způsob, jak jim sdělit, že k hrdinům přece déšť a bahno patří a pro to, aby se člověk na víkend mohl někým takovým stát, to vše rád podstoupí.

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v listopadu 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).