Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 10
V krčmách: 3

      Knihovna

      Krásná literatura

      Ave Maria
      Devika

      1. února 2014

       
      Ave Maria
      _________________________________________________________________________

      (http://www.youtube.com/watch?v=G7jtuwsw9_A)

      Takový... sequel k hlavní hrdince jedné mé delší povídky. (Jedná se i o aktivně hranou postavu.
      Doporučuji pustit si k tomu hudbu z odkazu, psala jsem to totiž při ní a přiznávám, že bez ní to není při čtení to pravé...

      ...


      S tichým povzdechem pohlédla ven skrze rozbité vitrážové okénko obtěžkané pavučinami místo krajkových záclon. Slunce se pomalu chýlilo k obzoru. Poslední hřejivé paprsky pronikaly skrze zbylá barevná sklíčka a vytvářely z prostoru staré půdy roztodivnou pohádkovou krajinu.
      Na pár okamžiků přivřela oči a zaposlouchala se do tesklivé melodie pronikající prkenným stropem.

      „Ave Maria…“

      Nastal čas.

      Tichými kroky, po kterých zůstávaly jen otisky bot v prachu na důkaz, že ne přízrak, ale skutečný člověk z masa a kostí našel mezi hromadami beden, archů, zašlých křížů a relikvií útočiště, vykročila ke schodům vedoucím z podkroví. Přímo dolů. Dolů mezi Pastýřovy ovečky.

      „… benedicta tu in mulieribus…“ ‚… požehnaná jsi mezi ženami…‘

      Za chůze si pohyby vypilovanými léty praxe stáhla vlasy za pomoci železné jehlice do nevzhledného drdolu. Konečky hrubých vlasů ji krátce zašimraly na zátylku. Těch pár vyklouznuvších pramenů v barvě lilie, posvátného symbolu čistoty a nevinnosti, si oběma rukama zároveň shrnula za uši. Sotva zvedla ruce nahoru a široké rukávy tmavé haleny spadly až k loktům, bleděmodře zbarvený paprsek sklouzl po pouzdrech ukrývajících krátké dýky, jejichž kožené popruhy se zařezávaly do kůže.

      Nebylo v tom ani zbla osobního. Opravdu ne.
      Jen obchod.
      Peníze.
      Povinnost.


      Jak často říkával Mordechaj, když se opil…

      ‚Proč děvka roztahuje nohy?
      Protože musí.‘

      Nadhodila si na zádech vak, z něhož čněl konec louče omotaný páchnoucími hadry orosenými kapkami tmavé hutné tekutiny. Zatuchlý vzduch okamžitě vystřídala vůně jehličí. Lesa. Smůly.
      Sklonila se k dřevěnému poklopu a jako ve snu vzala za masivní železný kruh. Prsty druhé ruky mimoděk přeběhla po jílci nože, který nenápadně vykukoval zpoza okraje vysoké boty.

      ‚Plníme cizí zvrácená přání a bereme za to peníze. Cejchují nás, všichni o nás vědí a mluví jako o spodině společnosti, ale i přesto požadují naše služby. Tak mi pověz, Sněhovlásko… V čem se od nich tedy lišíme?‘

      Odklopila víko. Ta trocha hluku zanikla v hudbě, která naplňovala každou skulinu. Kout. Myšlenku. Plášť si přehodila přes ruku, aby se jí nezapletl do nohou a vkročila na příkré schody připomínající spíše lepší žebřík pro slepice.
      Naposledy se ohlédla.
      Tvář jí na pár úderů srdce zalila krvavá červeň slz kanoucích z očí svatého, shlížejícího na ni smutným pohledem z vitráže.
      Neubránila se povzdechu. Smutek, tu zvláštní melancholii, nahradilo smíření.

      „Vlastně v ničem.“



      K obloze stoupal černý štiplavý dým. Plazil se po ní do všech stran. Svit slunce nahradila mihotavá záře ohnivé hradby, která stravovala klášter svatého Augustýna od ubytovacího křídla až po věž lodi kostela. Oranžové jazyky šlehaly ze dveří, z arkýřových oken, dokonce i z vitrážového okénka se smutným svatým a cestu si nacházely už i ve střeše.
      Jako neposedné prsty již zakrátko objímaly celou stavbu.
      A ona tam jen stála, nehybná socha na kraji zoufajícího davu a v hlavě jí zněla ta píseň.

      „Ave Maria
      (Zdrávas Maria)
      Mater Dei
      (Matko boží)
      Ora pro nobis peccatoribus
      (Pros za nás hříšných)
      Ora pro nobis
      (Pros za nás)
      Ora, ora pro nobis peccatoribus
      (Pros, pros za nás hříšných)
      Nunc et in hora mortis.“
      (Nyní a v hodině smrti.)

      Ta píseň a jejich křik.

      Kněze. Biskupa. Abatyše. Jeptišek, nevěst božích. Chovanek, které zde pod dozorem Pána měly najít odpuštění a jejichž cesta měla být prozářena světlem a převýchovou. Božího stáda, rozjímajícího při večerní mši.
      Jejich křik, který se slil do jednoho zoufalství a rezonoval dál… A dál… Pořád a pořád… Vteřinu po vteřině, minutu po minutě…

      Jako rána z čirého nebe se ozval praskot střechy nad hlavní lodí kostela.

      Křik ustal.
      A zůstala jen píseň.

      „Ave Maria…“



      V jednom se ale Mordechaj mýlí.
      Děvky dávají.
      My… My jenom bereme.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo2
      Kanyapi1
      Scarecrow1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).