Quinburg Elanius 26. července 2014
Ztracen vprostřed divokých hvozdů, Kam jen stateční se odváží jít, Kde z tichého listoví je slyšet hlas jen sov a drozdů, A šedivé vlky v roklinách výt. Nad vodou potoka sokolího, Z nějž pije jen divá zvěř, Marně hledá člověk bližního, Že přicházíš pozdě, tomu věř. Odvážný dobrodruh však, ten, Kdo překoná nebezpečenství vší, Spatří to, co zdálo se být pouhý sen, A stane v pevnosti ze všech nejstarší. Není žádný ve všech zemích, Co by se mu podobal. I nejkrásnější ve všech zpěvech, Tváří v tvář mu uvadal. Vítr mezi skalami prastarého hradu pěje, Nad stromy, jež vzpomínají druidů čas. Stříbrná skála se vprostřed sněhů skvěje, Opásána v hradeb mocných pás. Tam stála kdysi mocná stráž, Kde jen vlci zůstávají dnes, Kde černým větvím šeptá mráz, A tiše šumí starý les. Z bílé a rudé skal strany severu, Kde borovice spí na velkých balvanech, Zeje strašná skalní propast ze směru, Kde jen bláhový by na schodech ve skále nekrotil spěch. Nad divokou tou černou roklí, Jejíhož dna dohlédnout nelze, Zvedá se skalisko jen orlí a sokolí, Jehož vrchol ztrácí se v mlze. Vzhlédni, znavený poutníku, Kdož v bázni šplháš ke zhroucené bráně, Nad tvou hlavou pnou se ke skalisku zdi prorostlé kořeny lesíku, Jenž korunou je skále a odměnou tvé strázně. Zde v troskách paláce, Kde bydlí dnes již jen rys ostrozraký, Místo pro složení hlavy hledaje, Naděje je věcí orlů, smrt jen čeká vykradače, straky. Leč kterým bije v hrudi srdcí orlích, Zaslechnou ve větru poklidnou píseň dvou spících věží. Vysokých, štíhlých, s kameny zřícenin, jež ozdobil sníh, Jež oděny v stříbro a železný šarlat nejkrásnější z hradů střeží.

Názory a komentáře ( 0 /3 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aurelie	1
Azeret	1
Kanyapi	2
KingKarazhane	2
Zabovresk	1